Německý filosof a teolog Johann Gottfried von Herder (25. 8. 1744 – 18. 12.1803), jehož dvousté výročí úmrtí si připomínáme, se narodil v Mohrungen v tehdejším Východním Prusku (dnes polský Morąg). Jeho otec byl učitelem, rodina žila ve skromnýchpoměrech. V roce 1762 se zapsal na universitu v Královci, kde ho ovlivnilyKantovy přednášky. Immanuel Kant mu byl pro jehoneobvyklé intelektuální schopnosti nakloněn a dovolovat mu proto se přednášekúčastnit bezplatně. Do této doby připadá také počátek Herderovadlouholetého přátelství s dalším filosofem, Johannem Georgem Hamannem.
V roce 1764 Herderopustil Královec, aby převzal učitelské místo v Rize. Tam publikoval své prvnívelké dílo o filosofii jazyka a literatury Fragmentyk německé literatuře (Über die neuere deutscheLiteratur, 1767-1768) a takédůležité dílo o estetice Kritické háje(Kritische Wälder oder Betrachtungen, die Wissenschaft und Kunst des Schönenbetreffend, 1769). V roce 1769 se svého místa vzdal azačal cestovat. Nejdříve navštívil Francii, kde poznal Diderota a dalšíencyklopedisty, pak Štrasburk, kde potkal a velmi ovlivnil mladého Goetha. V roce 1771 získal Herdercenu berlínské akademie za své nejznámější dílo o filozofii jazyka O původu řeči (Abhandlungüber den Ursprung der Sprache, 1770), v níž vyvrací dobové zjednodušující teorieo vzniku jazyka a ukazuje nutnou souvislost mezi vznikem jazyka a vznikemlidstva jako takového.
V letech 1771 až 1776 působiljako soudní řečník při vládním soudu v Bückeburgu.Vedle prací o estetice a filozofii dějin se v této době zabývá i biblickouhermeneutikou. V roce 1776 byl, i díky přímluvě Goetha,ustanoven generálním superintendantem luteránského kléru ve Výmaru. Toto místozastával až do své smrti, třebaže se zde jako svobodomyslný teolog muselpotýkat s odporem konzervativního luteránského kléru. Během této doby uveřejnildůležitou esej o filosofii rozumu Poznání avnímání lidské duše (Vom Erkennen und Empfindender menschlichen Seele,1778), klíčové dílo zaměřené na Starý zákon Duchhebrejské poezie (Vom Geistder Ebräischen Poesie, 1782-1783), dílo o filosofiidějin Myšlenky k filosofii dějin lidstva(Ideen zur Philosophie der Geschichte der Menschheit, 1784-1791), vlivnou esej o filosofiináboženství Bůh (Gott, einige Gespräche,1787), dále dílo převážně o politické filosofii napsané jako odezva nafrancouzskou revoluci Dopisy k podpoře humanity(Briefe zu Beförderung der Humanität,1793-1797), sérii Křesťanské spisy (Christliche Schriften, 1794-1798)zaměřenou na Nový zákon a dvě díla polemizující s Kantovou kritickou filosofií,Metakritiku (1799, protiteoretické filosofii Kritiky čistého rozumu) a Kalligonu (1800, proti KantověEstetice).
I když Herderjako filosof nevytvořil velký systém ani nezaložil významnou školu a svýmfilosofickým věhlasem nedosahuje své současníky Kanta či Hegela,jeho stopu v dějinách myšlení nelze přehlédnout. Svým důrazem na národ, národníjazyk a lidovou tvořivost se stal důležitým předchůdcem romantiky anacionalismu nastupujícího 19. století. Na rozdíl od některých pozdějšíchnásledovníků však nebyl šovinistou, věřil v harmonii a stálé zdokonalovánílidstva. Pro nás zajímavé je, že slovanstvu přisuzoval důležitou roli vbudoucích dějinách a inspiroval tak národní obrození slovanských národů.
V Herderovědobě se německá filosofie vyznačovala snahou usmířit osvícenství, představovanézejména moderní vědou, s náboženstvím, representovaným křesťanstvím. Leibniz, Kant, Hegel, Schleiermacher a mnoho dalších včetně Herderanavrhovalo mnoho způsobů tohoto usmíření. Herderovafilosofie náboženství byla přes různá dobová omezení neobyčejně osvícená aprogresivní v jeho raném i pozdním údobí, i když v době svého pobytu v Bückeburgu v letech 1771-1776 se přiklonilk náboženskému iracionalismu více charakteristickému pro jeho přítelem Hamanna. Stalo se tak nejspíše na základě slabého nervovéhozhroucení, které lze dokumentovat z jeho tehdejší korespondence.
