158 - únor 2005

autor: 

 

Zmije obecná (Vipera berus)

Had

Nejzchytralejší ze vší polní zvěře kterou Hospodin Bůh učinil, byl had. (Gn 3,1)

V Izraeli žije mnoho druhů hadů, ze kterých většina je zcela neškodná a spíše pomáhá obyvatelstvu likvidací malých obratlovců. Patří k nim např. hroznýšek turecký Eryxjaculus, dorůstající ovšem pro člověka úcty­hodných dvou metrů. Žijí zde také užovky, např. na Sinaji žijící Coluber sinai, kontrastně černě a bíle příčně kroužkovaná. Tomuto druhu velice podobná Coluber elegantissimus žije v Arábii a jižním Izraeli. Sinajský poloostrov je také domovem dvou drobných, okolo 30 cm dlouhých a nenápadně zbarvených hmyzo­žravých užovek Eirenis coronelloides a Eirenis coronella.

Přesto je třeba zachovávat opatrnost. Některé pouštní druhy hadů, jako černá pouštní kobra Walterinnesia aegyptia nebo zmije růžkatá Vipera ammodytes, jsou člověku nebezpečné. Palestinská zmije Vipera palaestinae je jediným jedovatým hadem vysočiny. Její uštknutí může být smrtelné. Nevelká, asi tři čtvrtě metrová zmije paví Echis carinatus patří k nejnebezpečnějším hadům. Ne snad, že by byla nějak extrémně jedovatá, ale každoročně uštkne poměrně mnoho lidí. Často totiž žije v blízkosti polí či lidských sídel, a navíc má nebezpečný zvyk zahrabávat se částečně do písku či prašné hlíny. Spolu s krycím zbarvením ji to činí prakticky neviditelnou, takže na ni lidé snadno omylem šlápnou. Zmije přitom dovede blížícího se nepřítele varovat, podobně jako to dělají chřestýši. Protože však není vybavena chřestítkem, vyluzuje varovný zvuk neobvyklým způsobem - stočí se do typického podkovovitého tvaru a tře boky těla proti sobě. Drsné, silně kýlnaté šupiny, jimiž má tělo kryté, při tomto pohybu vydávají ostré skřípavé zvuky.

V Písmu a pravděpodobně i mimo něj je had symbolem zla, ducha urputnosti a neposlušnosti. Objevuje se hned na počátku bible, kde přispívá k pádu lidí (Gn 3,4). Za podvodné svedení Evy je potrestán ztrátou nohou a musí se nadále plazit v prachu: řekl Hospodin Bůh hadovi: "Protožes to učinil, buď proklet, vyvržen ode všech zvířat a ode vší polní zvěře. Polezeš po břiše, po všechny dny svého života žrát budeš prach." (Gn 3,14). Had je i symbolem ďábla: A veliký drak, ten dávný had, zvaný ďábel a satan, který sváděl celý svět, byl svržen na zem a sním i jeho andělé (Zj 12,9).

Mojžíšem vztyčený had na poušti byl symbolem vítězství nad zlem (Nu 21,9). Podobně se Ježíš označuje za toho, kdo své učedníky vyzbrojuje pro úspěšný boj s mocí zla. Hle, dal jsem vám moc šlapat po hadech a štírech a po veškeré síle nepřítele, takže vám v ničem neuškodí. (L 10,19). Ježíš sámje přirovnáván k Mojžíšovu bronzovému hadu: Jako Mojžíš vyvýšil hada na poušti, tak musí být vyvýšen Syn člověka. (J 3,14).

Jedině u Matouše najdeme hada v poněkud kladnějším světle. Hadí obezřetnost je dávána za příklad: Hle, já vás posílám jako ovce mezi vlky; buďte tedy obezřetní jako hadi a bezelstní jako holubice. (Mt 10,16).

Zatímco u Izraelců je význam spojený s hadem převážně negativní, v Egyptě byl had uctívám jako božstvo plodnosti, zdraví a života vůbec. V Řecku v některých svatyních chovali i živé hady. Asklépiova hůl, symbol lékařů a lékárníků, je obtočená hadem.

ZaL

Jednota neznamená uniformitu

autor: 

Jan Spousta

Supervolební měsíc na českécírkevní scéně (Ekumenická rada církví, Česká biskupská konferencea Česká křesťanská akademie volily své nejvyšší představitele)skončil v zásadě jasným potvrzením stávajícího směru, k revolučnímzměnám u kormidla nedošlo. Samozřejmě všem zvoleným blahopřejeme apřejeme jim i jimi zastupovaným organizacím, aby dobře vedli,reprezentovali a vzdělávali nás věřící. Zároveň ale se v některýchpřípadech nelze nezeptat, proč volitelé kladli tak velkýdůraz na kontinuitu. Byla dosavadní činnost tak úspěšná? Nejsoužádní jiní stejně dobří či lepší kandidáti? Anebo je tu i trochustrachu z radikálních změn?

Tak či onak, v katolické církvi je vše přistarém. Toto číslo Getseman zahajuje otevřený dopis tajněvysvěceného biskupa Jana Konzala, který se ohrazuje proti kdoví jižkolikáté verzi polopravd kolem činnosti jeho skupiny v dobáchkomunismu: polopravd oficiálně šířených jeho vlastní církví. Myslímsi, že v zásadě je dobře, když se po Listopadu mnozí členovékatolického podzemí nestali zasloužilými pamětníky a nositelihodností - pocty a posty k duchovnímu růstu příliš nepřispívají. Nadruhou stranu je však podivné, když je jim dlouhá léta upíránorovné a slušné zacházení, tedy i otevřené, kritické, alespravedlivé posouzení jejich minulé činnosti a rozumné vyřešeníjejich postavení. Víc než desetiletí fám, polopravd, nemožnosti sehájit, ztrácejících se dokumentů, po letech se nečekaněvynořujících dokumentů, utajovaných dokumentů předávaných pak náhledo těch nejnepovolanějších rukou, dokumentů nebraných na vědomí,dokumentů vykládaných proti jejich původnímu smyslu, více neždesetiletí nedialogu, pomluv a mlčení - jak si to vedoucípředstavitelé především české katolické církve srovnávají se svýmsvědomím?

Hlavní příspěvkem čísla je přednáškaanglikánské teoložky Gillian R. Evansové o tom, jakými modely by semohly církve řídit při svém ekumenickém směřování. Třebaže jde otext přes pět let starý, neztrácí na aktuálnosti, protože chronicképroblémy ekumenického hnutí zatím nebyly zásadně řešeny, ba se vněkterých směrech ještě prohloubily. G. R. Evansová ukazuje, žejednota nemusí nutně znamenat uniformitu a sjednocení nemusí býttotéž co pohlcení. Není to ani žádoucí: Ekologicky vyjádřeno jemonokultura méně stabilní a odolná než systém sestávající z různýchnavzájem soutěžících ale i navzájem si pomáhajících druhů. A tentopoznatek se snad do jisté míry dá aplikovat i na duchovní krajinunároda, kde také uniformní nabídky troskotají na stále pestřejšíchpotřebách moderních pluralistických občanů. I tak zdánlivěuniformní a prosté produkty jako je telefonní volání nebo bankovníúčet vám dnes prodají v desítkách různých balení, přísad a cen - aživé evangelium, které pro každého člověka zcela přirozeně zní vjiných tóninách, by nemělo být tlumočeno pestře a osobitě?

Vždyť jak říká Paul Zulehner v eseji, kterýtaké přinášíme v tomto čísle: "Církev, která brzdí rozvoj svobody,brání lidskému vývoji. Navíc praxí, která brání svobodě, jsou lidémilující svobodu uváděni do vážných konfliktů s loajalitou. Církvejim nabízejí příliš malý prostor ke svobodě." To se dá vztáhnoutnejen na obtíže ekumenismu, nejen na dusivě úzkoprsé zacházení s"davídkovci" jako je Jan Konzal, ale vůbec na celou atmosféru,kterou by kolem sebe církev dnes měla šířit. Pokud nebudeme schopnivelkorysé svobody, nebudeme pravými občany království božího.

Otevřený dopis Jana Konzala

autor: 

 

všem, kdo v Arcidiecézi pražské odpovídají
za informace publikované ve Zpravodaji AP č. 1 z ledna 2005

Z tiráže Zpravodaje: Vydává AP, obsah připravuje Pastorační středisko při AP, odp. red. A. Kopová

 

V lednovém čísle Zpravodaje kdosi publikoval Prohlášení Kongregace pro nauku víry o "Tajné církvi". V úvodu mé reakce na to dvě důležité poznámky:

- Můj otevřený dopis se netýká akt Svatého stolce, nekritizuji ani obsah ani formu Prohlášení.

- Můj otevřený dopis se týká výhradně věrohodnosti informace, kterou nabídl kněžstvu a věřícím Zpravodaj AP. Zpravodaj je distribuován v řadě kostelů anebo far arcidiecéze. Čtenáři mají právo spoléhat, že informace tam uváděné jsou korektní; pokud takovými z objektivních důvodů nemohou být, měla by odpovědná redakce čtenáře na to upozornit.

To jistě platí i v případě uveřejnění prohlášení vyšší církevní autority, pokud takovému prohlášení podle mínění podepsaných hodnostářů samých změnil další běh věcí smysl a váhu už před léty.

Porovnal jsem text otištěný ve Zpravodaji s kopií originálu, kterou mi 11. 11. 2004 věnoval kardinál MiloslavVlk, větu po větě a kromě opravy drobné gramatické chybičky jsem neshledal žádné rozdíly až na jeden, který mi ovšem připadá svým dosahem velmi významný: Zpravodaj nepřetiskl datum vydání dokumentu, ač v originále je nelze přehlédnout. V originálu Prohlášení čteme: "Datum Romae, ex Aedibus Congregationis pro Doctrina Fidei, die 11 mensis februarii 2000, in memoria Beatae Mariae Virginis de Lourdes". Je to uvedeno ještě před podpisy obou zástupců Svatého stolce, které Zpravodaj nevynechal.

Co modifikovalo smysl Prohlášení po datu jeho vydání?

1) Úvodní odstavec přetištěného Prohlášení konstatuje, že "zůstávají obtíže a byl žádán objasňující pohovor. Stává se tedy nezbytným přesně informovat o událostech a příslušných dokumentech, vysvětlit nedorozumění a upřesnit, co ktěmto věcem říká katolická nauka".

2) Objasňující pohovory zmíněné v prohlášení později skutečně proběhly za účasti kompetentních zástupců Svatého stolce a těch, kteří v dobách komunismu patřili k skryté větvi římskokatolické církve v Československu. Ale ani z České biskupské konference (ČBK), ani z Arcidiecéze pražské (AP) se nezúčastnil nikdo. Podle vyjádření zástupců Svatého stolce pohovory vynesly na světlo řadu natolik významných faktů, že bylo nutno, aby - cituji: "Svatý stolec vše ještě důkladně prošetřil a zvážil."

3) K rozhovorům kompetentních zástupců Řím a nuncia arcibiskupa G. Coppy a sekretáře Kongregace pro nauku víry arcib. Tarsicia Bertoneho a oficiálních mluvčích zástupců tajně svěcených duchovních došlo poprvé dne 14. 2. 2000 na pražské nunciatuře. Setkání prý inicioval arcibiskup kardinál Vlk. Celému jednání bylo přítomno ještě dalších přibližně 20 kněží ze skupiny tajně svěcených, kteří mohou každému zájemci dobré vůle dosvědčit ducha i literu setkání. Zástupce kardinála Ratzingera tam konstatoval výslovně, že Prohlášení není a nemůže být posledním slovem Svatého stolce v naší věci, že věc prostuduje a pak se znovu setkáme.

4) Podobně vyznělo i druhé setkání na pražské nunciatuře dne 7. 5. 2002 za přítomnosti nového nuncia arcib. Erwina J. Endera, mluvčích tajně svěcených biskupů a kněží a několika dalších kněží. Ke druhému setkání na nunciatuře došlo na žádost naší strany. Arcibiskup Bertone byl mezitím z úřadu sekretáře kardinála Ratzingera povýšen, proto bylo třeba vše znovu vysvětlit nově jmenovanému nunciovi. Ani tentokrát nevyslaly ČBK nebo AP zástupce ani tiskového pracovníka.

Je tedy na místě konstatovat: Kompetentní zástupci Svatého stolce arcibiskup Bertone a o dva roky později znovu i nuncius v České republice arcibiskup Ender potvrdili před řadou svědků, že záležitost bude ještě řádně přešetřena, protože některá významná fakta prý slyšeli poprvé a potřebné dokumenty se prý v Římě nenacházejí.

(Náhradní sadu osobní dokumentace okolností kanonicky relevantních pro kard. Ratzingera převzal při té příležitosti v květnu 2002 pražský nuncius osobně z rukou biskupa Zahradníka.)

