Udržitelný rozvoj a křesťanství

VáclavMezřický

1. První východisko

Předpoklademúvah o tématu udržitelného rozvoje je uznání, že současný svět žijepřinejmenším ve stínu řady ekologických hrozeb. Radikálnější stanovisko můžeznít, že ve skutečnosti jsme již uprostřed ekologické krize, která se stáleprohlubuje. Do podrobností není třeba zacházet – neodvratné klimatické změny anedostatek pitných vod jako globální problémy vystihují obě možná hlediskadostatečně.

Křesťanskáodpověď, věroučně správná, nicméně jen povrchní, zní, že jde o důsledkylidského hříchu a že jediná cesta z této z této situace je pokání. Je to promnohé cesta doslova svůdná, ale zároveň zavádějící. Je výrazem věroučnéhoracionalismu, který tak věrohodně svého času kritizoval ruský filosof Šestov. Z pocitu bezmoci tváři v tvář hrozbám čikrizím se snadno rodí důvody k odvrácení od světa k víře bez hlubší potřebypochopit, co se se světem a ve světě děje a bezpotřeby položit otázku co tedy dělat, tedy jak v souladu s vírou v tomto světějednat.

2. Poznání reality

Veskutečnosti poznání reálných problémů, hrozeb a nebezpečí jak je známe většinouz kusých mediálních zpráv, je velmi neúplné a povrchní. Příčin je několik.Jednak kterýkoliv zdroj informací sám o sobě disponuje jen omezenými možnostmijejich sběru a analýzy. Jde totiž vždy o množství jevů a jejich vzájemnýchsouvislostí. I specialisté disponují jen jejich dílčím poznáním. Navíc jde ojevy často neprůhledné, a to nejen pokud jde o jevy ekologické, ale i sociálnía ekonomické.

To jetřeba zvlášť zdůraznit: téma udržitelného rozvoje se zdaleka neomezuje jen naproblematiku ekologickou resp. environmentální (tj.působení člověka na přírodu s ekologickými důsledky). Dnes už se ví, žeudržitelný rozvoj, jeho idea musí respektovat tři či dokonce čtyři dimenze, znichž každá představuje sumu meritorních, sobě vlastních problémů, které v téči oné míře jsou spojeny s problémy dimenzí zbývajících. Jsou to dimenzeekonomická, sociální, environmentální a politická.

Zaměstnává-lipřitom nejrůznější environmentální myslitele víc avíc nejdříve sociální a ekonomická realita, děje se tak zcela právem. Sociálnía ekonomické aktivity a požadavky jsou přece nejhlubšími příčinamiproblémů ekologických, a právě v souvislosti s těmito aktivitami vznikajíproblémy environmentální. Třeba si při tom být odpočátku vědom, že jde o globální problémy a že je zároveň třeba vždy odlišovatsituaci v zemích průmyslově rozvinutých, zejména sdružených v Organizaci proekonomickou spolupráci a rozvoj (OECD), a situaci v zemích dříve rozvojovéhosvěta, Jihu. Sám Jih je ovšem v současně značně diferencovaný a zahrnuje jakzemě s příjmy 1 – 2 USD na hlavu na den, tak země s příjmy i desetinásobněvyššími. Ani tyto příjmové hladiny nejsou vždy ovšem srovnatelné s příjmy obyvatelstvazemí OECD.

Ekonomickéa sociální problémy zemí OECD jsou spolu těsně spojeny. Politika prosazováníneustálého zvyšování mzdové hladiny v minulém století hnala průmyslový rozvojkupředu zejména cestou racionalizace výrob a služeb. Stálá nezaměstnanost byladůsledkem, který spolu s rostoucí konkurencí na globálních trzích nutí dnesprůmysl a služby k stále dalším racionalizačním opatřením a přinejmenšímudržuje vysokou míru nezaměstnanosti. Tvrzení, že díky racionalizaci dochází krozpojení spotřeby zdrojů a znečištění prostředí a ekonomického růstu, je zmnoha důvodů nepřesvědčivé. Navíc se do hry zapojují populačně silnéspolečnosti, zejména Číny a Indie. Obě tyto země přitom zaznamenávají rychlýekonomický vzestup, i když většina jejich obyvatelstva se stále živízemědělstvím. Přesto se stávají stále většími konkurenty zemí OECD právě proto,že mzdy v těchto zemích jsou nesrovnatelně nižší než v průmyslově rozvinutýchzemích.

