Doslov k německému vydání knihy Skrytá církev

Hans Jorissen a Hans Waldenfels

Církev, to byla vždycky také pronásledovaná církev. (…) Žádné dějinné období nepůsobilo po sobě tak dlouho jako doba pronásledování prvotních křesťanů v antické římské říši. To skončilo za Konstantina a z pronásledované církve se stalo v říši státní náboženství a křesťanství samo se stalo nosným kulturním faktorem potom následujícího křesťanského Západu. Až dodnes jsou ale tehdejší mučedníci svědky počátků církve.

Početně nejkrutější pronásledování japonských křesťanů v období Tokugawa, při kterém bylo brutálním způsobem usmrceno na 40 000 lidí, už takovým způsobem nezapůsobilo. Zatlačení křesťanství do podzemí se náhle dostalo na veřejnost teprve tehdy, když se 17. března 1865 ti křesťané, kteří ve skrytu přežili, v kostele Urakami v Nagasaki jako křesťané projevili. Bez kněží a bez svátostí žili asi tak 200 let svoji víru tak, jak bylo možno, hlavně na ostrovech před Nagasaki, a zachovali si ji po celé období japonské izolace vůči cizině (jap. sakoku). Teprve v současné době přezkoumávají v Japonsku historikové tuto dobu jako období raného setkání Evropy a Dálného východu se všemi různými motivacemi tohoto setkání.

Do stejného nezpracovaného a částečně z povědomí vytlačeného rámce patří stejně tak moderní dějiny pronásledované církve v Mexiku, v Rusku a v Číně, v posledním století také v dřívějším Československu. Tomu je věnována pozornost v této knize, a to z mnoha důvodů.

Předně: existovalo v Československu – jako ostatně také v soudobé Čínské lidové republice po roce1949 – úsilí o strukturní záchranu církve, a to zevnitř i z vnějšku.

Za druhé: v této zemi je toto úsilí spojeno se jmény velmi konkrétních mužů, v neposlední řadě se jménem Felixe Davídka. Tato vysoce nadaná osobnost se ocitla po ukončení státního pronásledování spolu s četnými přáteli a přívrženci kvůli svým rozhodnutím v situaci odmítnutí se strany nositelů církevní autority, a tím pádem byla pronásledována i z druhé strany. Zde zůstává i s odstupem času pachuť bezpráví, které se stalo z více stran.

Za třetí: strategie přežití, které se vyvinuly a vznikly v různou dobu a na různých místech, zůstávají tématem hodným diskuse, protože se při tom také vždy jedná o reformní schopnost církve samotné, v jejím myšlení a jednání. Toto téma se nevyřídí tím, že umřou příslušní lidé určité doby a na určitých místech světa. Již proto zůstává celá řada pozdějších reakcí poměrně pochybná.

Jednou prvních těchto reakcí je soustředit se na jednání a chování jednotlivých osob. Do očí bijící je v této souvislosti hanobení vedoucí postavy biskupa Davídka. Zde předložené dokumenty dokazují jasně, že Davídek nebyl slabomyslný a že se na tomto místě pracuje s pomluvami. Nebyl nemocný, proto není možno s poukazem na nemoc pochybovat osvěcení jím udělených. Zde zveřejněné dokumenty dokazují rovněž nezávisle na této námitce, že Davídka je nutno uznávat za platně vysvěceného biskupa nacházejícího se v apoštolské posloupnosti.

Proti Davídkovi a jeho stoupencům také není možno vznášet námitky, že se příliš usilovně zasazovali o přežití starocírkevní biskupské struktury a ozajištění příslušně platně vysvěceného kněžstva. Svědčí proto o cynismu, když se jeden vysoký církevní hodnostář vyjádří – s poukazem na Koreu a Japonsko – v tom smyslu, že církev může nouzově i delší dobu přetrvat bez klerikálního úřadu. Že Davídek v době, kdy se Svatá stolice ještě o tom definitivně nevyjádřila, považoval svěcení žen za mimořádných podmínek za dogmaticky ospravedlnitelné a na základě toho zřejmě udělil několika ženám svěcení, to jev této souvislosti druhořadý problém.

Neprávem se také tvrdí, že Davídek zanedbával pastoraci laiků a jejich vzdělávání. Opak je pravdou. Jím uspořádávané kurzy byly úplně stejně přístupné kandidátům kněžství jako laikům a jím vysvěcení kněží byli od samého začátku stejně určeni pro službu věřícím. Že v hierarchicky strukturované církvi musí mít práce s laiky zásadní a nenahraditelné místo, to byl jeden ze stěžejních bodů jeho pastorační koncepce.

Davídek si nikdy nepřál dvě církve. Dvě struktury nevytvářejí přece dvě církve, zrovna tak jako více vedle sebe existujících obřadů neodporuje jedné jediné církvi. Rozhodující rozdíl spočíval tehdy v Československu jednoznačně v tom, jak se posuzoval možný přístup k politice a k vládě. Zatím co oficiální církevní struktura hledala svoji cestu ve veřejném souhlasu s vládou nebo dokonce v podporování vlády,která přece prostor církevní svobody důrazně omezovala, usilovala druhá církevní struktura o to, aby ohrožené a uzavírané prostory svobody udržovala otevřenénebo je znovu otvírala, a to bez pomoci vlády nebo dokonce proti ní, ale pokud možno s vědomím Říma. Závěrečné posouzení římské východní politiky za papežů pozdního 20. století ještě nebylo formulováno a toto posouzení nebude moci být jenom čistě teologické povahy. Podezírání, že jednotliví postižení měli údajně nesprávný anebo příliš přehnaný strach, nevedou ani zde k objasnění tehdejší situace.

Právem se zdůrazňuje, že církev se pravdy nemusí obávat, že naopak pravda osvobozuje (srv. J 8,32). Potom ale věrohodnosti církve napomáhá to, že se historické pravdě úplně a zcela vystaví a v duchu spravedlnosti a lásky učiní po právu i těm lidem, kteří jsou i nadále zahnáni do podzemí, aniž by se jich kdo ptal nebo je vyslechl.

Zacházení s tajně vysvěcenými tak, že jsou vlastně degradováni – místo biskupa presbyter (kněz), místo presbytera jáhen – je stejně tak málo přesvědčivé jako zřejmě pravidelné pochybnosti o platnosti svěcení. V případech křtu uděleného nekatolickými křesťany se již dávno postupuje úplně jinak.

Zde předložená kniha neobžalovává. Chce posloužit pravdě a podat svědectví o tom, jak muži a ženy žili a zažívali svoji víru v době krize. Krizové situace vedou často k tomu, že se lidé nacházejí a pohybují na ostří nože. Krizím není možno zabránit. Kdo žije v krizové situaci nebo ji prožil, ten si zaslouží sympatii a vlídné, laskavé jednání. Pro takové jednání v církvi chce tato kniha dělat reklamu a svým způsobem přispět k rehabilitaci těch svědků víry, kteří v dobách tvrdého pronásledování „nesklonili své koleno před Baalem“(srv. 1 Kr 19,18). Toposlední posouzení všech věcí náleží stejně jedině Bohu samotnému.

Přeložil Jiří G. Kohl. Bibliografické údaje: Petr Fiala/Jiří Hanuš, Die Verborgene Kirche. Felix M. Davídek und die Gemeinschaft Koinotés. Herausgegeben von Hans Jorissen und Hans Valdenfels. 2004 Ferdinand Schöningh, Paderborn. 275 S., ISBN 3-506 72447-9. Doslov se nachází na str. 273-275.