Mezi závislostí a svobodou

Známý rakouský pastorální teolog a sociolog vychází zvýsledků výzkumu evropských hodnot (1990) a zajímá se o to, jaké otázky si dnes lidé skutečně kladou, co je pro ně důležité, čím trpí, z čeho se radují, jak chápou štěstí a po jakých cestách se zaním vydávají, co přispívá k tomu, že tolik lidských přání zůstává nesplněno. P. M. Zulehner se zamýšlí nad místem církve v životě lidí uprostřed moderní kultury. Podle jeho mínění církev potřebuje dostatek nosných vizí a ochotu je uskutečňovat. Autor se snaží jen přesněji formulovat otázky, místo aby předkládal odpovědi. Podněcuje čtenáře, aby hledali odpověď oni sami.

Paul M. Zulehner je profesorem pastorální teologie a sociologie na vídeňské teologické fakultě.

Příspěvek je určen jako jeden z výchozích textů pro připravovanou 36. konferenci Mezinárodního ekumenického sdružení (IES) 1. až 8. srpna 2004 v Bratislavě. Zájemci o účast na konferenci se mohou hlásit představiteli českého regionu Peteru Stephensovi na e-mail p.stephens@volny.cz.

Žádný jiný charakteristický rys naší kultury nebyl v posledních dvou desetiletích tolik posilován jako nárok na rozhodování o sobě samém. Tomu dnes odpovídá také změněný postoj lidí ke všem instancím, které běžně slouží k řízení druhých: k autoritám, institucím a k normám.

Při průzkumech během posledních dvaceti let přitakávalo stále méně lidí "autoritativním" výrokům. Výchova dětí k poslušnosti ztratila na důležitosti (v Rakousku 1970: 86 %, 1990: 46 %). Lidé si už tolik nestěžují na přílišnou svobodu mladých lidí (1970: 64 %, 1990 40 %). Diskuse a spolurozhodování už nejsou podmiňovány tím, že si člověk nejdřív musí vybudovat pozici tvrdou prací (1970: 62 %, 1990: 30 %). Mnohem méně lidí dnes souhlasí stvrzením, že tam, kde je přísná autorita, vládne více spravedlnosti (1970: 44 %, 1990: 21 %).

Jak tvrdí sociologický slovník, autoritářství ustoupilo (Theodor W. Adorno, 1973). To ovšem nemá nic společného se způsobem, jak je autorita uskutečňována. Spíše se chce říci, že ustoupilo autoritářství jako takové.

Autoritářství je postoj, který charakterizujevěta: "Pravdu má ten, kdo je nahoře." Jedná se o ochotu být podřízeným. Je to "malý Eichmann" v nás, který nám našeptává: führer poručil, proto ho budeme následovat. Nebo: Postaví-li se papež za ministrantky, postavím se za ně i já. A vysvětí-li ženy, snesu to i já.

Ústup autoritářství za posledních dvacet let je úžasný. Podíl autoritativně smýšlejících lidí klesl v rakouském prostředí ze 75 % na 38 %. Tento vývoj byl podnícen především expanzí vzdělanosti. Vzdělání vyslovilo nárok na rozhodování o sobě samém. Přispěl k tomu také silný požadavek mladé generace, aby mohla utvářet život podle vlastních představ.

Moderní výzkum dokázal podrobně objasnit autoritativní sklony člověka. Vychází například z toho, že každý znás při svém narození sedí jakoby na sopce životní energie (Leopold Szondi, 1963). Novorozeně je obdařeno fascinující zvědavostí, ba přímo přáním uchopit svět a přivlastnit si ho, přetvářet ho a zobrazovat. Aby s tak rozmanitými silami a vlohami dokázal zacházet tvůrčím způsobem, musí si každý člověk vytvořit akceschopné já,"pontifikální1 já", které dovede stavět mosty k vlastním silám a k silám těch druhých. Člověk s tímto "pontifikálním já" může být také nazván milovníkem svobody. Člověk je zrozen a vyzván, aby se takovým milovníkem svobody stal. Bez lásky ke svobodě zůstanou mnohé z možností člověka neuskutečněny.