Nemíním spekulovat, jaká okolnost přiměla vydavatele nebo redakci Zpravodaje k tomu, aby vypustili z přetištěného textu datum, anebo zda se to stalo náhodou. Jisté je, že Zpravodaj v lednu 2005 publikoval dokument ve znění už skoro pět let překonaném a již nevyjadřujícím názory podepsaných zástupců Svatého stolce.

Nechci spekulovat, proč se nikdo z kompetentních před publikací ve Zpravodaji nepokusil ověřit skutečný stav věci. Zpravodaj AP publikuje selektivně jen informace pro naši stranu nepříznivé.

Nemám žádný zájem celou kauzu znovu medializovat, ale pokud se pro medializaci z nějakých důvodů rozhodla kurie pražská arcidiecéze, budeme nárokům elementární spravedlnosti čelit všichni. Bude mimo jiné nezbytné publikovat i fakta svědčící ve prospěch bývalého podzemí, není jich zrovna málo a vůbec nejsou jen "psychologická" nebo sentimentální či významná jen subjektivně. O všech jednáních v této kauze mám za léta kdispozici potřebné podrobné záznamy a je k dispozici také řada bezprostředních svědků.

v Praze dne 13. ledna 2005

Mezi závislostí a svobodou

Známý rakouský pastorální teolog a sociolog vychází zvýsledků výzkumu evropských hodnot (1990) a zajímá se o to, jaké otázky si dnes lidé skutečně kladou, co je pro ně důležité, čím trpí, z čeho se radují, jak chápou štěstí a po jakých cestách se zaním vydávají, co přispívá k tomu, že tolik lidských přání zůstává nesplněno. P. M. Zulehner se zamýšlí nad místem církve v životě lidí uprostřed moderní kultury. Podle jeho mínění církev potřebuje dostatek nosných vizí a ochotu je uskutečňovat. Autor se snaží jen přesněji formulovat otázky, místo aby předkládal odpovědi. Podněcuje čtenáře, aby hledali odpověď oni sami.

Paul M. Zulehner je profesorem pastorální teologie a sociologie na vídeňské teologické fakultě.

Příspěvek je určen jako jeden z výchozích textů pro připravovanou 36. konferenci Mezinárodního ekumenického sdružení (IES) 1. až 8. srpna 2004 v Bratislavě. Zájemci o účast na konferenci se mohou hlásit představiteli českého regionu Peteru Stephensovi na e-mail p.stephens@volny.cz.

Žádný jiný charakteristický rys naší kultury nebyl v posledních dvou desetiletích tolik posilován jako nárok na rozhodování o sobě samém. Tomu dnes odpovídá také změněný postoj lidí ke všem instancím, které běžně slouží k řízení druhých: k autoritám, institucím a k normám.

Při průzkumech během posledních dvaceti let přitakávalo stále méně lidí "autoritativním" výrokům. Výchova dětí k poslušnosti ztratila na důležitosti (v Rakousku 1970: 86 %, 1990: 46 %). Lidé si už tolik nestěžují na přílišnou svobodu mladých lidí (1970: 64 %, 1990 40 %). Diskuse a spolurozhodování už nejsou podmiňovány tím, že si člověk nejdřív musí vybudovat pozici tvrdou prací (1970: 62 %, 1990: 30 %). Mnohem méně lidí dnes souhlasí stvrzením, že tam, kde je přísná autorita, vládne více spravedlnosti (1970: 44 %, 1990: 21 %).

Jak tvrdí sociologický slovník, autoritářství ustoupilo (Theodor W. Adorno, 1973). To ovšem nemá nic společného se způsobem, jak je autorita uskutečňována. Spíše se chce říci, že ustoupilo autoritářství jako takové.

Autoritářství je postoj, který charakterizujevěta: "Pravdu má ten, kdo je nahoře." Jedná se o ochotu být podřízeným. Je to "malý Eichmann" v nás, který nám našeptává: führer poručil, proto ho budeme následovat. Nebo: Postaví-li se papež za ministrantky, postavím se za ně i já. A vysvětí-li ženy, snesu to i já.

Ústup autoritářství za posledních dvacet let je úžasný. Podíl autoritativně smýšlejících lidí klesl v rakouském prostředí ze 75 % na 38 %. Tento vývoj byl podnícen především expanzí vzdělanosti. Vzdělání vyslovilo nárok na rozhodování o sobě samém. Přispěl k tomu také silný požadavek mladé generace, aby mohla utvářet život podle vlastních představ.

Moderní výzkum dokázal podrobně objasnit autoritativní sklony člověka. Vychází například z toho, že každý znás při svém narození sedí jakoby na sopce životní energie (Leopold Szondi, 1963). Novorozeně je obdařeno fascinující zvědavostí, ba přímo přáním uchopit svět a přivlastnit si ho, přetvářet ho a zobrazovat. Aby s tak rozmanitými silami a vlohami dokázal zacházet tvůrčím způsobem, musí si každý člověk vytvořit akceschopné já,"pontifikální1 já", které dovede stavět mosty k vlastním silám a k silám těch druhých. Člověk s tímto "pontifikálním já" může být také nazván milovníkem svobody. Člověk je zrozen a vyzván, aby se takovým milovníkem svobody stal. Bez lásky ke svobodě zůstanou mnohé z možností člověka neuskutečněny.

Jak je to však s lidmi, jimž se vytvoření akceschopného "pontifikálního já" podaří jen částečně nebo vůbec ne? Takoví se právem obávají, že je jejich vlastní síly ohrožují. Aby tomu zabránili, hledají ochranu. Žijí z přenesené identity, identitu si vypůjčují. Za ochranu jim slouží přísná autorita, manželské normy nebo pevné, neměnné instituce. Převedeno do církevní oblasti: lidem se slabou akceschopnou identitou slouží zaochranu uzavřené spirituální skupiny, duchovní vůdci, nositelé úředních autorit. Také "Pontifex maximus" církve, papež, může být ze své náboženské role vytěsněn do této role ochranné.

Jak je ovšem možné, že v jedné a téže kultuře jsou jedni rádi podřízenými a druzí tolik milují svobodu? Jak si vysvětlit, že po staletí nepřístupná a nyní všem principálně otevřeně nabídnutá možnost vlastního svobodného zodpovědného rozhodování o svém životě je jedněmi užívána a druhými odmítána?

Svobodě se zřejmě staví do cesty mocné překážky. Jednou z nich je osobní historie každého z nás, druhou převládající kulturní ovzduší. Obě vedou u velkého počtu lidí ktomu, že rozvoj schopnosti ke svobodnému rozhodování uvízne na půli cesty.

Kdybychom vyšli například z toho, že pro celoživotní svazek je nezbytné, aby oba partneři "opustili otce a matku" (Gn 1,26), a stali se tak dospělými, bude pochopitelná obava, že mnozí z nás nedospějí, protože otce ani matku neopustí - nemohou, nebo nechtějí. Vazba na otce nebývá tak hluboká, protože otcové často chybí z důvodů pracovní zaneprázdněnosti nebo kvůli odcizení od dětí. Nemálo dětí vyrůstá v prostředí "scény s Madonou" (Brigitte a Peter L. Bergerovi, 1984) - ve vztahu matka a dítě - a navíc ještě v moderních "izolovaných rodinách". V této situaci vzniká natolik úzká vazba mezi matkou a dítětem, že ji lze označit v dějinách dětství za nebývalou. Ta má za následek, že je pro matky stále obtížnější vzdát se svého dítěte a děti se stále hůř odpoutávají od své matky. Takové děti pak setrvávají po celý život ve vývojové fázi, kterou by psychoanalytik nazval orální. Ustrnutí v tomto stadiu je velkou překážkou pro rozvoj samostatného a silného já.

Podobná překážka svobody vyrůstá z kultury zboží, která je podstatným aspektem vysoce rozvinutých západních společností. Díky technologickým vymoženostem a dělbě práce bylo možno vyrábět obrovské množství zboží určeného ke spotřebě. Taková výroba však může pokračovat jen tehdy, je-li vyráběné zboží nejen kupováno, ale také spotřebováváno. Výrobci musejí mít zájem nejen na vysoké kupní síle lidí, ale i na předpokládané a vypočitatelné ochotě k nákupu. K tomu se používá subtilních poznatků reklamy. Probouzejí se tak niterné tužby a často banální přání. Vlastnění mnoha statků je odměňováno společenským uznáním: Máš-li něco, jsi něco. Žádoucí je, aby se neobjevil sebemenší odpor proti nakupování. Nejlepším předpokládaným konzumentem je člověk, který nemá vůbec žádné já, schopné svobodného rozhodnutí, a tedy i vzdoru. Již zmíněný, rodinným klimatem často podporovaný orální postoj je pro ekonomické zájmy výrobců ideální. Obrazně řečeno, orální potřeba mateřského prsu je uspokojována nabídkou konzumu.

Situace moderních společností se tedy jeví jako rozporná: proti mohutnému nároku na svobodu a rozhodování o svém životě stojí překážka ustrnutí v orálním stadiu, která skutečně svobodnou volbu vylučuje. Touha být svobodný a schopnost tu stojí proti sobě. A protože nárok na svobodu ještě neznamená reálnou svobodu, je nutné považovat lidi ve svobodných společnostech za dalekosáhle nesvobodné.

Se svobodou a její podporou si křesťanské církve, katolickou nevyjímaje, nevědí rady. Po staletí se neúspěšně bránily šíření liberálních nároků na svobodu. Tušily za nimi vzpouru proti Bohu a jeho přikázáním, a tedy také vůči vlastní autoritě. Církve se tak vyvíjely stále více v bašty odolávající svobodě uprostřed stále svobodnější kultury. Ve jménu svobody se proto někteří lidé rozloučili s církvemi a mnozí navíc s Bohem.

Mezitím církve, po desetiletí oběti útlaku ze strany totalitních vládců, dostaly lekci svobody. Staly se útočištěm milovníků svobody například v komunistických státech a spolupracovaly na jejich zániku. Na Druhém vatikánském koncilu se katolická církev jednoznačně přihlásila k náboženské svobodě.

Jedna věc je ovšem schválit dokument proti tomu, abych byl utlačován, a druhá rozvíjet svobodnou kulturu ve vlastním prostoru po desetiletích jiné praxe. Je to obtížné užproto, že mezi věřícími lidmi lze nalézt překvapivě velké množství autoritativních lidí, a to jak mezi laickými členy církve, tak ještě více v církevním vedení. Tuto skutečnost lze vysvětlit tím, že mnozí hledají v církvi více ochranu a jistotu, méně pak svobodu a osvobození. K tomu se náboženství již podle své povahy dobře hodí, protože dokáže ovládnout hlubinný strach. Paní s ochranným pláštěm je centrálním symbolem lidového náboženství. Není divu, že mnozí, jejichž já je slabé, se utíkají pod ochranu náboženství a že církevní představitelé slibují útočiště utečencům ze svobody, kteří touží po ochraně.

Taková církevní starost o slabé ve svobodě je dvousečná. Je sice jistým druhem diakonální pomoci v přežití, má však také závažné stinné stránky. Možnosti rozvoje svobody takto chráněných zůstávají nevyužity, přestože svoboda je nepostradatelným momentem lidského vývoje. Církev, která brzdí rozvoj svobody, brání lidskému vývoji. Navíc praxí, která brání svobodě, jsou lidé milující svobodu uváděni do vážných konfliktů s loajalitou. Církve jim nabízejí příliš malý prostor ke svobodě. To může mít za následek, že tito lidé opouštějí církevní prostor, aby si udrželi svobodu a mohli ji praktikovat. Tragické pro církev na tom je to, že lidé opouštějí církev z důvodů, které s evangeliem bezprostředně nesouvisejí. Dříve než se církve s takovými lidmi dostanou k rozhovoru o vlastním evangeliu, odejdou tito lidé ze strachu o svou svobodu a spálí za sebou všechny mosty.

V církvi přibývá fundamentalistických proudůa jsou jmenováni biskupové, kteří vyslovují pravdu a chtějípořádek. Nedovolávají se však pravdy, která osvobozuje (srov. Jan8,32), ale jiné, která udržuje v bázlivé závislosti. Vyslovují sice"pravdu", mají však na mysli vlastní moc. Neslouží Bohu, alenechávají sloužit sobě. Taková církevní praxe prokazuje evangeliu medvědí službu.

Není to však nakonec Bůh, kdo omezuje mou svobodu, ba kdo ji znemožňuje? Neříká Bible, že bez něj nezmůžeme nic? (J 15,5) Není Bůh nejmocnějším konkurentem lidské svobody? Neodvrátil se proto novověk od Boha a nezačal ho popírat, protože se rozhodl pro svobodu, a tak se prý musel rozhodnout proti Bohu?

Ocitli jsem se před jednou z nejtemnějších otázek křesťanské teologie, jejíž řešení se zdá naprosto nemožné, stejně jako je nemožné vysvětlit vztah milosti a svobody. Ale přece tu máme biblické texty, které nám dávají tušit, že Bůh nestojí proti naší svobodě, nýbrž že on sám ji vlastně umožňuje. Bůh neomezuje moji svobodu, nýbrž ji vytrvale všech omezení zbavuje.

