Místo pro křest – baptisterium

Křest v bibli a u starokřesťanských autorů

Řecké slovo baptidzó se překládá jako omýt čiponořit, v Novém zákoně potom ve významu křtít. V Septuagintě najdeme toto sloveso použito na více místech s různým významem. Například: on tedy sestoupila ponořil se sedmkrát do Jordánu podle slova muže Božího (2 Kr 5,14). Většinou je ale použito ve smyslu jen částečného smočení, namočení; např. omočil v krvi prst a potřel rohy oltáře (Lv 9,9), nebo přistup blíž, pojez chleba a namáčej si sousta ve víně (Rt 2,14) apod.

Při prozkoumání Nového zákona zjistíme, že křest je vesměs popisován velice stručně. Důkladnějšícharakteristiky ani nebylo třeba, protože se autoři novozákonních spisů obraceli ke společenství již pokřtěných. V apoštolské době, stejně jako u Jana Křtitele (J 3,23), nebylo místo křtu nijak konkrétně určeno. V podstatě jediné, co můžeme s jistotou tvrdit, je, že se křtilo vodou, a to nejspíševodou tekoucí, říční (srov. Sk 16, 13n.), a že se přitom do vody alespoň částečně sestoupilo, jak to vidíme při křtu etiopského dvořana Filipem (Sk 8, 36-38). Tato praxe byla zajisté inspirována především příkladem pokřtění Ježíše Krista v Jordáně (Mt 3, 13). Nicméně ani křest uvnitř budov pravděpodobně nebyl něčím zcela neobvyklým (srov. Sk 9, 17n.).

Také v nejstarších mimobiblických pramenech nenalézáme žádný přesnější popis míst určených pro křest. Krátkou zprávu o křtu nacházíme u Justina v díle I. apologie ze druhého století: „Potom je odvedeme k místu, kde je voda, a tam jsou znovuzrozeni po způsobu, kterým jsme se znovu narodili také my: neboť jsou obmyti ve vodě ve jménu Otce a Boha, Pána všech věcí, a našeho Spasitele Ježíše Krista, a Ducha svatého…“ (Justin Martyr, I. apologie, kap. 61)

Zřejmě ještě starší a poněkud podrobnější popis křestního obřadu najdeme ve spisu původem ze Sýrie konce 1. století či počátku 2. století – Didaché neboli Učení Páně skrze Dvanáct apoštolů národům: „Pokud pak jde o křest, takto pokřtěte: toto vše předem pověděvše, pokřtěte ve jméno Otce i Syna i svatého Ducha, ve vodě tekoucí. Neměl-li bys vodu tekoucí, v jiné voděpokřti. Jestliže nemůžeš ve studené, v teplé. Pakliže nemáš obojí, vylij nahlavu třikrát vodu ve jménu Otce i Syna i svatého Ducha.“ (Didaché7, 1-3). Vidíme zde velkou toleranci pokud se týče formálních znaků křtu; opět můžeme konstatovat, že podstatné je použití vody jako základního svátostného znamení, přičemž symbolicky je nejvhodnější voda tekoucí – „živá“.

V podobném duchu píše v severní Africe Tertullián kolem roku 200 ve svém díle De baptismo (O křtu), že nezáleží na tom, kde se křest vykonává, v moři, nebo v bazéně, v řece, nebo ve fontáně… (De baptismo, 4).

Rovněž další patristické dílo Apoštolská tradice, sepsané pravděpodobně Hippolytem v Římě počátkem 3. století, se nevymyká nastolené linii: „Voda ať vyvěrá z pramene nebo teče shora. Použij tento způsob, mimo případ nutnosti. Je-li nutnost naléhavá a trvalá, použij vodu jakou nalezneš.“ (Apoštolská tradice, 21)

Vývoj baptisterií

Pro existenci baptisterií vprvních dvou staletích nemáme žádný literární ani archeologický důkaz. Jak jsme viděli, křest se odehrával převážně na místech s přírodní vodou; kromě toho se bohoslužebná shromáždění konala dosud jen v soukromých domech. První archeologické nálezy tak dokládají vlastní prostory pro křest až od 3. století. Nejstarší příklad baptisteria se zachoval v římském posádkovém městě Dura Europos na území dnešní Sýrie. U tří domů se zjistila přestavba k náboženským účelům. Kromě mithrae a a židovské synagogy se jedná též o raně křesťanský „kostel“, v jehož severozápadním rohu se nachází zmíněné baptisterium (viz obr. 1).

