Chápaní Večeře Páně u mladých evangelíků

Jitka Krausová

VečeřePáně je jedním z nejdůležitějších prvků liturgie všech křesťanskýchcírkví. Je také předmětem mnoha mezidenominačníchrozhovorů.

Jednipovažují společně vysluhovanou Večeři Páně za prostředek ke sblížení církví,jiní považují eucharistii za vrchol ekumenického úsilí, kterou budeme mocispolečně slavit až na samém konci snažení. To, že se Večeře Páně prozatímneslaví společně, má mnoho příčin. Jedním z nich je rozdílné chápáníVečeře Páně (dále už jen VP) v různých denominacích. Otázkatranssubstanciace, úloha kněze potažmo faráře při eucharistické liturgii, tojsou jen některá problematická místa. Jedním z nejpalčivějších míst interkomunia však zůstávají i předsudky obyčejnýchvěřících, kteří jsou jen málo informovaní a leckdy zůstávají uzavřeni ve svýchsborech s nezájmem o rozšíření si obzorů, jak Večeři Páně chápou ostatníkřesťané.

Ve svépráci jsem se soustředila na to, jak chápou Večeři Páně mladí lidév jednom z pražských sborů Českobratrské církve evangelické (dále užjen ČCE). Dotazovala jsem 5 mladých lidí ve věku mezi 15 – 25 lety. Všichni jižpřistupují k VP a všichni prošli konfirmačním cvičením.

Než sezmíním o oficiálním učení církve, je nutné říci něco málo slov z historieČCE. Českobratrská církev evangelická je sjednocenou církví, která vzniklav prosinci roku 1918 na Generálním sněmu českých evangelíkůz luterské a reformační církve. Obě církve do té doby existovaly na českémúzemí samostatně od tolerančního období. S trochu nadsázky můžeme tvrdit,že tato církev je již ve své podstatě církev ekumenická, která má ve svémzákladu hned několik věroučných vyznání: základní starokřesťanská vyznání víry(tj. Apoštolské, Nicejsko-Cařihradské a Athanasiánské vyznání), starohusitskéČtyři články pražské a čtyři hlavní reformační konfese: luterskou konfesiAugsburskou, Bratrskou konfesi, reformovanou Druhou Helvétskoukonfesi a Českou konfesi českých evangelíků. Proto, abychom se mohli vícedozvědět o slavení VP v rámci ČCE, je nutné prostudovat několik dokumentů,neboť v současné době neexistuje katechismus ČCE. Tento fakt může býtzapříčiněn právě růzností konfesí a sborů, které v ČCE našly svůj domov.Právě pestrost, která je, alespoň pro mne, předností této církve, by mohla býtnarušena, kdyby ucelený katechismus vytvořen byl. Možná i proto ČCE nemájednotné, oficiální učení. Mezi nejdůležitější dokumenty, ze kterých tedymůžeme čerpat, patří první díl Agendy Českobratrské církve evangelické. Protožeje ČCE členem Leuenberského společenství, proto takédokumenty tohoto svazku mají své místo v učení církve o VP. Mezi siceneoficiální, ale zato velmi uznávané zdroje toho, jak chápat VP, jsou knihyHostina chudých od Pavla Filipiho a Ekumenickýkatechizmus Heinze Schütteho.

Z AgendyČCE o VP vybírám alespoň několik podstatných bodů:

Liturgickápodoba večeře Páně v reformačních církvích vznikla na pozadí kritiky katolickémše, která měla Kristovu oběť opakovat. Tato skutečnost vedla k výraznémusoustředění reformačních pořadů večeře Páně na výlučnou jedinečnost obětiKristovy na kříži, jež nás ospravedlňuje z pouhé milosti. Svátost,označená za „viditelné Slovo“, neměla být než svědectvím o golgotské události.[...] ve večeři Páně, jak o ní mluví apoštolské svědectví, se přítomnost JežíšeKrista nevztahuje na hmotu pokrmu a nápoje (tzn. „živly“), nýbrž na celé dění.[...] K hodu svaté Večeře patří motiv naděje, která vyhlíží příchodKristův a v předjímce prožívá budoucnost Božího království (eschatologickýmotiv). [...] S tím souvisí důraz na Ducha svatého a jeho dary radosti,odpuštění, naděje, nového života a chval... [...]Večeře Páně také volá církev,aby plnila své poslání ve světě službou smíření mezi lidmi a svědectvím onových začátcích z moci Kristova vzkříšení.