Jak je to však s lidmi, jimž se vytvoření akceschopného "pontifikálního já" podaří jen částečně nebo vůbec ne? Takoví se právem obávají, že je jejich vlastní síly ohrožují. Aby tomu zabránili, hledají ochranu. Žijí z přenesené identity, identitu si vypůjčují. Za ochranu jim slouží přísná autorita, manželské normy nebo pevné, neměnné instituce. Převedeno do církevní oblasti: lidem se slabou akceschopnou identitou slouží zaochranu uzavřené spirituální skupiny, duchovní vůdci, nositelé úředních autorit. Také "Pontifex maximus" církve, papež, může být ze své náboženské role vytěsněn do této role ochranné.

Jak je ovšem možné, že v jedné a téže kultuře jsou jedni rádi podřízenými a druzí tolik milují svobodu? Jak si vysvětlit, že po staletí nepřístupná a nyní všem principálně otevřeně nabídnutá možnost vlastního svobodného zodpovědného rozhodování o svém životě je jedněmi užívána a druhými odmítána?

Svobodě se zřejmě staví do cesty mocné překážky. Jednou z nich je osobní historie každého z nás, druhou převládající kulturní ovzduší. Obě vedou u velkého počtu lidí ktomu, že rozvoj schopnosti ke svobodnému rozhodování uvízne na půli cesty.

Kdybychom vyšli například z toho, že pro celoživotní svazek je nezbytné, aby oba partneři "opustili otce a matku" (Gn 1,26), a stali se tak dospělými, bude pochopitelná obava, že mnozí z nás nedospějí, protože otce ani matku neopustí - nemohou, nebo nechtějí. Vazba na otce nebývá tak hluboká, protože otcové často chybí z důvodů pracovní zaneprázdněnosti nebo kvůli odcizení od dětí. Nemálo dětí vyrůstá v prostředí "scény s Madonou" (Brigitte a Peter L. Bergerovi, 1984) - ve vztahu matka a dítě - a navíc ještě v moderních "izolovaných rodinách". V této situaci vzniká natolik úzká vazba mezi matkou a dítětem, že ji lze označit v dějinách dětství za nebývalou. Ta má za následek, že je pro matky stále obtížnější vzdát se svého dítěte a děti se stále hůř odpoutávají od své matky. Takové děti pak setrvávají po celý život ve vývojové fázi, kterou by psychoanalytik nazval orální. Ustrnutí v tomto stadiu je velkou překážkou pro rozvoj samostatného a silného já.

Podobná překážka svobody vyrůstá z kultury zboží, která je podstatným aspektem vysoce rozvinutých západních společností. Díky technologickým vymoženostem a dělbě práce bylo možno vyrábět obrovské množství zboží určeného ke spotřebě. Taková výroba však může pokračovat jen tehdy, je-li vyráběné zboží nejen kupováno, ale také spotřebováváno. Výrobci musejí mít zájem nejen na vysoké kupní síle lidí, ale i na předpokládané a vypočitatelné ochotě k nákupu. K tomu se používá subtilních poznatků reklamy. Probouzejí se tak niterné tužby a často banální přání. Vlastnění mnoha statků je odměňováno společenským uznáním: Máš-li něco, jsi něco. Žádoucí je, aby se neobjevil sebemenší odpor proti nakupování. Nejlepším předpokládaným konzumentem je člověk, který nemá vůbec žádné já, schopné svobodného rozhodnutí, a tedy i vzdoru. Již zmíněný, rodinným klimatem často podporovaný orální postoj je pro ekonomické zájmy výrobců ideální. Obrazně řečeno, orální potřeba mateřského prsu je uspokojována nabídkou konzumu.

Situace moderních společností se tedy jeví jako rozporná: proti mohutnému nároku na svobodu a rozhodování o svém životě stojí překážka ustrnutí v orálním stadiu, která skutečně svobodnou volbu vylučuje. Touha být svobodný a schopnost tu stojí proti sobě. A protože nárok na svobodu ještě neznamená reálnou svobodu, je nutné považovat lidi ve svobodných společnostech za dalekosáhle nesvobodné.

Se svobodou a její podporou si křesťanské církve, katolickou nevyjímaje, nevědí rady. Po staletí se neúspěšně bránily šíření liberálních nároků na svobodu. Tušily za nimi vzpouru proti Bohu a jeho přikázáním, a tedy také vůči vlastní autoritě. Církve se tak vyvíjely stále více v bašty odolávající svobodě uprostřed stále svobodnější kultury. Ve jménu svobody se proto někteří lidé rozloučili s církvemi a mnozí navíc s Bohem.