Je bohatě zdobeno freskami zobrazujícími např. Krista jako dobrého pastýře či Petra kráčejícího po vodě. Vlastní křtitelnice je obklopena baldachýnem a má obdélníkový tvar (zhruba 2,5 x 1 m) s hloubkou asi tři čtvrtě metru (obr. 2 ). Čtvercovitý či obdélníkový tvar je typický pro první křtitelnice a baptisteria ve 3. a 4.století, někde se udržel až do 7. století (Řecko, Palestina). To mělo několikpříčin; za prvé, když se křest přestal odehrávat venku, byla nová baptisteriazřízena v soukromých domech a přirozeně převzala tvar běžných místností. Za druhé zde byl nesporný vliv římských lázní, a konečně se uplatnilo inovozákonní chápání křtu jako spojení s Kristem v jeho smrti a vzkříšení (Ř 6,4), a proto byla snaha připodobnit tvar hrobce. To potvrzuje i časté zapuštěníbazénku pod úroveň podlahy, do něhož se zpravidla po třech stupních sestupovaloa na druhé straně opět vystupovalo. Tento poslední faktor také vysvětluje, pročv některých jiných zemích (Itálie, Francie) záhy převládl půdorys kruhový nebošesti a osmiúhelníkový. Jednak zde hrobky měly kruhový tvar a navíc bylovyužito symboliky šestého dne týdne, kdy byl Kristus ukřižován a pohřben. Na druhou stranu osmiúhelník představoval osmý den, kdy byl vzkříšen (též první den nového týdne). Zajímavou otázkou je, jak se voda při křtu konkrétně používala, zda byl katechumen zcela potopen – jak mnozí odvozují z listu Římanům (6, 4) – či docházelo jen k částečnému ponoření a současnému polévání vodou. Veškeré známé archeologické nálezy dokládají druhou variantu. Na freskách zobrazujících tematiku křtu nebyl objeven žádný pokus o zobrazení ponoření celého těla; naopak polévání vodou je častým výjevem, přičemž obvykle nahé osoby stojí ve vodě, která jim sahá většinou jen po kotníky. Navíc si lze jen těžko představit, jak by docházelo k potopení ve křtitelnicích, jejichž průměrná hloubka dosahovala od půl do jednoho metru, přičemž nedostatečná velikost do délky i šířky neumožňovala ani se položit. Ke skutečnému architektonickému rozvoji dochází až po Konstantinově vítězství, tedy zejména po roce 313, kdy došlo k nahrazení státního pohanského kultu křesťanstvím.

Bohoslužebná shromáždění se stávají veřejnými, což koresponduje s potřebou nových reprezentativních prostor, kterými se stává na Východě i Západě bazilika. Z té doby se dochovaly také první samostatné budovy pro udílení křtu. Příkladem je baptisterium Lateránské baziliky v Římě, kde byl podle tradice císař Konstantin roku 337 pokřtěn. Její oktagonální plán se stal modelem pro mnoho následujícíchstaveb (viz obr. 3).