PodleAgendy se liturgie VP může slavit podle čtyř formulářů. Ve zkoumaném sboru v N.se ustálil tento pořad bohoslužeb, který není ani jedním z klasickýchformulářů:

Introit –Píseň – Modlitba – 1. čtení – Píseň – 2. čtení – Kázání – Píseň – Preface –vyznání vin – Slovo milosti – Prosba o Ducha svatého – Apoštolské vyznání víry– Pozdravení pokoje (vzájemné si podávání rukou) – Slova ustanovení – Agnus Dei/ Nonsum dignus – Pozvání ke stolu Páně – Přijímání (přivysluhování se zpívá píseň) – Propuštění – Modlitba po přijímání – Píseň –Ohlášky – Přímluvná modlitba – Modlitba Páně – Poslání – Požehnání – Závěrečnápíseň. Pokud budou respondenti tázáni na liturgii, bude tím míněn tento pořadbohoslužeb.

Při svýchrozhovorech jsem se držela osnovy, která obsahovala čtyři hlavní bloky otázek:1. kontext (např. věk, vzdělání, náboženské pozadí respondentů),2. historie (např. kdo je přivedl do sboru, jaké mají náboženskévzdělání), 3. aktivita (jak často přistupují k VP, příprava na VP),4. zážitek (např. co zažívají při VP, co pro ně VP znamená v obyčejnémživotě). V průběhu jednotlivých rozhovorů jsem pokládala doplňující, nebojinak formulované otázky, které v osnově nejsou. Některé otázky bylypokládány jen některým respondentům, proto jsou u některých témat jen jejichodpovědi.

Všechnyrozhovory byly nahrávány na diktafon a ze záznamu pak přepisovány, aby bylodosaženo co možná největší autenticity.

Ale nyní už přejděme k rozhovorům samotným. Jak jsem se jižzmínila, dotazovala jsem celkem pět mladých lidí: tři ženy a dva muže. Jménajsou z důvodů ochrany soukromí změněna. Byli to: Rebeka, 25, svobodná, VŠ (Bc.knihovnictví), pracuje v knihovně, ve sboru působí jako učitelka nedělníškoly. David, 16, svobodný,nedokončené středoškolské vzdělání – gymnázium, záliby: příroda. Judita, 25, vdaná (manželka vikáře ČCE),nedokončené VŠ (sociální práce na FF UK). Jan,21, svobodný, nedokončené VŠ (kulturologie na FF). Magdalena, 21, svobodná, střední škola smaturitou + 3 semestry na HTF UK.

Všichnirespondenti byli pokřtěni v dětství a velká většina z nich pocházíz tradičně evangelických rodin: „Rodina je tradičně evangelická, pokřtěnájsem byla jako dítě a pak jsem křest potvrdila konfirmací, to bylo, kdyžjsem se pro víru rozhodla sama. Vše na základě rodiny a vždycky všichni chodilido kostela a víra prvotně vyrůstala z tradice, a pak teprve jsem sihledala osobní vztah.“ (Judita)

„Narodiljsem se v evangelické rodině, ačkoli matka je původně adventistka, tatínekje rodem evangelík. Já jsem v tom vyrůstal a přirozeně jsem do tohovrostl, pokud jsem tedy evangelík...“ (Jan)

Do sboru vN. všechny respondenty přivedli rodiče: „Do sboru mě přivedli oba dva rodiče,protože šli za A. B. (jméno kazatele). Od té doby chodím do N. pravidelně.“(Rebeka)

Všichni mají za sebou konfirmační přípravu, která, jak vyplýváz odpovědí, byla důležitým zdrojem informací: „Probírali jsme tam StarýZákon, Nový Zákon, tedy jejich knihy, historii, a povídali jsme si osvátostech, hlavně těch ČCE.“ (David)

„Zkonfirmačního cvičení do teď čerpám! Učili jsme se, jak vznikla Bible a knihy,církevní dějiny...“ (Judita)

