Div Ducha a jeho darů

Karl Adolf Bauer

Karl-Adolf Bauer sa narodil v r. 1937. Po ukončeníštúdia na Evanjelickej teologickej fakulte bol najskôr asistentomna teologickej fakulte v Bonne a potom farárom a superintendentom vSársku. Od r. 1975 do r. 1987 bol vedúcim Inštitútu pre diakoniu vBad Kreuznachu. Od r. 1988 do r. 2001 pôsobil ako rektorpastorálneho kolégia zodpovedného za teologické prehĺbeniedušpastierskej služby a spirituality faráriek a farárov vEvanjelickej cirkvi v Porýní. Od r. 2002 žije na dôchodku vTrevíre. V rokoch 2000 až 2003 bol prezidentom nemeckého regiónuIEF. Je ženatý, má tri deti a zatiaľ dvoch vnukov.

"Stal se zázrak!" S tímto výkřikem mi vyběhlavstříc jednoho pondělního rána skupina duševně postižených dětí zesousedního domu. Co se stalo? Předešlého dne, tedy v neděli, jsem vrámci dětských bohoslužeb zpíval společně s nimi a s jinými dětmimalý tříhlasý kánon "Chvalte a oslavujte Pána, národové, radujte sez něho a ochotně mu služte!" V neděli večer se pokoušeli ve skupiněspolubydlících tuto melodii znovu zazpívat a to ne jen jednohlasně,nýbrž právě jako kánon - trojhlasně. A - stal se zázrak - podařilose to. Při společném zpěvu zjistili: jsme nadanější než jsme simyslili! Jsme sborem, znějícím tělem, v němž jeden hlas doplňujeostatní a povzbuzuje je, doprovází je a dodává jim odvahu. Duchhudby se jich zmocnil a nadchnul je ke zpěvu; a Duch svatý serovněž připojil, takže překonali sami sebe - k vlastní radosti asoučasně Pánu Bohu k chvále.

Ano, má ústa potřebují mou ruku. Ale má rukapotřebuje i paži. Můj duch potřebuje můj mozek. Můj mozek potřebujemůj žaludek. V mém těle souvisí všechno se vším. Žádný z údů nemůžechybět, ať se zdá být jakkoliv slabý a nevýznamný. Jeden úd totiždoplňuje a podporuje ty ostatní.

Má ústa potřebují mou ruku. Má ruka potřebujemou paži. Platí to vysoko nad rámec mého těla. Všichni máme mnohemvíc údů než jsou ty na našem vlastním těle. Když jsem byl dítětem,byla ruka mé maminky oporou pro mou dosud slabou páteř, jinak bychse byl nikdy nenaučil se vztyčit a chodit vzpřímeně. Bez lidí v méblízkosti, kteří mě oslovovali, bych se asi nikdy nenaučil mluvit.Každou hodinu pohybují nesčetní lidé svými údy, abych neumřel hladynebo nezmrznul. Jako údy jednoho těla jsme na sobě ve společnostizávislí. Nic by nebylo pošetilejší než věta: "Vystačím si sám.Nikoho nepotřebuji." Každý z nás neustále potřebuje ostatní, kteříjej doplňují a povzbuzují, doprovázejí a podněcují. Z toho důvodurádi přirovnáváme národ nebo lidské společenství k tělu, jehož údyvšichni jsme.

Příliš často je však toto podobenství o těleužíváno k tomu, abychom uchlácholili ty, kdo musí tvrdě pracovat:jste, samozřejmě, rovněž důležití. Ale jako má tělo nahoře hlavu adole nohy, tak musí i ve společnosti být ti, kdo jsou nahoře a ti,kdo jsou dole. A než se člověk naděje, dochází pomocí obrazu těla ajeho údů k ospravedlňování nespravedlivého rozdělování předností avýsad a k obcházení nerovného jednání ve společnosti. Ne: nášsociální a politický svět není prostě tělo s mnoha údy. Totopodobenství mate. Nedá se sice podcenit, že ve společenském zápasuvšech proti všem o vzájemné uznávání jedněch těmi ostatními - ikdyby to bylo proti vlastní vůli - slouží a pomáhá k životu. Našespolečnost ve svém celku však není společenstvím vzájemnéslužby.

