Ne, neobávejte se, následující řádky nereferují o nějakém souboji mezi vatikánským kardinálem a německým teologem. Rád bych se zde zamyslel nad přednáškami na dvou teologických fakultách, kterých jsem byl v nedávné době svědkem. První byla přednáška Zenona Grocholewského s názvem Teologická fakulta na univerzitě, přednesená na pražské Katolické teologické fakultě 28. dubna. Druhou bylo sympozium s názvem Ekumena ve 3. tisíciletí, které se konalo ve dnech 7. – 8. května na Katolické teologické fakultě v Tübingen u příležitosti oslav 75. narozenin Hanse Künga. Obě akce byly více než svým obsahem zajímavé svými aktéry. Na jedné straně typický kuriální kardinál, na straně druhé kontroverzní teolog, jehož inspirativní myšlenky zneklidňují římskou kurii již desetiletí.
Kardinál Zenon Grocholewski (1939) má za sebou typickou kariéru kuriálního úředníka. Tři roky po vysvěcení začal jako mladý polský kaplan v roce 1966 studovat kanonické právo na papežské univerzitě v Římě. Po výtečných studiích a získání doktorátu nastoupil do služeb nejvyššího soudu římskokatolické církve, Apoštolské signatury, kde se postupně propracoval až na nejvyšší pozici prefekta. V roce 1999 se stal prefektem Kongregace pro katolickou výchovu (v seminářích a studijních institutech) a roku 2001 kardinálem. Uvádí se, že je autorem více než 500 publikací ve 12 jazycích, většinou na téma kanonického práva procesního a manželského.
Grocholewského návštěva na pražské KTF souvisela s probíhající obnovou této fakulty. Již zhruba v polovině roku 2002 byl pozván rektorem univerzity, aby fakultu osobně navštívil a dal akademické obci najevo, že obnova KTF probíhá v souladu s vůlí vatikánských úřadů. Návštěvu uskutečnil až nyní, kdy už mimořádná správa pominula a fakultu čeká náročná a dlouhá práce na obnově kvality teologické práce a určité hledání svého místa v rámci univerzity i v rámci církevního života v ČR. Kdo by však čekal, že kardinálova přednáška se slibným názvem přispěje k tomuto hledání, bude asi zklamán. Čtená přednáška, přednesená v polštině (k dispozici byl český překlad), byla v podstatě pouhým zopakováním určitých zásad obsažených v církevních dokumentech (hl. v apoštolské konstituci o církevních univerzitách a fakultách Sapientia christiana z roku 1979). K nejzajímavějším momentům patřil pouze improvizovaný a česky pronesený úvod a závěr přednášky, ve kterém Grocholewski poděkoval všem, kdo se zasloužili o „obrodu a nové zakotvení KTF na Univerzitě Karlově“, jmenovitě rektorovi, akademickému senátu, prof. Lobkowiczovi, vyučujícím fakulty a také českým biskupům v čele s kardinálem Vlkem. Konstatoval dále, že před KTF stojí významný úkol:„Zahojit své utržené rány a odpovídajícím způsobem osídlit dosud uprázdněné prostory bádání, aby fakulta byla schopna naplno pracovat jako teologické vědecké centrum.“
Ani následná diskuse nepřinesla nic nového. Pro účastníky, většinou studenty a učitele fakulty, byla snad důležitá odpověď, ve které na dotaz studenta ohledně symbiózy fakulty a semináře bylo řečeno, že fakulta a seminář jsou dvě odlišné instituce s vlastními cíli. Dodávám, že pražská symbióza fakulty a semináře je důsledkem původně provizorního opatření na umístění fakulty v budově semináře z roku 1927. Trapně naopak působila chvíle, kdy na dotaz jednoho z proděkanů na možnost zakotvení role Velkého kancléře fakulty do právního řádu sekulárního státu, odpověděl odkazem na zmiňovanou apoštolskou konstituci, nebo když prohlásil, že Kongregace pro katolickou výchovu odmítá omezení teologických fakult pouze pro kandidáty kněžství. Jistě, bylo by naivní domnívat se, že současný prefekt vysvětlí, jak je možné, že kongregace výrazněji nezasáhla v minulých letech na pražské fakultě, když zde docházelo k protiprávnímu omezování možnosti plnohodnotného studia pro laiky nebo když nebyl respektován názor Velkého kancléře fakulty a potvrzení jeho rozhodnutí kongregací trvalo někdy velmi dlouho. Zřejmě se jednáo klasický rozpor mezi teorií a praxí. V hlubší rovině jde o rozpor mezi centralistickými nároky vatikánských úřadů a malou možností je prosadit vprostředí sekulárního státu.
