Svatá neposlušnost - kvůli člověku a kvůli Bohu

Wolfgang Langer

Při své přednášce nazvané Teologie jakoduchovní dobrodružství. Výzva teologie pro církev a prospolečnost, kterou pronesl kardinál Karel Lehmann 30. září 2002v Mnichově v Bavorské katolické akademii (Katholische Akademie inBayern), hovořil o jakési "neodvratnosti", se kterou dochází k"napětí mezi teologií a učitelským úřadem a tam obzvláště s římskoukurií myslící v úplně jiných kategoriích"1. Tyto jiné kategorie netkví jenom(ačkoliv také) v novoscholastické teologii, se kterou je tam nutnostále ještě počítat. "Římská teologie" je ale daleko různorodějšínež se - prostě z neznalosti - všeobecně tvrdí. Jedná se tam odaleko zásadnější a hlubší formy myšlení a představy řídící jednánísvých nositelů. Zde uvedu a vyložím především ty tři z nich, kterése mi zdají být příčinou našich současných problémů s vedenímcírkve.

I. Římské formy myšlení

1. Učení víry

Předně tam existuje představa, že to, co semá věřit (obsah víry, fides quae), je třeba uvést do podobysystematické nauky. Tato nauka, formulovaná v článcíchvěrouky, je - pokud jde o její zvěstování a výklad - svěřenaautoritě, tzn. omezenému počtu samým Bohem autorizovaných osob(papež, biskupové). Jenom oni jsou výlučnými nositeli "učitelskéhoúřadu". Tak se z původního množství různorodých, někdy iprotikladných vyprávění, svědčících o zkušenostech se životem i sBohem, stává systém pouček, který v nejhorším případě způsobujeznetvoření víry do nějakého světového názoru (ideologie). Tím seměřítko pravověrnosti (regula fidei) rozšiřuje ze tří základníchčlánků Apoštolského vyznání víry na rozsáhlý kánon (věroučných)"pravd"2 a zároveň sepřeměňuje v nástroj disciplíny.

2. Církevní právo

Disciplína je také heslo pro druhou vůdčímyšlenku: církevní právo. Její pravidla se musí utvářet podlezvláštního charakteru církve, která je Bohem "k jeho zvláštnímumajetku vyvolený lid" (srv. 1 Petr 2,9) a "tělo Kristovo" (srv. Řím12,5). Pravidla musí sloužit účelu a cíli církve, totiž lidijakožto společenství věřících prostřednictvím Krista v Duchu svatémsmiřovat s Bohem Otcem a těmto lidem účinnými znameními Slova asvátostí zprostředkovat bezpodmínečnou Boží lásku a milost. K tomuv zásadě postačuje nějaký jednoduchý pořádek církevního života somezeným počtem podstatných základních pravidel. Teprve regulačníposedlost kanonistů měla za následek vznik kodexu se stovkamikánonů (canones) a paragrafů, které všechno myslitelné až doposledního detailu normují. Tím se životní uspořádání hlavně apředevším katolické církve nadměrně zprávnilo a znormovalo.

3. Morální nařízení

Není náhodou, že tradiční katolická morálníteologie byla úzce spřízněna s cír­kev­ním právem.3 Centralisticky-autoritativnístruktura novověké "předkoncilní" církve vedla k tomu, že (římský)učitelský úřad usiloval o regulování života věřících pomocíjednotlivých etických nařízení daleko přesahujících nezbytná právníustanovení. A to až do intimní sféry manželského života.Novozákonní pareneze (poučení) zdůrazňuje naproti tomu naspecificky křesťanská i všeobecně humánní stanoviska a postoje. Toje za prvé motivující (a ne nařizující) a za druhé ponechávájednotlivci dostatečný prostor pro osobní rozhodování, jak se vrůzných situacích chovat.

Souhrnem jmenované tendence vykazujípaternalistický charakter. Chybí zde důvěra, že by sami věřícíuměli zodpovědně jednat na základě svědomí, které se orientujepodle biblicky podepřených křesťanských zásad. Místo toho sejednotlivci "kasuisticky" ukládá, co má v jednotlivém případěudělat a co dělat nemá, jestliže chce žít jako křesťan a v souladus církví. Úmyslem může při tom být stejně tak dobře míněná péče ojednotlivce jako úsilí o zachování institucionální jednoty církvepomocí pokud možno stejného jednání jejích členů. Co však v každémpřípadě zůstává stranou, je Pavlem emfaticky hlásaná a proti všemrecidivám staré zákonnosti obhajovaná "velkolepá svoboda Božíchdětí" (srv. Řím 8, 21), kterou nám Kristus získal svouvykupitelskou smrtí.