„Konfirmačnícvičení bylo dobře připravený. Měli jsme otázky a odpovědi na různé otázky.Proběhla taky předkonfirmační příprava v H., což bylodobrý. Sami jsme připravovali konfirmační kázání a celé bohoslužby. Nepamatuju si ale, co se tam probíralo...“ (Rebeka)

„Konfirmace?Nepamatuju se, co se tam probíralo... já jsem jí udělalnáhodou... já se křesťanstvím zabývám spíš ve spojitosti s kulturnímpovědomím než abych se zajímal o SZ....“ (Jan)

Někteříchodili (chodí) i do jiných sborů ČCE:

„Sem tamchodím na Smíchov (jednou za půl roku). Nic pravidelnýho.“(Rebeka)

„Nejdřívejsme byli ve sboru na Jarově, ale teď jsem členem N.“(Jan)

Abychom seale dostali k tématu jako takovému. Na začátku byli respondenti tázáni nacelý soubor otázek, jak chápou VP, jak pravidelně k VP přistupují, jestlijim frekvence vyhovuje. Zjednodušeně můžeme říci, že nás zajímalo, jejich vztahk VP.

Odpovědina otázku, jak chápete VP se mnoho nelišily. Motiv odpuštění a oběti JežíšeKrista se také v podstatě shodují s chápáním VP v ČCE.

„Pro mě jeVP symbolem odpuštění. Toho, že Ježíš Kristus za nás zemřel, že díky němu námmůže být odpuštěno i v tom smyslu, že je dobré, abychom i my odpouštěli.Odpuštění díky Ježíši Kristu je podstatou VP.“ (Judita)

„Jakopřipomínku oběti Ježíše Krista za lidi.“ (Rebeka)

Všichnivíce či méně pravidelně přistupují k VP. Jejich názory se ale velmiodlišují ve frekvenci vysluhování VP v N.-skémsboru.

„Mámdojem, že celkově je teď VP častěji než dřív. Než před pár lety. Frekvence jemyslím až nadbytečná.“ (Rebeka)

„Myslím,že je to teď [vysluhování VP] méně něž jednou za 2 měsíce a mělo by to být víc.VP je základní pro víru. Symbolizuje to základní z víry a že by si točlověk měl připomínat častěji.“ (Judita)

„Mněpřijde, že kdyby byla příliš často, už by to nebyl svátek, událost. Už by tobylo každodenní součástí a už by člověk necítil nic zvláštního. VP je něcosvátečního.“ (David)

„Dostatečná,protože by mi nevadilo i kdyby nebyla vůbec…“ (Jan)

Co se týčepřípravy na VP, tam byly názory velmi podobné. Ve sboru v N. je zvykem, že sepřed tím (většinou týden dopředu), než jsou bohoslužby s vysluhováním VP,toto oznámí. Proto mají přítomní alespoň sedm dní na přípravu. Přesto sevětšina respondentů přiznává, že se na VP nepřipravují. Judita vyjadřuje názorvětšiny respondentů: „Většinou se na to osobně nepřipravuju,kromě svátků a když si vzpomenu, že ta VP je, tak se i před ní zamyslím, cojsem pokazila, zamyslím se nad tím, co by mělo být překážkou a co bych sis někým měla ještě urovnat... Ale většinou na to začnu myslet až přímo natěch bohoslužbách. Příprava není, i když si myslím, že je dobrá, ale nezvládámjí. Součástí té přípravy by mělo být zamyšlení nad tím, co člověk dělá, kdyjiným ublížil a co by si člověk s druhejma mělsrovnat...“ (Judita)

Pokud mělirespondenti odpovídat na otázky, které se dotýkaly jejich vztahu k VP,odpovídali velmi odlišně, ale motiv společenství (tedy v různých podobách)byl důležitý pro všechny. VP představuje pro jedny jakýsi integrující prvekspolečnosti, pro jiné je to symbol odpuštění mezi lidmi. Ale zazněly i negativnínázory: je to rituál bez původního smyslu nebo obřad, který společenstvírozděluje.