Právě Hans Küng (1928) je pro mnohé ztělesněním odporu proti vatikánskému centralismu. Již svým zjevem, vitalitou a způsobem přednášení je pravým opakem vatikánského kuriálního kardinála. O jeho zajímavém životě svědčí kromě řady knih i první díl pamětí s příznačným názvem Vybojovaná svoboda (Erkämpfte Freiheit), který vyšel v loňském roce v Německu. Hans Küng, narozený ve Švýcarsku, nastoupil hned po maturitě do papežské koleje Germanicum v Římě, kde zažil přísnou výchovu ve stylu tridentských kněžských seminářů. Studoval nejprve filozofii a poté teologii na papežské univerzitě, kde se vyučovalo v novoscholastickém duchu. Již tehdy se začal zajímat o témata z kontroverzní teologie. Jeho prací pro získání licenciátu z teologie byla studie o nauce o ospravedlnění u evangelického teologa Karla Bartha. Na základě této studie doplněné o srovnání s výroky tridentského koncilu získal teologický doktorát na pařížské univerzitě. Již tehdy (1957) Küng ve své práci upozornil na skutečnost, že v učení o ospravedlnění neexistuje mezi katolíky a evangelíky významný rozdíl ve víře, nýbrž pouze rozdílné teologické důrazy, které by neměly být důvodem pro rozdělení. Teprve o 40 let později, 31. října 1999, došlo po složitých jednáních v Augsburgu k podpisu Společného prohlášení kučení o ospravedlnění mezi Papežskou radou pro jednotu křesťanů a Světovým luterským svazem. Přestože toto prohlášení neznamená definitivní odstranění všech překážek mezi církvemi, patří mezi významné ekumenické události. Že v této souvislosti nedošlo k uznání Küngovy teologické práce a že ani nebyl pozván k účasti na slavnostním podpisu deklarace, považuje Otto Hermann Pesch, který se sympozia v Tübingen rovněž účastnil, za skandální. Ostatně Pesch vesvém projevu konstatoval, že bez Künga by zřejmě dnes nebyl tím, čím je. Připomínám, že Pesch deset let po Küngově knize o ospravedlnění vydal svoji disertaci, kterou bylo důkladné srovnání učení o ospravedlnění Tomáše Akvinského a Martina Luthera. Českým čtenářům je zřejmě znám především svojí výtečnou knihou o II. vatikánském koncilu a knihou o M. Lutherovi.
Zpět k Hansi Küngovi. Již jeho kniha o ospravedlnění vzbudila pozornost vatikánských úřadů, nejinak tomu bylo i s jeho dalšími pracemi. Jeho práce nepostrádají jistý prorocký hlas. Např. jeho kniha vydaná před začátkem koncilu, jehož byl teologickým poradcem, vyjmenovávala témata, která se pak skutečně stala předmětem diskusí na koncilu. Na rozdíl od některých svých kolegů teologů odmítl zůstat v Římě a věnoval se teologické práci na ekumenickém institutu na Katolické teologické fakultě v Tübingen. Jeho kritická teologická práce, především kritika papežské neomylnosti (1970), mu nakonec vynesla odebrání kanonické mise potřebné pro výuku katolické teologie. Univerzita v Tübingen si však byla vědoma kvalit teologa Küngova formátu, a proto umožnila určité osamostatnění ekumenického institutu, který byl opětovně plně začleněn do Katolické teologické fakulty po odchodu Hanse Künga do penze (1996).
Přes vznešený název se celé sympozium v Tübingen odehrávalo v duchu oslav Küngova březnového životního jubilea. V úvodních proslovech ředitele ekumenického institutu, děkana fakulty, rektora univerzity a přítele Pesche většinou zaznívala slova vděčnosti za to, co Hans Küng svým dílem pro teologiia univerzitu učinil. Rovněž byly zřejmé dozvuky diskuse nad případným smířením Vatikánu s Küngem, o které u příležitosti jubilea neúspěšně usilovala řada lidí, včetně místního římskokatolického biskupa. Avšak nikdo z řečníků nepochyboval o tom, že jubilant je „katolickým teologem“, přičemž tato slova se několikrát stala podnětem k potlesku přeplněné auly (odhaduji tak 600-800 lidí).
Hans Küng proslovil přednášku o Druhém vatikánském koncilu, přičemž přes jistou skepsi z některých činů v pokoncilním období upozornil na řadu věcí, které jsou důsledkem koncilu a které dnes již bereme jako samozřejmost (např. ekumenický a mezináboženský dialog, liturgie v mateřštině atd. ). Několikrát také zazněla narážka na nejnovější papežskou encykliku o eucharistii, kterou všichni, se kterými jsem hovořil, považují za důkaz skutečnosti, že vatikánské úřady nerespektují výsledky teologické práce a ekumenických dialogů. Ostatně ekumenický institut v Tübingen, který již v minulosti několikrát významně zasáhl do teologických a ekumenických diskuzí, v dubnu letošního roku vydal spolu s dalšími ekumenickými instituty knížku, která předkládá teologické argumenty pro umožnění eucharistického společenství mezi křesťany různých církví.
Mohl bych zmínit ještě další postřehy z obou akcí na teologických fakultách, ale nepovažuji to za nutné. Domnívám se, že pro ilustraci určitých rozdílů v osobách a přístupech to stačí. Jsem si samozřejmě vědom velkého rozdílu mezi katolickými teologickými fakultami v Tübingen a v Praze, kde po čtyřiceti letech systematického komunistického ničení a po desetiletech podivného tlumení teologického myšlení je situace těžší. Avšak právě v době obnovy je třeba klást si otázku po orientaci a po roli fakultyv církevním životě. Být zadobře s vatikánskými hodnostáři může být dobré, ale zřejmě není možné od nich čekat příliš velkou inspiraci proteologickou práci nebo řešení problémů v našem prostředí. Pro dnešní smysluplné teologické myšlení je třeba odpovědnosti a odvahy k promýšleníi netradičních otázek a třeba i k hledání nových odpovědí v dialogu s odborníky jiných oborů a teology z jiných církví a náboženských společností.
I v českém prostředí je možné nalézt řadu inspirativních osobností, které se nebály myslet, i když jim to třeba komplikovalo jejichživot v církevním společenství. Myslím si, že i na KTF si toho jsou dnes vědomi více než dříve. Za důkaz považuji vzpomínkový večer na zesnulého Bonaventuru Boušeho, který se uskutečnil ve stejný den jako přednáška kardinála Grocholewského, ale za menší pozornosti médií. Domnívám se, že bude-li se na KTF věnovat více pozornosti myšlenkám skutečných teologů, domácích i zahraničních, může to být ku prospěchu nejen pro tuto fakultu, ale i pro českou církev.