II. Svoboda v lásce

Že svobodu je možno zaměňovat s libovůlí, sesvévolí, s chutí nebo náladou, s bezuzdností tvrdící "všechno jedovoleno", to věděl i Pavel až příliš dobře (srovnej 1 Kor 6, 12).Proto varuje před tím, aby se "povolání ke svobodě" nechápalochybně jako rozpoutání pozemských vášní ("tělesnost"). Křesťanskychápáno to znamená, že si neberu svobodu dělat to, co - pro sebe -chci; nýbrž že od Boha darovaná svoboda mě uvolňuje a osvobozuje odstarostí, od egoistické vazby na sebe samotného, od nutnosti, abychsvůj život zvládal jenom sám ze sebe. Křesťanská svoboda jevposledku svoboda k "vzájemné službě v lásce" (srv. Gal 5, 13).Nejkrásnější obraz, ba ikonu takovéto dobrovolné služby vykonané naJežíšových učednících (a učednicích) namalovalo Janovo evangelium vpříběhu o mytí nohou (Jan 13, 3-11). Láska není žádný korektivsvobody, nýbrž její vlastní uskutečnění.

Důraz, se kterým Pavel obhajuje svobodudarovanou v Kristu a skrze Krista, je zaměřen v první řadě protižidovskému náboženství jako předpisům. Hlavně v rámci zbožnosti,jak ji zastávali farizeové, převládala představa, že člověk si musíspásu zasloužit tím, že bude "doslova" postupovat podle všechpředpisů mojžíšského zákona a že bude tyto předpisy "naplňovat".Pavel proti tomu vytyčuje svoji víru ve "spásu", která se již úplněa výlučně uskutečnila smrtí Ježíše Krista na kříži, což sám Bůhpotvrdil vzkříšením svého syna z mrtvých. Ale toto pavlovskéodmítání zákona se nachází na stejné rovině jako ježíšovská tradiceradikální kritiky zákona. Ježíš se sice zřejmě obrací v prvé řaděpouze proti formalistickému chápání a proti praktikování zákonajenom navenek (srv. Lk 11, 39-44), jakož i proti takovým učitelůmtóry, kteří zákon ukládají jiným jako břemeno, ale sami podle něhonejednají (srv. Lk 11, 46-48). Dokonce důtklivě připomíná věčnouplatnost zákona: "Spíše pomine nebe a země, než aby padla jedináčárka Zákona" (Lk 16,17).4

Vedle vnějšího praktikování je však předmětemJežíšovy kritiky i převádění zákonů tóry na právní předpisy (=zprávnění tóry), v jeho době obvyklé. Přestupky (na př.cizoložství, znesvěcování soboty) platily nejenom jako hřích protiBohu, nýbrž jako přečiny proti společnosti, a společnost je stíhala"světskými" tresty (srv. Jan 8, 3-11). Co Ježíš nejostřeji napadá,je za tím vězící lidská troufalost, která spočívá v odvozovánívlastní autority bezprostředně od Boha a zároveň v posuzování aodsuzování na místě Boha. Proti tomu se obrací jeho výpověď:"Nesuďte, abyste nebyli souzeni" (Mt 7,1). Postoj, který on zaujímávůči člověku, jenž se provinil, a ke kterému nabádá, je (téměř)neomezená ochota odpouštět ("sedmkrát denně," L 6,36) anapodobování milosrdenství "vašeho Otce" v nebesích (L 6,36).

Prvotní křesťanské obce potom "jednoduché"Ježíšovo učení shrnuly: "Vždyť celý zákon je shrnut v jednom slově:Milovati budeš bližního svého jako sebe samého!" (Gal 5, 14) "Kdomiluje druhého, naplnil zákon... Je tedy láska naplněním zákona"(Řím 13, 8b, 10b) "Miluj Hospodina, Boha svého, celým svým srdcem,celou svou duší a celou svou myslí. To je největší a prvnípřikázání. Druhé je mu podobné: Miluj svého bližního jako sám sebe.Na těch dvou přikázáních spočívá celý Zákon i Proroci." (Mt 22,37-40) "Nové přikázání vám dávám, abyste se navzájem milovali; jakojá jsem miloval vás, i vy se milujte navzájem. Podle toho všichnipoznají, že jste moji učedníci, budete-li mít lásku jedni kdruhým." (Jan 13, 34-35)

Láska jako "životní princip" křesťanů nenípouhé shrnutí "Zákona", nýbrž jeho překonání (v tom smyslu, že mojejednání by nemělo být určováno "z vnějšku", i kdyby se to dělo odBoha). Lásku není možno "přikázat". Láska je možná jenom jakovlastní sebeurčení v nejhlubším já (v "srdci") - které odpovídá naonu předtím darovanou lásku Boží. Co láska "přikazuje", není možnopředpisovat - seznamem příkazů a zákazů. To vyplyne ze situace, vekteré se budu nacházet. Jde zde o kreativní odpověď na konkrétnívýzvu, která tkví v takovéto situaci samé, jestliže tato odpověďvychází ze základního postoje lásky.5 Láska jako princip nezná žádnépředchozí rozlišování mezi tím, co je přikázáno, co je dovoleno aco je zakázáno. Kdo miluje, jedná živě, s fantazií, ne schematicky.To může být i neobvyklé, oproti vládnoucím zvyklostem.Nejnekonvenčnější je jistě Ježíšova pobídka (žádný všeobecně platnýmorální požadavek!) milovat i nepřátele (srv. Lk 6, 27n.35c).