Mezitím církve, po desetiletí oběti útlaku ze strany totalitních vládců, dostaly lekci svobody. Staly se útočištěm milovníků svobody například v komunistických státech a spolupracovaly na jejich zániku. Na Druhém vatikánském koncilu se katolická církev jednoznačně přihlásila k náboženské svobodě.

Jedna věc je ovšem schválit dokument proti tomu, abych byl utlačován, a druhá rozvíjet svobodnou kulturu ve vlastním prostoru po desetiletích jiné praxe. Je to obtížné užproto, že mezi věřícími lidmi lze nalézt překvapivě velké množství autoritativních lidí, a to jak mezi laickými členy církve, tak ještě více v církevním vedení. Tuto skutečnost lze vysvětlit tím, že mnozí hledají v církvi více ochranu a jistotu, méně pak svobodu a osvobození. K tomu se náboženství již podle své povahy dobře hodí, protože dokáže ovládnout hlubinný strach. Paní s ochranným pláštěm je centrálním symbolem lidového náboženství. Není divu, že mnozí, jejichž já je slabé, se utíkají pod ochranu náboženství a že církevní představitelé slibují útočiště utečencům ze svobody, kteří touží po ochraně.

Taková církevní starost o slabé ve svobodě je dvousečná. Je sice jistým druhem diakonální pomoci v přežití, má však také závažné stinné stránky. Možnosti rozvoje svobody takto chráněných zůstávají nevyužity, přestože svoboda je nepostradatelným momentem lidského vývoje. Církev, která brzdí rozvoj svobody, brání lidskému vývoji. Navíc praxí, která brání svobodě, jsou lidé milující svobodu uváděni do vážných konfliktů s loajalitou. Církve jim nabízejí příliš malý prostor ke svobodě. To může mít za následek, že tito lidé opouštějí církevní prostor, aby si udrželi svobodu a mohli ji praktikovat. Tragické pro církev na tom je to, že lidé opouštějí církev z důvodů, které s evangeliem bezprostředně nesouvisejí. Dříve než se církve s takovými lidmi dostanou k rozhovoru o vlastním evangeliu, odejdou tito lidé ze strachu o svou svobodu a spálí za sebou všechny mosty.

V církvi přibývá fundamentalistických proudůa jsou jmenováni biskupové, kteří vyslovují pravdu a chtějípořádek. Nedovolávají se však pravdy, která osvobozuje (srov. Jan8,32), ale jiné, která udržuje v bázlivé závislosti. Vyslovují sice"pravdu", mají však na mysli vlastní moc. Neslouží Bohu, alenechávají sloužit sobě. Taková církevní praxe prokazuje evangeliu medvědí službu.

Není to však nakonec Bůh, kdo omezuje mou svobodu, ba kdo ji znemožňuje? Neříká Bible, že bez něj nezmůžeme nic? (J 15,5) Není Bůh nejmocnějším konkurentem lidské svobody? Neodvrátil se proto novověk od Boha a nezačal ho popírat, protože se rozhodl pro svobodu, a tak se prý musel rozhodnout proti Bohu?

Ocitli jsem se před jednou z nejtemnějších otázek křesťanské teologie, jejíž řešení se zdá naprosto nemožné, stejně jako je nemožné vysvětlit vztah milosti a svobody. Ale přece tu máme biblické texty, které nám dávají tušit, že Bůh nestojí proti naší svobodě, nýbrž že on sám ji vlastně umožňuje. Bůh neomezuje moji svobodu, nýbrž ji vytrvale všech omezení zbavuje.

V Matoušově evangeliu mluví Ježíš o pánovi, který rozdá hřivny, aby se s nimi hospodařilo. Není největší hřivnou člověka svoboda? Při hodnocení dopadá špatně ten, kdo hřivnu své svobody zahrabal ze strachu - Mt 25, 14-30.

