JiříNečas
Ekogramotností rozumíme základní vzdělání týkající se vztahu kprostředí, k zapojení do systému stvoření. Při vědomí neurčitosti hranic toho,co patří k základu, můžeme říci, že ekogramotnostzahrnuje
(a) určité vědění o přírodě a jejím fungování, především o vazbách avztazích, způsob myšlení zaměřený na hledání souvislostí a vnímání procesů,dále pak
(b) osvojení určitých návyků a přijetí vzorců chování v souladu sezájmem přírody – stvoření jako celku, a konečně
(c) hluboké prožití vlastní přináležitosti k celku přírody (zteologického hlediska: k celku stvoření). K tomu patří i uvědomění sivlastních možností a závislosti na okolí v širokém smyslu.
Je známou skutečností, že člověk svým počínáním stvoření škodí: škodípřírodě, škodí tak ovšem také sobě! Stává se sebedestruktivnímdruhem. Na absurdnost takto orientovaného životního stylu, v naší kulturníoblasti převládajícího, přesvědčivě poukázal KonradLorenz [19]. Jde do značné míry o důsledek morální krize, avšak také o důsledekneznalosti. Běžně nám lidem chybí odhad, k čemu různé činnosti mohou vést,chybí nám vědomí a prožitek přináležitosti k celku. Tyto nedostatky prostupujírozumovou i citovou složku osobnosti. Projevuje se odcizení, které je doznačné míry důsledkem našeho hodnotového systému a našich vzorců myšlení. Totoodcizení se promítá i do výchovy, a tak ovlivňuje i další generace. Je dobře,že reflexe stavu životního prostředí se konečně začíná objevovat i v kázáních;nutnost konverze – pokání ve vztahu k prostředí je zdůrazňována v církvích imimo ni. Proměna myšlení a jednání se začíná považovat za nutnou podmínkupřežití člověka, bez potřebné míry ekogramotnosti jívšak chybí efektivnost (Srov. [2]).
Biblesvědčí, že jsme součástí stvoření, v němž máme určité poslání[12,13,14,25,26,28]; skutečnost odcizení je v křesťanském prostředí obzvláštěbolestná (Ko 1, 21-22). Aktuální stav ekogramotnosti není v prostředí křesťanských církví dobrý.Podstatně více pozornosti než přírodním vědám se věnuje historii, psychologii,pedagogice či sociologii. Zdá se, že přírodní vědy jsou stále považovány zanástroj „pohanského materialismu“ (asi pod vlivem jejich vysokého ceněníprotagonisty francouzské revoluce či ideology komunismu sovětského typu,případně i pod vlivem určité pýchy přírodní vědy 18. a 19. století, která vmimovědeckém prostředí může stále přetrvávat). Leckomu může být nepříjemnázávaznost přírodních věd a možná se projevuje i často ne zcela šťastná metodikavýuky a výchovy, do níž se promítá skutečnost odcizení.
Odpovědnostza stvoření vyžaduje výrazně zvýšit ekogramotnost.Žijeme ve světě v době, kdy rizika vyčerpání zdrojů a překročeníabsorpčních schopností prostředí jsou reálná a aktuální. Je to historickásituace, která se vyhrotila v poslední třetině 20. století a již nesmímepřehlížet. Výzva Kantova kategorického imperativu počínat si tak, aby seobdobné jednání mohlo stát všeobecnou praxí, nabývá v oblasti hranic možnostípřírody zvláštní důležitosti.
Ekogramotnost stojí na poznání, především přírodovědném a globálním, nefragmentovaném, na kritickém myšlení a na vytvářenívztahů. Pro křesťana je důležitá skutečnost, že reálný svět, svět přírodovědyje tím světem, který stvořil Bůh; vykoupení se týká celého světa.
Globálnípohled znamená, že přírodu, stvoření je třeba přijímat jako celek, jako dynamický,v čase se měnící systém; důležitější roli než objekty hrají vztahy[7,20,21,22,23]. Systémové a procesuální uvažování je stále zanedbáváno. Jetřeba pěstovat citlivost pro vnímání a hledání rozmanitých vazeb a souvislostí.Od karteziánského analytického vnímání je nutno přecházet k komeniánskémuvnímání syntetickému. Zvláštní roli v poznání hraje orientace v kvantitativníchúdajích a jejich vyhodnocování. V ještě nedávné minulosti běžná představa, žeprodukty lidské činnosti (spotřeba zdrojů, nejrůznější odpad včetně produkceoxidu uhličitého ze spalovacích procesů) lze v planetárním měřítku vždyzanedbat, je zcela falešná a zcestná, avšak stáleproniká do všeobecně kladně přijímaného růstového paradigmatu západní ekonomiky[6,24,29].