III. Relativně platné právo a kreativníneposlušnost

Jestliže je láska hlavní zásadou nebo"ústavním zákonem" křesťanské životní praxe, potom musí platit jakonejvyšší, první a poslední měřítko pro jednání v církvi a také projednání církve jako instituce a jako společenství. Podle tohotoměřítka se tedy musí také posuzovat a určovat, co znamená v církviposlušnost a neposlušnost. Ve vztahu k lásce je při tom od začátkujasné, že poslušnost a neposlušnost si nemohou nárokovat žádnoubezpodmínečnou, nýbrž jenom relativní platnost. Zda se jedná oposlušnost nebo neposlušnost - jedno vůči kterým lidským autoritám- se dá posoudit jenom podle toho, co lásce odpovídá nebo ne.

Právní normy v církvi vyžadují, stejně takjako zákony ve státě, především pouze jejich vnější zachovávání, nevšak nutně vnitřní souhlas s nimi. Chování v souladu s církevnímprávem se normálně považuje za správné. Tím se zachovává jednotacírkve uvnitř - stejně jako navenek. Tento soulad a jednotu nesmínikdo bezdůvodně vypovědět, jestliže se nechce vystavit nebezpečí,že se bez jakékoli nutnosti ocitne v rozporu se společenstvímvěřících (v jeho institucionální podobě).

Protože však právní normy nemohou být nikdyabsolutně platné a zavazující, je vůči nim eticky přípustná pouzepodmínečná poslušnost. Jednou vydané zákony stěží mohou nebo vůbecnemohou dosáhnout svůj vytyčený cíl ve stále se měnícíchspolečenských podmínkách nebo v určitých individuálních životníchsituacích. V takovýchto situacích by byla poslušnost "liteřezákona" neodůvodněná, mohla by být dokonce nemravná! Norma, o kterévíme, že je - přinejmenším v jistých případech - překonaná, užnemůže zavazovat. Místo toho je třeba "případ" s ohledem pokudmožno na všechny okolnosti znova uvážit a posoudit podlenadřazených principů - tj. nadřazených této normě. To je siceneposlušnost vůči instituci, která onu normu prosazuje. Aleodpovídá to jednomu starému, i v církevní tradici uznávanémuprávnímu principu, totiž principu "přiměřenosti", který jeoznačován pojmem "epikie" (a který byl znám už Aristotelovi). TomášAkvinský jej označuje dokonce za "vyšší pravidlo lidskéhojednání".6

To se dá označit jako kreativní(ne)poslušnost. Při pečlivém a zodpovědném používaní se pokoušímepomocí epikie znovu pochopit onu ve (starých) normách zamýšlenou avyjádřenou pravdu a pomocí zvláštního (nového) pravidla formulovatpro změněnou nebo mimořádnou situaci. Mnohdy postačí i příslušnéjednání (aniž by se formulovalo nějaké pravidlo!). Přísně vzatojedná se pouze vnějškově o "přestupek proti normě", ve skutečnostise vlastně realizuje "vyšší smysl" příslušné normy.

"Ctnost epikie" (Aristoteles, Tomáš Akvinský)a poslední orientace podle principu lásky nezbytnou "neposlušnost"nejen ospravedlňují, ale dokonce posvěcují: "Je nutno víceposlouchat Boha než lidi" (Sk 5, 29), a dále: "Zda-li je před Bohemsprávné, poslouchat více vás nežli Boha, posuďte sami!" (Sk 4, 19)Být kvůli Bohu neposlušný, to je plná biblická výpověď týkající seepikie. Ta neplatí jenom vůči mocným protivníkům, ale také vůči vpodstatě legitimním autoritám, jestliže takový případ nastane.