Herderůvpřínos k filosofii náboženství je široký. Rozvinul např. myšlenku neo-spinozismu vykládanéhovzhledem k Bohu. Se Spinozou sdílel základní tezimonismu a podobně jako Spinoza kladl rovnítko mezijeden všeobjímající princip a Boha. Ale zatímco Spinozacharakterizuje tento základní princip jako substanci, Herderpoužívá pojem síla, prvotní síla. Zatímco Spinozazavrhuje pojem Boha jako rozumu, toho, kdo myslí nebo má účel, z Herderovy obecné teorie rozumu a jeho identifikace Boha sesilou plyne, že Bůh sám jako síla je rozum. Herderpopisuje Boha jako Intelekt, Rozum nebo Mysl. Shodně s tím Herdertvrdí, že Bůh účelně myslí. Herder je taképřesvědčen, že Spinozovy teorie obsahují zbytkydualismu zděděného po Descartovi, a to v jehokoncepci vztahu mezi dvěma božími atributy, ideou a rozsahem (podobně v jehokoncepci vztahu mezi konečným rozumem a tělem). Na rozdíl k tomu jeho vlastníkoncepce Boha jako síly (a konečných myslí rovněž jako sil) překonává residuálnídualismus. Síly se přirozeně projevují v tělesech.
Nicméně nejpodstatnějšípříspěvek k filosofii náboženství je Herderovainterpretace bible. V této oblasti se držel striktně sekulárního přístupu. Vduchu Galileově hájil nezávislost přírodních věd nanáboženství, ačkoliv tak nečinil v protináboženském duchu, ale v naději, žeautonomní věda podpoří náboženství. Podobný přístup dodržoval při interpretacibiblických textů. Věroučné předpoklady nesmí ovlivňovat interpretaci textů, ikdyž se jedná o texty svaté. Místo toho biblické texty musí být vykládány jakodílo lidí, vhodně použité hermeneutické metody poslouží stejně dobře jako přistudiu jiných starých textů. Náboženské osvícení je výsledkem této interpretacea nevstupuje do procesu výkladu samo o sobě.
Herdersvou myšlenkou, že bible by měla být vykládána jako jakýkoliv starobylý text,následoval mnoho současných biblistů, např. Ernestiho,Michaelise a Semlera.Nicméně Herderův sekularismus byl více konzistentní aradikální než u jeho učitelů. Můžeme to ilustrovat na srovnání s Ernestim, jehož velké dílo Institutio interpretis Novi Testamenti (1761)obhajuje myšlenku sekularismu při výkladu bible podobně jako to činil Herder. Avšak ve věci božské inspirace a interpretacečtenář tone v nejistotě: Má při čtení svatých textů spoléhat na božské svícení(Ducha svatého), které ho přivede ke správným odpovědím, nebo na obvyklévýkladové prostředky? Mají čtenáři předpokládat, že texty vzhledem k božskéinspiraci jsou zcela pravdivé? Ernesti nedává na tyto otázky jednoznačnouodpověď a nalézá se tak v rozporu se svým veřejnosti předkládaným závazkeminterpretovat bibli jako profánní text. Naopak Herderobě dvě otázky zodpovídá negativně, a tak svými výklady podporuje své teoretickéstanovisko. Herder se také zásadně vyhýbal pojetíbiblického textu jako alegorie, vyjma podobenství v Novém Zákoně, kdealegorický výklad odpovídá záměrům autora textu.
Herderůvsekulární přístup k interpretaci bible byl odměněn převratnými objevyv této oblasti. Např. co se týká Starého zákona, přivedla jejhermeneutická metoda k rozlišení a definici různých typů poezie ve Starémzákoně, jak to dosud nikdo před ním neudělal. Dále odvodil, jak se během dějindramaticky měnilo u starověkých Židů pochopení smrti, posmrtného života, rozumua těla. Jeho vědecký přístup mu umožnil pochopit Píseň písní ne jakonáboženskou alegorii, ale jako jednoduchou erotickou milostnou poesii, což se vdnešní době pokládá za více pravdivé. Také autory evangelií pochopil více jakolidi než jako pouhé nástroje božství.
Jako prvnímu se mu podařilorelativně datovat vznik jednotlivých evangelií: prvního Marka, pak Matouše aLukáše a jako posledního Jana, a podat povšechně správný výčet jejich vzniku vústním kázání a jejich vzájemných vztahů (díla z let 1796-97, Vom Erlöser der Menschen, nach unsern drei ersten Evangeliem; Von Gottes Sohn,der Welt Heiland, nach Johannes Evangelium. Nebst einer Regel der Zusammenstimmung unserer Evangelien aus ihrer Entstehung und Ordnung).
Herderbezpochyby nikterak nezamýšlel tím, jak trval na autonomii přírodních věd,podkopávat víru, křesťanství a náboženství. Na druhé straně však doufal a očekával,že autonomní věda podpoří křesťanství. Zde byl ale zklamán. Věda čím dál tímvíce pokládala křesťanství či náboženství obecně za neudržitelné. Přispělo k tomuzřejmě i samo Herderovo počínání: jeho snahyčíst bibli jako sbírku profánních textů lidských autorů napomohly k podkopánínároků bible jako intelektuální autority. Na druhou stranu však moderníkritická protestantská teologie, k jejímž zakladatelům JohannGottfried Herder patří,pomohla křesťanským myslitelům vymanit se ze středověkých výkladových schémat,již překonaných vývojem, a vstoupit do věku rozumu jako rovnocenní partneřisekulárních intelektuálů.
Forster, Michael: JohannGottfried von Herder, The StanfordEncyclopedia of Philosophy (Winter 2001 Edition),Edward N. Zalta (ed.)
http://plato.stanford.edu/archives/win2001/entries/herder/
připravilaLudmila Dědková