Vltavíny a obnova víry o Velikonocích

autor: 

V Malostranských povídkách Jana Nerudy je také jedna o starém pánu, který vlastnil sbírku zajímavých kamenů. O literárním zpracování příběhu sběratele rozhodl moment, který té všední libůstce dodal tragický rozměr: Majitel sbírky minerálů sám sebe přesvědčil, že ty kameny jsou drahokamy. Majitel už sám sebe ustavil majitelem drahokamů a v té víře nezakolísá. Od té chvíle jej nemohou uspokojit odborníci, kteří posuzují skutečné hodnoty těch exemplářů. Už samotná důvěra v poklad je jeho pokladem. Lidské srdce přebývá tam, kde jsou jeho poklady. Když tu iluzi zničíte, ta pravda takového majitele pokladu neosvobodí. Srdce přišlo o příliš mnoho – o sám smysl další existence.

Dobou příprav na centrální svátek křesťanů bývalo čtyřicet dní postní doby. Půst jako výraz dobrovolného pokání může následovat osvědčené náboženské vzory minulých generací: popeleční středou začal opravdový a týkal se nejen jídla. Muži odkládali dýmky, ženy chuť rozproudit krev tancem například. Dělaly se celoroční zpovědi. Katolická liturgie zase navrhuje reflektovat znovu náš křest nejen jako událost, ale také jako závazek a jako výzvu.

Za Kristem ukřižovaným a vzkříšeným do slávy mohou vést různé cesty. Koncil dokonce učí, že spása není bezpodmínečně svázána s přijetím vůbec nějakého náboženství. A právě proto jsem připomněl Nerudův příběh se sbírkou vltavínů. Ta mnohost nástrojů a důvodů naděje nevadí, pokud jsme si oprávněné různosti vědomi. Spása souvisí nikoli s náboženstvím, tím méně jen s konkrétním náboženstvím, ale souvisí s vírou, učil svými příběhy Ježíš. Tím nezbavil ani nechtěl zbavit náboženství jejich positivních významů. Ale opravdu je ve vlastním zájmu třeba rozlišovat lépe, než obvykle doporučují etablované agentury propagandy.

Připustíme-lipluralitu aspoň pro náboženství židů, křesťanů a muslimů, pak připusťme i nepříjemné stránky takové pravdy: Najednou je oku zřetelné, že i naše katolické náboženství přikryje nejen akty víry a spásy, ale také pogromy na židy, holokaust, džihád, nebo „fatvu“ – povinnost z boží vůle zbavit svět toho nebo onoho údajně zločince proti náboženství. V našem křesťanském slovníku ta slova nejsou, ale jejich ekvivalenty ano. Je tam inkviziční proces. Je tam křížová válka. Je tam evangelizace Cortézovy školy. Dějiny naší církve disponují mnoha a mnoha příklady osudových fundamentalistických zjednodušení, kdy ohavné důsledky toho nebo onoho výstřelku náboženské nebo pseudonáboženské horlivosti až vášně stály mnoho životů a mnoho zoufalství nevinných lidí. Obávám se, že problém nevyřeší ani tak obdivuhodná omluva, jakou katolíci ústy papeže nabídli světu za hříchy křesťanů. Omluva dokáže v optimálním případě sanovat minulost. Budoucnost nezavazuje. Ježíš vyžadoval změnu smýšlení, to je jiný závazek; a laciněji to nelze. Zkrátka:věrnost náboženství není žádnou pojistkou proti špatné aplikaci v dějinách. Věrnost evangeliu Krista Ježíše má na kontě výrazně méně přehmatů.

Není například spolehlivějšího pepře do otevřených ran frustrované duše, než nábožensky kamuflovaná ideologie. Zabírá to perfektně nejen mezi souvěrci. Dnes ostatně hájí posvátnou pravdu vyhlazovacím bojem židé, křesťané i muslimové – a bojují tu věřící po boku nevěřících. Proti nim se šikují v ohromných pouličních davech všech významnějších velkoměst jiní židé, křesťané a muslimové, aby si zase vynutili mír. Není už nejvyšší čas na reflexi, která by umožnila odpovědnou změnu smýšlení? Ta ideová tříšť se nás pochopitelně týká, nemůže netýkat, třebaže jsme nenarukovali ani do uniforem řádných armád, ani mezi bojovníky intifády. Mnozí z nás nepatří ani mezi ty módní rychlokvašené pacifisty, kteří prostě nechtějí vidět, co stojí jiné lidi jejich hra na šlechetnost. Je třeba mnoha reflexí, protože tenhle problém setáhne dějinami nevyřešen už od starých náboženství. Svatou válku znala už Bible židů i křesťanů a právě z týchž předbiblických náboženských tradic ji znají díky Muhammadovi i dnešní muslimové. S tím nutno počítat a pokorně počítat. Nejen každá válka, i každé uhájení takzvaného míru v Mnichovech celého světa se platí týmiž životy nevinných a rozpadem etických řádů na mnoho generací dnes už v globálním měřítku.

Mnohdy jdou náboženství a víra spolu ruku v ruce, ale není to tak vždy, jak dokazují četné krize náboženských tradic i krize víry. Ve vlastním zájmu samotného božího slova i jeho žíznících posluchačů je nutné podobně trpělivě rozlišovat, k čemu že nás vede spoléhání na naše náboženství a k čemu naše důvěra božímu slovu, které hledáme za textem naší Bible. Zajímavě poukazuje na rozdílné důsledky věrnosti náboženství a věrnosti Bohu už evangelista Lukáš. Nová smlouva i smlouva takzvaně Stará byly o Boží věrnosti božímu lidu. Ale vypovídají a nárokují rozdílně. Od prvých kapitol pokládá Lukášova redakce evangelia vedle sebe příběhy dvou velikánů z doby počátku našeho letopočtu – Jana a Ježíše. Lišili se vzájemně už habitem příběhů jejich narození, ale hlavně tím, kam mířila jejich upřímná víra a konečně tím, jak sami skončili své relativně krátké životy. Tenhle problém jejich současníci znali moc dobře, museli přece mezi těmi vůdci volit.

