Anafora Apoštolských tradic

Řecky psaný spis Apoštolské tradice[1] býval připisován římskému knězi Hippolytovi (vzdoropapeži a světci) a datován přibližně do r. 215. V Římě se v té době ještě psalo řecky. Dílo se ovšem zachovalo pouze v překladech - latinském a v některých orientálních jazycích. Na dlouhá staletí upadlo v zapomnění. Znovuobjeveno bylo až koncem 19. stol. a odborné práce o něm vychází až v průběhu 20. stol. Spis dává nahlédnout do různých oblastí tehdejšího církevního života. Vznikal v průběhu konce 2. až do 5. století. V rámci popisu biskupské ordinace je uveden nejstarší známý text anafory v podobě, jak ji dnes na západě užíváme. Anafora pochází z nejstarší vrstvy spisu.

Text nabyl velkého ekumenického významu. Dnes je součástí Římského misálu, liturgikonů ostatních katolických církví i agend významných církví vzešlých z reformace. Věřím, že se dostane i do agend českých reformačních církví. Domnívám se, že pokud by Martin Luther tento text znal, vděčně by poněm sáhl. Luther byl tak zaujat odmítáním pojetí mše jako oběti, že raději tehdejší eucharistickou modlitbu – římský kánon zrušil. Zůstalo torzo preface a slova ustanovení. [2]

Křesťanská anafora[3], tak jak nám ji představují Apoštolské tradice, je především modlitbou eulogickou[4]s anamneticko-epikletickou[5]strukturou. Oproti východním anaforám zmiňujícím vlastnosti a dílo Otcovo (např. stvoření) je anafora Apoštolských tradic přísně christocentrická. Psaný text nebyl určen k recitaci, ale jako určitý vzor. Předsedající podle autora „nemusí pronést stejná slova, ale podobným způsobem ať vzdá díky. " (TrAp  Text obsahuje všechny i dnes důležité části: vstupní dialog, prefaci,instituci, anamnezi, epiklezi, doxologii[6] azávěrečné Amen shromáždění. V Hippolytově době ještě nebylo používánosanktus.

Současné úpravy starobylého textu užitého v liturgických knihách anglikánských, luterských i reformovaných jsou velmi šetrné. Oproti tomu římská úprava (2. eucharistická modlitba Římského misálu) byla razantnější. Bylo přidáno několik částí, které anaforu „unifikují“ do podoby ostatních tří eucharistických modliteb v misálu. Jedná se o úvod a závěr preface, sanktus, konsekrační epiklézi, aklamaci po instituci a přímluvy (za živé, mrtvé, communio sanctorum).

 

Text anafory (Traditio Apostolica 4)[7]

 

Dialog

Pán s vámi. I s duchem tvým.

Vzhůru srdce. Máme je uPána.

Vzdávejme díky Pánu. Jeto důstojné a spravedlivé.

Preface

Vzdáváme ti díky, Bože,skrze tvého milovaného služebníka Ježíše Krista, kterého jsi poslal v poslednímčase jako spasitele a vykupitele. On je posel tvé vůle, tvé Slovo (od tebe)neoddělené, skrze něhož jsi všechno stvořil a zalíbilo se ti v něm. Seslals jejs nebe v lůno Panny, tam bydlel a stal se člověkem. Narodil se z Ducha svatéhoa z Panny a zjevil se jako tvůj Syn.

Aby naplnil tvou vůli a získal tobě svatý lid,rozepjal ruce na kříži, když trpěl, aby ze smrti vysvobodil ty, kdo v tebeuvěřili.

Instituce

Když se dobrovolněvydával na smrt, aby zrušil smrt a přetrhl ďáblova pouta, potřel peklo aspravedlivé přivedl do světla, aby založil smlouvu a zjevil vzkříšení, vzalchléb, vzdal ti díky a řekl: Vezměte, jezte, toto je moje tělo, které se za vásláme.

Podobně (vzal) i kalich a řekl: Toto je má krev, která se za vás vylévá. Kdykoliv to konáte, konáte to na mou památku.

Anamneze

Proto tedy na památku jeho smrti a vzkříšení ti obětujeme chléb a kalich a vzdáváme díky za to, že smíme stát před tebou a tobě sloužit.

Epikleze

A prosíme, sešli svého svatého Ducha na oběť svaté církve, dej všem svatým, kteří z ní budou přijímat, aby byli naplněni Duchem svatým k upevnění ve víře a pravdě, abychom tě chválili a oslavovali skrze tvého služebníka Ježíše Krista,

Doxologie

skrze něhož je Otci i Synu se svatým Duchem ve tvé svaté církvi čest a sláva nyní a na věky věků.

Aklamace

Amen.