Sociálníproblémy se tím nevyčerpávají. Jiným aspektem jsou problémy demografické: stálestoupající počet obyvatel planety (např. jen v Číně roste počet obyvatelo 12 miliónů obyvatel ročně), ale i pokles obyvatelstva v průmyslověvyspělých zemích (např. v Rusku se od r. 1989 snížil počet obyvatel o 3milióny). Přičíst třeba i otázky psychologické jako je mizející vědomí identityv důsledku selhávání ideologických systémů i odnáboženšťováníspolečností jako důsledek proměn způsobovaných globalizačnímiprocesy, tedy jako důsledek industrializace a migrace. Jde tedy o masovou ztrátuvztahu k domovu: vyjádřeno environmentálníterminologií o ztrátu vztahu k životnímu prostředí.

Výčet environmentálních a ekologických problémů třeba omezit naty, které jsou tak či onak dominantní a časově nejnaléhavější. O dvou již bylazmínka – je to klimatická změna a světový nedostatek vody. Stáleznepokojivějším tématem se stává hrozba vyčerpání zdrojů ropy (do 40 – 50 let),hrozba nedostatku potravin (do 30 let má sama Čína mít potřebu dovozu celéhoobjemu dnes obchodovatelného obilí, tj. cca 180 miliónů tun). Lze těžkoodhadnout, zda ohrožení lidského života a zdraví chemizací je stejné v zemíchJihu jako v zemích Evropské unie, resp. v zemích OECD. V těchto zemích je všakakutní (týká se reprodukčního systému, zvyšujícího se počtu případů rakoviny,astmatu). Za nově rozpoznávané nebezpečí se pokládá možnost postupné změny genetickévýbavy, která vede některé vědce k závěru, že může dojít i ke změně mentality,psychických vlastností homo sapienssapiens.

3. Prorocká doba

Žijeme vprorocké době. Je víc než dost důvodů domnívat se, že žijeme v jednéz epoch vrcholící porušenosti člověka (konsumerismus,hedonimsus, terorismus např.), která podle biblickézvěsti vždy probouzela boží hněv a odplatu. Výstrahy se nám dostává vsekulárním poznání, že žijeme v rizikové společnosti (Beck).Jsou myslitelé, kteří označují náš čas za preapokalyptický(Poupard), jiní zjišťují v mentalitě evropskéhočlověka moderní doby zvyšující se sklon k sebevražednosti (dávněji Masaryk,později Jaspers, Arendtová,Beck aj.), projevující se dnes mj. v neochotě čelithrozivým problémům současnosti.

V epištoleKorintským vyzývá apoštol Pavel: „Neboť ten, kdo mluví prorocky, znamená vícnež ten, kdo mluví ve vytržení.“ (1 K 14, 5) A dále ve stejné kapitole jakobydodává: „Bratří, ve svém myšlení nebuďte jako děti. Ve zlém buďte jakonemluvňata, ale v myšlení buďte dospělí.“ (1 K 14, 20) Výstrahy proroctví,které jsou sdělením božím, volají po odpovědi. Vlastně ji dávají další veršekapitoly: „Budou-li všichni mluvit prorocky a přijde tam člověk nevěřící nebonezasvěcený, bude vším, co slyší, souzen a usvědčován, vyjdou najevo věciskryté v jeho srdci, takže padne na kolena, pokoří se před Bohem a vyzná:Vskutku je mezi vámi Bůh.“ (1 K 14, 24-25) Jen v takové souvislosti může být křesťanskýsoud o přítomnosti relevantní pro druhé. Je totiž výsledkem pozorného apokorného naslouchání. Zda je toho ovšem postmoderní člověk ještě schopen, jevelká otázka.