V Matoušově evangeliu mluví Ježíš o pánovi, který rozdá hřivny, aby se s nimi hospodařilo. Není největší hřivnou člověka svoboda? Při hodnocení dopadá špatně ten, kdo hřivnu své svobody zahrabal ze strachu - Mt 25, 14-30.

"Bude tomu, jako když člověk, který se chystal na cestu, zavolal své služebníky a svěřil jim svůj majetek; jednomu dal pět hřiven, druhému dvě, třetímu jednu, každému podle jeho schopností, a odcestoval. Ten, který přijal pět hřiven, ihned se s nimi dal do podnikání a vyzískal jiných pět. Tak i ten, který měl dvě, získal jiné dvě. Ten, který přijal jednu, šel, vykopal jámu a ukryl peníze svého pána. Po dlouhé době se pán těch služebníků vrátil a začal účtovat. Přistoupil ten, který přijal pět hřiven, přinesl jiných pět a řekl: ,Pane, svěřil jsi mi pět hřiven;hle, jiných pět jsem jimi získal.' Jeho pán mu odpověděl: ,Správně, služebníku dobrý a věrný, nad málem jsi byl věrný, ustanovím tě nad mnohým; vejdi a raduj se u svého pána.' Přistoupil ten se dvěma hřivnami a řekl: ,Pane, svěřil jsi mi dvě hřivny; hle, jiné dvě jsem získal.' Jeho pán mu odpověděl: ,Správně, služebníku dobrý a věrný, nad málem jsi byl věrný, ustanovím tě nad mnohým; vejdi a raduj se u svého pána.' Přistoupil i ten, který přijal jednu hřivnu, a řekl: ,Pane, poznal jsem tě, že jsi tvrdý člověk, sklízíš, kde jsi nesel, a sbíráš, kde jsi nerozsypal. Bál jsem se,a proto jsem šel a ukryl tvou hřivnu v zemi. Hle, zde máš, co ti patří.' Jeho pán mu odpověděl: ,Služebníku špatný a líný, věděl jsi, že žnu, kde jsem nezasel, a sbírám, kde jsem nerozsypal. Měl jsi tedy dát mé peníze peněžníkům, abych přišel a to, co mi patří, si vybral s úrokem. Vezměte mu tu hřivnu a dejte tomu, který má deset hřiven! Neboť každému, kdo má, bude dáno a přidáno; kdo nemá, tomu bude odňato i to, co má. A toho neužitečného služebníka uvrhněte ven do temnot; tam bude pláč a skřípění zubů.'"

Křesťanská teologie nazývá člověka s odvoláním na bibli Božím obrazem. Často tím ospravedlňujeme, že mužství a ženství je podobné Bohu, a docházíme pak k závěru, že u Boha je přítomno obojí: mužství i ženství.

Božím obrazem jsou však lidé v mnohem hlubším smyslu. Boha nazýváme Stvořitelem. Člověk jako obraz Boha Stvořitele je povolán ke spoluúčasti na stvoření: s péčí a prozíravostí tak jako Bůh. Částí stvořitelského záměru a snad dokonce jeho jádrem je důvěra a opovážlivost Boží nechat lidi, aby utvářeli svůj život. Mnoho dnešních lidí má pro to velmi dobrý cit. Velmi si váží hesel jako seberozvíjení, sebeuskutečnění. Touží utvářet svůj vlastní příběh. Jistá žena se dala rozvést, protože jí bylo líto, že je vždy jen "poznámkou pod čarou v životním příběhu svého muže".

Taková hesla jako seberozvíjení a sebeuskutečnění se sice těší například v okružním listě Jana Pavla II. (1979) vysoké vážnosti, jinak však mají v křesťanských církvích špatný zvuk. Sebeuskutečnění je pojímáno negativně a je vnímáno spíš jako egoistické zahledění se do sebe. Přesto okleštěné používání pojmu nemůže zničit jeho dobrý obsah. Pojem sebeuskutečnění koresponduje s Ježíšovým podobenstvím o hřivnách. Vyzývá nás, abychom byli kreativní, podobně jako "creator" (Stvořitel).

Důstojnost a velikost naší svobody je v této souvislosti zřetelnější. Člověk, který "utváří" sám sebe, přispívá nezastupitelně k rozvoji stvoření. To také naopak znamená: Kdo se neutváří ve svobodě, proviňuje se, protože část stvoření zůstane navždy neuskutečněná. Teprve zde snad tušíme - možná i navzdory některým církevním předsudkům - že svoboda je vše jiné než levná pohodlnost. Vždy je výslednicí toužebných přání a tíhy odpovědnosti.

1Pontifex (lat.) doslova "stavitel mostů", Pontifex maximus je starořímský titul velekněze, později papeže. Pozn. překl.

 

Modely společenství církví

 

Problémy na cestě k jednotě církví

Anglikáni a starokatolíci uzavřeli v roce 1931 Bonnskou dohodu. Ta zní:

1. Každé z církevních společenství uznává katolicitu a samostatnost druhého, přičemž udržuje svoji vlastní.

2. Každé z církevních společenství souhlasí s připuštěním členů druhého společenství k účasti na svátostech.

3. Interkomunio nevyžaduje od žádného z církevních společenství převzetí všech stanovisek učení, veškeré sakramentální zbožnosti nebo liturgické praxe, jaká jsou vlastní druhému společenství, nýbrž zahrnuje v sobě, že každý věří v uchování všeho podstatného z křesťanské víry u společenství druhého.

Dohoda obsahuje implicitně model církevního společenství, jaké v tehdejší době nemohlo být vzato pod lupu v takové míře, jak to můžeme učinit nyní, neboť ekumena posledního století a především pak po II. vatikánském koncilu dala takové diskusi novou váhu a ulehčila řešení komplexních otázek, o kterých se v třicátých letech sotva uvažovalo. Mohu o tom zde promluvit pouze velmi schematicky. Dovolte mi, abych se zmínila hned na počátku o dvojím. Hlavní cíl textu z roku 1931 spočívá v tom, aby zdůraznil vzájemnou nezávislost, a ne v tom, aby vyjádřil potřebnost změn anebo též, jak se na první pohled zdá, potřebu se vzájemně přiblížit. Co se tu nabízí, nejde o mnoho dále než k vzájemnému akceptování. Na této základně se však ukázalo možným učinit opatření, která dovolují vzájemné setkávání se při eucharistii, a tím potom tento text prokázal svoji sílu.

To bylo v nejširším smyslu možné tím, že jsme mohli uznat církevní úřad druhého společenství, a proto jsme se nemuseli a nemusíme zabývat obrovskými problémy, které s sebou přinášejí chybějící vzájemná uznání církevního úřadu v jiných dvoustranných dohodách.

Kdybych vám měla předat jedinou myšlenku, která je důležitější než všechny ostatní, pak by to byla ta, že bychom se měli vzdalovat od používání výrazu "interkomunio" a měli bychom hledat církevní společenství v jedné Církvi společně. Toto je nyní naléhavější než dříve, neboť situace v Evropě se od roku 1931 tak změnila, že je takřka s tehdejší situací neporovnatelná. A to proto, že v Evropě existují dohody mezi anglikány, reformovanými a luterány, mezi které je třeba vložit i Bonnskou dohodu. Jedná se mi zde především o dohody z Míšně a z Porvoo.

Avšak měli bychom mít před svým zrakem především eklesiologii, tzn. nikoli váhu aktuálních událostí, nýbrž dimenzi věčnosti, ve které by se měli křesťané a křesťanky stále snažit o konání svého úkolu. Důležité je, abychom dostali dostatečně veliký a trpělivý zorný úhel a abychom se nenechali unášet aktuálními událostmi. To znamená, že musíme tvrdě pracovat na tom, abychom zjemnili své chápání toho, co by mohlo znamenat společenství v jedné církvi. Otázka cíle jednoty se stává ve velikém rámci ekumenicky stále naléhavější, protože pokud není jasný cíl, pak je obtížně rozpoznatelné, kam se dialog vlastně vůbec má ubírat. Paradoxně se stala tato těžkost o to viditelnější v čase, kdy se závratnou rychlostí rozvinula teologie a eklesiologie koinonie. Musíme vzít pod lupu všechny nám k dispozici jsoucí modely církevního společenství ve světle oněch nejistot o cíli, neboť tyto nejistoty existují ruku v ruce se stoupající akceptací životní reality koinonie na tak mnoha místech. Tato situace se stává pro nás vskutku naléhavou výzvou.

Celá řada faktorů zakalila v nejposlednější době uvažování o podstatě cíle jednoty. První spočívá v tom, že si silněji uvědomujeme potřebu správné rovnováhy mezi jednotou a růzností. To se stalo základnou, na které obce a společenství uzavírají a začínají své dohody a na které vytvářejí plány ke skutečným krokům k jednotě. Avšak stále více dochází při těchto krocích ke stagnaci, když se dosáhne stadium, ve kterém se obě strany mají stát jednou církví. Je tu tendence k vytváření struktur, ve kterých to, co bylo dosaženo, je spíše "usmířenou rozličností" nežli jednotou, tzn. ve kterých nadále existují dvě různé církve, avšak nyní v užším a přátelštějším vztahu. Výraz "usmířená rozličnost" byl prosazován v luterství a tento koncept se stal zvláště významným v dialozích, kterých se účastnili luteráni.J de tu převážně o to, k čemu směřuje Bonnská dohoda.

Druhým faktorem je obtíž pro Řím a pro jiné církve, aby se jim zcela vyjasnilo, co znamená skutečně výraz subsistit, který použil II. vatikánský koncil. Řím sám, jak se zdá, se tímto problémem zabývá v encyklice Ut unum sint, avšak i tam zůstává zřejmé napětí mezi obrazem katolické církve, která je tam jednoduše společenstvím celého Kristova lidu, všech těch, kdo jsou pokřtěni do Kristova těla. Což by bylo ipso facto i do společenství s římskou stolicí a do římskokatolické církve, která je z juristického hlediska církví ve společenství s římskou stolicí, a to způsobem majícím důsledky, kterou mnozí křesťané nejsou schopni přijmout jak z historických, tak z eklesiologických důvodů.

Třetí faktor obsahuje explozivní nálož z rozhovorů mezi římskokatolickou církví a pravoslavím. Pravoslavné církve vždy uznávaly, tak jako církve anglikánské, roli primase, zvláště v rámci struktur jedné provincie nebo metropolitního svazu. V pravoslavných církvích je více méně sporné, zda je římská stolice prvním patriarchátem celé církve. Pravoslavné církve však trvají na rozlišování mezi primátem čestným a jurisdikčním, anglikánské církve takovéto rozlišování ve svých dějinách prováděly též. "Čestný" je však v tomto kontextu vlastnost ne zcela jasně definovatelná. Nemusí to pouze znamenat, že je třeba poskytovat výše postavenému biskupovi jistý respekt. Může to též obsahovat -jak je tomu zajisté v církvích pravoslavných - element autority, ne-li dokonce moci. Avšak je to právě používání výrazu "potestas", které vytvořilo v dějinách problém. Cituji zde dva příklady z anglikánské tradice.

"Přednost v pořadí by mohla být v souladu se stejnou úctou, avšak nejvyšší pravomoc odebírá veškerou rovnocennost. Slepý je ten, kdo nevidí ve Skutcích apoštolských, že nejvyšší pravomoc nebo suverénní moc a nespočívá v osobě jednoho apoštola, nýbrž v celém kolegiu apoštolů." Tak argumentoval anglikán John Bramhall (arcibiskup z Canterbury po restauraci v roce 1660). Richard Field argumentoval v díle Of the Church, že primas má autoritu přímo od Krista, která též nemůže být ničím omezována nebo krácena kromě ze strany celkového kolegia biskupů. I když kvůli zachovávání pořádku a jednoty všechno prakticky vychází od nejvyššího představeného, ten přesto nemůže vykonávat svoji autoritu bez celkového společenství biskupů.

Jde tu zcela jasně o to, aby se vytvořila rovnováha mezi primasem a jeho spolubiskupy, při které vykonávání jejich autority vytváří protiváhu k vykonávání jeho autority, a zamezilo se tím zneužívání moci.

Tam kde není žádná jurisdikční supersvrchovanost, se struktury uskutečňují s konečnou platností v sesterství církví, ať jsou uspořádány metropolitně nebo jinak. Pravoslavné církve to chápou lépe nežli jakákoli jiná společenství jako svou životní realitu. Rozeznávají historicky mezi povinností univerzální intence v otázkách víry, která musí být všem církvím společná, a mezi svobodou lišit se lokálně v ritech, jak to může odpovídat místním podmínkám, pokud se to děje způsobem, který by  neškodil integritě koinonie církve jako celku. Tady jsou základní pravidla jednoznačná, a byla tak též uznávána v prvotní církvi. Tato pravidla pak vyžadují v současném klimatu debaty o jednotě a rozdílnosti pečlivé studium ve všech společenstvích. Potom v rámci takovéhoto sesterství existuje rovnost a vzájemný respekt.