Novověké dějiny svobody ukázaly a způsobily,že k tradičnímu vydávání norem "shora" existuje doplňujícívytváření norem "zdola". Politicky se to ovšem mohlo prosaditteprve při přechodu od vrchnostenského státu k demokracii. Svéuznání v církvi to ještě nenašlo, ačkoliv by to odpovídaloevangeliu daleko více než stávající, nesprávně jako "hierarchický"označovaný církevní řád. Jednání podle epikie vyžaduje (jakoostatně i autoritativní vydávání norem!) vedle ujasněného osobníhopřesvědčení i odůvodnění kvalitním argumentem. Jenom tak je možnoepikii považovat za "místodržitelku svobody svědomí".7

IV. Tři problémová pole

Současně existuje v církvi celá řadakonfliktů, ve kterých normy učitelského úřadu odporují cítění,chápání a smyslu pro víru mnohých věřících. Jmenujme tyto: zákazlaického kázání; odmítání podávat přijímání rozvedeným a znovuoddaným; omezení vysluhování svátostí duchovní péče o nemocné jenomna kněze; zákaz takzvaného "interkommunia" (a tím spíše ekumenickékoncelebrace); a celá oblast církevní sexuální morálky. Ve všechtěchto tématech a na ještě dalších místech pozorují a zakoušejíkřesťané nesrovnalosti, když ne přímo protiklady mezi přikázanoucírkevní praxí a dnes možnými formami biblicky (a lidsky)odůvodněného prožívání křesťanské (a církevní) víry.

1. Kázání pronášené laikem

Koncil a nové církevní právo jednoznačněstanoví, že "laičtí křesťané" jsou křtem přičleněni ke Kristu, atím se stali spoluúčastníky trojího Kristova úřadu (proroka, knězea krále) (LG 10; can. 204, § 1 CIC). Spoluúčastí na Kristověprorockém úřadu jsou ke službě zvěstování povoláni, ba dokoncetouto službou povinováni: jsou svědky víry a tím také svědkyevangelia - slovem a příkladem křesťanského života (can. 759 CIC).Mohou být "vysláni" ke katechetickému vyučování a k přednášeníteologické vědy (missio canonica), také ke "službě Slova" přibohoslužbách, ve "spolupráci s biskupem a kněžími" (!), dokonce ke"kázání v kostele nebo v kapli". Výslovně vyňata zůstává všakhomilie, tzn. výklad čtení z Písma v rámci eucharistické slavnosti(can. 767 CIC). Zde tušíme klerikální snahu držet pokud možnovšechny, kteří nejsou nositeli úřadu, všechny neordinované, vodstupu od "svatostánku", oltáře a ambonu. Vlastní úlohou laiků mázůstat "služba ve světě". Naše tušení je potvrzeno tím, žekandidátům kněžství je homilie při mši dovolena již před jejichordinací (to znamená bez ní)!

S odvoláním na 1 Kor 14, 26-40 mnohé německymluvící diecéze, především však mnohé farní obce, přes uvedenýzákaz kázání pro laiky umožnily, a tak de facto vytvořily novézvykové právo (ve smyslu kanonistického principu desuetudo, tj.nepřijímání nějakého zákona). Argument, podle kterého prýbohoslužba slova a eucharistická slavnost tvoří ve mši jedinou"liturgickou jednotku", a to prý vyžaduje, aby homilie bylapřiřazena předsedajícímu slavnosti, je sotva přesvědčivý v obdobíobnovené liturgie s jejím rozdělením rolí. Spíše bychom mělikriticky přijmout praxi pavlovských obcí a nauku o charismatickýchdarech. Kazatelská služba nevyžaduje ani tak formálně sakramentálníkvalifikaci (ordinaci, svěcení), jak spíše kvalifikaci odbornou(biblicky-teologickou), všeobecně lidskou (životní zkušenost),osobní (být autentickou osobností, zprostředkovávat přesvědčení) ařečnickou (podle pravidel účinného proslovu nacvičenou). Něcotakového je normálně u "laických teologů" a pastorálních asistentůzajištěno na základě jejich (rozměrnějšího a rozmanitějšího)vzdělání a školení. Protože však jádro této kompetence spočívá vosobním, každodenně prožívaném křesťanském přesvědčení, není třebatakové vzdělání vyžadovat jako nutný předpoklad. Svědectvíkřesťanského života opřeného o evangelium je naprosto postačující,a to by se mělo ostatně vyžadovat i od nositelů úřadu, když chtějíkázat a pronášet homilii!

