Redemptorista ThDr. Antonín Liška (17. 9. 1924 – 15. 10. 2003) byl v době svého nuceného nasazení u PTP v r. 1951 tajně vysvěcen na kněze a dvacet let sloužil neveřejně. Byl žákem Dr. J. Adámka – vynikajícího předčasně zemřelého biblisty. Zdědil celou jeho knihovnu. Doktorskou práci psal na téma Kristovo zmrtvýchvstání. Byl členem novozákonní překladatelské skupiny pro ekumenický překlad bible. S kolegou jsme jej navštívili v době tuhé normalizace v sedmdesátých letech na faře v Poříčí nad Sázavou, kde působil, s prosbou o výuku Nového zákona v utajených kursech. Dlouho nás poslouchal, aniž by co řekl. Nevěděl jsem tenkrát, že je to jeho styl. Pak pravil: „Tak jo, je třeba něco pro církev dělat.“ A věnoval nám po dobu šesti let stovky hodin, celkem třem skupinám. Napsal pro tento účel studijní texty. Dojížděl do Prahy ve svém trabantu na překladatelskou komisi, večery se věnoval nám.
Potom jsem viděl známého trabanta až někdy v roce 1987 při náhodném projíždění obcí Únětice. Antonín Liška se stal mezitím v Praze církevním soudcem a kanovníkem a v Úněticích sloužil. Jezdil sem i další rok, kdy už byl biskupem, a několikrát jsem se s ním zde setkal. Bylo to místo, na rozdíl od arcibiskupství či jeho bytu na Hradčanském náměstí, bezpečné k rozhovorům. Zejména období po listopadu 89 přineslo mnoho témat. V arcibiskupském paláci byl kromě Antonína Lišky stařičký kardinál Tomášek a nemocný generální vikář mons. Lebeda. Liška si mi stěžoval, že některé církevně-mafiánské skupiny této situace zneužívaly. Těžce nesl Mádrovu „dolní konsistoř“, která sídlila ve Spálené ulici v redakci Teologických textů. Zde se chystala různá rozhodnutí včetně personálních a kardinálu Tomáškovi se dávala bez Liškova vědomí podepsat. Navrhl jsem Liškovi, zda by se nedalo prosadit uplatnění O. Mádra na fakultě, aby se věnoval tomu, co umí, a ne politikařil. Liškovi se to líbilo, ale nezdařilo se mu to.
Vztah Antonína Lišky ke skryté církvi, pokud byl ještě v Praze (v r. 1991 generálním vikářem a pak iadministrátorem arcidiecéze), byl vstřícný. Většinu členů pražské obce znal osobně, pamatoval si i jména našich dětí, ačkoli už uběhlo mnoho let od doby,kdy je vídal. Obec navštívil, zprostředkovával nám místo pro slavení liturgie. Rozhovory, které vedl s ordinovanými služebníky skryté církve, byly spíšepřátelským setkáním než úředním úkonem. Údajně byl prvním autorem Normae, které řešily vztah k biskupům, kněžíma jáhnům skryté církve. Projednávání Normae se však dělo ještě ve federální biskupské konferenci. Čeští biskupové (až na jednu výjimku) byli ke skryté církvi vstřícnější než většina slovenských biskupů, jejichž model nakonec převládl.
Několikrát jsem navštívil Antonína Lišku již jako sídelního biskupa v Českých Budějovicích. Vyptával se, jak si vedou někteří kněží, se kterými měl v Praze problémy a někam je přeložil. Obdivoval jsem, jaký přehled o arcidiecézi měl, i to, že mu o lidi skutečně šlo. Jednou se mě ptal na názor na charismatiky. Nebyl jsem zřejmě jediný, koho se ptal. Poté, co jsem mu sdělil svoji mírně pozitivní zkušenost s charismatickou obnovou, pravil s typickým šibalským úsměvem: „Pokud bych nevěděl, že za tím stojí Řím, tak bych to hned zakázal.“ A zakazovat uměl. Ve své diecézi výslovně zakázal podávání eucharistie na ruku, zatímco jinde to nebylo ani povoleno, ani zakázáno. Jeho kancléř, jáhen Evžen Sirůček, mi přesto na ruku v Antonínově blízkosti podal. Antonín se tím možná trápil, ale nic nám neudělal. Teď již oba dva slaví, jak věříme, liturgii nebeskou, která žádné zákazy nepotřebuje… Četl Getsemany; a když se mu něco nelíbilo, psal nebo to při nejbližší příležitosti řekl. Dovedl na rovinu říkat i nepříjemné věci, ale zároveň dovedl i naslouchat.
V Antonínu Liškovi jsme ztratili biskupa starého střihu – v dobrém slova smyslu konzervativního, vzdělaného, který nelhal, netoužil po církevních postech, byl poctivý a pracovitý. Patřil podle mého názoru mezi takové biskupské osobnosti, za které se nemusíme stydět – jako byli kardinálové Beran či Trochta.