Před námi leží následující ekumenický úkol: dopracovat se k pochopení eklesiologie jiných společenství, aby i ona, pokud je to aktuální, byla rovněž považována za sesterská. Podmínky, ve kterých by to bylo možné, vyžadují množství úvah a přemýšlení. Baptisté, reformovaní a jiní se v tomto směru radikálněliší ve svém chápání sebe sama. A proto tam, kde neexistují žádné dějiny myšlení o pojmech sesterství a primátu, tyto pojmy nemohou být praktikovány nejlepším způsobem do té doby, než bude toto dědictví chápáno a tyto pojmy nebudou aplikovány alespoň do jisté míry v jejich vlastních strukturách. Je třeba přiznat, že tu je ořeč o myšlenkovém rámci, který některým tradicím příliš neodpovídá. Anglikáni a starokatolíci mohou hrát při tomto dialogu významnou pomocnou roli.

A pochopitelně že existuje ještě další ekumenický úkol: zkoumat cesty, jak se budoucí sesterství církvímůže jednou dobrat ke společnému chápání toho, co to vlastně znamená, že je užitečné mít primát celé církve jako službu jednotě. I zde mohou podat anglikánští a starokatoličtí křesťané a křesťanky veliký přínos.

První Anglikánsko-římskokatolická mezinárodn íkomise (ARCIC I) navrhla ve své závěrečné zprávě (Final Report) novou cestu ze slepé uličky, když vyslovila tezi o "primárním úkolu zvláštní zodpovědnosti za jednotu". Toto téma se znovu objevuje i v Ut unum sint.

Má nejvyšší význam, že je tam spojováno s principem, že papež nemůže tento úkol zvládat sám, že potřebuje pomoc božího lidu v jeho reprezentantech a v jeho členech, aby mohl své povolání plnit. Je to hluboce významnou úlohou, kterou je třeba se zaobírat: jak definovat povahu této jednoty, za kterou má být univerzální primát zodpovědný, zda je duchovní nebo jurisdikční nebo obojí, zda požaduje jednohlasnost či jednomyslnost a závisí na ní atd.

Modely církevního společenství

I když jsou to všeobecně problematická pole naší doby, ve které se pokoušíme dojít k vzájemnému porozumění ohledně jednoty církve, o jakých "modelech církevního společenství" se diskutuje? Na jenom konci škály existuje nekomplikovaný názor, abychom se jednoduše pokoušeli být jednou viditelnou církví se společnými strukturami a s jedním jediným úřadem.

Zde však nastává dvojí problém.

Za prvé bychom museli dojít k vzájemné dohodě o strukturách a již existující služby by musely být navzájem usmířeny, což znamená, že se to nemůže stát bilaterálně, nýbrž způsobem, který by konec konců spojil naráz všechny církve.

Znamená to též, že je třeba se zabývat otázkou jednotnosti. V Anglii 16. století existoval v čase reformace silný tlak ve prospěch jednotného přístupu. Bylo předpisováno, že má každý chodit na bohoslužby ve své vlastní farnosti, a tam mají všichni používat tentýž liturgický formulář. Pouze ti, kterým udělil biskup povolení, mohli vésti bohoslužby a jenom oni mohli kázat. Dokonce i oblečení nositelů úřadu muselo být všude stejné. Trvalo staletí a vyžadovalo to mnohé státní zákony, než byly tolerovány rozdíly.

Za druhé - a to je snad právě to, co by nás zde mělo zajímat - je problém, že se malé církve bojí, že budou během procesu sjednocení velkými spolknuty. Ve dvacátých letech dvacátého století používal zakladatel Liturgického hnutí a ekumenik Dom Lambert Beauduin (1873-1960) výraz "unie non absorbie" (sjednoceni a ne pohlcení) během průkopnických anglikánsko-římskokatolických rozhovorů v belgickém Mechele. Domníval se, že by bylo možné dosáhnout něčeho, co nazýval "unijní struktury". Za pomoci podobných konstrukcí si zachovaly jednotlivé církve Východu od 16. století svoji liturgii a své církevní právo, vstoupily však do společenství se stolicí v Římě, namísto aby zůstaly ve společenství se stolicí v Konstantinopoli. Tam, kde k tomu došlo, však vyvstalo vzájemné nepřátelství mezi uniaty a pravoslavnými. To se stalo zvláště zřetelným v nejnovější minulosti, po pádu železné opony.

S oprávněnou obavou, že by se ztratila při unii s větší a mocnější církví vlastní církevní identita, byl učiněn pokus se zabývat při řešení problému uniaty. To se ale v sedmdesátých letech 20. století prokázalo jako překážka, když kardinál Willebrands argumentoval ve prospěch "společenství společenství". Podle tohoto plánu nebo modelu jedná římský biskup jako centrum společenství, a to za principu, že všichni, kdo jsou s ním ve společenství, ipso facto jsou ve společenství mezi sebou. Takovéto "osobní biskupské centrum" všech společenství je paralelou Anglikánského společenství církví, ve kterém se "společenství" definuje tak, že všichni jsou ve společenství s arcibiskupem z Canterbury. Třebaže od ztroskotání vzájemného uznávání úřadu, způsobeného různou praxí ordinace žen a zejména biskupské ordinace žen v jednotlivých provinciích, se paradoxně způsobem ne všechny provincie samy navzájem akceptují jako členové tohoto společenství. Problém obavy před ztrátou vlastní identity se objevil přednedávným časem znovu při rozhovorech s Bratrskou obcí, která reprezentuje v Anglii velice malé společenství a obává se při všech svých touhách po jednotě, že by "jako obec" v jistém smyslu unii nepřežila.

Existuje však ještě jeden model jednoho jediného společenství, a sice postavený na konceptu "organické jednoty".

Tento "organický" model je podložen novozákonním obrazem církve jako těla Kristova. V anglikánství se o tom mluví již více než sto let. Na Lambethské konferenci roku 1920 se tento koncept používal. Jeho přednost spočívá v tom, že uznává, že jedno jediné tělo nejenom má údy, který si žádný sám o sobě nestačí a též není schopný sám o sobě přežít, nýbrž též že tyto údyse svou funkcí liší tak, jak se podílejí na dobré funkci celého těla nebo jakou pozice v těle mají. Komise pro víru a církevní řád Světové rady církví dávala ve svých dějinách přednost tomuto obrazu.

Pro některá společenství spočívá nevýhoda tohoto modelu v tom, že klade velkou váhu na to, že žádná jednotlivá církev nebo společenství nemůže být nezávislé na jiných. V některých protestantských společenstvích je učení o úplnosti místní církve jako jedině platném viditelném projevu církve velmi silné. V sebepojetí takovýchto "shromážděných obcí" pak tyto obce nemohou být ve své skutečné církevní existenci závislé na organizační jednotě s jinými, pokud je to chápáno tak, že by to vyžadovalo viditelné vztahy, především na úrovni organizační.

Pravoslavní mají s tímto modelem jiný problém. V eklesiologii, ve které je eucharistie centrálním a charakteristickým konáním církve s Kristem jako její hlavou, je každé místní slavení eucharistie mikrokosmem jediné eucharistie církve. Je úplná, poněvadž je zajedno s církví. To není snadné přinést do souladu s tvrzením o "údech těla", a to nikoli proto, že by to bylo v rozporu, nýbrž proto, že se jedná o celkově rozdílné koncepty.

Pokročit dále od těch modelů, na jejichž konci stojí jedna jediná církevní organizace, znamená se dostat do arény, ve které vztahy viditelných a přetrvávajících společenství musí být definovány velmi přesně. V jakémsi "federálním" nebo spolkovém seskupení zůstávají sdružená společenství plně autonomní a všechny vzájemné dohody se uzavírají tak, aby tato autonomie nebyla v žádném případě porušena. Tomu odpovídá, že by mohlo každé společenství v jakoukoli dobu a z jakékoli uzavřené dohody odstoupit a centrum "církve" by pak zůstávalo v striktně "lokálním a rozděleném" stavu. V jistých protestantských společenstvích je to myšlenková cesta, která je zcela přirozená, poněvadž respektuje rozdílnost obcí na konkrétních místech. Tento model nevyžaduje, aby byla promýšlena a případně revidována hranice mezi viditelnou a neviditelnou církví, neboť nevytváří žádnou viditelnou veličinu, která by mohla být nazývána Církev s velkým C.

Luterský světový svaz podal na svém šestém generálním shromáždění roku 1977 jednu variantu představy o organizační jednotě, o které jsme se již zmínili. Byla to myšlenka "smířené rozdílnosti". Nový akcent tu byl na hodnotě existujících rozdílů a na potřebě, aby se zachovávaly zvláštní dary a pojetí, které se ukázaly jako podstatné pro rozdílné identity všech společenství, která nyní vstoupila do vzájemného vztahu. Takovýto náhled potom znamená, že se vylučuje jakýkoli element lítosti nad rozdělením. Usmíření by pak sestávalo z toho, že církve působí společně, avšak stále ještě s takovou autonomií, která by umožňovala každému podílejícímu se společenství říci případně ne.

Konciliární společenství je další možností v této řadě řešení. Zde není důraz na "udržování rozdílných darů" ve "smířené rozličnosti", nýbrž na ideji konciliarity. Je to představa, která nebyla ekumenicky ještě plně definována. K pokusu o definici došlo na generálním shromáždění Světové rady církví v Nairobi v roce 1975, při čemž bylo řečeno, že každá místní církev rozvíjí podstatné vztahy s jinými místními církvemi tam, kde je to při plnění společného poslání užitečné. Avšak to není konciliarita, jak ji chápala raná církev a jak je chápána i dnes v biskupských systémech. ***

Kolegialita a rovnost

Chtěla bych se nyní v tomto kontextukonciliarity zabývat otázkou kolegiality, poněvadž se domnívám, žev této debatě pro nás, starokatolické a anglikánské křesťany akřesťanky leží rozhodující bod odpovědi na to, co by měl být nášspolečný cíl.

Kolegialita je korporativní vztah a vztahmezi rovnými.

Tento výraz byl používán tradičně prospoluodpovědnost biskupů, kteří mají všichni pastorálnízodpovědnost ve vztahu k celé církvi a působí společně pro svémístní církve. Takovýmto způsobem je kolegialita službou jednotě nacelocírkevní úrovni. Víme, že v prvních křesťanských staletích přivedení jednotlivých církví existoval takovýto kolegiální vztah mezimístními obcemi, který zahrnoval i kolegia presbyterů. Tatokolegia, jak se zdá, vytvářela autoritativní vedoucí grémia vmístních církvích, při čemž jednotlivý člen mohl vykonávat nějakouosobní službu nebo osobní úřad pouze sekundárně na základě funkce vtomto kolegiu. Současně je zřejmé, že působili ve vztahu k jistévyšší autoritě (Pavel, Timoteus, Titus, všech Dvanáct). Model,který se pak vyvinul, jak se zdá, postavil jednoho biskupa nad totokolegium a současně do tohoto kolegia jako jeho hlavního člena.

Čas od času se setkávali v průběhu církevníchdějin biskupové na koncilech. Tato "konciliarita" se liší od"kolegiality" tím, že nutně má epizodní charakter, naproti tomu mákolegialita charakter permanentní. Koncily činily rozhodnutí, kterábyla pro věřící buď legálně nebo morálně závazná, a v důsledku tohobyla též odpovídající formou promulgována. V jejich intencích sevyjadřuje consensus fidelium, který je artikulován jejich biskupy,a proto je v neposlední řadě jednou z funkcí kolegiálního vztahu. Vnejnovějších církevních dějinách se tento systém stalvýjimečným.

1. Církve, které nemají biskupy, chtějízakotvit kolegialitu do svých vlastních struktur. Dalekosáhláakceptace reality a významu lokální kolegiality existuje i vnebiskupských církvích. Zvláště se toho domáhá presbyteriánskátradice.

2. Ekumenická budoucnost se musí starat orozvíjení kolegiality mezi vedoucími neepiskopálních církví abiskupy biskupských církví. Ukázalo se však být velice těžké,abychom ještě předtím, než budeme mít vzájemné uznání a usmířeníúřadů, mohli považovat všechny úřady v církvi celkově za"rovnocenné", a to tak, že by umožňovaly skutečně ekumenickoukolegialitu, především na celocírkevní úrovni.

3. Kněží a lid mají na anglikánských (a imnoha jiných) synodách křeslo a hlas, a tím se podílejí narozhodovacím procesu. Na tomto úseku tu jde o rovnost s biskupy,aniž by laikové sami nesli pastorální zodpovědnost, na jakéspočíval původní vztah kolegiality. Kromě toho zůstává role kněžíjako samostatné "komory" často nezřetelná. Existuje tedy též jistánerovnost mezi úřadem a funkcí, která se s centrálním principemkolegiality navzájem popírá.