2. Přijímání rozvedených a znovu oddaných

Podle can. 978, § 2 CIC jsou osoby, kterébyly podle katolického církevního práva platně (svátostně) oddány,potom (občansky) rozvedeny a nyní "žijí společně jakoby vmanželství" s jiným partnerem, vyloučeny z účasti na přijímání.Nehledě k tomuto vyloučení smějí se účastnit života v obci,zúčastňovat se bohoslužeb i eucharistické slavnosti. To znamená, ženejsou "exkomunikováni", ačkoliv se právě jako exkomunikovaní cítí!V dokumentech učitelského úřadu se zdůrazňuje, že zde nejedná otrest nebo o diskriminaci: "Tito křesťané stojí svému připuštění kpřijímání do té míry sami v cestě, jak je jejich stav a jejichživotní okolnosti v objektivním rozporu k onomu svazku lásky meziKristem a církví, který eucharistie zviditelňuje azpřítomňuje."8 Ideologicképozadí - alespoň dílčí - tohoto zákazu je krásně otevřeně přiznáno:Připuštění k přijímání "by mohlo způsobit u věřících mylnoupředstavu a zmatek pokud jde o učení církve o nerozlučitelnostimanželství".9 Cesta zpět kplnému eucharistickému společenství vede pouze přes rozluku sesvátostným rozhřešením resp. jestliže by bylo rozloučení druhéhomanželství z "morálních" důvodů (např. výchova dětí) nemožné, musí"se zavázat, že budou žít úplně zdrženlivě, to znamená se zdržovatúkonů, které jsou vyhrazeny manželům".10

Tento tvrdý postoj nedovolující žádnouvýjimku je odůvodňován tím, že nerozlučitelnost manželství bylavyhlášena samým Kristem, a proto se jedná o "božské právo", kekterému nemá církev pravomoc udělit dispens.11 Tento postoj se odvolávávýlučně na Mk 10, 11n: "Kdo svoji manželku propustí a ožení se sjinou, dopouští se cizoložství. Také žena se dopouští cizoložství,když propustí svého muže z manželství a provdá se za jiného." Jižna tak zvanou "doložku o smilstvu" na paralelním místě u Mt 19, 9 -stejně jako u Mt 5, 32 - se nebere ohled. Toto místo a jedno dalšímísto v NZ, totiž povolení rozvodu od nevěřícího manželskéhopartnera (1 Kor 7, 15n, později nazývané "privilegium Paulinum"),ukazují při nejmenším, že Ježíšův zákaz rozvodu se v rané církvinechápal jako "božské právo" a že praxe byla flexibilní. Římskoupozici je možno odůvodněně vydávat za biblicky podloženou jenomtehdy, jestliže se očima kanonisty čte jedno jediné místo!

Z vědecké analýzy biblického textu vyplývá,že Ježíšovy výroky sledovaly úplně jiný záměr:

1. Samozřejmě že Ježíš připomíná, že celoživotnítrvání manželského společenství muže a ženy se zakládá na vůliBoha stvořitele (Mk 10, 6-9).

2. Ježíš odmítá laxní rozvodovou praxiexistující v židovství jeho doby, podle které mohl (jedině)muž svoji manželku propustit z nepatrného, často malichernéhodůvodu (dnes opět aktuální?).

3. A Ježíš činí ženu muži rovnoprávnou tím, že i jípřiznává možnost - i když on sám tuto možnost nefavorizuje - svéhomuže "propustit", což bylo pro tehdejší společnost zcelanemyslitelné a muselo se považovat za něco skandálního.

K možnosti rozvodu ze závažných důvodu a nebojako ultima ratio při úplně rozpadlém manželství neřekl Ježíš nic -každopádně o tom nestojí nic v NZ. Na jeho i v tomto případělidumilný postoj by mohlo poukazovat jeho (svým stylem spíše"ne-janovské", zřejmě velmi staré) vyprávění o cizoložnici: Jan 8,1-11. Toto vyprávění končí "jeho" slovy: "Ani já tě neodsoudím. Jdia od této chvíle nehřeš více!" (verš 11). Kromě toho mluví celáJežíšova praxe, jak podle svědectví evangelií postupoval vůči"hříšníkům", úplně jinou řečí. I vzhledem k jeho kritice Zákona jenaprosto nepředstavitelné, že by Ježíš vynesl nějaký absolutnízákaz rozvodu ve smyslu právního předpisu bez jakékoli možnévýjimky!

Před deseti lety způsobil rozruch pastýřskýlist biskupů z Freiburgu, z Rottenburgu-Stuttgartu a z Mohuče zesrpna roku 1993.12Snažili se v něm najít nějakou schůdnou pastorální cestu vyváženímmezi respektem k učení církve o nerozlučitelnosti manželství najedné straně a ohledem na "vysoce komplexní lidskou situaci"znovuoddaných rozvedených na straně druhé. Uvedení biskupovévycházeli z toho, že církevní právo může "pouze stanovit všeobecněplatný řád a pořádek", ale nemůže "regulovat všechny často velmikomplexní jednotlivé případy".13 Podle principu epikie (vizvýše) respektive podle "kanonické přiměřenosti" by bylo možné -aniž by se platné právní zákony zrušily - v těžkých lidskýchsituacích přizpůsobit s pečlivým a svědomitým přihlédnutím k těmtookolnostem použití právních předpisů. V případě uvedeného všeobecnězakázaného přijímání znovuoddaných rozvedených by měli býtpostižení během obšírných rozhovorů s duchovním pastýřem jednakvážně poučeni o učení církve o manželství, jednak také informovánio principu přiměřenosti. To by jim mělo pomoci rozhodnout se podlevlastního svědomí. Tím by však nedostali "úřední" povolení"přistoupit" k přijímání. Biskupové se odvolávají na papežemvšeobecné žádané "vyvážení mezi milosrdností aspravedlností".14Biskupové také prohlašují, že takovou praxi protiřečící normám samiv žádném případě neschvalují, nýbrž že ji pouze "tolerují". Dálepřiznávají, že může docházet k zneužívání atd.

