Eucharistie/večeře Páně a ekumenický dialog

autor: 

Pokračování anketních odpovědí

Pokračujeme v naší anketě na roli eucharistie/večeře Páně v ekumenickém hnutí. Chce-li se někdo z čtenářů na toto téma také vyjádřit, může napsat své odpovědi na adresu redakce nebo e-mailem na adresu vanac@etf.cuni.cz. Otázky zní: 1) Jaký je Váš názor na roli eucharistie/večeře Páně v procesu sbližování mezi křesťany? 2) Jaké vidíte perspektivy v této otázce?

Ivan Štampach, religionista a teolog 

Ad 1) Znám novozákonní požadavek, že každý se má zkoumat, když přistupuje ke stolu Páně. Jsem však pevně přesvědčen, že relativní narušení církevní jednoty, ke kterému došlo mezi církvemi pravoslavnými, římskokatolickou, starokatolickými, reformačními, případně různými národními církvemi apod., neruší možnost sdílení stolu Páně. Lze říci, že se církve v zásadě shodují v obsahu apoštolského Kréda, ať už ho liturgicky užívají, či ne, a v podstatě i Nicejsko-cařihradského symbolu s tím, že otázka Filioque se řeší a obě strany mají dobrou vůli. Jen tam, kde jde o konkrétní současné hříchy vedoucí k narušení jednoty církve, je možno očekávat a snad i požadovat účinné pokání. Nelze se kát za případné hříchy protagonistů všemožných historických církevních schizmat, a už vůbec ne abstinencí od večeře Páně. Různá vyznání mohou být chápána do značné míry jako oživující a plodná pluralita Božího lidu Nové smlouvy. Sdílím-li eucharistii s jinými, poznám je blíže, přijímám je v jejich odlišnosti a přispívám k překonání rozporů a ke vzájemnému přijetí v rozdílnosti.

Ad 2) Očekávám, že si i církve, které dosud administrativně brání plnému společenství kolem stolu Páně, uvědomí, že to nejsou ony, kdo zvou. Že je to sám Pán, kdo říká: „vezměte a jezte…“ a „pijte z něho všichni“. Že přestanou klást překážky tam, kde Hlava církve překážky odstranila a odstraňuje. Přál bych si, aby dovedly do důsledků oficiálně vyslovené úvahy o „hierarchii pravd“, a došly k závěru, že míra shody, jež existuje navzdory historickým rozchodům, a jíž už bylo ekumenicky dosaženo, je dostačující. Že jeto shoda ve všem podstatném. V nepodstatném že může podle starocírkevní zásady (Vincenc Lerinský) zůstat svoboda.

Současný vývoj, fundamentalistické tendence v různých (i místních) společenstvích mluví proti tomu. Víra mne však inspiruje k naději. Lépe řečeno obrací se směrem k budoucnosti v podobě naděje. Naděje nejen eschatologické, ale i v tomto čase naděje na působení Ducha svatého v církvi.

Jan Spousta, redaktor Getseman

Ad 1) Předně se ale zeptejme: Jaká vlastně byla a je role eucharistie v procesu rozdělování a rozeštvávání křesťanů? Už od dob staré církve platilo „neházejte perly sviním“ a církevní otcové i tenkrát dobře věděli, kde svině hledat. Eucharistie, znamení jednoty, se tak stala i bičem a instrumentem nejednoty: nejsi stejného názoru? buď proklet, a nesmíš s námi ke stolu!jsi ex-komunikován! Když roku 1054 kardinál Humbert papežovým jménem „vyloučil z církve“ konstantinopolského patriarchu a s ním celý křesťanský Východ, nedoručil exkomunikační bulu jen tak „do podatelny“, ale praštil s ní na oltář katedrály připravený k slavné liturgii: tady rozdělení nejvíc bolí, tady je nejzřetelnější. – Nadto se církve obvykle více či méně snažily své eucharistické „know-how“ utajit, udržet pod kontrolou a ochránit pro sebe: chce-li se někdo stát oprávněným předsedajícím liturgie v dnešní římskokatolické církvi, musí kromě mužského pohlaví a ochoty k celibátu vykázat mj. také znalost několika mrtvých jazyků, absolvovat řádku let předepsaného studijního ústavu (nerozhoduje kvalita studia, ale církevní aprobace profesorů a učiliště) a být konsekrován církví pověřenou osobou. A samotnou eucharistii tato osoba potom může legálně vysluhovat jen v předepsaném (dosti extravagantním) oděvu, na stanovené podložce se zabudovaným ostatkem světce, z tlusté červené knihy schválené Římem, nad moučnou sušenkou a zaručeně přírodním vínem. Nejsou to požadavky, které by v dnešním světě zaručovaly nadprůměrné kvality mravní, náboženské ani intelektuální, a nejsou to požadavky, které by mohl alespoň zčásti splnit sám Ježíš, pořádající svou hostinu na rozloučenou, ani později kterýkoli z jeho apoštolů; jsou to však požadavky zaručující monopol jisté kasty na rozlišování oveček a sviní. (Nemluvě o eucharistii jako symbolu duchovní moci římského katolicismu. Dnes už se sice neříká nahlas, jako tomu bylo ještě kolem roku 1700, že kněží jsou víc než andělé, protože mohou na rozdíl od nich pěti slovy hoc est enim corpus meum kdykoli přivolat Boha na zem a donutit ho vejít do kusu chleba; tahle čarodějnická mentalita však přetrvává právě i na nejvyšších církevních místech a občas vyvře na povrch v různých prohlášeních o kněžské identitě a důstojnosti. Že protestantství šlo cestou eucharistického minimalismu a že z hostiny ospravedlněných často udělalo jídlo hříšníků, je potom druhá strana téže mince.)

