JanSpousta
Toto číslo Getseman by mělo býttištěno na černém papíře. Hlavním tématem jsou mrtví. Čtyři významní češtíteologové zesnuli během tří lednových týdnů, a tak zde najdete předevšímnekrology.
Je to velmi smutné,nenahraditelná ztráta. Ale když jsem si na zádušní mši za Jiřího Reinsberga přes kazatelovu výzvu Neplačte! utíral očikapesníkem, nebyly to slzy bezvýchodného smutku, spíš jen lítosti a vděku.Vždyť Jiří ve svém běhu životem obstál, běžel dlouho a dobře a nyní si jistě jižjde na stupínky nebeských vítězů pro svůj vavřín. A totéž bychom mohli říci i oostatních třech: Jaroslavu Kadlecovi, Janu M. Lochmanovi a Jaroslavu V. Polcovi. Nejvíce místa věnujeme ovšem Jiřímu Reinsbergovi. Protože jsme ho my kolem Getseman znali, mělirádi, a především nám mnoho dal. Důraz na liturgii, nadhled a smysl pro humor,vědomí, že víra je uprostřed světa, v samém jeho srdci, a přece zcela mimo něj,mimo svázanost každodenním pachtěním a politikařením – pokud něco z tohonacházíte v tomto časopise, tak je to i Jiřího zásluha.
Potom je tu ještě dalšínebožtík, za něhož asi mnoho slz prolito nebylo, ale jehož je škoda o to větší,že zesnul v útlém a nadějném věku třinácti let. „Ádéčko“,křesťanský časopis pro mladé, o němž přinášíme rozhovor s jeho redaktorkouJanou Zajícovou. Bezprostřední příčinou zániku byl nedostatek peněz – už to jedost smutné, že v české církvi se nenajde ani několik málo tisíc mladýchodběratelů, kteří by takový časopis zaplatili. Ale ještě horší je příčinavzdálená: odpor části vedení katolické církve k časopisu, který chtěl zaujmouta nechtěl pouze papouškovat „stranickou linii“. A byly to často spory zcelamalicherné: Ádéčko bylo například obviněno zpornografie na základě kresleného vtipu, v němž kreslíř nahému praotci Adamovinaznačil jedním tahem pera to, co mezi nohama odjakživa nosívá většina mužů,snad s výjimkou některých katolických hierarchů. Výtvarníci úzkoprséhodevatenáctého století onu část těla sice zakrývali rostlinnými listy, ale navýstavách soudobého umění tuto konvenci již asi nenajdete. Nemluvě ozobrazeních méně uměleckých, ale o to všudypřítomnějšícha více realistických. – AD je škoda: Dospívání je z hlediska formace víry časemnejkritičtějším. Obávám se, že biskupové ohrožují kvantitu i kvalitu příštíchgenerací věřících.
Ať je slyšena i druhá strana,zní prastará zásada spravedlivého soudu. Proto v tomto čísle najdete dvě reakcena předchozí články. Václav Podskalský, můj předchůdce v údělušéfredaktora, polemizuje s názory Pavla Hradilka načinnost zesnulého biskupa Antonína Lišky a Oty Mádra. Čtu-li však Hradilka a Podskalského správně, tak se ani přílišnevylučují, spíše doplňují. Tím spíš je dobře, že mohou zaznít spolu.
Daleko zásadnější je sporohledně působení kněze Reného Milfaita v tachovské farnostia okolností jeho nedávného odvolání. Na naše články reagovala z Tachova Eliška Kapalínová, která prezentuje názory „protimilfaitovců“.V doprovodném dopise paní Kapalínová také píše: „rádabych znala Váš názor na skutečnosti, o kterých píši.“
Sám bohužel neznám situaci vTachově detailně, ale berme to jako výzvu těm, kdo mohou podat bližšísvědectví. Speciálně pokud se týče názoru Elišky Kapalínovéna spolupráci Reného s tachovským Dětským domovem, konzultoval jsem svéhošvagra Jiřího Švába, bývalého ředitele tohoto dětského domova. Jiří s paní Kapalínovou ostře nesouhlasí: její názory nepovažuje zanásledek neinformovanosti (pí. Kapalínová v DDpracovala rovněž), ale jakési zhrzenosti. Své argumenty sepsal a přinášíme jerovněž.