Vlivjednoho člověka lze považovat za zanedbatelný. Avšak celek je tvořen lidmi.Je-li tatáž činnost vykonávána mnoha (popř. všemi) lidmi, již vliv zanedbatelnýnení. Zde má mnoho co říci zmíněný Kantův kategorický imperativ, který je zcelav souladu s novozákonní etikou.
Častou„omluvou“ nešetrnosti při individuálním jednání bývá poukazování na skutečnost,že jak spotřeba velkými ekonomickými subjekty, tak i množství odpadu jimiprodukovaného výrazně převyšuje obdobné hodnoty vztažené k jednotlivcům. Přímývliv jedince je malý. Ovšem svým chováním člověk přispívá k vývoji stylu životav dané kulturní oblasti, a ten se promítne do úsilí pro hledání a využíváníenvironmentálně šetrných technologií na jedné straněa do poptávky po zboží na straně druhé. Tedy ohleduplné chování ke stvoření máširší než jen morální smysl.
Lidsképočínání je ovlivněno mnoha lžemi, polopravdami, demagogií; tento vliv směřujezpravidla proti přírodě, proti stvoření jako celku. Obrana proti nim je nutnáa žádoucí, vyzývá k ní i apoštol Pavel (Ef 6,10-17). Pravda je bezesporu pro křesťana vysokou hodnotou. Nicméně i vkřesťanském prostředí se běžně přijímá současná „ekonomická věda“, byť staví nazcela falešném předpokladu neomezeného vnějšího prostředí, a tedy nemůže býtpravdivá. Kritické myšlení je zbraní proti nebezpečným polopravdám, jichž jsouplné reklamy, které nás dnes doslova obklopují, často svádějík nemorálním, lidem i přírodě škodícím počinům a pronikají i do různýchprojevů, komentářů apod. Jako příklad uveďme tvrzení, že ubližovat stvoření(např. rozšiřováním výroby v automobilovém průmyslu) může sociálně pomáhatlidem (růst počtu pracovních příležitostí); neříká se, že je zde chyba vkoncepci sociálně ekonomického systému a v jeho „nastavení“.
K ekogramotnosti patří schopnost prožívat přináležitost kestvoření, žít s přírodou, znát svoje místo v celku – v přírodě, ve stvoření[1,17,18,27]. Je třeba budovat vztah kooperace s lidskou i mimolidskou součástístvoření; člověk nemusí vystupovat jako škůdce přírody, nýbrž jako spolutvůrce.Jako příklad může sloužit zalesňování či obecněji citlivé dotváření krajiny,může však jít i o takový tvůrčí akt, jakým by byla žádoucí transformace pravidelfungování sociálně ekonomického systému. Přirozeným důsledkem vědomísounáležitosti s celým stvořením je spontánní přístup ke sdílení přírodníhobohatství a z něho vyplývající odmítnutí liberálně ekonomického pojetívlastnictví.
Součástí ekogramotnosti je pokora a odmítání zbytečného násilí;určité, přirozené násilí je nutné a v přírodě běžně existuje a spoluzajišťuje rovnováhu (vzájemné požírání živočichů,potravní řetězce). Hranici mezi nutným a zbytečným násilím nelze přesnědefinovat (naprostá úcta k životu A. Schweitzera čipočínání vegetariánů jsou inspirující, avšak nelze je vydávat za normu). Obecněvytváření hranic je věcí osobního svědomí, osobní morálky a osobníodpovědnosti, která patří k plnému lidství [5,6,10,11-19,30,31,32].
Ekogramotnost se musí promítnout do životní praxe [8]. Projevuje se všeobecnýmomezením materiální spotřeby, zvláště nerecyklovatelných komodit (preferencevýrobků s dlouhou životností, omezení obalů a preference vratných, popř. aspoňrecyklovatelných) a energie (topení omezeně z hlediska prostoru i teploty,využívání tepelných izolací), tříděním odpadu, podporou recyklace, absolutnímupřednostňováním dopravy pěšky a na kole, omezením užívání auta či letadla jenna mimořádné případy apod. Mezi projevy ekogramotnostipatří i preference oprav před pořizováním nových věcí, rezistence vůči diktátumódy při obměňování šatníku či jiných předmětů, popř. při výběru cíle dovolené.