Řadamyslitelů konstatuje, že člověk se v jistém slova smyslu stal dospělým (Bonhoeffer), jiní vyslovují požadavek, aby se dospělýmteprve stal (Ophuls, Friedman).Prorokovat může ovšem jen člověk dospělý, který si je vědom své odpovědnosti.Jisté je, že není možno hovořit o plné odpovědnosti bez plné dospělosti.Dospělost v našem kontextu pak znamená být si vědom hrozeb a krizí v jejich comožná nejširší úplnosti. Teprve domýšlením jejich možných důsledků lze objevitpravou podobu naší odpovědnosti, tedy odpovědnosti komu a za co.

Křesťanovije zdánlivě jasná odpověď na otázku „odpovědnost komu“ – pokud vyplývá zesamého základu víry. Dokonce i odpověď na otázku „za co“ je zdánlivě jednoznačná.Švýcarský teolog Lukas Vischer,který se touto problematikou léta zabývá, cituje v jednom eseji Deutoronium: „Předložil jsem ti život i smrt, požehnání izlořečení, vyvol si tedy život, abys byl živ ty i tvé potomstvo.“ (Dt 30, 19) Slovy Vischerovými:„Přesně v tom je dnešní volba: musí ji vykonat jednotlivě každý člověk azároveň společenství jako celek.“

4. Cesta změny

Avšak vkonkrétní situaci odpověď tak lehká není. Můžeme používat jen iterativnímetodu, přibližovat se odpovědím na obě otázky v sekulární podobě, i kdybyduchovně nám odpověď byla sebejasnější. Nicméně i nasekulární úrovni začínáme mít určitá vodítka čím začít a k čemu směřovat. K environmentálním/ekologickým tématům patří jako východiskapojmy a metody zjišťování zátěže prostředí, definované jako ekologická stopa a environmentální prostor.

Ekologickástopa definované populace (žijící na určitém území od jednotlivce až po celéměsto nebo stát) je celková plocha ekologicky produktivní země (půdy) a vodníplochy, využívané výhradně pro zajištění zdrojů a asimilaci odpadůprodukovaných danou populací při používání běžných technologií.

Ekologickástopa průměrného Čecha je 6,7 ha na osobu. To je celková plocha potřebná kzajištění jídla, energie, bydlení, dopravy, spotřebního zboží a služeb. Velkoučást (4,5 ha) z této plochy tvoří energetická země, tedy plochy nutná kevstřebání oxidu uhličitého, uvolněného spalováním fosilních paliv, která se přivýrobě energie nejčastěji používají. Druhou největší částí je orná půda, 1 hana osobu.

Ekologickýdeficit činí v případě České republiky 4,3 ha. Tento deficit je vyrovnávándovozem ekologické kapacity, která leží obvykle daleko za politickými hranicemiČR (např. ropa).

Environmentální prostor je maximální množství daného zdroje, které může za rok světzkonzumovat, s ohledem na omezení daná jeho dlouhodobou dostupností, stejně takjako dopady na životní prostředí, dané jeho těžbou a využitím. Jakmile je environmentální prostor pro daný zdroj definován naglobální úrovni, lze určit environmentální prostor nahlavu.

Stopa aprostor jsou tedy dvěma stranami téže mince, rozdíl mezi nimi ukazuje o kolikje třeba omezit spotřebu daného zdroje. Dodejme, že při populačním zatíženíplanety činí globální deficit 4,5 ha.

Naprotitomu neexistuje odpovídající koncept proměny ekonomických aktivit. Jen na velmiobecné úrovni ekologičtí ekonomové vyslovili několik požadavků na udržitelnouekonomiku, a to

·      zvyšovat účinnost přírodníchzdrojů, mj. zvyšováním počtu výrobků na jednotku vstupů zvyšováním účinnosti aživotnosti výsledného produktu

·      investovat do schopnosti přírodyabsorbovat odpady (snižováním emisí a produkce nebezpečných odpadů)

·      investovat do veřejných statků aslužeb (např. do veřejné hromadné dopravy).

Jen velmiobecně lze vyslovit další požadavek, tj. aby se postupně model růstu proměnil vzemích OECD na model pouhé údržby, neboť jejich společnosti své základnípotřeby již saturovaly (bydlení, sociální zabezpečení, kulturní a zdravotnízařízení, dopravní síť a síť infrastruktury vůbec).