Do tohoto světa poznamenaného nerovnýmzacházením Pán Bůh zabudoval mocí svého svatého Ducha svou církevjako služebné společenství těla Ježíše Krista. Jako přitransplantaci je přenesen orgán z umírajícího do živého těla a smínadále žít v novém spojení, tak jsme i my byli transplantovániJežíšovým prostřednictvím do nových životních souvislostí. Jehosmrtí již zemřel starý člověk, který si vystačí sám se sebou. Svýmvzkříšením nás obdarovává tím, že se smíme podílet na novémlidství. Křtem nás Duch včleňuje do Kristova těla a každým slavenímsvaté Večeře Páně se s námi znovu spojuje a znovu nás vzájemněspojuje v jedno tělo - ve své tělo! Platí zde: "Vy jste těloKristovo a každý z vás je jedním z jeho údů." (1 Kor 12,27)

V žádném případě to neznamená: "BuďteKristovým tělem!" Apoštolova věta není výzvou; nikoliv: jde ojmenování! Tímto jmenováním nám Pavel otevírá oči pro vnímánípřítomnosti Ducha v našem středu. "Vy jste tělo Kristovo a každý zvás je jedním z jeho údů." Z našeho hlediska je vykročení víry vtělesnou přítomnost Ježíše Krista stejně nemožné jako vykročeníPetrovo z lodi na moře (Matouš 14,22-33). Na Ježíšovu výzvu se všakPetr může odvážit opustit loď a vykročit na vodu. Poněvadž ON jetím, kdo se svým tělem volá "vydává se za vás", můžeme se odvážitžít jako obdarované údy jeho těla. A to má své důsledky:

1. Každý úd těla Kristova je obdarovaný.Neužitečné nebo zbytečné údy toto tělo nemá. Každý a každá z násobdržel nějaký dar! I když se mocně bráníš a zdůrazňuješ "Pro mneto neplatí! Jsem neschopný člověk." - Pro Krista to neplatí.Každému platí jeho zaslíbení: Jste obdarovaní! Zvedněte se avzájemně odkryjte dary, jimiž vám Kristus jde vstřícprostřednictvím sestry a bratra a jimiž vás doplňuje a dodává vámodvahy, doprovází vás a podněcuje!

2. "Jsou rozdílná obdarování, ale tentýžDuch." (1 Kor 12,4) Pán Bůh je přítelem originálů; a jeho Duch jevysloveným milovníkem rozmanitosti! Před Bohem jsou si všichni lidéovšem rovni. Přece však jsou rozdílná obdarování. Pán Bůh je totižnepřítelem veškeré uniformity. Skutečnost, že jsou rozdílné dary,není neštěstím, nýbrž důvodem k radosti: nikdo nemusí umět všechno.Každý nemusí umět totéž. Tím jsem zbaven břemena a druhého topodpoří. Tím je ten druhý zbaven břemena a mne podpoří - tím, že jejiný než jsem já. Bez rozdílů není bližních a nedochází kevzájemnému doplňování a obohacování!

Rozdíly v darech a rozmanitost slouží kevzájemnému doplňování. Ano, rozmanitost darů je výrazem pestrostiBoží milosti. V milosti darované druhému člověku mi jde totižvstříc, sice skrytě, ale laskavě, sám Kristus, aby mne doplnil a -tam, kde je to nutné - mne v zájmu mé spásy omezil. Tím, že se dámese svými dary Božím Duchem uchopit, pohnout a nadchnout, stáváme sepřidavači, pomocníky Boží milosti. V tomto smyslu platí: "Každý aťslouží druhým tím darem milosti, který přijal; tak budete dobrýmisprávci milosti Boží v její rozmanitosti." (1P 4,10)