„Pro měznamená teda kromě historický, proč se slaví, hlavně osobně pro mě znamená, žejsem v kruhu s lidma, který pravděpodobněcítí totéž co já. Takže takový souznění. Slavit VP sám by bylo takový...“(David)

„Jednakteda v tom cítím to společenství a abychom si uvědomili, proč se VP slaví.A to, aby si člověk uvědomil, co dělá špatně, ale i když něco dělá špatně, že třebaho Pán Bůh má pořád rád. Je to dobrý na to, že se odpouštěj ty hříchy, že ti toněkdo řekne, mám sváteční pocit, že jsem v tom společenství a že dostanuposilu a tak.“ (Rebeka)

„Pro mě jeVP symbolem odpuštění. Toho, že Ježíš Kristus za nás zemřel, že díky němu námmůže být odpuštěno i v tom smyslu, že je dobré, abychom i my odpouštěli.Odpuštění díky Ježíši Kristu je podstatou VP.“ (Judita)

„Jáv tom nevidím ten nejdůležitější motiv, ve VP. Ztrácí to ten původní smysltoho společenství a je to rituál, který není z mého pohledunejdůležitější. Je to pravda trochu odlišnej zážitek,když tam člověk stojí, a lidé tam stojí v tom kruhu, ale já to vnímám jenz tohohle hlediska. Nehledám náboženský význam.“ (Jan)

„Jakonegativní, je to obřad, který rozděluje společenství při bohoslužbách napokřtěné a nepokřtěné, nemluvě ani o tom, že je kamenem úrazu křesťanské ekumeně. Ježíš došel až pod strom a volal na Zachea, aby s ním mohl večeřet, ale my ty nepokřtěnýodmítáme!“ (Magdalena)

Když bylirespondenti tázáni, aby popsali svoje pocity související s VP, odpovídalivětšinou také značně rozdílně:

„Mámpocit, naději, že by mi mohli hříchy být odpuštěny. Nebo že se člověk alespoňzamyslí nad tím, co dělá špatně.“ (Rebeka)

Judita sinebyla jistá, jestli otázce porozuměla a tak jsem jí pomohla otázkou, zda simyslí, že by se její víra mohla odehrávat bez VP? Její odpověď zněla takto:

„Samozřejměmohla, ale všechny ty bohoslužebný věcí, který se odehrávajpro mě mají i ten smysl, nejen že jdu na kázání, že jsou části bohoslužeb,který mi připomínaj v tývíře, něco symbolizujou a určitým způsobem i podpíraj tu víru. VP je důležitejsymbol a je dobrej, ale neříkám, že bez něj by tonešlo... Ale stejně jako další části..., prostě to beru jako ten nejdůležitějšíze symbolů. Ale dalo by se to i bez něj. [...] Je to důležitejsymbol, ale i víra jde bez symbolů, ale jde daleko hůř. Symboly jsou určitápodpora.“ (Judita)

„Když užtam jsem, tak to pro mne znamená kontinuitu sboru a jako ty lidi. Jak jsemnábožensky nevzdělaný, tak za tím nehledám Tělo Krista apod.“ (Jan)

Dalšízajímavou otázkou bylo, jak je podle nich Ježíš Kristus přítomen ve VP. Jejichodpovědi se mnoho nelišily od pojetí ČCE, které jsem uvedla v úvodu. Snadjen Jan měl, na první pohled, svérázný názor na přítomnost Ježíše ve VP.

„Jakospojovací článek – ta věc, který spojuje, všechny ty lidi. Takovým sblížením,že si lidi už nejsou cizí v tom kruhu.. Alespoň to tak cítím. Sice jevidím jednou za půl roku, když přijdu, ale při VP jsou bližší. I když tedy většinoujen na tu dobu VP...“ (David)

„V chlebua vínu. Já to tam cítím v tom smyslu, že si každou VP připomínáme jehosmrt. Smrt za nás. Jinak to necítím. Cítím to jako symbol.“ (Rebeka)

„Jepřítomen díky tomu, že si ho nějakým způsobem připomínáme. Určitě nenípřítomen, že by se ztělesňoval (že bych chápala chleba vyloženě jako jeho tělonebo tak), spíše tou připomínkou, a že díky němu máme odpuštění. Prostěsymbolicky.“ (Judita)

„Jáv tom nehledám žádnýho Krista v tom vínu achlebu, já to vnímám skrze ty lidi.“ (Jan)

„Doufám,že alespoň tak, jako kdykoli jindy.“ (Magdalena)

„K svatévečeři Páně náleží motiv obecenství. [...] Nikdo nemůže jeho Večeři slavit sám.[...] Večeře Kristova je v tomto smyslu svátostí jednoty. Touha po jednotěje nedílnou součástí řádného slavení Kristova stolu“ Jaká je tedy rolespolečenství při VP?