4. Je možné též mluvit o "kolegialitě" vrámci biskupství, a sice v případech, kde vedle diecézního biskupaexistují pomocní ("světící") biskupové. Kolegialita diecézních apomocných biskupů uvnitř jednoho biskupství je podepírána tradicíjakož i novým vývojem. Biskupská kolegialita je výrazemuniverzality biskupského úřadu, spoluodpovědnosti biskupů s jinýmibiskupy. V tomto ohledu stojí zajisté pomocní biskupové a diecézníbiskupové v kolegiálním vztahu jako biskupové jeden vůči druhému.Tradičně vstupuje biskup do tohoto kolegiálního vztahu ve jménu svémístní církve, ale zde má místní církev dva nebo ještě vícebiskupů.

5. V anglikánském církevním společenství jakocelku měla rozhodnutí o svěcení žen na kněžství velký vliv na stavbiskupské kolegiality, a sice tam, kde ještě nepanuje jednota proučinění takového kroku. Ve Spojených státech a nyní i v Church ofEngland existují skupiny, které požadují rozdělený biskupský dozor,organizovaný z "jiných provincií" nebo v jiných strukturách, kterýby chránil jejich pozice. Takoví dozorující biskupové by měli vrůzných ohledech své kolegiality s biskupy světícími ženy nakněžství velmi problematickou pozici.

6. Svěcení biskupek v jistých provinciích mádopad na kolegialitu biskupů uvnitř anglikánského církevníhospolečenství jako celku. Na příští Lambethské konferenci nebudoubiskupky uznány všemi biskupy církevního společenství, a proto jezde kolegialita znovu méně nežli úplná.

Kolegialita

Přejděme nyní ke kolegialitě a principurovnosti, protože si myslím, že je to při koinonii důležité. Církevje tělo Kristovo a Kristus je hlavou tohoto těla. V tomto známém abiblickém obrazu církve vidíme církev jako lidské a božskéspolečenství, ve kterém existují vztahy vzájemné lásky a vzájemnédůvěry a ve kterém má každý a každá své místo, svou roli a svoufunkci jako část celku.

Od druhého vatikánského koncilu kvete chápánícírkve jako společenství. To má základ jak v Písmu, tak i vtrinitární teologii, jež se rozvinula již brzy v životě církve.Bylo znovu zdůrazněno v druhé polovině 20. století, neboť obě dvěosy ideje společenství díky němu dostaly novou rovnováhu. První osaje princip, že je třeba mít ve společenství pořádek. Ve světěpoznamenaném hříchem je zachováván pořádek jen tam, kde jsoustruktury a prostředky, jimiž struktury vykonávají autoritu. Církevsi byla vždy vědoma nutnosti, aby zajišťovala kontinuitu takovýmzpůsobem, aby společenství bylo vázáno do jednoty. Druhou osou jesvobodně zvolená a spontánní láska členů společenství navzájem,které se projevuje rovností ve vztazích a vzájemností.

Celými církevními dějinami se táhnezdůrazňování první z těchto dvou os, neboť v lidskýchspolečenstvích vyvstává stále znovu potřeba ochrany protizneužívání moci. A právě v této souvislosti došlo u terminologie"kolegiality" v pozdním středověku k rozhodujícímu vývoji, a jedůležité, abychom neztratili z očí tyto okolnosti, kterézapříčinily, že se chceme poučit pro vykonávání kolegiality vdnešním klimatu. Chci věnovat trochu času tomu, abych promluvila okolegialitě, neboť se domnívám, že nás to může v rámci našehotématu poučit o mnoha důležitých věcech. Církevní právo v ranémstředověku učilo, že Kristus dal apoštolům autoritu nad církví austanovil Petra za její hlavu. Ve 13. století začaly papežskénároky na plnost moci, která se již od třetího století stálezvětšovala a narůstající mírou požadovala monarchistickou autoritupro Petrova nástupce. Oproti tomu argumentoval episkopát veprospěch práv a moci jednotlivých biskupů, kteří se snažili o to,aby papežským nárokům na jurisdikci zabraňovali, a to ve věcech,které se "vloudily" do jejich teritorií (jak doslovně, tak i vpřeneseném smyslu). Jde tu o to, že existovaly tahanice mezijurisdikcí papeže a autonomií každého jednotlivého biskupa, anikoli mezi papežskou monarchií a kolegiálním episkopátem.

Kompromisní řešení se vyvinulo ve forměteorie kolegiality, ta však spíše považovala za kolegiální grémiumkolegium kardinálů a ne biskupů, neboť kolegium kardinálů mělo býtustanoveno Bohem, aby vedlo církev. Důraz spočíval na vedení, netolik na společném sdílení. Teologicky to bylo zdůvodněno tím, žekardinálové společně s papežem mohou nést lépe zvláštnízodpovědnost za potřeby celé církve, a v důsledku toho se mohoukolektivně a kolegiálně podílet na papežské plnosti moci, kterábyla nezbytná, aby tato zodpovědnost mohla být vykonávána, a sicezpůsobem, jakým by to jednotliví biskupové samotní ani činitnemohli. Argumentovalo se dokonce, že kardinálové jsou částí tělapapeže, "tamquam sibi invisceratis". Je jasné, že vliv na totopojetí měly dobové debaty, a proto je třeba toto vše považovat zareflexi relativně krátkodobé fixace na tuto otázku. Avšak pomohloto, aby se zřetelně vyslovila otázka kolektivity, neboť tato sezakládá na principu kolegiality.

Do argumentace o vztahu kardinálského kolegias papežem bylo zapojeno přesvědčení, že toto grémium, toto tělo, jejedné mysli, že se papež ptá kardinálů o radu a že oni svouindividuální vůlí s jeho vůlí souhlasí. Toto se stalo obecnýmprincipem pozdějších myšlenkových modelů kolegiality a zahrnulo téžznačně další rámcové podmínky, při jejichž splnění se dnes má zato,že je kolegialita funkční.

Tento koncept kolegiálního grémia se vnásledujících stoletích rozšířil a současně se stal juristickynejpřesnějším. V biskupské struktuře lze rychle nabýt dojít knázoru, že biskupové jsou grémiem se zvláštními kolektivními akorporativními zodpovědnostmi za pořádek uvnitř těla církve. Protento názor existuje dosti precedenčních případů z raných koncilů av průběhu celých dějin biskupských církví. Kvůli vztahu, jaký majíbiskupové ke svému lidu, a sice jako representanti místních církví,kteří si svoje církve tak říkajíc berou s sebou, když se scházejína koncilu, je možno přijmout názor, že církev v biskupech a skrzeně jedná kolegiálně.

V západní společnosti, ve které sevzrůstající mírou demokratické struktury v civilní oblasti stalyžádoucí normou, se však stává stále obtížnějším, aby se jak kléru,tak i laikům zabraňovalo v podílu na vedení církve. Celkový trend vanglikánské církvi směřuje k tomu, aby se synodální strukturyotevřely tak, že by jim umožňovaly aktivní účast. Takovákolegialita při vedení obsahuje nyní řadu kolegiálních oblastí vrámci eklesiologie, která není vždy konsistentní a koherentní,avšak - k její cti buď řečeno - která se pokouší "zahrnovat". Tovytváří komplikovanou soustavu vztahů uvnitř církve. (Zde jezvláště cenné poučení, které je možné si vzít z metodistického"konexialismu".)

Na nejzazších hranicích takového kolegiálníhozahrnování do procesů vedení je nyní záměrný úmysl otevřít se vůčisvětu, ochota vzít na sebe riziko dávání a braní mezi církví aspolečností.

Pohybujeme se tu směrem k vzájemnosti arovnosti, ve které jde o více nežli vedení a která onu osu"udržování pořádku" v církvi spolu s eklesiologií kolegiality, jakse doposud vyvinula, dalece překračuje. Právě zde se dnes dějetvůrčí přemýšlení o teologii koinonie nejzřetelněji.

Jedna z dimenzí kiononie je reflektována natématu "osobní, kolegiální, společenství přináležející". Tentoslovník rozlišuje částečně mezi rolemi jednotlivých osob, kterémají na základě svého úřadu zvláštní zodpovědnost uvnitřspolečenství, úkolem podílet se na vedení a nutností i potřebou,aby tyto úkoly byly otevřeny pro celé společenství. Avšak děje seto na základě přesvědčení, že tyto funkce jsou na sobě navzájemzávislé, a proto též nemohou být vykonávány izolovaně.

Element zodpovídání se v koinonii má vklimatu naší doby rovněž zvláštní význam. Ve struktuře vedenícírkve, která jde shora dolů, se musí podřízení zodpovídat těm,kteří jsou jim nadřízeni. Avšak dokonce i ve středověku, kdytakovéto hierarchické struktury byly nejsilnější, se uznávalo, žemnohdy i výše postavená osoba musí být držena v jistých hranicíchnebo být korigována. Je ovšem mnohem těžší společně vést struktury,ve kterých jsou mocní zároveň skutečně služebníky těch, nad kterýmivykonávají autoritu. Ale právě to je příklad, jaký dal Ježíš, a jeto též ideál, jaký byl po staletí křesťanského života všeobecněuctíván.

Při nynější debatě se krystalizuje v těchtooblastech kolegialita, která činí za sebe skutečně kolektivnězodpovědný celý lid boží.

A právě na tomto bodě, kde se kolegialitavedení kříží s kolegialitou svobody a vzájemnosti a rovnosti,dochází k jejímu přijímání. Tak to bylo praktikováno, když seodedávna uznávala interakce mezi nacházením rozhodnutí přikoncilech a tvořením všeobecného souhlasu věřících - consensusfidelium. Magisterium definitivně učí, avšak toto učení zůstáváparadoxním způsobem závislé na akceptaci v chápání celé církve.

Závěr

Když se pokoušíme, abychom šli touto cestoudo příštího společenství, které se vyznačuje vzájemným respektem arovností, musíme si položit před svůj zrak nejrůznější těžkosti ařešit je. Teologie osvobození mluví o "solidaritě". To je výraz,který zdomácněl na levém křídle světských ideologií, má všakkřesťanskou paralelu v ideji Jana Kasiána, který mluví o bratrstvítěch, kdo společně pracují nebo mají před sebou společné úkoly.Solidarita, která je důležitá v myšlení katolické církve a jinýchsociálních učeních, a také úkoly "míru a spravedlnosti" Světovérady církví, je solidaritou s ubohými a současně povědomímzodpovědnosti za tento svět. To nemusí mít nic společného s dávánímmilodarů, s modely Starého světa, který přináší

Novému světu a "Třetímu světu" lepší život -to vše vyvolalo v minulých desetiletích oprávněně tak mnohonepřátelství a znechucení, neboť se stalo zřejmým, že to byl víceméně duch doby, ve kterém plnili své úkoly misionáři 19.století.

Existuje též otázka, se kterou byli nedávnokonfrontováni anglikáni a anglikánky a která vyvstává všude tam,kde se vyskytuje ordinace žen v jedné části existujícíhospolečenství, avšak nikoli v jiné: může existovat kolegialitačástečná nebo odstupňování kolegiality?

A dále: Co se myslí pojmy "rovnost","spoluodpovědnost" a "vzájemnost" tam, kde není žádná shoda vcírkevních strukturách a kde existuje odlišné odstupňovánízodpovědnosti?

Je to legitimní, aby se koncept kolegialityrozšířil na službu lidu božího celkově, a pokud tomu tak je, jak serozlišuje jeho kolegialita od kolegiality biskupů nebo jejich"ekvivalentů" a od staré myšlenky kolegia presbyterů?

Doufám, že anglikánští a starokatoličtíkřesťané a křesťanky, kteří si po 60 let v přátelství velmi dobřerozuměli, budou schopni, aby se společně těmito otázkami zabývali apotom spolu beze strachu kráčeli dále, od Bonnské dohody přesinterkomunio až k dalším novým dohodám.

Z angličtiny přeložil Josef König

Dětská eucharistická liturgie

Reflexe problematiky demonstrovaná konkrétním slavením

V naší obci již řadu let během nedělního slavení eucharistie odchází děti předškolního a mladšího školního věku po vstupní modlitbě na vlastní liturgii slova. Po homilii se vrací do"velkého shromáždění". Tato praxe se vcelku osvědčila. Na jedné straně umožňuje oslovit děti pro ně vhodným způsobem, na druhé straně mohou děti zakoušet jednotu ve vícegeneračním shromáždění. Přesto jedna z asistentek věnující se katechezi dětí navrhla čas od času slavit speciální dětskou liturgii. Liturgii, která bude uzpůsobena zcela pro děti, i když se jí účastní celá obec. Obdobně jako se slaví v evangelických církvích, např. jednou do měsíce,"rodinná neděle".

