David Livingstone se narodil hluboce věřící rodičůmve skotském Glasgowě. Vystudoval medicínu a teologii na místní universitě. V roce 1838 se pokusil odcestovat jako misionář do Číny. V odjezdu mu zabránila opiová válka. Na výzvu misionáře Roberta Moffata, jehož dcera se později stala jeho manželkou, obrátil svou pozornost k Jižní Africe, kam Moffata následoval.
Mary Moffat Livingstonová (1820-1862) se narodila v Griquatownu v Africe, oba její rodiče Robert a Mary Moffatovi byli misionáři. Za Davida Livingstona se provdala roku 1845. Doba, která následovala, na ní kladla velké nároky, velmi často se stěhovali a většinu času byla nemocná. Porodila Livinstonovi šest dětí, Roberta, Agnes, Thomase, Elizabeth, Zouga (Williama) a Annu. Více než jednou jí postihlo částečné ochrnutí. Na čtyři roky se ona i děti vrátili do Anglie, aby se Mary celkově zotavila. Její smrt v roce 1862 bylo pro jejího manžela velkou ztrátou.
Livingstone založil svou misionářskou stanici Mabosta 200 mil severně od misie Moffatovy. Navzdory potížím urazil celkovou vzdálenost 14 000 mil ve vnitrozemí, kde rozvíjel misionářské poslání. Jeho cílem bylo otevřít Afriku evangeliu. Byl napaden a zmrzačen lvem, jeho domov byl zničen v búrské válce. Zdraví měl podlomené zimnicí a úplavicí. Jeho manželka předčasně zemřela útrapami misionářské práce. Jeho samého nalezli jednoho ráno v květnu roku 1873 jeho domorodí přátelé jak klečí mrtev u svého lůžka. Domorodci pohřbili jeho srdce v Africe, zatímco jeho tělo bylo odvezeno do Anglie a pohřbeno ve Westminsterském opatství.
Cestou na své první působiště byl podrážděn způsobem, jakým Evropané zacházeli s domorodým obyvatelstvem. Tím, že se s domorodci svobodně stýkal, léčil jejich nemocné, zajímal se o jejich potřeby, brzo zmírnil jejich nepřátelství a poznal, že šlechetné srdce je nejlepším způsobem, jak si získat jejich důvěru. Měl nesmírnou touhu, aby mezi domorodci rozšířilo křesťanství. Protože chtěl pracovat v místech, kde až dosud běloch nepracoval, vypravil se do Mabotsa. Místo nacházející se severně ve vnitrozemí bylo známé množstvím lvů. I Livingstone byl jedním z nich napaden. Lev mu zlomil ruku, která se již nikdy zcela neuzdravila.
V roce 1845 se Livingstonovi přestěhovali do Chonuane a později do Kolebengu, kde se Sechele, kmenový náčelník, stal jedním z jejich prvních konvertitů. To však byl jen počátek. Každý Livingstonův dopis končil větou: „Kdo pronikne do srdce Afriky?“ Jeho mysl byla skleslá při pomyšlení, jak se v jeho domovině dobře živení křesťané utápějí v puntičkářských diskusích o věroučných dogmatech, když zde v Africe umírají miliony lidí bez poznání evangelia. Nakonec se vypravil na cestu, přešel poušť Kalahari, kde se po mnohodní nenarazí na vodu, a objevil jezero 'Ngami. Náčelník místních domorodců Sevituane ho sice vlídně přivítal, ale pro celkově nezdravé podnebí v dané oblasti Livingstone usoudil, že není vhodná pro vybudování misie.
Málokterý z cestovatelů vykonal tak veliké dílo v africkém zeměpise jako Livingstone během své třicetileté práce. Jeho cesty pokryly třetinu kontinentu, od mysu Dobré naděje až k rovníku, od Atlantického až k Indickému oceánu. Livingstone nebyl zbrklý cestovatel. Cestoval rozvážně, s pečlivostí vědce pozoroval, hodnotil a své poznatky zapisoval. Jeho příklad a smrt byly inspirací a přivedly do Afriky armádu objevitelů a misionářů, zároveň vyvolaly v Evropě tak silné hnutí proti obchodu s otroky, že Livingstone může být považován za toho, kdo otroctví zasadil smrtící ránu.
Livingstonovou ideou bylo, že prozkoumání vnitrozemí pomůže zpřístupnit zaostalým domorodcům křesťanství a civilizaci a obchod. Jeho snahy byly doprovázeny značnými útrapami a sebezapřením. Tehdy napsal: „Necením si ničeho co mám či vlastním vyjma ve vztahu ke Kristově království.“
V dubnu 1853 odcestovala jeho žena i s dětmi do Anglie a Livingstone se plně soustředil na svůj cíl. Do cesty se mu však začaly klást překážky. Holandští Búrové, kteří drželi domorodce v nejtužším otroctví, se postavili proti jeho snahám. Zničili jeho dům a uloupili jeho majetek. Nezlomený jakoukoliv opozicí, zkoumal okolní území, kázal, učil, léčil, dělal poznámky o svých zeměpisných a přírodovědných pozorováních, které zasílal do Anglie. A připravoval se na velký úkol, dosažení pobřeží. Byl přesvědčen, že tak plní vůli Otce, jak napsal: „Co se mě týče, jsem předurčen k tomu buď zpřístupnit Afriku, nebo zhynout.“
V roce 1853 Livingstone dosáhl po sedmi měsících náročné cesty St. Paul de Loanda na západním pobřeží poté, co prošel se svou výpravou srdce Afriky. Cestou byl pronásledván horečkou a úplavicí. Hrůzy otroctví jako byly rozbité rodiny, skupiny domorodců spoutaných řetězy, těla těch, kteří zahynuli následkem nepopsatelné krutosti, kostry visící ze stromů, útočily na laskavé srdce ušlechtilého misionáře. Z přístavu St. Paul de Loanda se Livingstone vrátil zpět k náčelníku Sekeletemu, který mu na počátku cesty na západ půjčil na cestu muže svého kmene. Zpáteční cesta dlouha asi 2000 mil začala v září 1854. Byla nebezpečná a výprava se setkala s mnoha nepřátelskými kmeny. V září dosáhli opět výchozího bodu Linyanti. Potom se Livnstone pustil dolů po řece Zambezi a objevil Victoriiny vodopády.
