Jiří Novák
V záříjovýchGetsemanech byla otištěna velice podnětná přednáška Hanse KüngaBýt křesťanem bez svatozáře. O svatozářích se zmínil v editorialui Jan Spousta. V tomto článku chci uvést ještě několik doplňujícíchinformací.
Svatozář, aureola, gloriola,nimbus je stále totéž. Výtvarně znázorňuje asi už od čtvrtého století označeníKrista a svatých.
Dnes v sekulárním až pohanskémprostředí slýcháme spíš o auře, o zvláštní neviditelné vrstvě kolem hlavy alidského těla vnímané zvlášť citlivými lidmi. Uvedu jen malou ilustraci ztelevize Nova. Tam můžeme postřehnout, jak je hostům pozvaným do pořadu Kotelnepříjemné, když se moderátorka Michaela Jílková přiblíží k dotazovému dotakové blízkosti, že poruší podvědomě užívanou odstupnou vzdálenost mezi lidmi,kteří nemají důvěrný vztah.
V úvodníku píše Jan Spousta:„Aspoň mně samotnému se čas od času stalo, že jsem kolem někoho svatozářvycítil – svatozář neviditelnou, ale skutečnou.“ Ano, toto jsme jistě každýpocítili, žel i ve zlém. Dobro a zlo si někdy můžeme ve vzezření člověka takésplést.
Jako předobraz svatozáře autoruvádí Proměnění na hoře Tábor zřejmě dle Mt 17, 1-13,zvláště 2. verš: „… jeho (Kristova) tvář zazářila jako slunce a jeho šat byloslnivě bílý“. Podobné jsou obrazy i u dalších synoptiků. Připomenu ještě jedennáznak svatozáře při obžalobě Štěpána před radou: „Všichni, kteří v radězasedali, pohlédli na Štěpána a viděli, že jeho tvář je jako tvář anděla“ (Sk6, 15).
Ovšem v mimokanonickýchknihách – novozákonních apokryfech se už přímo objevuje slovo svatozář: „Tito(Ježíšovi) bratři měli ovšem před očima jeho život jako světlo, pozorovali ho actili. A když Ježíš spal, ať ve dne nebo v noci, svítila nad ním svatozář.“ (Pseudo-Matoušovo evangelium, kap. XLII, v. 2) Totoapokryfní evangelium, které je jakýmsi spojením ProtoevangeliaJakubova a Pseudo-Tomášova evangelia, známe ne zřecké, ale až z latinské verze. Bylo velmi oblíbené mezi lidmi a bylo téžvelkou inspirací umělcům 10.-15. století. Množství látky v novozákonníchapokryfech je spojováno s posvátnou tradicí a zde je i původ mariánského kultu.Tradice by potřebovala vysvětlení nejen pro nás protestantské kazatele, alenepříliš jasno mají i římskokatoličtí teologové, i když prostudují tridentskémateriály i konstituce Druhého vatikánského koncilu, např. Deiverbum (O božím zjevení). Jejich různá interpretace mě překvapuje.
V některých výjevech v římskýchpohřebištích se svatozáře ještě nevyskytují, třeba v Kalixtovýchkatakombách na zobrazení Dobrého Pastýře z první poloviny 3. století, ale natabulce ze slonoviny z 5. století uložené v londýnském muzeu (na symbolechuzdravení, nasycení a prozření) má Ježíš už svatozář. V katakombách se aureolaobjevuje i na dřívějších hrobech – kobkách, ale není jasné, zda jde o malbupůvodní, nebo až pozdější.
Uměleckému zpracovánípředcházela jistě neviditelná svatozář Krista a svatých. V rané církvi sekřesťané nazývali svatými, jak je patrné z listů apoštola Pavla (např. 1 K 1,2; 2 K 13, 12; Fp 1, 1 atd., i když původní řeckývýraz svatý bývá v ekumenickém překladu nahrazován slovem bratři). Žádný svatý,ani dřívější, ani nynější, ovšem není dokonalý. Svatost přece nepotřebuje žádnýviditelný nimbus, ani beatifikaci a kanonizaci, ba ani nepotřebuje zvláštníroucha, jako je nepoužívali třeba naši evangeličtí předci v době protireformacenebo skrytá církev za totality.
Když bude na nás vidětkřesťanská svatost bez viditelné svatozáře a bez vnějších znaků, které nejsouzárukou svatosti, pak ani současná církev, zmítaná vším možným i nemožným,nebude muset mít obavy o svou budoucnost. Lidé uvěří a budou spaseni Kristovouobětí na kříži za nás svaté bez svatozáře.