Tým, který se ujal přípravy liturgie, si vytvořil rámcové zadání:

- mnohem více než u běžné liturgie "dospělých" zdůraznit "řeč těla" před slovy

- hledat nové formy možné aktivní účasti dětí

- volit co nejjednodušší strukturu - vypustit části, které nejsou nezbytně nutné

- zvolit nejspíše pouze jeden biblický text, nejlépe příběh, který dá téma celé liturgii

Toto zadání nakonec vykrystalizovalo v níže uvedený pořad.

V centru liturgického prostoru byl nízký stůl Páně. Kolem něj v těsné blízkosti lavičky ze tří stran pro děti a ze čtvrté pro předsedajícího, diakona a zmíněnou sestru, které byl svěřen hlavní díl realizace. Liturgické role jsme koncentrovali v těchto osobách, aby děti nebyly rozptylovány větším množstvím aktérů. Ve dvou soustředných ne zcela uzavřených kruzích kolem laviček se nacházela místa pro rodiče a další účastníky shromáždění. Zde byla umístěna i skupina instrumentalistů z řad mládeže. Děti měly i své vlastní instrumentalisty tvořící druhou skupinku (flétny, kytara) v kruhu těsně kolem stolu Páně.

1. Instruktáž rodičů

Předsedající krátce uvedl záměr liturgie - být zde dnes výhradně kvůli dětem. Rodiče a ostatní byli vyzváni, aby ve všem dávali dětem přednost, a zároveň se přizpůsobili vyjadřovacím prvkům zvoleným pro děti. Sjednocování ducha i těla je pro "efekt" liturgie důležité (alespoň pro to málo, co můžeme ovlivnit).

2. Následovala úvodní doxologie a liturgický pozdrav v nejstručnější formě:

Ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého.Amen.
Pán s vámi. I s tebou.

3. Jádro úvodních obřadů bylo inspirováno římským obřadem před nedělní liturgií Asperges me. Pokud je tento obřad slaven, pak ostatní části úvodních obřadů (jako akt pokání, Kyrie, Gloria) odpadají. Mimo soustředné kruhy, ve kterých jsme byli shromážděni, jsme měli na nízkém podstavci připravenu větší skleněnou nádobu s vodou. Sestra realizátorka připomněla dětem křest, skrze který jsme se stali Ježíšovými učedníky. Sama šla k vodě, nabrala do dlaně a označila si hlavu. Vyzvala děti, aby ji následovaly. Potom se i ostatní označili vodou. Během označování jsme zpívali žalm 42 Jako laň dychtí Stanislava Ferduse (Hosana 2, str. 486)

/: Jako laň dychtí po vodě bystré, po Bohu touží duše má. :/
1. Po Bohu toužím, po Bohu živém,
kdypak už smím před tvoji tvář,
slzy jsou chléb můj i čase nočním,
/: každý se ptá, každý se ptá, kde je Bůh tvůj. :/

2. Duše má sténá, po tobě touží,
spásu hledám, chválu ti vzdám,
chci k tobě jít, stále tě volám,
/: každý se ptá, každý se ptá, kde je Bůh tvůj. :/

3. Proč duše sténáš a proč se trápíš,
už neumdlévej, Pán přichází,
on tebe zná, tvé kroky chrání,
/: on spásu dá, on spásu dá, on je Bůh můj. :/

4. Předsedající povstal, počkal, až vstanou ostatní a vyzval ke vstupní modlitbě:

Modleme se.

Ticho výjimečně nezařadil, ale sám naznačil gestem prázdných dlaní ochotu přijímat i dávat. Děti i ostatní vyzval k napodobení a pokračoval v modlitbě:

Pane Bože, všechno co máme, dostáváme od tebe.

Dej prosíme, abychom se o to dokázali rozdělit s druhými.

Skrze Krista našeho Pána. Amen.

5. Přinášení bible a svíce na stůl Páně je inspirováno pravoslavným "malým vchodem" - je zřetelným předělem mezi úvodem k liturgii a blokem slova. "Zaměstná" minimálně dvě děti. Během přinášení jsme zpívali Šma Izrael, synagogální zpěv před začátkem čtení.

Š´ma, Izrael, Adonaj elo khejnum Adonaj echad.

6. S ohledem na počátek liturgického mezidobí jsme zařadili text ze začátků Ježíšova působení, dětmi uchopitelný. Jediné čtení Mk 1,16-20; 3,14-19 - o povolání Dvanácti - četl nejstarší z cílové skupiny dětí, chlapec chodící do 3. třídy. Na čtení byl dobře připraven, užívali jsme největší dostupnou bibli s relativně velkými písmenky. Jediný problém mohl být ve slyšitelnosti na vzdálenějších místech.

7. Sestra sloužící homilií využívala klasický "flanelograf" - tabuli umožňující připevňovat jednotlivé figury. Ve středu tabule byl už od začátku bohoslužby Ježíš. Homilie probíhala formou rozhovoru s dětmi, při kterém figurky Dvanácti postupně vytvořily kolem Ježíše kruh a v další fázi byl kruh doplněn figurkami přítomných dětí.

8. Jako odpověď na zvěstované slovo byla zvolena píseň Ježíš vyvolil si dvanáct učedníků od skupiny Učedníci (Hosana 1, str. 369)

1. Ježíš vyvolil si dvanáct učedníků
a říkal nebojte se farizejských zvyků.
/: Pravda je jediná a ten kdo ji zná, pravou láskou oplývá. :/

2. Petra, Jakuba, Filipa a Ondřeje,
Tomáše, Matouše, Jana, Bartoloměje.
Jakuba Alfeova, Judu Jakubova,
Jidáše, také Šimona.

...

9. Sestra uvedla přímluvy, které spontánně přednášely děti (prosby měly zřejmě částečně připravené z domova, částečně vznikaly na místě). Aktivně se zapojila asi polovina dětí. Jako odpověď bylo zvoleno Amen, aby to nedělalo problém ani nejmenším. Později se připojili i dospělí, ovšem s přímluvami odpovídajícími dětskému světu. Krátká konkluze patřila předsedajícímu.

10. I když by měli dary přinášet ti, kdo potom přijímají, volili jsme, tak jako je na jiných místech obvyklé, přinášení dětmi, i když ještě nepřijímají. Děti ovšem nepřicházejí v průvodu najednou, ale postupně tak, aby jáhen stačil donesené upravit na stůl Páně. Během přinášení jsme zpívali Přijď již Duchu stvořiteli

1. Přijď již Duchu stvořiteli, Duchu smíření,
přijď již a proměň svět náš celý v nové stvoření.
R.: Duchu svatý, nás svou mocí v lásce obnovuj,
nezanech nás bez pomoci, daruj pokoj svůj.

...

11. Ihned po přinesení darů následovala anafora, kterou předsedající pronášel zpaměti. Děti stály kolem nízkého stolu, předsedající a ostatní dva dospělí seděli. Tím se srovnal výškový rozdíl. Strukturně je eucharistická modlitba inspirována starými západosyrskými anaforami. Po obvyklém dialogu následuje preface obsahující díkůčinění Hospodinu za stvoření neživého světa, rostlinstva, živočichů, lidí a poté za Ježíše. Děti jednotlivé díky doplňovaly a všichni vyjadřovali souhlas aklamacemi. Na závěr preface jsme zařadili zpěv Hosana jako vzpomínku na nedávné Vánoce. Klasickou aklamaci obvykle zařazovanou po instituci jsme umístili až po anamnézi, kam logicky patří. Aklamace je potvrzením toho, co přednesl předsedající. Díky svému anamnestickému obsahu má být zařazena po anamnézi.

Pán s vámi. I s tebou.

Vzhůru srdce. Máme je u Pána.

Pánu, našemu Bohu, vzdávejme díky. Je to důstojnéa spravedlivé.

Děkujeme ti, Pane Bože, že jsi stvořil tento velký a krásný svět:

- hory, skály, potoky, řeky i moře

Děkujeme ti, Pane Bože

- stromy, rostliny dávající potravu zvířatům i lidem i hezké květiny

Děkujeme ti, Pane Bože

- zvířata žijící na zemi i ve vodě, létající ve vzduchu

Děkujeme ti, Pane Bože

- člověka jako muže a ženu, aby se měli rádi a narodily se jim děti

Děkujeme ti, Pane Bože

Děkujeme ti i za nejdůležitějšího člověka kterého známe - Ježíše.

Narodil se v judské zemi ve městě Betlémě Josefovi a Marii.

Když se narodil, zpívali andělé tuto píseň:

/: Hosana, hosana, hosana Bohu na nebi :/
Jméno slavíme tvé, chválí tě srdce mé,
vyvýšen buď o Bože náš, hosana Bohu na nebi.

/: Sláva, sláva, sláva všech králů Králi. :/
Jméno slavíme tvé, chválí tě srdce mé,
vyvýšen buď o Bože náš, sláva všech králů Králi.

Když Ježíš dospěl, vybral si dvanáct učedníků

a začal s jejich pomocí pomáhat těm,

kteří byli smutní, osamělí, chudí nebo nemocní.

Chodil s učedníky po celé zemi

a vypravoval o tobě, Pane Bože, jak máš rád všechny lidi.

Předtím, než byl Ježíš jedním z učedníků Jidášem zrazen,

slavil se svými dvanácti učedníky večeři na rozloučenou.

Vzal chléb, vzdal díky, lámal a dával svým učedníkůmse slovy:

Vezměte a jezte z toho všichni.

Toto je moje tělo, které se za vás vydává.

Po večeři vzal kalich s vínem, znovu ti vzdal díky,

podával svým učedníkům a řekl:

Vezměte a pijte z něho všichni.

Toto je má krev, která se prolévá za vás a za všechny.

Dělejte to i vy na mou památku.

Při této slavnosti vzpomínáme, Pane Bože, na Ježíšovo ukřižování,

na to jak jsi ho vzkřísil z mrtvých a on přišel dotvého království.

Věříme že se jednou vrátí, aby nás vzal k sobě.

Jáhen:

Tajemství víry.

Tvou smrt zvěstujeme, tvé vzkříšení vyznáváme, na tvůj příchod čekáme, Pane Ježíši Kriste.

Pošli nám, prosíme, nyní Pane Bože, svého svatého Ducha,
aby byl Ježíš a námi skrze toto jídlo přítomen již nyní.

Skrze něho a s ním a v něm je tvoje všechna čest a sláva
Bože, Otče všemohoucí v jednotě Ducha svatého,
po všechny věky věků. Amen.

12. Lámání chleba doprovázené zpěvem Beránku boží, dokud chléb není nalámán.

13. Modlitba Otče náš uvedená sestrou, přikteré se jednotlivé kruhy držely za ruce.

14. Stále se držíme za ruce. Embolismus byl vynechán, hned následovala doxologie a po ní modlitba o pokoj a pozdravení pokoje v celém kruhu najednou.

15. Ihned následovalo přijímání, při kterém akolyté nejprve podali dětem a požehnali těm, kteří nepřijímají. Přitom jsme zpívali píseň Eucharistia. Od začátku bohoslužby až k této písni doprovázel zpěv soubor starší mládeže, tvořený zkušenými hudebníky. Během přijímání dospělých se ujal této role soubor dětí, který doprovázel zpěv Pán Bůh je síla má (Zpěvníček Luďka Rejchrta Tobě buď sláva, str. 72)

1. Pán Bůh je síla má, všechny obrana má! / Bezpečněmá státi, aniž se lekati / duše má.
2. Byť vojsko povstalo, proti mně se bralo, / byť jich bylo mnoho, nebojím se toho / za málo.
...

16. Po přijímání pokračovalo doprovázení dětským souborem při zpěvu Díky (Zpěvníček Luďka Rejchrta Tobě buď sláva, str. 40)

1. Díky za toto krásné ráno, díky za každý nový den.
Díky za to co už je za mnou, jako těžký sen.

...

17. Závěrečná modlitba probíhala obdobně jako vstupní.

18. Oznámení diakona

19. Požehnání

20. Na závěr jsme zařadili píseň, kterou si děti zvláště oblíbily - "Šly z rána ke hrobu" (Hosana 1, str. 356)

Ohlasy na liturgii byly vcelku dobré. Děti udržely celou dobu pozornost, zůstaly na svých místech a neodcházely k rodičům. Z pléna obce vzešly dvě připomínky: 1. Na sestru, která byla aktérkou liturgie, bylo naloženo příliš. 2. Předsedající neměl pojímat prefaci dialogicky, protože pak ztrácí charakter modlitby.

Nemyslím si, že tento postup může někomu posloužit jako doslovná předloha. Liturgie, a zejména dětská, musí být vždy šita na míru podle místních podmínek. Popis ale na druhou stranu může dobře posloužit jako inspirace k odpovědnému a kreativnímu přístupu při přípravě dětských liturgií.

Ekumenická rada církví v ČR

V tomto prvním pokračování seriálu o ekumenických organizacích působících v České republice přinášíme portrét první a pravděpodobně nejznámější z nich, Ekumenické rady církví (ERC).