Podtrženo a sečteno nezůstala eucharistie jen památkou Páně, hostinou svatých a předchutí ráje, ale stala se i nástrojem sloužícím k vymezení „pravé“ církve, a toto její instrumentální pojetí má podle mého názoru také vinu na řadě deformací večeře Páně, k nimž v průběhu dějin došlo.

A já si kladu otázku, zdali tím, že s naprostou samozřejmostí nyní naopak uvažujeme o „roli večeře Páně v procesu sbližování mezi křesťany“, neděláme stejnou chybu s opačným znaménkem. Je důležité a správné, když se teoretická stanoviska teologů různých konfesí i v otázce večeře Páně navzájem korigují a sbližují. Je výborné a plodné, když se liturgická praxe církví vzájemným stykem i studiem starých pramenů očišťuje o různá nepatřičná „specifika“, a tím se z různých stran blíží jedinému nejstaršímu prameni, kterým je Kristus. Ale přidělovat eucharistii ještě nějakou jinou roli než tu kterou už má, tedy být pravdivým znamením božího království mezi námi?

Mnozí vidíme, že eucharistie mezi křesťany různých konfesí je možná a v mnoha případech žádoucí už dnes, právě proto, že by nám v Království bylo jedněm bez druhých smutno, že pozvání „vezměte a jezte z toho všichni“ slyšíme společně a víme, že druzí mu rozumějí stejně dobře jako my sami. Nedoporučoval bych ale, aby eucharistie byla používána jakoberanidlo k bourání opevněných konfesních hradeb podle vzorce „jezme spolu eschatologický chléb, a tím uskutečněme dokonalou jednotu“. Kristovu hostinu lásky bychom ani my neměli používat k protestům, demonstracím a nátlakovým akcím.

Ad 2) Já vlastně druhé položené otázce ani moc dobře nerozumím, natož abych byl schopen vidět nějaké perspektivy v různých otázkách. Tak spíš řeknu, več doufám:

·      Doufám, že večeře Páně bude odideologizována. To v tomto kontextu znamená, že se s ní například přestanou spojovat nesplnitelné požadavky (eucharistie jako znamení dokonalé mezilidské jednoty v katolickém pojetí), že přestane symbolizovat konfesní identitu (kalich jako protikatolický amulet), že se pozornost přesune z detailů formy na to podstatné (katolické a zejména pravoslavné lpění na předepsané kvalitě chleba). Když se to víceméně povedlo s biblí, proč ne s eucharistií?

·      Doufám, že večeře Páně bude odklerikalizována. To pro mne například znamená, že u nás katolíků a pravoslavných přestane být vnímána a v praxi uskutečňována jako věc (předně) mezi předsedajícím a Bohem, jako „posvátné divadlo“, a že budeme více otevřeni také tomu, že je divadlem světa, (po)dílem všech přítomných, hostinou lásky. Tomu odpovídá schopnost rozvolnění, zcivilnění, variability, možnostvy vést eucharistii z chrámů a modliteben a zapojit ji také do normálního křesťanského setkávání, do obyčejného společného jídla třeba.

·      A doufám, že pak naše večeře Páně bude moci být více radostná (třeba i skrze ty slzy) a více otevřená: otevřená Kristu, který zve; otevřená nám chudým a slabým, kteří jsme jím na různých křižovatkách světa sezváváni; otevřená starému i novému, blízkému i vzdálenému; otevřená vzájemné lásce. Vymaníme-li ji ze zajetí farizejských ideologií i mocichtivého zákonictví, pak se bez ohledu na výsledky ekumenických rozhovorů u ní sami od sebe přestaneme rozpočítávat na „naše“a „vaše“ a budeme zas o krok blíž skutečné jednotě.