Ekogramotnost jako složka vzdělání se týká celého člověka, nejen jeho intelektu.Skutečná láska k Bohu, nejen z celého srdce a z cele duše, nýbrž i ze vší myslia síly, promítnutá do hluboké spontánní snahy dobře zacházet s tím, co On,Stvořitel, stvořil, a láska k bližnímu, k níž nutně patří sdílení zdrojů –božích darů, nejsou myslitelné bez osobního úsilí směřujícího k ekogramotnosti. Jejím důsledkem by měla být proměnačlověka, přijetí nového pohledu na svět, na přírodu, na stvoření. Vede k oněm„novým věcem“, které činí Ježíš (2 K 5, 17; Zj 21,5).
1. Austin, R.C.: Baptized into Wilderness.A Christian Perspective on John Muir.Atlanta, John Knox Press1987.
2. Bouma-Prediger,J.: For the Beauty of theEarth. AChristian Visionfor Creation Care. Grand Rapid, MI.,Baker Academic 2001.
3. Brundtland, G.H.aj.: Naše společná budoucnost. (Zpráva světové komise pro životní prostředí.)Praha, ACADEMIA 1991.
4. Campolo, T.: How to Rescue theEarth without Worshiping Nature. Nashville, T. Nelson 1992.
5. Člověk a příroda: Bludný kruh. Heršpice,Eman 2001.
6. Daly, H: Toward aSteady-State Economy. San Francisco,Freeman 1973.
7. Dürr, H.P.: Živáa neživá hmota. Fyzikální kořeny života. Universum, 2003, č.1.
8. Ekologie na faře. Praha, Ekumenickáakademie 1997.
9. Fromm, E.: Mítnebo být? Praha, Naše vojsko 1992.
10. Gordonová, A. - Suzuki, D: Jde opřežití. Beroun, Baroko & Fox 1993. (Orig.: Gordon, A. - Suzuki, D.: It's a Matter ofSurvival. NorthSydney,Allen & Unwin 1990.)
11. Gore, Al: Země na misce vah.Praha, Argo 1994. (Orig.: Earth in The Balance. Boston, Houghton Mifflin 1992.
12. Heller, J.: Životní prostředí v pohledu biblickéhoposelství. In: Pozdní sklizeň. Praha, Advent-Orion 2000.
13. Heller, J.: Pojetí života v Písmu. In: Pozdní sklizeň.Praha, Advent-Orion 2000.
14. Heller, J.: Člověk – pastýř stvoření. In: Universum 16.
15. Keller,J.: Přemýšlení s Josefem Vavrouškem. Praha, G+G 1995.
16. Keller, J.- Gál, F. - Frič, P.: Hodnoty pro budoucnost. Praha,G+G 1996.
17. Kohák, E.:Zelená svatozář. Praha, SLON 1998.
18. Librová,H.: Pestří a zelení. Brno, Duha - Veronica 1994.
19. Lorenz,K.: Osm smrtelných hříchů. Praha, Pyramida 1990.
20. Lovelock, J.E.: Gaia. Nový pohledna život na Zemi. Prešov, Abies 1993.
21. Meadows,D.L.-Meadows,D.H.-Randers,J.: The Limits to Growth. New York, Universe Books 1972.
22. Meadows,D.L.-Meadows,D.H.-Randers, J.: Překročení mezí. Praha, Argo1995. (Orig.: Beyond the Limits. ChelseaGreen Publ. Co. 1992.
23. Mesarovic,M. - Pestel,E.: Menschheit am Wendepunkt.Stuttgart, Deutsche Verlag-Anstalt 1977. (Orig.: Mankind at theTurning Point.)
24. Mezřický, V.(ed.): Globalizace.Praha, Portál 2003.
25. Moltmann, J.: God in Creation. SCM Press 1985. (Česky:Bůh ve stvoření. Brno – Praha, CDK – Vyšehrad 1999.)
26.Nováček,P.: Chválí Tě sestra Země. Olomouc, Matice cyrilometodějská 1998.
27. Norberg-Hodge, H.: Dávnébudoucnosti. Brno, Duha 1996.
28. Ondok, J.P.: Člověk a příroda. Kostelní Vydří,Karmelitánské nakl. 1998.
29. Schumacher, E.F.: Small is Beautiful. London, Sphere Books 1978. (Česky: Maléje milé. Brno, Doplněk 2000.)
30. Szőllős, J.: Kresťanstvo a ekológia. Bratislava, STUŽ/SR 2001.
31. Universumč. 16.
32. Závods časem. Texty z morální ekologie. Praha, MŽP 1996.