Prosociální oblast řešení základního problému, tj. nezaměstnanosti, v podstatě žádný,ani obecný model v rámci paradigmatu stálého růstu, neexistuje. Racionalizace,růst populace to neumožňují. Lisabonská výzva, která před několika letypožadovala ochranu rodiny a komunit, zapadla bez povšimnutí. „Tekutámodernita“, jak se charakterizuje postmoderní společnost, také nedovoluje znovunastolovat ztracené identity.

V politickéoblasti liberální levice trvá na modelu občanské společnosti, která by zajišťovalaúčast široké veřejnosti na vládnutí, dovolovala diskusi o přijímaných řešeníchzjištěných naléhavých i dlouhodobě působících problémů. Ale demokracie jekřehká: terorismus i pocit bezmoci a vytrácející se sociální soudržnost a pocitekonomické nejistoty mohou široké vrstvy vést k přijetí nějaké formyautoritativních modelů vládnutí.

5. Obtíže

Nejméně odkonce šedesátých let minulého století svět ví o hrozbách a krizích, kterým musíčelit. Jejich opakovaná manifestace (znečištění ovzduší, posléze klimatickázměna, kácení deštných pralesů, znečištění vod atd.) však nevedla k žádnýmzměnám v chování především obyvatelstva rozvinutých průmyslových zemí.Naopak, stereotyp chování této části lidstva přebíraly další a další do té dobyrozvojové země.

Erich Fromm při vysvětlování obtíží, spojených se změnou lidskéhochování, poukazuje na známý děj Exodu (Ex 7-10). Člověk má omezenou mírusvobody, a čím častěji, tak jako farao, odmítá uposlechnout výzvy ke změně, tímje jeho svoboda menší. Alkoholismus a užívání drog jsou extrémními příkladycest často dlážděných dobrými předsevzetími.

Druhápřekážka, neoddělitelná od prvé, je živočišný základ lidské psychiky. Konrad Lorenz v Odumírání lidskosti ukazuje, jak celá řadazpůsobů chování člověka vyplývá z bazálních biologických vlastností a daností,počínaje agresivitou a konče potřebou vlastnění a soutěžení. Masová modernitaotevřela dveře těmto způsobům chování v měřítku, které předmoderníspolečnosti neznaly.

Zmínilijsme se již o tom, že současná civilizace vykořeňuje člověka a zejména pustošíjeho původní přirozené vědomí závislosti na přírodě. To samo o sobě je pro průměrnéhočlověka skutečnost neprůhledná.

Podobně jetomu s omezením svobody neuvědomělou závislostí na systémech: ropná krize nazačátku 70-tých let to demonstrovala poprvé. Kolapsyenergetických sítí v minulém roce v USA, ve Velké Británii, v Itálii to jižnejenom připomínají. Zásobování vodou, plynem, teplem, potravinami, dopravnísítě, zranitelnost počítačových spojení, to jsou v řadě dalších tynejvýznamnější. Tuto závislost je třeba mít ve vědomí. Změna k udržitelnémurozvoji mimo tyto systémy je nemožná a o to obtížnější, že se bez nich nelzeobejít.

6. Druhé východisko

Dostávámese tak ke druhému východisku cesty k udržitelnému rozvoji. Pro zavedení foremudržitelného rozvoje, jak již víme, není k dispozici nějaký obecný a celistvýkoncept.

Ani kdybyexistovaly nějaké konkrétnější strategie, měly by jen dočasný význam, protože sjejich naplňováním by se měnila sama realita a bylo by nutné je stále znovupřepracovávat. Takové koncepty se nicméně zpracovávají ve formách strategiíudržitelného rozvoje jednotlivých států. Jsou však buď příliš radikální, a paknepřijatelné pro „mlčící většinu“, nebo jsou příliš kompromisní, a jejich cenaje pak pochybná.

Východiskempro křesťana jsou za této situace především přikázání. Ale jak opět praví Lukas Vischer, je třeba odkrýtsoučasný obsah odpovědnosti a artikulovat ho v nových pojmech. A dodejme:i v nových souvislostech. Nejde jen o vztah k přírodě, o odpovědnost,kterou dřívější generace neměly a ani mít nemusely, protože zcela přirozeně žily většinou v souladu spřírodou, mj. také proto, že jen tak mohly žít a přežívat.