Než přejdeme k praktickým informacím o ERC, dovolte mi, abych Vás nejdříve seznámila s věroučnou základnou a s oficiálními východisky a cíli ERC, tak jak jsou uvedeny ve Stanovách ERC v ČR. Formulace věroučné základny je téměř totožná s tou, která má ve své preambuli jak Světová rada církví, tak i Konference evropských církví.

Věroučná základna, východiska a cíl

"Ekumenická rada církví v České republice je společenstvím křesťanských církví a náboženských společností, které vyznávají Pána Ježíše Krista jako Boha a Spasitele podle Písem a usilují uskutečňovat své poslání společně, ke slávě Boha Otce i Syna i Ducha svatého."

"Křesťanské církve v České republice si jsou vědomy daru a závazku jednoty Kristových učedníků, navazují na tradice náboženské snášenlivosti, přítomné v českých dějinách, zvláště v tradici cyrilometodějské a reformační, usilují být české společnosti příkladem a svědectvím tolerance a vzájemné úcty a rozhodly se vytvořit Ekumenickou radu církví v České republice jako základnu a nástroj spolupráce a sbližování."

Encyklopedické informace o ERC

Přesný název: Ekumenická rada církví v ČR (anglicky Ecumenical Council of Churches in the Czech Republic)

Datum a místo založení: 20. června 1955 v Praze; ustavující schůze ERC v ČSSR se konala na půdě Komenského teologické fakulty.

Adresa: Donská 370/5, 101 00 Praha 10

Webové stránky: http://www.ekumenickarada.cz

Členstvo: ERC má v současné době 14 členů.

Členské církve (plné členství):

- Apoštolská církev

- Bratrská jednota baptistů

- Církev bratrská

- Církev československá husitská

- Českobratrská církev evangelická

- Evangelická církev augsburského vyznání v ČR

- Evangelická církev metodistická

- Jednota bratrská

- Pravoslavná církev v českých zemích

- Slezská církev evangelická augsburského vyznání

- Starokatolická církev v ČR

Přidružené církve:

- Česká biskupská konference

Pozorovatelé:

- Církev adventistů sedmého dne

- Federace židovských obcí v ČR

V současné době požádala o členství v ERC Novoapoštolská církev v ČR.

Činnost ERC

Nejdůležitějšími nástroji spolupráce jsou komise, kterých má ERC v ČR v současné době osm:

Komise žen, která koordinuje aktivity žen z členských církví ERC. Komise žen je členkou mezinárodní organizace EFKZE (EFCWE) = Ekumenického fóra křesťanských žen v Evropě. V České republice se můžete setkat s občanským sdružením Ekumenické fórum křesťanských žen v ČR. Komise žen ERC s Fórem úzce spolupracuje.

Komise pro vzdělávání připravuje každoročně setkání křesťanských pedagogů (od minulého roku společně s Českobratrskou církví evangelickou), které má sloužit věřícím učitelům. Mohou se setkat s ostatními učiteli, vyměňovat si zkušenosti, společně hledat přístupy a reakce na různé problémy, se kterými se ve školách ve své praxi setkávají. Jednou za dva roky je úkolem komise také zorganizovat přípravu na tzv. Kirchentagy (setkání křesťanů v Německu).

Komise pro sdělovací prostředky se na svých pravidelných setkáních setkává s představiteli veřejnoprávních médií (TV i rozhlasu), aby společně reflektovali pořady s křesťanskou tématikou, pomáhali médiím s nacházením témat pro vysílání apod.

Teologická komise připravuje liturgie, ekumenické bohoslužby, a pokud je požádána, připraví odborné teologické reflexe na různá témata

Komise pro (spolu)práci s Romy pořádá již každoročně Rómskou konferenci a velmi oblíbený studijní den na téma Rómské dítě v nerómské rodině.

Ekumenická humanitární komise koordinuje činnost humanitárních organizací členských církví. ERC (EHK) je členem ACT (Action by churches together).

Pracovní skupina duchovní péče v nemocnicích je velmi aktivní skupinou lidí, kteří se zabývají (nejen spirituální) pomocí nemocným. Od března 2005 bude probíhat první kurz pro dobrovolníky, kteří do nemocnic chodí a kteří si mají své znalosti, ale i praktické zkušenosti, ještě rozšířit s odborníky z oblasti psychologie, krizové intervence ale i teologie aj.

Komise mládeže v současné době aktivněne pracuje. Ačkoli jsem se po několik měsíců snažila dát mladé lidi dohromady, ukázalo se, že je to boj s větrnými mlýny... Komise je i přes všechny tyto okolnosti stále členem EYCE (ERME = Ekumenická rada mladých Evropy).

Komise pro studium rekatolizace v Českých zemích v 16. a 17. století se zabývá tímto obdobím dějin. Členyt éto komise jsou historici z různých církví.

ERC, kromě svých stálých komisí, formuje pracovní skupiny, které mají za úkol věnovat se určitému tématu (např. úprava Stanov ERC v ČR), připravit mezinárodní setkání (např. zasedání ÚV CECu, které se v Praze konalo minulý rok na podzim) aj.

Organizační struktura

Nejvyšším orgánem ERC v ČR je prezidium. Může si vyhradit k projednání a rozhodnutí jakoukoli záležitost spadající do působnosti ERC. V prezidiu členské církve zastupují jejich vedoucí představitelé nebo jiní delegovaní zástupci, a to po jednom za každého člena (každý člen s plným členstvím má při rozhodování jeden hlas). Prezidium se schází alespoň jednou do roka. Na svém zasedání schvaluje rozpočet ERC na další rok, výroční zprávu apod. Prezidium na svém zasedání také rozhoduje o přijetí či nepřijetí nového člena ERC v ČR. Prezidium volí i odvolává vedoucího tajemníka. "Kterýkoli člen s plným členstvím má právo požadovat, aby v usnesení bylo uvedeno jeho odlišné mínění vyjádřené hlasováním (minoritní votum)."

Letos nově zvoleným předsedou ERC v ČR je Pavel Černý (předseda Církve bratrské), místopředsedou Dušan Hejbal (biskup Starokatolické církve).

Druhým ústředním orgánem ERC v ČR je Řídící výbor. Řídí běžnou činnost ERC, zejména posuzuje stávající pracovní projekty a rozhoduje o nových, stanoví priority v programu ERC, rozděluje finanční prostředky, pověřuje vedoucího tajemníka a jednotlivé referenty konkrétními úkoly. Jedná s domácími i zahraničními partnery.

Předsedou ŘV je v současné době Dušan Hejbal, biskup Starokatolické církve, místopředsedou je Aleš Navrátil z Apoštolské církve.

Činnost sekretariátu je řízen vedoucímtajemníkem. Vedoucí tajemník koordinuje činnost jednotlivých komisí. Ve své kompetenci vyřizuje běžnou agendu ERC. Zastupuje ERCv rozsahu určeném řídícím výborem a prezidiem. Dbá na řádné hospodaření s prostředky ERC. Za svou činnost, je odpovědný prezidiu a řídícímu výboru ERC.

Vedoucí tajemnicí je Jitka Krausová z Českobratrské církve evangelické.

Vztah k dalším ekumenickým organizacím

Jak jsem již uvedla v prvním díle tohoto seriálu, ERC je členem (ať už plným - a to především prostřednictvím svých komisí, jak je naznačeno výše - nebo přidruženým) několika evropských a světových organizací. O této spolupráci budu podrobněji hovořit v souvislosti s jednotlivými ekumenickými organizacemi, jak si je budeme na stránkách Getseman postupně představovat.

Knihovnička

autor: 

Rádi upozorňujeme na dvě nedávné publikacenakladatelství Vyšehrad. Obě jsou věnovány dávné minulostikřesťanského myšlení, což neznamená, že by byly zcelaneaktuální.

První z nich je vydání českého překladuAugustinova spisu De doctrina christiana, který překladatelka aautorka úvodního eseje Jana Nechutová nazvala v české verziKřesťanská vzdělanost. Spis - jakési kompendium pro přípravukřesťanských vykladačů Písma a kazatelů - má nemalý význam prodějiny filozofie či lingvistiky; obsahuje však i pasáže, kterýmikartáginský biskup promlouvá i k nám věřícím. Například zajímavépodobenství o tom, jak přistupovat ke světské pohanské vzdělanosti- Augustin ji poněkud drasticky přirovnává k lupu, který siIzraelité při svém exodu z Egypta přisvojili: pokud snad filozofovéřekli něco pravdivého, co se shoduje s naší vírou "nejenže setakových věcí nemusíme děsit, ale máme si je u nich přivlastnit avyužít pro sebe, neboť oni nejsou jejich právoplatnými držiteli.Egypťané totiž neměli jen modly a těžkou dřinu, jichž se izraelskýlid hrozil a před nimiž prchal, ale měli též zlaté a stříbrnénádoby, šperky a pláště, které si onen lid při odchodu z Egyptapotají přivlastnil (nikoli o své újmě, ale na boží rozkaz), abyjich užíval lépe. (&) O kolik menší je množství zlata, stříbra aplášťů, které si odnesl onen lid z Egypta, ve srovnání sbohatstvím, které pak získal v Jeruzalémě (&), tak malé je takéveškeré - jakkoli užitečné - poznání získané z pohanských knih,srovnáme-li je s poznáním ze svatého Písma." (Druhá kniha, kapitoly60 a 63)

I když Augustinovo křesťanské sebevědomí vůčitehdejším "pohanům" můžeme snad dnes považovat za nepřiměřeně velkéa jeho otevřenost vůči pohanské tradici za příliš svázanoupředsudkem vlastní nadřazenosti, přesto je tato kombinacesebevědomí a otevřenosti - otevřenosti schopné asimilovat, nikolijen paušálně odmítat nebo bezduše napodobovat - podle mého názorurozumným postojem dnešního křesťana v nábožensky pluralistickéspolečnosti.

Druhou knihou, kterou můžeme doporučit vašípozornosti, je první díl trilogie Pavla Flosse Cesty evropskéhomyšlení. Nese název Architekti křesťanského středověkéhovědění a přináší obsáhlý a čtivě napsaný přehled dějin evropskéfilozofie od Boëthia až po pozdní scholastiky. Je sympatické, ževedle všeobecně uznávaných velikánů jako byli Anselm, Tomáš neboDuns Scotus se autor obsáhle věnuje některým méně známým, avšakpřesto velice pozoruhodným postavám této doby: Jan FiloponosGrammatikos, Dionysios Areopagita nebo Mikuláš z Autrecourtu zdemají celé kapitoly, zatímco v jiných podobných přehledech dějinfilozofie se často musejí spokojit s poznámkou pod čarou. Domnívámese, že kniha tak důstojně zaplňuje jedno prázdné místo v českéfilozofické knihovně, poučeně uvádí čtenáře do často již obtížněpochopitelných problémů tisíc let starého zápasu o poznání a vzdáváhold myslitelům, na které se neprávem zapomíná.

Chcete studovat teologii ekumenicky?

Martin Vaňáč

V minulém čísle byly zveřejněny informace očtyřletém bakalářském studiu Teologie křesťanských tradic naUniverzitě Karlově v Praze - Evangelické teologické fakultě.Studium je určeno především pro křesťany a vysokoškolské studentynebo absolventy z různých církví, kteří si svůj obor chtějírozšířit o ekumenicky orientované studium teologie. Forma studiaumožňuje kombinaci s jiným studiem nebo prací. Kromě každoročníhodesetidenního intenzivního soustředění probíhá výuka ve večerníchhodinách. Důraz je kladen na diskusi, písemný projev a individuálníkon-takt studenta s učitelem. Ekumenický charakter studia je dánjak vyučujícími z růz-ných církví, tak i rozmanitostí studentů.Skladba studentů je pestrá nejen církevní příslušností, ale irůznými obory a věkovým složením (nejmladšímu studentovi je 20 anejstaršímu 73 let).

Bližší informace naleznete na internetuhttp://www.iespraha.cz nebo dotazem namail tkt@etf.cuni.cz V době zkouškovéhoobdobí (do 20. února) neprobíhá pravidelná středeční a čtvrtečnívýuka a provoz studijního oddělení je omezen. Úřední hodiny jsou vestředu od 17 do 19 hodin. Výuka v letním semestru začíná ve středu23. 2. (1. ročník) a ve čtvrtek 24. 2. (2. a 3. ročník). Rozvrhnaleznete na internetových stránkách Institutu ekumenických studií(viz výše) a v příštím čísle Getseman. Přihlášky ke studiu jetřeba podat nejpozději do 28. února 2005.

