JanSpousta
Na ekumenickémsjezdu německých křesťanů letos v Berlíně se účastníci mimo jiné bavili natéma „být křesťanem bez svatozáře“. Úvodní proslov Hanse Küngana toto téma se nakonec věnoval nejspíš mnohem důležitějšímu tématu, nakteré ostatně kdysi před třiceti lety týž Hans Küngnapsal překrásnou knihu: jak dnes vůbec být křesťanem? Na druhou stranu je milíto, že se slovutný teolog z původní otázky snadno vylhal tím, žepoukázal na estetickou roli svatozáří ve staré malbě a pak jednoduše aureolyodmítl jako doplňky dnes již zcela nemoderní.
Mě všakv této souvislosti napadá ještě jiná otázka, opačná, ale snad také důležitá.Všichni živí křesťané, které jsem kdy viděl, byli na pohled bez svatozáře. Anisama Bohorodička viditelnou aureolu nejspíš nenosila, a o Ježíšovi se něco podobnéhoříká jedině v souvislosti s chvílí proměnění na hoře Tábor. Zdá se tobýt samozřejmé: my obyčejní ubožáci na to zkrátka nemáme, a Kristus zase lidemnechtěl plést hlavy tím, že by neustále nosil svatozář – vždyť i samo knížeapoštolské při pohledu na tu slávu začalo tak trochu mluvit z cesty. Nadruhou stranu to však docela samozřejmé není. Aspoň mně samotnému se čas odčasu stalo, že jsem kolem někoho na okamžik cosi jako svatozář vycítil –svatozář neviditelnou, ale skutečnou. Jako by dotyčný kolem sebe v tuchvíli měl neviditelný závoj z ráje, jako by z něho zavoněl olej božíkrásy a síly, jako by se v něm rozvíjela růže nesmrtelnosti. Byli tolidé staří i mladí, vzdělaní i prostí, muži i ženy; zdá se mi, že je spojovalojedno: řečeno elektrikářskou terminologií, pustili si Boha tak blízkok tělu, až skrze ně začal probíjet. Otázka, která mě napadá, je tato: Jakbýt křesťanem se svatozáří, s takovou neviditelnou aureolou, dávající Bohumožnost i skrze nás občas vyšlehnout a někoho podpálit?
Inovace tohotočísla Getseman spočívá v zařazení meditace nad básní. Spolupracovnice našíredakce Ludmila Dědková se zamýšlí nad verši Bohuslava Reynka(1892 – 1971). Už drahný čas se mi zdá, že z mého života mizí poezie;zčásti si to vysvětluji tím, že s postupujícím věkem se člověk stávárealističtějším (= roste únava a pomalu nastupuje senilita), ale možná je totaké všeobecnými poměry, kdy jsme přesyceni pohyblivými obrázky natolik, žeztrácíme smysl pro krásu slova. Takže jsem měl radost, když Lidka přišla sesvým textíkem, a pokud nebudou reakce vás čtenářů příliš nepříznivé, takdoufám, že není poslední svého druhu.
Plenární sněm našímístní katolické církve zatím, pokud je mi známo, nic zcela revolučníhonepřinesl. Některé z příspěvků jeho účastníků však stojí za přečtení. Dnespřinášíme úvahu Marka Výborného. Správně poukazuje třeba na to, že nedostatekkněží je mýtus potud, že tu je spíš nedostatek organizace: přetížení klerikůzbytečnostmi a mrhání ochotou a iniciativou „laiků“. – A nejen to, dodal bych.Například mého přítele Reného Milfaita vyhazují zkněžského působiště v Tachově, kde úspěšně oživil farnost. Důvody jsouvelmi závažné: církevní vrchnost prý zjistila, že René se v rozhlase zastávalHanse Künga, že neříkal mši přesně podle rubrik, žekašlal na vikariátní schůze a dokonce že neměl dost úcty k babičkám. Teďse má za pokání na rok stáhnout do kláštera a přemýšlet o pokoře. Co vymyslí, nevím,zato vím, co si pomyslím já, až zas příště uslyším plamenné řeči o nedostatkukněží.