Jan Křtitel je darován kněžské manželce Alžbětě z Aim Karimu, Ježíš Kristus venkovské dívce Marii z Nazareta. Obě budoucí matky jsou nadšeny tím, že Hospodin shlédl na jejich ponížení a daroval jim znamení své přízně, syna z jejich vlastního lůna. Ale prvý příběh se odvíjí zřetelně v rámci solidního a etablovaného náboženského řádu: Zjevení se dostane Zacharjášovi, hlavě rodiny konající kněžskou službu a stane se tak v chrámě, jak se sluší a patří. Jsou na to svědci, aspoň na část zvěstování, kněz vychází mezi lid zřetelně změněn. V druhém případě je všechno jinak. Faktickou hlavou rodiny je ta, kterou si nevybral podle od pradávna tradované moudrosti muž, ale Bůh Hospodin. Ani Zacharjáš, ani Maria z andělského oslovení nerozumí, jak se to stane. Ovšem kněz kvůli tomu oněmí, nazaretská dívka je navzdory pouhému ženství (nábožensky handicapujícímu) týmž archandělem Gabrielem ujištěna o požehnanosti svého stavu. Není vůbec od věci, že příběh Ježíšova narození klade Lukáš do chléva, místa určeného pradávnými zvyky už jen pro zvířata, případně otroky. Bůh podle této výborné zprávy přišel nejen mezi lidi, ale přijal očividně za „své vlastní“  i každé další zdánlivě ještě „nižší“ podlaží světa. Není vůbec romantickou dekorací ani řeč o pastýřích, kterým jako jedněm z mála byla předložena k víře taková pro všechny zbožné Nikodémy nestravitelná zpráva o milosti zdarma. Pastýři totiž byli gój, lid aspoň ne-zbožný, ne-li vůbec bezbožný.

Tyhle rozdíly v setbě nesou rozdílné osudy. Křtitel byl velkým a mocným prorokem pokání apůstu od požitků – Ježíšovi předhazovali, že vymetá hostiny, že je poživačný a pijan. Křtitel neúprosně stavěl božímu lidu před oči nezbytnost pokání jako kompenzaci za mnohé nevěrnosti Bohu a jeho Zákonu; to je jedna z klasických úloh každého dobrého náboženství. Ježíš naproti tomu svědčí, že Bohu se už zalíbilo dát lidu království a že jediného je třeba: natolik změnit smýšlení, aby člověk dokázal důvěřovat takovému evangeliu. Jan proti sobě osudně poštval brutálního krále, náboženskou nulu, etického zmetka. Ježíš proti sobě zase popudil veleradu, vrcholnou instituci náboženství Izraele, muže povolané a ve vrcholcích autority velekněze dokonce Bohem pomazané. Tak byl od prvé vteřiny Křtitel svatým mučedníkem (jistě právem!), ovšem Ježíš umírá a dlouho v lidu zůstává jako prý řádným soudem odsouzený falešný prorok, navíc ukřižovaný, tedy zbavený cti i každé budoucnosti na nebii na zemi. Ježíš nebyl a nikdy nebude výhodným argumentem pro diskutéry obhajující náboženství. Každý čtenář Nového Zákona si musel všimnout, že Ježíš evangelií je člověk nábožensky vlažný, ale člověk velmi vřelé víry. Tenhle rys Ježíšova veřejného vystupování je prostě nesporný, mnohým kompetentním náboženským činitelům i aktivistům vadil. Ježíš vírou přesvědčoval. Minimálně od doby životního příběhu Nazaretského už tedy je známo, že víra a naděje nemusí být náboženská, ale zato musí dokazovat svoji pravdivost plody nespornými ve světě náboženství i ve světě sekulárním.

Podobně jako onen Nerudův smutný hrdina máme každá a každý svoji sbírku drahokamů. Máme ji, i když se s ní třeba nechlubíme, ale naše srdce je právě u toho pokladu ortodoxie, ať je domnělý nebo reálný, ať se ta vzácnost čerpá z poloh „ducha“nebo z poloh „těla“. Možná jsou tam ve skutečnosti z velké části spíš polodrahokamy, možná dokonce jen lesklá sklíčka schopná nadchnout leda straku. Jednou přijde kairos, hodina pravdy, hodina zralých plodů náboženství i víry nenáboženské, a oddělí zrno od plev.

Víra náboženství nenahrazuje a náboženství nenahradí víru. Víra žije z náboženství jako perla z perlorodky. V perle víry je také cena a nesmrtelnost toho mlže – náboženství. Přijde čas, kdy v konkrétním osudu osobnosti musí jejich soužití skončit, někdy i dramaticky. Kdo nechce dělat hrubé chyby právě proti slovu božímu, ať jej nalézá v Bibli jednoho nebo dvou zákonů, v koránu nebo třeba v konfiguracích hvězdných světů jako mudrci putující do Betléma, mělby mezi perlou a perlorodkou důsledně rozlišovat. A v tom světle už vypadá trochu jinak nejen současné z božího příkazu válčení i pacifismus. Také autoritativní instrukce příliš prý svobodymyslným věřícím, kteří prý devalvují cenu rodiny, pokud nepranýřují homosexuální nebo bisexuální orientaci některých lidí. Ta všestranně důkladná reflexe problému souběhu náboženství a víry v evangeliu nás teprve čeká. Čím později začne, tím obtížnější pro římské katolíky bude.