3. Pavel mluví o darech. Jednou je nazývádary Ducha, jindy dary milosti. Tím je jasně vyjádřeno: nepatříprostě k přirozené lidské kvalifikaci. Mluvíme-li o "kvalifikaci",máme na mysli osobní schopnost, kterou někdo natrénoval a získalpílí a šikovností. Jeho kvalifikace je vždy plodem jeho založení avýkonnosti. Jinak řečeno: jde o jeho osobní kapitál, s nímž můželichvařit, polepšit si v zaměstnání a kapitálově a případně jehoprostřednictvím získat moc. Kde je řeč o "darech milosti nebodarech Ducha", už těmi výrazy je vyjádřeno, že se nejedná ovýsledek lidského úsilí, nýbrž že jde o plody Boží milosti.Jednotlivec nemá nikdy tyto dary milosti ze sebe, nýbrž od Boha. Anikdy je nemá pro sebe, nýbrž pro ostatní. Dar milosti neníkapitálem, s nímž bychom mohli udělat kariéru. Jde o dar, kterýumožňuje navázat vztah a ten ožívá jen tam, kde je mu umožněnosloužit lidským vztahům. Boží dary nelze tezaurovat, ukládat jakopeníze a užívat je jen pro sebe. Lze je pouze odevzdávat a využívatve společenství Kristova těla a při setkávání s ostatními lidmi.Teprve tehdy získají charakter darů milosti. Teprve tak nesloužíoddělování a individualizaci, vlastnímu budování a vyvyšování sebe,nýbrž společenství a smíření, krátce: budování Kristova těla.

4. " . . . ale tentýž Duch." Apoštol Pavel sestaví za jednotu v rozmanitosti, nikoliv za jednotnost. Teprverozmanitost a různost darů umožňuje živou a životaschopnou jednotu.Neboť když jen "vrána k vráně sedá a rovný rovného si hledá", jakpraví přísloví, pak budou stejní vůči sobě lhostejní a budou senavzájem pokládat za zbytečné. Jedině plnost rozmanitých darůslouží životu. Každá uniformita v myšlenkách, slovech a činechpustoší církev a nakazí tím ostatní lidi. Jen jednota vrozmanitosti činí církev církví s otevřenou náručí!

Apoštol ovšem pokládá za nutné, uprostředplnosti rozmanitých darů milosti v korintské církvi, upozornit najednotu: "...ale je tentýž (jeden) Duch." V korintském sboru totiždošlo k rozkolu. "Já se hlásím k Pavlovi, já zase k Apollovi, já keKéfovi, já ke Kristu" (1 Kor 1,12), říkají v Korintu. "Já jsemevangelík, já katolík, já orthodoxní" - tak to zní dnes. A dělenípokračuje: "Jsem římský katolík, starokatolík, řecko-katolík,orthodoxní, anglikán, luterán, reformovaný, metodista..." K těmtokonfesním rozdílům přistupují ještě rozmanitá seskupení uvnitřkaždé církve: jedni se soustřeďují především na zvěstováníEvangelia; jiným leží na srdci více angažmá ve prospěch cizinců aasylantů ve společnosti... Za těmito církevním rozkoly a za tvorboutěchto seskupení téměř až po jednotlivé obce netkví pouze potřebanašeho vlastního lidského uplatnění. Obecně za tím není jen našelidská hříšnost. Spíš je tomu následovně: jestliže Duch svatý vanea zachvacuje lidi, ba dokonce celé církve a skupiny, brzy vzniknenebezpečí stranictví a rozkolu. Působení svatého Ducha totižspočívá v dávání. Uděluje rozdílné dary. Jeden může přesvědčivězvěstovat Evangelium. Jiný má dar poskytovat nemocným a zarmoucenýmúlevu a přispívat k uzdravení. Jiný se dokáže modlit tak, že seodezvou na jeho modlitby něco děje. Jiný je tak svobodný, že se osvůj majetek rozdělí s chudými. Kolem takto Duchem obdarovaných serádi shromažďují jiní, kterým se dostalo stejného obdarování, anebojsou fascinováni dary Ducha, které shledávají u někoho jiného. Tytodary nejsou však nikdy určeny k vlastnímu použití a k využití vnašem důvěrném kroužku. Nikoliv: tentýž Duch má vždycky na zřetelicelek! Chce posilovat a oživovat celou církev a vést ji tak, abyvyznávala, že Ježíš Kristus je jediný Kyrios a Pán (1 Kor 12,3).Dokud se však mýlíme, může vzniknout mezi skupinami s jejich darynapětí. Každý pokládá ty své dary za nejlepší a nejdůležitější. Auž běží konkurenční zápas o ty nejlepší dary na plné obrátky! Taktomu bylo tenkrát v Korintu - a tak je tomu i dnes moc často vcírkvích a mezi církvemi, mezi obcemi a jejich skupinami.

