Jan řečený Rokycana (* mezi lety 1390 a 1397, † 22. 2. 1471) se podle pověsti narodil v chudé chalupě na rokycanském předměstí Pátku nynější Rokycanova ulice čp. 26. V Rokycanech je jeho pamětní deska umístěna na průčelí radnice. Jméno Rokycanův sbor nese také moderní budova Českobratrské církve evangelické z r. 1932 v Jiráskově ulici. V zasedací síni rokycanské radnice připomíná slavného rokycanského rodáka obraz Jana Muchy Jan Rokycanana koncilu v Basileji, kde nikdy církevně nepotvrzený biskup vyjednával s představiteli římské církve o kompaktátech.
Rokycany, byly od počátku své historie církevním zbožím. Od roku 1100 patřily k majetku pražského biskupství. Arnošt z Pardubic zde v roce 1362 založil augustiniánský klášter. Rokycanští obyvatelé se postavili na stranu husitů. Pro ilustraci náboženského vývoje ve městě můžeme použít ukázku z knihy A. Podlahy Posvátná místa království českého, díl VI.:
Roku 1421 12. února vpuštěn byl Žižka s vojskem svým do města, když byl slib učiněn že města i obyvatelův ušetří. Ale ledvaže vojíni jeho ve městě se octli, vrhli se na klášter, zpustošili jej, kanovníky zvěšeli, probošta jménem Jana do sudu zabednili a uprostřed kostela upálili. … Roku 1422 dostaly se Rokycany v moc katolických Plzeňanů a r. 1424 tu byl pánem katolík Jan Hanovec ze Švamberka. Ale r. 1430 patřily Rokycany k bratrstvu táborskému a poroučel tu Svojše ze Zahrádky. Tehdáž rozmohla se v Rokycanech strana pod obojí, jejíž vynikající stoupenec mistr Jan z Rokycan zde se narodil, tou měrou, že v držení měla kostel děkanský. Kněží pod jednou měli prý obydlí své nablízku kaple sv. Petra a Pavla, v níž věřícím pod jednou přisluhovali. Ale zanedlouho nabylo tu katolictví zase převahu a roku 1441 obsazeno bylo probošství rokycanské z konventu Roudnického. .… Po zaniknutí probošství (r. 1546) byla v Rokycanech zase pouhá fara a to fara katolická, ač obyvatelstvo téměř naskrze bylo smýšlení husitského a jen pramálo bylo věrných katolíků. Za třicetileté války se musela kvůli víře vystěhovat řada rodin. Město, které se nachází nedaleko od Plzně směrem na Prahu, bylo i později ve své historii několikrát zničeno procházejícími vojsky, švédskými, francouzskými, pruskými.
Z Janova životopisu vyplývá, že krátký čas působil jako řeholník v tomto augustiniánském klášteře, kde získal také své první vědomosti. „Prostředí augustiniánů-kanovníků mohlo být pro mladého řeholníka, který se právě vrátil z Prahy poznamenané prudce se rozvíjejícím reformním hnutím, přitažlivé ještě v jiném směru – totiž určitou vstřícností tohoto řádu vůči Husovi. V případě rokycanského kláštera lze možná hovořit i o zvláštních sympatiích, jež tento konvent choval k proslulému kazateli a univerzitnímu pedagogovi. Rokycanští kapitulárové nejen čerpali z Husových spisů při své vlastní literární tvorbě, ale v kritickém roce 1412 to byli právě oni, kdo neváhali obrátit se na blízkého Husova přítele a kolegu Jakoubka ze Stříbra s informací o bojovném protihusitském letáku, který tehdy obíhal po venkově. Protože Jakoubkovi poslali i opis polemického dílka, mohl na něj pražský mistr okamžitě reagovat sepsáním obšírného spisu Tractatus responsivus.“
Rokycana nepobyl v klášteře dlouho a pravděpodobně ho opustil ještě jako pouhý novic. Dá se předpokládat, že řeholní stav opustil v r. 1413. Možná právě tehdejší spory kolem rychle se radikalizujícího Husa vyvolaly takové názorové pnutí, že se Rokycana v nové situaci rozhodl volit raději odchod; možná byl ale z kláštera opravdu vyloučen. Knězem byl vysvěcen roku 1424 pražským arcibiskupem Konrádem z Vechty. Týnským farářem se Jan Rokycana stal v roce 1427. Hlavní týnský farář býval zároveň farářem universitním. Vzhledem k tomuto propojení s universitou a působením vynikajících kazatelů, jako byli Konrád Waldhauser a Jan Milíč z Kroměříže, se Týnský chrám stal duchovním centrem nejen Starého Města.