Reakce římské Kongregace pro nauku víry bylajednoznačná: bylo to obsáhlé quod non. Rozvedení a znovu sezdanímají obdržet "pastorální doprovod". Má se jim doporučit "duchovnípřijímání". Ale "svátostné společenství s Kristem zahrnujeposlušnost vůči řádu církevního společenství... a tato poslušnostje pro ně předpokladem".15 V závěru tohoto dokumentu stojívěta, která zní velmi zbožně a starostlivě, ale na postižené musípůsobit přímo cynicky: "Společné utrpení a společná láska pastýřů aspolečenství věřících jsou zapotřebí, aby postižení lidé i ve svýchpotížích mohli rozpoznat sladké jho a lehké břímě Ježíšovo (Mt 11,30)."16

Všechny ostatní křesťanské církve, včetněpravoslavných, znají a praktikují úplné opětné smíření podruhésezdaných s církví - dokonce ve formě druhého církví požehnanéhomanželství.

Hluboko působící změny ve vztazích muže aženy v naší společnosti působí i na křesťanská manželství. Církevněuzavřené manželství ustupuje pomalu do pozadí - jako následekstupňujícího se distancování mladých lidí od církve. Následkem tohose mění také představa nerozlučitelnosti. Nezávisle na tom můžepřislíbená věrnost i ve "zlých časech", v těžkých situacích, přivytrpěných duševních a mnohdy i fyzických zraněních lidi nesmírnězatěžovat a dokonce i přetěžovat. Když to dojde tak daleko, žedalší soužití všechny postižené jenom zraňuje, je nutno takovourozluku uznat jako životu více sloužící, jako poslední východisko.To je úplně něco jiného, nežli nějaká veselá "výměna partnera vdalším úseku života"! Požadovat od tak těžce poškozených lidí dalšíživot jako rozvodová vdova nebo rozvodový vdovec anebo"svatojosefské manželství", to protiřečí víře v Boha člověkupřátelského, který nám daruje stále znovu nový začátek.

Křesťanská obec nese zodpovědnost za rodiny amanželské páry, které k ní patří. To neznamená povinnostpastorálního doprovodu teprve v krizových situacích, protože tehdyje často nutnější kompetentní psychoterapeutická pomoc. Dalekodůležitější je udělat z obce životní prostor, ve kterém si lidévzájemně důvěřují a kde se jeden na druhého může spolehnout.Vzájemné svědectví víry, posílení naděje ve slově a ve svátosti,bratrskost a sesterskost, kterou je možno vnímat a zakoušet, to vševytváří "klima", které dodává člověku sílu zvládat život i s jehonámahou a s nevyhnutelným utrpením, se selháním a s vinou. V takovéobci mají své místo i ztroskotanci. Smějí se cítit usmířeni apřijati, smějí se otevřít, poprosit o pomoc, ale se samozřejmě takéaktivně života obce zúčastňovat.

3. Duchovní péče o nemocné

Stalo se, že jedna pastorální asistentka,která již dlouhá léta působí jako duchovní pečovatelka vnemocnicích, po týdny "doprovázela" jednu 89-letou pacientku. Oběse značně sblížily, vybudovala se vzájemná důvěra. Stará paníhovořila o svém životě, o "dobrém a zlém", které prožívala, také osvých chybách a o své vině, které ve zpětném pohledu litovala.Duchovní pečovatelka se v mnohých rozhovorech pokoušela rozlišovatmezi skutečnou vinou a falešnými pocity viny. Těšila, povzbuzovala,hovořila o boží lásce a odpuštění v Ježíši Kristu, a tím té starépaní pomáhala se smířit se svým životem a smířit se s Bohem.

Pak přichází čas udělit "svátostiumírajících". Pokání a pomazání nemocných jsou podle církevníhopráva svátosti, které jsou vyhrazeny vysvěcenému knězi. Tedypožádají nějakého právě dostupného kněze, aby pacientce uděliluvedené svátosti. V nejhorším případě vidí tento kněz starou panípři této příležitosti poprvé a naposledy. Pro svátost pokání musíse mu stará paní "vyzpovídat". Stará paní se před cizím mužemostýchá, nemá žádný "cvik" se zpovídat, je příliš vzrušená,oslabená nemocí a věkem, atd. Samozřejmě, onen kněz může býtcitlivý člověk, opatrný, pozorný, důvěryhodný a důvěru vyzařující.Ale v kolika případech tomu tak není?