„VP jejednotící prvek sboru, že se lidé, různé osobnosti, setkají u jedné věci...“(David)

„Člověkv tom není sám, že si uvědomuje své hříchy a že vidí okolo, že i ostatnívěří ve stejnou věc a tak.“ (Rebeka)

„Má tosmysl, když jsem mluvila o VP jako o symbolu jako Božího odpuštění... Symboltoho, že nežijeme sami a žijeme mezi těma ostatníma lidmaa je důležitý, jak právě budou vztahy i mezi náma aže se odpuštění netýká je toho, že nám Bůh odpustí, ale měli bychom se nad tímzamyslet i tak právě, že my máme odpouštět druhejm, aže my potřebujeme, aby nám druhý odpustili. Symbol je i v tom, že to neníjen o Bohu a o nás, ale i o těch bližních. Ty jsou tady, a s nima my se setkáváme v tomhle světěa s Bohem skrze ně...“ (Judita)

„Vnímám tojako rituál toho společenství. Vnímám, vedle koho jsem a ajaký lidi jsou v kruhu a dívám se na ně... účastním se na tom, protože toasi lidi chtěj z nějakýho důvodu a to patřík tomu společenství a je rituál, který má význam pro to společenstvía integritu. VP pro mne znamená společenství.“ (Jan)

„Lidé nasebe většinou lépe vidí, aktivně k tomu přistoupili (zvedli se z lavic,židlí a došli dopředu nebo jinam), o něco se spolu dělí.“ (Magdalena)

Je náladave společenství při vysluhování vždy stejná?

„Zatím mámpocit, že je stejná, může se stát, že když sbor něco spojuje, jako třeba válka,ta nálada může být jiná. Ale já jsem to nezažil... Je docela zvláštní, žemládež 16-20 let vidí v podstatě totéž, jako když je tam s lidma, kterým je 50 vějš. Takovýspojující článek, který smazává takovýhle hranice“ (David)

„Někdovypadá víc soustředěně, nikdo méně. Že by měli všichni stejnou náladu, to ne.“(Rebeka)

„Určitěne. Určitý prvky vyplývající z VP jsou stejný, ale nemyslím si to záleží ina tom, jak se znaj a co k sobě cítí. Náladanemůže být stejná.“ (Judita)

„To záležína mne, jak jsem rozpoložený, v jaký probíhá situaci apod. záleží nasložení lidí, co jsou vedle a jaký k nim mám vztah... Beru všechno hodněpřes vztahy mezi lidmi.“ (Jan)

„Drtivouvětšinou je obřadní a pochmurná a proč to nevím.“ (Magdalena)

VPv ČCE vysluhuje farář. Takto je role faráře formulovaná v Agendě ČCE:„Kazatel sboru při večeři Páně předsedá, což se projevuje tím, že pronáší slovaustanovení a zahajuje svátostný hod. Při podávání chleba a vína mu mohoupomáhat presbyteři.“

Jak sedívají na roli faráře při VP naši respondenti?

„Jehoúloha je spíš rovnocenná s ostatními. Když je VP, kdy se podává kalich dokola,je mi to dokonce o něco bližší. Než když farář podává. Řídící, ale nenínezbytně nutná. Aby to vedl... Aby v tom nebyl zmatek.“ (David)

„Farář jetam na stejné úrovni jako my, ale je od něčeho farář, že jo? Je pověřenej službou slova a vysluhováním VP. Farář nemánadřazenou úlohu. Je tam, aby to korigoval. Jaká je role faráře normálně?Přináší nějaký slovo, nějakou interpretaci, jak to cítí, jak to má být správné.Farář tam dává kus sebe! Beru to jako s kázáníma.Kázání každýho faráře je jiný. Jsou ze stejné církve,přesto jsou rozdílné osobnosti.“ (Rebeka)