Baptisteria ve Florencii a Pise patří patrně k nejznámějším samostatným budovám tohoto typu. S postupem času se však upustilo od budování zvláštních oddělených staveb. K tomu vedla mj. převaha praxe křtít již novorozence (zejména v 5. a 6. století; křest dětí jevšak doložen již u Hippolyta), takže se bazény staly zbytečnými. To spolu s rozšířením práva křtít z biskupů i na faráře mělo vliv na vznik často přenosných dřevěných či kamenných křtitelnic, umístěných přímo v kostele samém. Ty měly zpočátku tvar válcovitých nádob, do kterých se děti ponořovaly. V gotice pak převládly křtitelnice cínové, které získaly podobu obráceného zvonu, spočívajícího na zemi, na sloupku nebo na nohách. Od 12. století se na křtitelnicích objevuje uzavíratelné víko, které mělo bránitznečištění i magickému zneužití křestní vody smíchané se svatými oleji. Ve výzdoběse nejčastěji objevuje postava Jana Křtitele, či zobrazení Ježíšova křtu. Nepsaným zákonem se pro západní církve stal požadavek milánské provinční synody z roku1576, aby katedrály a další hlavní kostely měly samostatná baptisteria a farní kostely pak křtitelnice vlevo od kostelního vchodu. Karel Boromejský, který stál v pozadí těchto pravidel, obhajoval také vznik zvláštní kaple poblížhlavního vchodu, obsahující postranní oltář a centrálně umístěnou křtitelnici a celý tento prostor měl být ještě ohraničen železným či dřevěným zábradlím. Tyto představy, detailně propracované, měly potom vliv na architektonické řešení místa křtu alespoň v římskokatolické církvi až do dnešních dnů, takže baptisteria oddělená od hlavního bohoslužebného prostoru v jejích kostelech stále převažují. Pokud se týče protestantských církví, tam vlastní baptisterium přestalo existovat. Anglikáni se spokojili s křtitelnicí u kostelních dveří,sledujíce tak středověkou praxi.

Nicméně se dá říct, že se obecně v denominacích vzešlých z reformace posléze projevila větší rozmanitost, přičemž za zmínku stojí zejména řešení původně luteránské, tzv. Principalstűck.[1] To spočívá v tom, že podlouhlá stavba (bez gotického presbytáře) s jediným vyčleněným prostorem na východním konci obsahuje všechny tři nejdůležitější liturgické prvky: oltář, ambon i křtitelnici.

Co je dobré zohlednit při stavbě či úpravě baptisteria                                                  

Východiskem při stavbě baptisteria - křtitelnice nám budiž zejména praxe starokřesťanská. Prvním podkladem je závěr vyplývající z výše uvedeného, totiž že celkové ponoření při křtu pravděpodobně nebylo původní praxí církve, nýbrž se objevilo až později, kdy převládl zvyk křtít malé děti. Jako zvláště vhodná se proto jeví křtitelnice kruhového či obdélníkovitého půdorysu[2], hluboká kolem půl metru, do které mohou dospělí křtěnci sestoupit, a tak stát ve vodě a zároveň být vodou poléváni, jak to vidíme na starověkých freskách (viz obr. 5). Tím je zdůrazněno obmytí vodou na očištění hříchů a při sestupu a následném výstupu z bazénu i symbolika smrti či pohřbení a zmrtvýchvstání s Kristem.

Rovněž umístění baptisteria v bohoslužebném prostoru napovídá cosi o smyslu křtu. V zásadě přicházejí v úvahu čtyři lokalizace.[3] Umístění poblíž vchodu může naznačovat, že křest je iniciační svátostí a navíc se lidé přicházející na bohoslužbu mohou žehnat vodou přímo ze křtitelnice. Baptisterium jako oddělená kaple se naopak nepovažuje za příliš šťastné řešení, neboť je tím zpravidla zamezena účast celého společenství. Požadavek společného slavení vyplývá z toho, že křest je důležitým znamením uvedení do církve, což by mělo být podtrženo dobrou přístupností a viditelností křtitelnice pro celou shromážděnou obec. Pak připadá v úvahu spíše nějaké místo blízko oltáře. Je ale třeba dbát na celkovou kompozici v rámci bohoslužebného prostoru, aby nedošlo k zbytečnému nakupení baptisteria s oltářem a ambonem. V tomto případě je také dobré upozornit na nebezpečí přílišného oddělení od  slavící obce, které může potom vyvolávat dojem, že shromáždění je pouhým pasivním pozorovatelem všeho posvátného dění odehrávajícího se jen vpředu „na jevišti". Proto se zdá být dobrým řešením umístění ve středu shromáždění, například ve starších kostelech uprostřed hlavní lodi na stejné ose s oltářem, což vhodně zdůrazní souvislost křtu a eucharistie - oltář je tak cílem cesty začínající u křtitelnice.     