"Bude tomu, jako když člověk, který se chystal na cestu, zavolal své služebníky a svěřil jim svůj majetek; jednomu dal pět hřiven, druhému dvě, třetímu jednu, každému podle jeho schopností, a odcestoval. Ten, který přijal pět hřiven, ihned se s nimi dal do podnikání a vyzískal jiných pět. Tak i ten, který měl dvě, získal jiné dvě. Ten, který přijal jednu, šel, vykopal jámu a ukryl peníze svého pána. Po dlouhé době se pán těch služebníků vrátil a začal účtovat. Přistoupil ten, který přijal pět hřiven, přinesl jiných pět a řekl: ,Pane, svěřil jsi mi pět hřiven;hle, jiných pět jsem jimi získal.' Jeho pán mu odpověděl: ,Správně, služebníku dobrý a věrný, nad málem jsi byl věrný, ustanovím tě nad mnohým; vejdi a raduj se u svého pána.' Přistoupil ten se dvěma hřivnami a řekl: ,Pane, svěřil jsi mi dvě hřivny; hle, jiné dvě jsem získal.' Jeho pán mu odpověděl: ,Správně, služebníku dobrý a věrný, nad málem jsi byl věrný, ustanovím tě nad mnohým; vejdi a raduj se u svého pána.' Přistoupil i ten, který přijal jednu hřivnu, a řekl: ,Pane, poznal jsem tě, že jsi tvrdý člověk, sklízíš, kde jsi nesel, a sbíráš, kde jsi nerozsypal. Bál jsem se,a proto jsem šel a ukryl tvou hřivnu v zemi. Hle, zde máš, co ti patří.' Jeho pán mu odpověděl: ,Služebníku špatný a líný, věděl jsi, že žnu, kde jsem nezasel, a sbírám, kde jsem nerozsypal. Měl jsi tedy dát mé peníze peněžníkům, abych přišel a to, co mi patří, si vybral s úrokem. Vezměte mu tu hřivnu a dejte tomu, který má deset hřiven! Neboť každému, kdo má, bude dáno a přidáno; kdo nemá, tomu bude odňato i to, co má. A toho neužitečného služebníka uvrhněte ven do temnot; tam bude pláč a skřípění zubů.'"

Křesťanská teologie nazývá člověka s odvoláním na bibli Božím obrazem. Často tím ospravedlňujeme, že mužství a ženství je podobné Bohu, a docházíme pak k závěru, že u Boha je přítomno obojí: mužství i ženství.

Božím obrazem jsou však lidé v mnohem hlubším smyslu. Boha nazýváme Stvořitelem. Člověk jako obraz Boha Stvořitele je povolán ke spoluúčasti na stvoření: s péčí a prozíravostí tak jako Bůh. Částí stvořitelského záměru a snad dokonce jeho jádrem je důvěra a opovážlivost Boží nechat lidi, aby utvářeli svůj život. Mnoho dnešních lidí má pro to velmi dobrý cit. Velmi si váží hesel jako seberozvíjení, sebeuskutečnění. Touží utvářet svůj vlastní příběh. Jistá žena se dala rozvést, protože jí bylo líto, že je vždy jen "poznámkou pod čarou v životním příběhu svého muže".

Taková hesla jako seberozvíjení a sebeuskutečnění se sice těší například v okružním listě Jana Pavla II. (1979) vysoké vážnosti, jinak však mají v křesťanských církvích špatný zvuk. Sebeuskutečnění je pojímáno negativně a je vnímáno spíš jako egoistické zahledění se do sebe. Přesto okleštěné používání pojmu nemůže zničit jeho dobrý obsah. Pojem sebeuskutečnění koresponduje s Ježíšovým podobenstvím o hřivnách. Vyzývá nás, abychom byli kreativní, podobně jako "creator" (Stvořitel).

Důstojnost a velikost naší svobody je v této souvislosti zřetelnější. Člověk, který "utváří" sám sebe, přispívá nezastupitelně k rozvoji stvoření. To také naopak znamená: Kdo se neutváří ve svobodě, proviňuje se, protože část stvoření zůstane navždy neuskutečněná. Teprve zde snad tušíme - možná i navzdory některým církevním předsudkům - že svoboda je vše jiné než levná pohodlnost. Vždy je výslednicí toužebných přání a tíhy odpovědnosti.

1Pontifex (lat.) doslova "stavitel mostů", Pontifex maximus je starořímský titul velekněze, později papeže. Pozn. překl.