„Farář je jedinej ordinovanej, kterej může VP vysluhovat, ale pro mě to zase tak důležitýnení. Může jí vysluhovat i jinej člověk. Pro mě tonení tak důležitý. Ale u nás je to tak daný a taková je jeho role...“ (Judita)

„On je tenintegrující člen, který lidi k sobě váže tím, že ke každýmupřijde a dá mu to. Je to ten spojující článek těch lidí. On je ten manifest apod tím je skrytý to společenství.“ (Jan)

„Zrovna naněj připadlo, aby nesl chleba, víno nebo obojí, ale udělat by to mohl kdokolijiný.“ (Magdalena)

Na rolipresbyterů ve sboru jsem se zeptala také. Odpovědí mi bylo povětšinou to, žeroli presbyterů vidí tak, že pomáhají faráři, aby když je více lidí,vysluhování šlo rychleji. Ani jednou jsem se nesetkala s názorem, že rolepresbyterů by měla být chápana jako účast celého sboru na vysluhování VP.

„Rolepresbyterů? Já jsem to brala spíše z praktického hlediska. Když je kruhvelký, tak oni faráři pomáhají, aby to netrvalo tak dlouho. Rozhodně mi tonevadí a nepřijde mi to nepatřičný. Proč ne?“ (Rebeka)

„Rolepresbyterů je na sboru, jak si to sbor zařídí. Zažila jsem sbory, kde farář byljen jeden z mnoha, kteří vysluhovali. Pro mne je symbolické už to, že sito dáváme, může to dávat jeden z presbyterů nebo ze sboru...“ (Judita)

Dalšíotázky již směřovaly k pocitům respondentů, které zažívajív souvislosti s VP.

Jakývýznam hraje VP ve tvém běžném životě?

„Už si bezní nedovedu představit křesťanský život. Ještě dost rozlišujumezi životama třeba na táborech a ve škole. Člověk seasi nemůže vyhnout.. nedokážu si představit jakoukoli křesťanskou akci, kde byto nebylo, je to takový stmelující prvek. Obnoví mi to víru. Prostě jako kdyžna to začínám kašlat, všelijak zapomínám, když je VP, tak znova naběhnu...Takové nakopávátko.“ (David)

„Samozřejměkřesťanství samotné, ale VP samotná o sobě asi žádný.“ (Judita)

„Mám pocitvětší sounáležitosti těma lidmama. Nejsem izolovaný.“(Jan)

„Může býtjedním z 'nakopnutí' pro změnu myšlení nebo života (ale to může být cokoli).“(Magdalena)

Člověk seneustále vyvíjí. Vyvíjí se ve svých názorech, v průběhu času se můžouměnit jeho pocity, které zažívá při různých příležitostech. Zajímalo mne, jakse vyvíjejí prožitky spojené s VP. Otázkou tedy bylo, zda si pamatují nato, co prožívali při první VP a zdali si tento prožitek liší od toho, coprožívají nyní?

„Cítiljsem se zvláštně, bylo to něco novýho [při první VP].Probíhala mi hlavou bible... Mění se to, myslím na různý věci. V podstatěpokaždé na něco jinýho.“ (David)

„Pokaždémám jiný pocity. Někdy se člověk nezamýšlí nad svýma hříchama,ale nad hříchama někoho jinýho.Zamýšlí se nad tím, že by jemu měl někdo odpustit... Jestli se to vyvíjí,nevím.“ (Rebeka)

„První VPbyla úžasná, že jsem na to byla hodně připravená – po konfirmačním cvičení –při VP se snažím vzpomenou, na co všechno jsme se tam tehdy připravovalia myslím, že to vnímám dost podobně a že hodné záleží na tom, v jakéjsem situaci vztahový a to se tam pak odrazí... jako třeba když mám nějakej spor a pak si říkám, jestli k VP mám jít,neměla bych spíš něco řešit ale pak si říkám, že mi VP právě pomůže.“ (Judita)

„To serozhodně vyvíjí! Dřív jsem to bral jako divadýlko, apak jsem to začal vnímat skrze ty lidi. Dřív to jsem to bral jako nutnost, apotom jsem to začal vnímat jako součást společenství.“ (Jan)