To, co bylo řečeno o kroužcích v našichcírkvích a obcích, se dá použít i na vzájemný vztah církví. I každácírkev obdržela od Ducha rozličné dary a ty poznamenaly její život.Neštěstí a rozkol nastane tehdy, když se z daru milosti, který bylcírkvi svěřen, udělá výhradní právo nebo výhradní majetek, jimiž sevůči ostatním ohradíme nebo dokonce máme zato, že se musíme nadostatní povyšovat. K tomu v Korintu došlo. Tam jedna skupinavyužívala své dary vůči jiným a naopak. Takovým chování zarmucovaliBožího Ducha a zraňovali jednotu Kristova těla.

5. A co dělá apoštol? "...ale tentýž Duch."Tentýž Duch tvrdí muziku. Spojuje rozmanité dary v jeden chór. Jakose dobrý dirigent stará, aby jednotlivé hlasy nasadily v pravý čas,aby se všechny hlasy vzájemně doplňovaly a spojily se k radostivšech a k Boží chvále. Víme, že ve sboru zpívá člověk nejlépetehdy, když neslyší jen svůj hlas, nýbrž i hlasy ostatní a kdyžvnímá souzvuk všech hlasů. Jinak se společný zpěv nemůže vydařit.Stejně jako ve sboru omezuje jeden hlas ty ostatní - je tomu tak iv koncertu darů v Kristově těle! Vlastní dar Ducha je vždyomezovaný a místy dokonce pokořovaný dary ostatních. Za určitýchokolností musí vyčkávat, až přijde chvíle k jeho nasazení. To jetřeba vidět naprosto střízlivě. Rozhodující je, aby se rozmanitédary doplňovaly a spolupůsobily při výstavbě jednoho Kristova těla.Neboť budovat znamená spojovat.

6. Proti pokušení pustit se do konkurenčníhozápasu o ty nejlepší dary, který rozděluje církve a obce, stavíPavel v 1. listu Korinťanům lásku. Kde láska chybí, stává sevšechno, co jsme v rozmanitých darech Ducha od Boha obdrželi - ikdyby to bylo to největší -, neplodným: "nic mi to neprospěje" (1Kor 13,3). Necháme-li ostatní podílet se na našem duchovnímpoznání, staráme-li se o nemocné nebo jinak potřebné lidi azasazujeme-li se o sociální spravedlnost v našem veřejném životě,jestliže jsme obdrželi organizační dar nebo dar vedení auplatňujeme-li je v obci nebo ve společenství - ale chybí-li láska,pak se poměry ostatních možná o trochu zlepší, ale jen ve věcnémohledu. Lidštějšími však se dosud nestaly. Teprve tam, kde seoddáme lásce, v níž se nám dává darem Ježíš Kristus, mohou se daryDucha plodně rozvíjet k užitku celé církve. Ano, jedině láskazůstává!

Martin Luther uveřejnil v roce 1519 spis, vněmž rozvíjí myšlenky o ovoci svaté Večeře Páně, "Svátostispolečenství, lásky a jednoty" (Sermon von dem hochwürdigenSacrament des heiligen wahren Leichnams Christi und von denBruderschaften). V tomto spisku reformátor vykládá, že ve svatéVečeři Páně jsme "vtělováni" v Krista a navzájem se stáváme údyjeho těla, jež jsou povolány k tomu, aby se společně podíleli a abyspolečně nesli všechna břemena a utrpení. Na konci tohoto drobnéhospisku, s ohledem na špatný stav tehdejší církve, dovozuje: "A čímvíc vychází najevo, že jsi vtělen v Krista a ve společenství jehosvatých, tím lepší je to pro tebe. To znamená, že když zjistíš, žesílíš v důvěře v Krista a jeho milé svaté: že jsi jistý, že těmilují a že ti pomáhají (svými dary) ve všech životních nesnázích ipři umírání a že ti leží na srdci škody všech křesťanů a veškeréhokřesťanstva i hříšný pád každého jednotlivého křesťana; že svoulásku chceš sdílet s každým a že chceš rád pomoci každému, ženikoho nechceš nenávidět, že se všemi chceš mít soucit a za ně sepřimlouvat: Hle, takto správně účinkuje svátost&"

Všude, kde zazní Evangelium a kde společněslavíme svatou Večeři Páně, tam Pán Bůh slíbil, že dopřeje, aby semezi námi odehrávaly divy téhož Ducha a jeho rozmanitých darů. Kdese těmto zázrakům otevřeme, tam musíme počítat s překvapeními - i vekuméně.