Naproti tomu by byla pastorální asistentka odpacientky její vyznání hříchů i s lítostí již dávno vyslechla: vdůvěrném rozhovoru, v uvolněné atmosféře, s uklidněním a útěchou.Proč musí "pravomoc zproštění od viny" a dokonce i pomazánínemocných příslušet výlučně jenom kněžím? Protože Ježíš svěřil"pravomoc" svazovat a rozvazovat jenom apoštolům (Mt 18, 18)? Jednátedy i zde o "božské právo"? Okruh těch, kteří jsou v Mt 18osloveni, není nikterak omezen na "dvanáct". V každém případěmůžeme z Mt 18, 1 usoudit, že se jedná o "učedníky". Ale to jsoupodle teologie obce v Matoušově evangeliu všichni, kteří náležejí kJežíši, tzn. k jeho obci. A pro pomazání nemocných existuje jenomjedno místo v Jakubově listě (Jak 5, 15n), které dosvědčuje praxijedné obce (nebo více obcí v jedné oblasti?) na přelomu 1. a 2.století. Těmi presbyteroi (= starší nebo stařešinové) nejsou zcelaurčitě míněni kněží ve smyslu katolického církevního práva. Tentoúryvek je mimochodem velmi podnětný také pro chápání pokání. Verš16 zní: "vyznejte si tedy vzájemně své hříchy a modlete se za sebenavzájem, abyste se uzdravili!"

Biblické odůvodnění úředních pravomocí kněžístojí vůbec na rozviklaných základech. Ovšemže má církev jakohistoricky se proměňující instituce bezpochyby právo na uspořádánísvých služeb a na rozvržení nějaké struktury úřadů. Je však setřeba si položit otázku, zda právní struktura úřadů, která bylanavržena v určité době a do určité doby se hodila, musí býtprosazována na všechny časy. Církev, která se v dějinách mění, musísledovat znamení času. Musí najít odvahu změnit ve svéinstitucionální výstavbě to, co se změnit dá, když tím může svouspásonosnou službu pro lidi učinit účinnější. Proč by nemohlyurčité služby být odpojeny od výlučného napojení na jeden úřad?Úřady a služby je možno rozdělit, aniž by se poškodilo jádro tétradice, která má být navždy zachovávána. Všechno, co platí vkatolické církvi za bezpodmínečně zachovávanou tradici, to je nutnood základu zbavit haraburdí, jestliže si církev ve své základníslužbě nechce sama stát v cestě, jestliže si nechce sama klástpřekážky.

Podle přesvědčení církve není úřad a charismanic protikladného. Naopak mají se vzájemně překrývat, doplňovat ataké vzájemně korigovat. Podstatně flexibilnější strukturapavlovských obcí představuje příklad a vzorek toho, čeho je třebase pro dnes nutnou reformu znovu chopit:

Bylo by možno neordinované pastorálnípracovníky a pracovnice v nemocnicích pro jejich oblast a přivyžadovaných předpokladech (osobní způsobilost, vzdělání ... )"úředně" pověřit udělováním svátostí smíření a pomazání nemocnýchtěm pacientům, o které pečují?

Bylo by možno ty lidi, kteří mají potřebnoulidskou zkušenost a biblicko-teologické předpoklady, stejně dobře"úředně" povolat ke kazatelské službě, včetně homilie v bohoslužběslova v rámci eucharistie, a je pro tuto službu poslat do obcí?

Bylo by možno pro lidi, kteří žijí nějakémtakzvaném "neuspořádaném" manželství, vyvinout vyjasňovací řízení,při kterém budou ve věcných a zároveň citlivých rozhovorech,nesených duchem respektu a lásky, vytčeny a posouzeny předpokladypro spoluúčast na plném eucharistickém společenství? I když by tomohlo přinést v některých případech i negativní výsledek!? Vedletoho by měla mít teologie za úkol prozkoumat a zhodnotit argumenty,které stojí proti církevní asanaci kanonicky neplatného manželství- nebo které proti ní nestojí. (Řízení, často ponižující, přikterém hledají církevní manželské soudy důvody pro neplatnostprvního manželství, by mohlo a mělo odpadnout!)

Bylo by to možno - ale neděje se to, ani vnáznacích, ani ad experimentum, tj. za tím účelem, aby se předpříslušnými rozhodnutími shromažďovaly zkušenosti. Co mluví protitomu? V podstatě jsou to tři věci: jednak zúžená a současněpřemrštěná teologie úřadu, pak nehistorické chápání tradice akonečně pochybná interpretace některých jednotlivých, zesouvislosti vytržených biblických výroků ("míst").