„Při prvníVP jsem se cítila rozporuplně. Za prvé jsem cítila, že jsem tam jako by omylem,ale zároveň velkolepě, protože to bylo na sjezdu mládeže a stála jsem tam vedvou kolech společně s dalšími osmi sty mládežníky. Po myšlenkový stránce animoc ne, jinak se liší každá VP od té předchozí. Záleží hodně na podmínkách – namístě, na čase, na společenství…“ (Magdalena)

Pocity,které zažíváme při VP mohou být ovlivněny několika faktory: s kým a kde VPslavím, kdo jí předsedá, v jakém jsem rozpoložení, ale třeba také, jaký jepořad vysluhování – liturgie. Proto další otázka směřovala tímto směrem. Jak jevám blízký způsob slavení, liturgie, tak, jak se slaví v N.?

„Je škoda,že máme malou sborovou místnost, že je vysluhování na štafety.“ (David)

„Je miblízký. Způsob slavení – ano, určitě. Určitě bych nic neměnila.“ (Rebeka)

„Liturgiev N. je OK. Zažila jsem i jiné vysluhování, ve sboru v Pržně– lidé nestojí v kruhu, ale okolo oltáře je ohrádka a lidé tam jdouk té ohrádce, dostanou a zase jdou rychle pryč, aby se tam vešli další.Mně se líbí, že se společně stojí v kruhu – to je symbol společenství.Toho sdílení. Vyhovuje mně nejvíc, ale je to o tradici a také o tom,k čemu člověk zná tu symboliku. Když je člověk je katolík, a ví, že tohleve VP znamená tohle, tak to nemusí být špatný, protože vím, co co znamená a taky vím, co se bude dít a vím, kam mám jítapod.“ (Judita)

„To je mijedno, protože to beru jako rituál, ve kterém jsem pasivní.“ (Jan)

„Ano, jemi blízké. Stojíme v kruhu a faráři pomáhá laik nebo laici. Ještě by si mohliobčas vyměnit, kdo roznáší chléb a kdo víno. Oceňuju,že se zpívá, že není ticho a že farář neodříkává veršíčky a hlavně neříká 'těloa krev Kristova'. Určitě bych ale změnila zvací formuli. Místo hojně užívaného'Ježíš Kristus zve ke stolu Páně všechny pokřtěné' na to, že 'ČCE zve ke svémustolu všechny pokřtěné', protože myslím, že Ježíš Kristus zve ke svému stoluvšechny a ne jen ty, kterým je to povolený církevníma formulema.“(Magdalena)

Jak jsemse již zmínila na začátku, slavení VP v jiných církvích může být proněkoho sporné. Proto jsem se také zeptala, jak tento „problém“ cítí dotazovaní.

„Vím, jakto tam probíhá, ale přímé zkušenosti nemám... Protože i kdybych tam bylav kostele přítomná, tak bych tam nešla... Třeba u katolíků. Když nejsemkatolík, tak bych k jejich VP nešla. Ani oni by nešli. U jinýchprotestantských církví taky ne. Tam jsem snad nebyla ani na žádnýchbohoslužbách.“ (Rebeka)

„Znám to ukatolíků, ale tam jsem nešla, protože jsem věděla, že by to mohl být problémpro toho kněze. Mně osobně by to nevadilo, pro mě je to ten samý symbol, alepro ně by to bylo nějakým způsobem znesvěcující. Potom jsem zažila VPv BJB, ale tam jsem taky nešla k vysluhování, protože tam jsem senecítila dobře v tom společenství, v tom sboru, tak jsem ani nemělachuť jít VP, ale přihlížela jsem.“ (Judita)

„Byl jsemna bohoslužbách v CB a ŘKC. Tam jsem se jen koukal, nezúčastnil jsem se...Katolický bohoslužby mi přijdou hrozně odosobněný a CB je jako New Age. Nějaký halejuja, mluvení jazyky... Nevím no... CB a ŘKC jsouhrozně organizovaný. CB mi přijde neorganizovaná organizovanost, organizovanéodvázání: Kdo není odvázanej, tak nevěří. A katolickácírkev? Tam když někdo vezme hostii blbě, tak je prokletejrovnou.“ (David)