 

Literatura

 

Kunetka, F., Židovské kořeny křesťanské anafory, Vydavatelství Univerzity Palackého v Olomouci, 1994, str. 87-8

 


 

[1]Celé dílo v češtině: Hippolyt Římský, Apoštolská tradice, Refugium Velehrad-Roma s. r. o., Velehrad 2000

[2]Avšak když bylo dovoleno přidávat a měnit, jak se komu hodilo, pro tyranskou vládu hrabivosti a pro kněžskou ctižádost začaly být do chrámů Páně umisťovány oltáře a obrazy Baala a všech bůžků našimi bezbožnými vladaři, to jest biskupy a pastory. Zde bezbožný Ahaz odstranil bronzový oltář a vztyčil jiný, přivezenýz Damašku. Mluvím však o kánonu, který se pokazil a shromáždil od orné věci z mnohé špíny a bahna. Tehdy začala být mše obětí, byly přidány dary a předplacené přímluvy, potom byly do zpěvu Sanctus a Gloria in excelsis vloženy sekvence a další slova. Pak se mše stala kněžským monopolem, zneužívajícím bohatství celého světa, zaplavujícím celý svět jako širou poušť bohatými, línými, mocnými a chlípnými celibátníky. Pak přišly mše za mrtvé, za poutníky, za bohaté a za nevím jaké, za něž byla mše obětována.

Ani dnes se nepřestává přidávat do kánonu: tu je to za jedny svátky, tu za jiné; tu jsou schváleny actiones, tu zase communicantes. Pomlčím o memores, vzpomínka na živé a na mrtvé, s kterými se také neskoncovalo. A co mám říci o vnějších přídavcích, o oblečení, nádobách, svících, korporálech; o varhanech a veškeré hudbě; o obrazech? Stěží existuje na světě řemeslo, které by z velké části nepřispívalo ke mši a nečerpalo z ní svůj zisk.

… Proto odmítáme všechno to, co zavání obětí a ofertoriem, spolu s tím i celý kánon, a ponecháváme to, co je čisté a svaté, a dali jsme naší mši tento pořádek.

… Když jsou chléb a víno připraveny, obřad ať pokračuje takto: Pán s vámi. Odpověď: I s duchem tvým. Pozdvihněte (svá) srdce. Odpověď: Pozdvihněme je k Pánu. Vzdávejme díky našemu Pánu Bohu. Odpověď: Je to vhodné a spravedlivé. Opravdu je vhodné a spravedlivé, správné a prospěšné, vzdávat ti vždy a všude díky, svatý Hospodine, Otče všemohoucí, věčný Bože, skrze Krista, našeho Pána.

Poté. … Který toho dne, kdy podstoupil utrpení, vzal chléb, vzdal díky, rozlonil ho, dal svým učedníkům a řekl: Vezměte, jezte. Toto je mé tělo, které se vydává za vás.

Podobně také kalich, poté, co se pojedl, řekl: Tento kalich je nová smlouva v mé krvi, která se prolévá za vás a za mnohé na odpuštění hříchů. Kdykoli toto činíte, čiňte tak na mou památku.

Přeji si, aby tato Kristova slova – je možná krátká pauza po prefaci –, byla recitována stejným hlasem, jako se na jiném místě kánonu zpívá modlitba Páně, tak aby slyšeli ti, kteří stojí kolem, ačkoli ve všech těchto věcech se zbožným myslím připouští volnost recitovat tato slova potichu nebo slyšitelně.

Když skončí konsekrace, sbor ať zazpívá Sanctus, a když se zpívá Benedictus, nechť je pozdvihnut chléb a kalich podle ritu, který se užívá až dodnes, hlavně kvůli nepevným, kteří by mohli být velmi uraženi náhlou změnou v tomto význam nějšímritu ve mši, zvláště tam, kde se v kázáních v mateřském jazyce učilo, o co seusiluje tímto pozdvihnutím. (Dopis Martina Luthera Nicholasi Hausmanovi, biskupu církve ve Zwickau, 1523)

[3]z řec. anaphero: přináším, obětuji

[4]řec. eu-logos - dobré slovo; dobrořečení, žehnání, hebr. beracha

[5]řec. anamnésis - památka, připomínka (spásných božích skutků); řec. epi-kalein - volat, přivolávat (božího Ducha)

[6]řec. doxa - sláva

[7]Kromě uvedeného Kunetkova překladu a kromě výše uvedeného vydání celých Apoštolských tradic jsou české překlady anafory v dalších dílech:

Pokorný,L., Liturgika V., ČKCh v ÚCN, Praha, 1972

Salajka,M., Křesťanská bohoslužba, Blahoslav, Praha, 1985, str. 88

Filipi,P., Hostina chudých, Kalich, Praha, 1991, str. 127-8