Dokud se bude kněžský úřad chápat ontologickya ne funkčně (kněz navždy, "nezrušitelné znamení"), dotud se sotvaněco pohne. Také ekumenické úsilí, aby se v rozhovorech mezicírkvemi křesťanské chápání úřadu znovu promyslilo, bude římskoucírkví sotva sdíleno nebo dokonce nebude sdíleno vůbec. Naopak: zdáse, že klerikalistické tendence znovu zesilují. Církev zůstává -jak to formuloval Leonardo Boff - "dvoutřídní společností"17.

Na druhé straně se pastorální nouze dálestupňuje - a to nejenom v oněch třech jmenovaných oblastech. Nouzeznamená, že křesťanům, především také těm, kteří si to z celéhosrdce přejí, je poskytována spásná služba, která jim přísluší,podstatně omezeně, nebo vůbec ne, nebo nedůstojným způsobem právějen tak tak. To ale neposílí jejich důvěru k církvi, nýbrž jizklame - tak dalece, že se k ní nakonec obrátí zády. V takovésituaci nemohou křesťané, a to především ti v pastoraci činní, aťjsou to kněží, jáhni nebo tak zvaní "laici", setrvat v nějakénediferencované poslušnosti vůči údajně nezměnitelným strukturám avůči autoritám, které se o ně opírají. Jsou víceméně současnýmstavem církve, jak se tento stav projevuje, zmocněni, a tím Duchem,který "věje, kde chce" (Jan 3, 8) povzbuzeni dělat to, co považujípo zralé úvaze a opíraje se o důležité, především biblické tradiceza správné a nezbytně nutné - i když tím obcházejí platné církevníprávo.

Za tímto způsobem "neposlušnosti" budou titolidé zřejmě muset stát celou svou osobností. Proto je také nutnokaždému a každé přenechat, jak daleko se v tom nebo onom případěodváží. Církevní dějiny ukazují na mnoha případech, že to ne vzácněa ne zřídka byla právě odvaha k neposlušnosti jednotlivců, která -i když po cestách utrpení - nakonec uvedla celé společenství dopohybu a způsobila změnu ve strukturách. Při tom jde skutečně oněco jiného než o nějaké pozdně pubertální potěšení z toho, že serebeluje. Jde o lidi a boží péči o ně, kterou Bůh sám z velké částilidem svěřil. Proto je možno hovořit o "svaté neposlušnosti" -"kvůli člověku a kvůli Bohu".

Text přednášky pronesené na 2.Kirchenvolks-Konferenz konané 28.-29. března 2003 ve Vídni. Zněmeckého originálu Heiliger Ungehorsam - umder Menschen und um Gottes Willen přeložil Jiří G.Kohl.



1 Vpublikaci Zur Debate 32 (2002), 5, s. 10

2Příklad: Katechismus katolické církve z roku 1993

3Srv. dlouhou dobu oficiálně platnou učebnici od H. Noldina SJ, 1.vydání 1902, 33. vydání 1961 (!)

4 uMt 24, 35 a Mk 13, 31 se praví: "...moje slova nepominou!"

5Klasický příklad je podobenství o "milosrdném Samaritánovi" Lk10,25-37.

6srv. S. th. II- II, 120, 2

7W. Korff, Norm und Gewissensfreiheit, obsaženo v: A. Hertz u.a.(Hrsg.), Handbuch der christlichen Ethik, Bd. 3,Freiburg-Basel-Wien 1982, 70

8Papež Jan Pavel II, Familiaris consortio, 84

9tamtéž

10 tamtéž

11 srv. KKC (Katechismus katolické církve)1640

12 Oficielně vydaný pouze ordinariátyuvedených tří diecézí, aby se zabránilo "naše texty rozšiřovat mimooblast naší odpovědnosti" (dopis z října 1994)

13 srv. Katholischer Erwachsenen-Katechismus.Das Glaubensbekenntnis der Katholischen Kirche (Katol. katechismuspro dospělé. Vyznání víry katolické církve), vyd. DeutscheBischofskonferenz, Kevelaer a.j. 1985, 395

14 Papež Jan Pavel II., Dives in misericordia4, 7, 12, 14, 40

15 Kongregace pro nauku víry, dopis biskupůmkatolické církve o přijímání znovu sezdaných rozvedených věřících,Vatikán 1994, s. 8

16 Tamtéž, s. 9

17 srv. L. Boff, Kirche: Charisma und Macht.Studien zu einer streibaren Ekklesiologie (Církev: charisma a moc.Studie k polemické ekklesiologii), Düsseldorf 1985, předevšímstrany 195-221