V roce1856, po šestnácti letech od odjezdu, Livingstone návštívil Anglii. Byl přivítán s velkým nadšením. Jeho paní, která musela snášet kritiku za jejich dlouhé odloučení a také za to, že se její manžel věnuje výzkumům a ne běžné misionářské práci, vedle něj stála během té povodně oslav. Lord Shaftesbury řekl, že jí patří stejná čest jako jejímu manželovi a celá Anglie řekla Amen.
Doma napsal Livingstone svou první knihu Cesty misionáře. Londýnská misionářská společnost však nesouhlasila s jeho pojetím misie. Livingstone byl ale přesvědčen o nutnosti zeměpisného bádání. Protože mnozí jeho práci chápali jako nemisionářskou, vystoupil z misijní společnosti a pod záštitou Royal Geographical Society vycestoval jsko královnin konzul.
V roce 1858 manželé Livingstonovi se synem vypluli do Jižní Afriky. Paní Livinstonová však opět onemocněla, což vedlo k následujícímu dlouholetému odloučení. Její manžel se následující léta věnoval výpravám a budování misijních stanic, kázal evangelium, léčil a psal příspěvky do anglických vědeckých časopisů. Celý svět byl pohnut jeho svědectvím o zvěrstvech otroctví. Jeho manželka zemřela po krátké návštěvě v Africe v roce 1862. Následující rok se Livingstone vrací do vlasti získat prostředky pro založení misie na portugalském území. Jeho kniha Řeka Zambezi a její přítoky vzbudila hluboký zájem o Afriku a rozpoutala velké rozhořčení proti Portugalcům a jejich jednání s domorodci.
Livingstone odmítl vrátit se do Afriky aby na žádost Royal Geographical Society zkoumal řeky a jejich povodí. Kázat, léčit a pomáhat Afričanům, jeho misionářská práce, to byl hlavní důvod jeho úsilí.
Jeho následující pobyt v Africe opět provázely překážky a útrapy jako špatné vybavení, krádeže, ztráty, nemoci. Roky 1869 a 1871 strávil na cestách. Pak ho opustila síla. Veškerá jeho pomoc útěcha byla bible. Dopisy do Anglie byly zadrženy Portugalci a výprava vyslaná Royal Geographical Society jej nenašla.
Henry M. Stanley, dopisovatel listu The New York Herald, byl poslán do Afriky najít Livingstona, když od něj delší dobu nedocházely žádné zprávy. Stanley byl tak hluboce osloven Livinstonovou osobou i dílem, že po jeho smrti pokračoval v jeho díle a přivedl ke křesťanství bugandského krále.
HenryM. Stanley pátral po ztraceném cestovateli vší silou. Napsal: „Nikdo živý mě nemůže zastavit, jen smrt, ale ani ta ne. Nesmím zemřít, nechci zemřít, nemůžu zemřít. Něco mi říka, že ho musím najít.“ Setkání se Stanleym byl pro Livingstona šťastným dnem. Dostal dopisy a zásoby, zapomněl na churavost a radoval se. Společně pak strávili čtyři měsíce výzkumem v okolí jezera Tangainiky. Livingstone se odmítl vrátit se Stanleym. O svých děvětapadesátých narozeninách napsal: „Mé narozeniny! Můj Ježíši, můj Králi, můj Živote, mé Všechno. Opět se celý zasvěcuji Tobě.“ Livingstone zemřel při modlitbě celkovým vyčerpáním měsíc a půl po svých šedesátých narozeninách 1. května 1873. Zpráva o jeho smrti zrychlila puls světa a vyburcovala mnohé k přijetí jehointerpretace jeho vlastního úsilí: „na konci bádání začíná činnost“ (the end of the exploration is the beginning of theenterprise). Afrika se nakonec stala privilegovaným územím pro misionářskou činnost téměř všech denominací. Došlo také k podstatným změnámv politickém uspořádání Afriky, do kterých byly zahrnuty principy prosazované Livingstonem.
Royer, G. B.: David Livingstone - Africa's Great Missionaryand Explorer
Internetové zdroje:
http://www.wholesomewords.org/biography/biorplivingstone.htmlhttp://www.cantonbaptist.org/halloffame/livingstone.htmhttp://www.wholesomewords.org/missions/bliving2.html