Dalším podstatným prvkem křtu je uvedení do nového života, a to vystihoval starý zvyk křtít v tekoucí - „živé" vodě. Dobrou viditelnost i slyšitelnost tekoucí vody jako základního symbolu vyzdvihne kupříkladu následující uspořádání: křtitelnice je rozdělena na menší horní nádržku, z které voda plynule odtéká do větší spodní nádrže, ve které se křtí (viz obr. 6). Horní nádržku lze využít pro křest malých dětí či jako kropenku při vstupu do kostela.

Jelikož se křestní voda svěcená o velikonoční vigilii uchovává jen do neděle Letnic, je příhodné zdůraznit souvislost křtu s velikonočním tajemstvím nějakým dalším způsobem. Tím je tradičně velikonoční svíce - paškál. Proto by měl být paškál umístěn poblíž baptisteria. K. Richter podává příklad křtitelnice na okraji presbytáře, kde jako u vesnických studní vytéká voda ze sloupu nejprve do malé a odtud do větší nádrže, přičemž sloup slouží zároveň jako podstavec pro paškál.[4]

---

Proto se zdá být dobrým řešením umístění ve středu shromáždění, například ve starších kostelech uprostřed hlavní lodi na stejné ose s oltářem, což vhodně zdůrazní souvislost křtu a eucharistie – oltář je tak cílem cesty začínající u křtitelnice. Dalším podstatným prvkem křtu je uvedení do nového života, a to vystihoval starý zvyk křtítv tekoucí – „živé“ vodě. Dobrou viditelnost i slyšitelnost tekoucí vody jako základního symbolu vyzdvihne kupříkladu následující uspořádání: křtitelnice je rozdělena na menší horní nádržku, z které voda plynule odtéká dovětší spodní nádrže, ve které se křtí (viz obr. 5). Horní nádržku lze využít pro křest malých dětí či jako kropenku při vstupu do kostela. Jelikož se křestní voda svěcená o velikonoční vigilii uchovává jen do neděle Letnic, je příhodné zdůraznit souvislost křtu s velikonočním tajemstvím nějakým dalším způsobem. Tím je tradičně velikonoční svíce – paškál. Proto byměl být paškál umístěn poblíž baptisteria. K. Richter podává příklad křtitelnice na okraji presbytáře, kde jako u vesnických studní vytéká voda ze sloupu nejprve do malé a odtud do větší nádrže, přičemž sloup slouží zároveň jako podstavec pro paškál

Prameny

Adam, A., Liturgika, Vyšehrad, Praha 2001

Citace starokřesťanských autorů podle CD Liturgické zdroje, Síť s.r.o., 2001.

Davies, J. G. (ed.),A New Dictionary of Liturgy andWorship

Davies, J. G., The Origin and Development of Early Christian Church Architecture, SCM Press Ltd, London 1952

Huffman, W. C., Van Loon, R. R., Where We Worship, Board of Publication, Lutheran Church in America, Philadephia 1987

Kuehn, R., Placefor Baptism, Archdioc. of Chicago, 1992.

Obrázky zhttp://campus.belmont.edu/honors/ECArchOne/ECArchOne.html.

Pokorný, L.,Liturgika II.; Dějiny liturgie v přehledu, ČKCH, Praha 1977

Richter, K., Liturgie a život, Vyšehrad, Praha 2003

Upravená seminární práce z liturgické teologie studenta 3. ročníku „Teologie křesťanských tradic“ ETF UK