„Byl jsemu katolíků – asi sem si šel pro tu hostii, ale to se nesmí, co? Ale to je miúplně jedno. Spíš jsem se koukal na to procesí...“ (Jan)

„Nikdyjsem nebyla pozvána, takže nevím.“ (Magdalena)

Posledníotázkou, kterou byly rozhovory uzavírány, byla ta, ve které se mohli volněvyjádřit k VP, aniž byli tázáni... Jejich odpovědi stojí za uveřejnění:

„Mněpřijde docela zvláštní, že při VP, když jsem byl s rodičema,tak mi naprosto nepřišli jako rodiče v tom okamžiku. Prostě byli na stejnýúrovni – jako ostatní lidi. Už jsem v nich neviděl výjimečný osobnosti,moje rodiče, ale další lidi, se kterejma sdílím VP.Právě se jako všichni stávali kamarádi. Zvláštní prostě. Splynuli v celek,když to řeknu vznešeně.“ (David)

„Zdá se mito často, ale aby se z toho nestalo takový zautomatizovaný, že si to aničlověk neuvědomí, co by si měl uvědomit, když to bere... nelíbí se mi, když jeto na půlnoční (např. teď u Martina ve Zdi). Když je druhý den na Hod Boží, žeje to prostě moc... podle mýho půlnoční k tomunení určená. Ráno mi přijde na VP vhodnější. Ráno se to všechno tak nějakočistí. A hlavně mi to přijde moc... U katolíků se mi to zdá v rámci každébohoslužby moc. Připadá mi, že to má nějakej význam.Pro mě je to sváteční. Tedy ne že by se člověk neměl zamejšletnad tím, co dělá pořád, ale přijde mi, že pak by to ztratilo tu svátečnost...“(Rebeka)

„K VPby měli být zváni všichni. Je to symbol z křesťanství vyplývající a nemělby být církevně profilovaný. Nemělo by to být někomu uzavřený!“ (Judita)

„Já se vícsoustředím na to kázání, který mne motivuje. Kázání má pro mne mnohem většívýznam v rámci liturgie než VP. Já VP beru jako integrující činitel, kterýnemá v podstatě v dnešní době logickejsmysl, a nevím, jak to lidi vnímají, jestli to vnímají jen symbolicky, takmyslím, že za tím není žádnej obsah. Měli by asitvrdit, že je to Boží tělo, dneska to lidi už vnímají jen symbolicky... u násse z toho stává (narozdíl od katolíků) rituál, který má nějakou jinoufunkci a pro mne má funkci integrující. A že si lidé jsou rovní...“ (Jan)

Ačkoli všichni respondentipocházejí z jednoho sboru, ze stejného společenství, které je formovalo aformuje (a někteří z nich mají jen malé zkušenosti z jiných sborůČCE), navštěvovali stejnou nedělní školu a prošli konfirmačním cvičením(třebaže ne všichni si pamatují, co během přípravy probíralo), vytvořily semezi nimi postupem času značné rozdíly v pochopení a vnímání VP. Můžeme konstatovat,že snad i díky zmiňovanému konfirmačnímu cvičení, a i když, kromě Magdaleny,nemají teologické vzdělání, jejich znalosti postačovaly k tomu, aby naotázky ohledně VP odpovídali. Je zřejmé, že velkou míru rozdílnosti odpovědímůžeme přičíst právě znalostem, kterými jednotliví respondenti disponují.Všichni dotazovaní nejsou příliš (a nebo vůbec) informovaní o slavení VPv jiných církvích a mají také mnohé předsudky, které se mohly vytvořitběhem jedné návštěvy jednoho konkrétního sboru, a posléze přeneseny na církevjako takovou. Také nejistota, co se vlastně stane, když půjdemek přijímání např. v římskokatolické církvi, svědčí o polovičatýchznalostech. Respondenti vědí, že plné interkomuniozatím neprožíváme, ale z jakého důvodu a co to pro obyčejné věřící znamená,nevědí.

Článek jezaložen na semestrální práci autorky na IES ETF UK v rámci předmětu Vybranékapitoly z psychologie a sociologie náboženství.