Jan byl žákem Jakoubka ze Stříbra. Ve svém přístupu k reformaci byl zastáncem umírněného křídla. Kritizoval extrémní názory táboritů a jako zvolený pražský arcibiskup (od roku 1435) usiloval o smír s katolickou církví. Jeho základním cílem bylo i to, aby kališnická církev byla lepší než církev římská. Ale toto zlepšení neviděl v přílišném vzdálení se učení katolické církve. Spíše odmítal tuhý centralismus apoštolské kurie, podobně jako se bránil nenapravitelné roztržce sŘímem, kterou provedli Táboři. Bez rozmyslu nepřijímal ani názory Jakoubkovy, zastával transubstanciaci, a ne remanenci. Držel také víru v očistec, v sedm svátostí, vzývání svatých, používání ornátů a starodávného bohoslužebného náčiní. Jako teolog se projevil výklady na evangeliu sv. Lukáše a sv. Jana. Mezi jeho nejvýznamnější díla patří Postila, sbírka jeho kritických kázání v Týnském chrámu z let 1456 až 1457, která je ukázkou jazykové vytříbenosti, slohové jadrnosti a svěžího životního obsahu. Odráží se v ní život českého husitství po kompatátech.
Rokycana prosadil cestu a jednání ohledně kompaktát na Basilejském církevním sněmu, kde se snažil dosáhnout také své potvrzení biskupem. S Prokopem Holým stál v čele poselstva a sám hájil článek o přijímání pod obojí. Ten byl jako jediný zčásti uznán koncilem a zahrnutdo kompaktát. Svého uznání za pražského arcibiskupa však Jan nedosáhl. Z politických důvodů jej uznal Zikmund Lucemburský, avšak brzy svůj postoj změnil. Správa církevních věcí byla přenesena na zmocněnce koncilu.
Dne 23. 8. 1436 byl císař Zikmund jako král český slavnostně vítán v Týně Rokycanou, načež byl ohlášen mír lidem v celé zemi a král doprovozen do svého dvora. Dne 8. 9. 1436 slavil v tomto kostele legát basilejského koncilu, kostnický biskup Filibert, za přítomnosti krále a dvora slavnou bohoslužbu. Když při ní uviděl, že Rokycana dělá při mši některé odchylky od katolického obřadu a podává Tělo a Krev Páně i malým dětem, žaloval na něho u císaře. Ten nařídil dne 24. 4. 1437 Rokycanovi, aby opustil Týnskou faru. Zároveň na ní dal uvést Mistra Jana ze Soběslavi příjmím Papouška, tehdy rektora univerzity.
Dne 11. 6. 1437 byl z císařova navedení zvolen administrátorem pražského arcibiskupství Mistr Křišťan z Prachatic, farář u sv. Michala. Rokycana, podporován panem Divišem Bořkem z Miletína, utekl z Prahy na jeho hrad Kunětickou horu. Pak až do roku 1448 přebýval v Hradci Králové. Většina kléru se však i potom k němu hlásila.