Jde také ozávod s časem. Nestačí tedy už jen třídit odpady, třebaže o žádném jednání,které je podmíněno poznáním pravého stavu věcí, nelze prohlásit, že je nevýznamné.Křesťan by měl ovšem mířit k jádru věci.

Co, kdy,kde a jak má pak konat, závisí na jeho postavení ve společnosti, na jeho sociálníchvazbách. Ale především na jeho obdarování, jak o nich vypovídá apoštol Pavel veznámém textu (1 K 12, 4-11).

Úkol, okterý jde, víc než kdy jindy vyžaduje proměnu, metanoiu,jak o ní hovoří opět apoštol Pavel např. Ř 12, 2: „Nepřizpůsobujte se tomutověku, nýbrž proměňujte se obnovou mysli, abyste mohli rozpoznat co je vůleBoží, co je dobré, Bohu milé a dokonalé.“ Tato proměna, jak ostatně plynei z citovaného verše, musí ovšem vycházet z vědomí ztracenosti, pociťovanétváří v tvář dnešnímu světu.

Mámezajisté bohaté dědictví přikázání. Ale ani zděděný zákon není posledním slovem.Musí být odkryt současný obsah odpovědnosti a artikulován v nových pojmech. Jepři tom třeba mít na paměti, že není žádný důležitější úkol pro křesťana, nežodpovídat na výzvy současnosti. Není pravda, že tomu tak bylo vždy, církve vposledních stoletích neodpovídaly účinně, pokud vůbec, na takové výzvy, jakobyla sociální otázka, nacionalismus (I. a II. světová válka) a výzvy obou druhůtotality (nacismus a komunismus). Přichází doba, kdy odpověď na výzvuudržitelného rozvoje musí být radikální, i když prosazovaná trpělivě.

Literatura

L. Šestov, Filosofie tragedie, Stará říše 1923

Environmentální výhled OECD, Min. život.Prostředí ČR, Praha 2002

Carl Friedrich vonWeizsacker, Deutlichkeit, Hauser, po r. 1977 (cit. dle samizdat. vydání)

State of the World 1990-2003, World Watch Institute, W.W.Norton and. Comp.,New York, London 1990-2003

T. Colborn, D. Domanoski, J. Petrson Mayers, Our stolen future, A Plume Book 1999; M. Rees, Bojím se vyšinutých jedinců, interview LN 11.10.2003

U. Beck, Was istGlobalisierung, Shurkamp1998; U. Beck, Perspektivender Weltgesellschaft, Suhrkamp1998; Z. Bauman, Tekutá modernita, Mladá fronta 2002;Z. Bauman, Globalizace, Mladá fronta 1999; U. Beck, Die Erfindung des Politischen, Shurkamp 1993

U. Beck, Risikogesellschaft, Franfurkt 1986

D. Bonhoeffer, Následování, Kalich 1962

W. Ophuls, Requiem for modern Politics, WestviewPress 1977; R. E. Friedman,Mizení Boha, Argo 1999

L. Vischer, Verantwortliche Gesellschaft, Neukirchener 2001

Unese Zeměcivilizaci, Ekologická stopa (V. Třebický), edicePlaneta 2000

Sustainable Growth– a contradiction in terms?The Ecumenical Institute, Chateau de Bossey 1993; R. Goodland et al.,Environmentaly sustainable economic development: Building on Bruntland, UNESCO1991

R. D. Kaplan,Přicházející anarchie, Pavel Merhart 2003

K. Lorenz,Odumírání lidskosti, Mladá fronta 1997

K. Luhman, Risiko u. Gefahr, Soziologische Auklarung, Opladen 1990

Die Gruppe von Lissabon,Grenzen des Wettbewerbs, Luchterhand 1997

Písemná verzereferátu předneseného na semináři zájemců o teologii Křesťan a ekologie, pořádaného Institutemekumenických studií 28.-29. 11. 2003 v Jaboku.