V roce 1444 došlo na zemském sjezdu po teologické disputaci ke smíření Rokycany se stranou Příbramovou, která představovala mírné utrakvisty. Od sjednocení stran pod obojí se distancovali táborité. Jejich potření dosáhl zemský správce Jiří z Poděbrad v roce 1452. V roce 1448 byla Jiřím z Poděbrad dobyta Praha a Jan z Rokycan opět slavnostně uveden do své týnské fary. Rokycana se stal nejvyšší hlavou církve pod obojí. Svou pravomoc vykonával společně s dvacetičlenným sborem duchovních a mistrů. Neměl však možnost udělovat svěcení. Mnoho novosvěcenců vysvěcených italskými biskupy se od utrakvistů distancovalo. Proto se Češi obrátili na Východ. Jednání o sjednocení obou církví bylo zmařeno dobytím Konstatinopole Turky v roce 1453. Řím se snažil pohnout utrakvisty k úplnému podřízení. Do Čech byl vyslán františkánský kazatel Jan Kapistrán a o sjednocení usiloval i učený Jan Kusánský. Oba dva bez úspěchu.
Vztah Rokycanův k Jednotě bratrské byl dvojznačný. Zdá se, že ji nejdříve hájil a později pronásledoval pro narušení jednoty utrakvistické církve, neboť byla vhodným terčem těch, kdo hledali záminku, aby Čechy mohli obvinit z kacířství.
Bylo mnoho těch, kdo stav církve pod obojí těžce nesli a toužili po obnově podle božího slova. Čtenáři a žáci Petra Chelčického, posluchači husitského arcibiskupa Jana Rokycany i další toužili následovat Ježíše Krista cele, bez výhrad. Chtěli se v praktickém životě opravdu řídit jeho slovy, povzbuzováni také Rokycanou, který ve svých kázáních zlořády a hříchy otevřeně káral.
Bratr Řehoř ho prosil, aby sestal jejich vůdcem a dostál tak svým vlastním kázáním, ale Rokycana se k tak radikálnímu kroku neodvážil – „to by mu přišlo na tvrdo skočiti …“ Přimluvil se alespoň u krále a ten skupince Bratří povolil usadit se na jeho litickém panství u Žamberka v pusté osadě Kunvald (za husitských válek vypálené křižáky). A jak sděluje později Lukáš: „tu se mnozí věrní shromáždili netoliko z lidu obecného, ale i z rytířského i z kněží … přidrželi se kněze Michala, faráře žamberského, a od něho služebností požívali…“ Usazením v Kunvaldě se tedy datuje vznik společenství, které se nejdříve v duchu původní myšlenky bezvýhradného následování Krista podle kázání na hoře nazývalo Bratři a sestry zákona Kristova. Později přijali název Jednota bratrská (latinsky Unitas fratrum).
Po svém zvolení českým králemv roce 1458 se Jiří z Poděbrad se snažil opětovně dosáhnout uznání Rokycany biskupem, stejně jako znovupotvrzení kompaktát papežem. Jan z Rokycan se ocitl uprostřed politického manévrování a jeho dosavadní vliv na Čechy byl značně oslaben. Po zrušení kompaktát v roce 1462 byla na Jana Rokycanu uvalena papežem klatba, která v roce 1466 postihla i Jiřího z Poděbrad. Oba dva zemřeli těsně po sobě v roce 1471 v průběhu tzv. druhé husitské války. Ta byla vyvolaná papežem Pavlem II. a vedena především ctižádostivým uherským králem Matyášem usilujícím o český trůn. Jan z Rokycanbyl pohřben ve svém farním kostel Panny Marie před Týnem. Jeho náhrobek v kostele se nedochoval.
J. Kadlec, Přehled českých církevních dějin 1, Řím, Křesťanská akademie, 1987;
A. Podlaha, Posvátná místa království českého, díl VI., Praha, Dědictví svatojánské, 1910;
Zpravodaj Okresního úřadu Rokycany http://www.oku-ro.cz/zp0101.html;
Encyklopedie utrakvismu V Čechách, Mgr. Alois Sassmann – http://home.worldonline.cz/~ca967743/encykl.htm;
Časopis Jednota Bratrská, Ročník 74 (100) Březen 1997 Číslo 3, http://www.dulos.cz/1250/cz/jb/cas/jb9703.htm