Sloupec na obálce

autor: 

Had

Nejzchytralejší ze vší polní zvěře kterouHospodin Bůh učinil, byl had. (Gen 3, 1)

V Izraeli žije mnoho druhů hadů, ze kterýchvětšina je zcela neškodná a spíše pomáhá obyvatelstvu likvidacímalých obratlovců. Patří k nim např. hroznýšek turecký Eryxjaculus, dorůstající ovšem pro člověka úcty­hodných dvou metrů.Žijí zde také užovky, např. na Sinaji žijící Coluber sinai,kontrastně černě a bíle příčně kroužkovaná. Tomuto druhu velicepodobná Coluber elegantissimus žije v Arábii a jižnímIzraeli. Sinajský poloostrov je také domovem dvou drobných, okolo30 cm dlouhých a nenápadně zbarvených hmyzo­žravých užovekEirenis coronelloides a Eirenis coronella.

Přesto je třeba zachovávat opatrnost. Některépouštní druhy hadů, jako černá pouštní kobra Walterinnesiaaegyptia nebo zmije růžkatá Vipera ammodytes, jsoučlověku nebezpečné. Palestinská zmije Vipera palaestinae jejediným jedovatým hadem vysočiny. Její uštknutí může být smrtelné.Nevelká, asi tři čtvrtě metrová zmije paví Echis carinatuspatří k nejnebezpečnějším hadům. Ne snad, že by byla nějak extrémnějedovatá, ale každoročně uštkne poměrně mnoho lidí. Často totižžije v blízkosti polí či lidských sídel, a navíc má nebezpečný zvykzahrabávat se částečně do písku či prašné hlíny. Spolu s krycímzbarvením ji to činí prakticky neviditelnou, takže na ni lidésnadno omylem šlápnou. Zmije přitom dovede blížícího se nepřítelevarovat, podobně jako to dělají chřestýši. Protože však nenívybavena chřestítkem, vyluzuje varovný zvuk neobvyklým způsobem -stočí se do typického podkovovitého tvaru a tře boky těla protisobě. Drsné, silně kýlnaté šupiny, jimiž má tělo kryté, při tomtopohybu vydávají ostré skřípavé zvuky.

V Písmu a pravděpodobně i mimo něj je hadsymbolem zla, ducha urputnosti a neposlušnosti. Objevuje se hned napočátku bible, kde přispívá k pádu lidí (Gen 3, 4). Za podvodnésvedení Evy je potrestán ztrátou nohou a musí se nadále plazit vprachu: řekl Hospodin Bůh hadovi: "Protožes to učinil, buďproklet, vyvržen ode všech zvířat a ode vší polní zvěře. Polezeš pobřiše, po všechny dny svého života žrát budeš prach." (Gen 3,14). Had je i symbolem ďábla: A veliký drak, ten dávný had,zvaný ďábel a satan, který sváděl celý svět, byl svržen na zem a sním i jeho andělé (Zj 12, 9).

Mojžíšem vztyčený had na poušti byl symbolemvítězství nad zlem (Nu 21, 9). Podobně se Ježíš označuje za toho,kdo své učedníky vyzbrojuje pro úspěšný boj s mocí zla. Hle, daljsem vám moc šlapat po hadech a štírech a po veškeré sílenepřítele, takže vám v ničem neuškodí. (Lk 10, 19). Ježíš sámje přirovnáván k Mojžíšovu bronzovému hadu: Jako Mojžíš vyvýšilhada na poušti, tak musí být vyvýšen Syn člověka. (Jan 3,14).

Jedině u Matouše najdeme hada v poněkudkladnějším světle. Hadí obezřetnost je dávána za příklad: Hle,já vás posílám jako ovce mezi vlky; buďte tedy obezřetní jako hadia bezelstní jako holubice. (Mt 10, 16).

Zatímco u Izraelců je význam spojený s hadempřevážně negativní, v Egyptě byl had uctívám jako božstvoplodnosti, zdraví a života vůbec. V Řecku v některých svatyníchchovali i živé hady. Asklépiova hůl, symbol lékařů a lékárníků, jeobtočená hadem.

ZaL

Britští biskupové pranýřují poměry ve věznicích

Londýn (KAP) Angličtí a waleštíkatoličtí biskupové se vyslovili pro radikální změny v britskýchvěznicích. Poměry v britském vězeňství jsou podle nich skandální.Biskupové se zasazují o to, aby bylo uvězněno co nejméně lidí. Provězně by mělo být k dispozici více výchovných programů a drogovězávislí by měli podstoupit odvykací program. Trestanci mají vevelké většině nedostatky v čtení, psaní a počítání.

Biskupy též znepokojuje rostoucí početvězeňkyň. Ty jsou zřetelně zranitelnější než muži. Také ženy, kterévychovávají samy své děti, by neměly být vězněny. V Anglii je nyní141 vězňů na 100 000 obyvatel, zatímco v Nizozemí se jedná o 100lidí, 98 v Německu, 93 ve Francii a 64 v Dánsku.

Turecký ministerský předseda otevřel centrumtolerance

Ankara (KAP) Turecký ministerskýpředseda R. T. Erdogan otevřel v městě Beleku v blízkosti Antalyecentrum tolerance, které se skládá kostela, mešity a synagogy. 17milionů turistů by se mělo vracet domů s podivem nad zdejšíharmonií a tolerancí, řekl Erdogan. V té míře, v jaké se v Tureckuupevňuje demokracie, právo a spravedlnost, stoupá i vážnost Tureckave světě. Toleranční centrum zaujímá plochu asi 2 ha a vedlesvatyní zde najdeme také výstavní a muzejní budovy. Centrumnavazuje na tradici osmanské říše z konce 19. a začátku 20. stol.,kdy se vedle sociálních center zřizovala mešita, kostel asynagoga.

Bostonský arcibiskup se setkal s protestujícímifarníky

Washington (KAP) Ve sporu o rušenífarností se zdá, že bostonský arcibiskup Sean O'Malley částečněustoupil za svých požadavků a nejméně dvě z farností určených kezrušení budou zachovány. Neoficiálně se setkal se zástupci farníků,kteří své kostely na protest obsadili. Z 357 farností arcidiecézejich bylo doposud zrušeno 50. Plánuje se zrušení celkem 83 farnostía 67 kostelů. Majetek 16 farností je na prodej.

O'Malley zdůvodnil svá opatření klesajícímpočtem návštěvníků bohoslužeb, nedostatkem kněží a finančnímiproblémy. Diecéze je značně zatížena odškodněními na základě žalobproti kněžím a církevním spolupracovníkům obviněným ze sexuálníhozneužívaní dětí a mladistvých. Jejich výše dosahuje milionovýchčástek v dolarech.

Čína: vstupné na mši byla fáma

Peking (KAP) Farář jižní katedrály vPekingu (Nantangu), Ren Li Jun, dementoval tiskovou zprávu, že vloňském roce vybíral ve své katedrále vstupné na mši ve výši 5euro. Jak uvedla vatikánská misijní tisková agentura Fides, řeklpouze v kázání, že by věřící měli dávat milodary. Vstupenkyrozdělované z organizačních důvodů byly bezplatné. Misijní tiskováagentura AsiaNews uvedla, že účast na křesťanských bohoslužbách vNantangu ovládaném čínskou Vlaste­neckou církví byla podmíněnavstupným v výši 50 jüanů.

Moldávie: Nové "dětské město"

Kišiněv (KAP) "Město dětí", projektrakouského jesuity P. Georga Sporschilla, byl otevřen deset dnípřed vánoci v moldavském městě Pirita. Přítomen byl i moldavskýprezident Vladimir Voronin. Díky Sporschillově projektu najde novýdomov 300 opuštěných a osiřelých dětí. Prezident Voronin nazval"dětské město" místem naděje pro mladé lidi a pro budoucnost země.Sporschillova Spo­leč­nost pro sociální projekty renovovala spodporou moldavské vlády bývalou dětskou vesničku 30 km od hlavníhoměsta Kišiněva.

V první fázi bylo postaveno či opraveno šestdomů celkem pro 130 dětí, marodka a hospodářské budovy. Během šestiměsíců byla do prvních domů ve městě zavedena voda a plyn ainstalováno ústřední topení. Znamenitá spolupráce, připravenost kdarům a pozoruhodný know-how umožnily otevření dětského městečkaještě před zimou, zdůraznil otec projektu P. Sporschill. Co jsme senaučili v Rumunsku, chceme nyní uplatnit také v Mol­davii,řekl.

Projekt pomáhá v zemi s enormními sociálnímiproblémy. Více než jeden milion z 4,4 milionového obyvatelstvaemigroval; ti, kdo zůstali, jsou především chudí, staří, nemocní aděti. Stovky dětí žijí dnem i nocí na ulicích hlavního městaKišiněva. Jejich rodiče odešli do zahraničí, aby si našli práci.Osmdesát procent obyvatelstva žije pod hranicí bídy.

Britské katedrály stimulují místní ekonomiku

Londýn (KAP) Britské katedrály jsounejen místy bohoslužeb, ale podporují i místní ekonomiku. Podlenejnovější studie organizace věnující se britskému kulturnímudědictví English Heritage navštívilo předešlý rok katedrály okolo8,8 milionů návštěvníků. Ti přinesli do okolních měst obrat až 215milionů euro. Toto číslo se skládá z výdajů turistů, platůzaměstnanců a pracovníků v katedrálách. Podle výpočtu 42 zkoumanýchkatedrál poskytuje 1885 pracovních míst na plný úvazek a dává práci5500 lidem. Katedrálu navštívil každý třetí školák v zemi. Vedoucíspolečnosti English Heritage, Simon Thurley, řekl, že katedrályjsou více než historické stavby. Slouží také společenskésounáležitosti a pro svá města jsou místem společných oslav ismutečních shromáždění.

Irsko: Řeholnice předala svou výhru ve výši 100 000Euro

Dublin (KAP) Irská řeholnice KathleenMurphyová často využívá levné lety. Cestou z Edinburghu ke svénemocné matce do Galway obdržela padesátiletá milosrdná sestra odletecké společnosti Ryanair jako stomiliontá pasažérka šek na 100000 Euro. Peníze však předala podle vlastních slov svému řádu."Protože jsem slíbila žít v chudobě," odůvodnila svůj krok.

Biskup Gaillot doufá v usmíření s vedením církve

Paříž (KAP) Před deseti lety bylzbaven úřadu francouzský biskup Jacques Gaillot. Nyní má naději nausmíření s církevním vedením. V rozhlasovém vysílání citovali jehoslova, že očekává vstřícný krok od francouzské biskupskékonference. Gaillot byl sesazen 13. ledna 1995 ze svého úřadubiskupa francouzské dieséze Evreux rozhodnutím Vatikánu. Od té dobyje titulárním biskupem bývalé severoafrické diecéze Partenia z 10.nebo 11. století, která zanikla po islámském výboji.

Gaillot sdělil, že byl pozván arcibiskupem zLyonu, kardinálem Philippem Barbarinem, jako přenášející na setkáníkněží. Svou hlavní pozornost upírá ne na církev jako instituci, alena skutečně důležité problémy vyloučených ze společnosti. Biskup seangažoval především pro bezdomovce, ilegální přistěhovalce a dalšíokrajové skupiny společnosti. Založil virtuální diecézi nainternetu. Gaillot je známý především pro své kritické postoje vůčitomu, jak katolická církev přistupuje k celibátu, antikoncepci ahomosexualitě. Již v roce 2000 se Gaillot a francouzská biskupskákonference pokusili o symbolické gesto usmíření, po němž všaknenásledovaly praktické kroky.

USA: 35 % katolíků v neděli chodí do kostela

Washington (KAP) V USA přicházíprůměrně každou neděli na bohoslužby 25 milionů katolíků, tj. 35 %věřících této církve. Tento podíl zůstává stabilní, jak se ukázalov letech 2000 až 2004. Ke změně nedošlo ani po skandálech v roce2002, jak ukázala studie Georgetownské university ve Washingtonu.Návštěvnost nedělních bohoslužeb je ve srovnání s Evropou na vysokéúrovni. Studie vycházela celkem z 10 sčítání mezi zářím roku 2000 a2004. Odhadovaný podíl ležel v rozmezí 31 % a 39 %.

Bavorsko: Zemský biskup odmítá kritiku kardinálaKaspera

Mnichov (KAP) Evangelicko-luterskýzemský biskup Bavorska Johannes Friedrich odmítl kritiku kuriálníhokardinála Waltera Kaspera, který se negativně vyslovil kevangelickému dokumentu o ordinaci duchovních. Friedrich, který jepověřencem své církve pro vztahy s katolickou církví, řekl, žeKasper Sjednocenou evan­gelicko­-luterskou církev Německa (VELKD)"zásadně nepochopil".

Biskupská konference VELKD zveřejnila vlistopadu dokument Všeobecné kněžství, ordinace a církevnízplnomocnění. Luteráni v něm rozlišují mezi celoživotní ordinací ačasově a místně omezeným pověřením k určité službě. Kasper dokumentneobyčejně ostře kritizoval a označil jej za krok zpět vekumenickém dialogu.

Biskup Friedrich však řekl, že tento internídokument měl právě napravit ono problematické zacházení se slovem asvátostí, o němž se kardinál Kasper domnívá, že by mohlo zdokumentu vyplynout. Cílem nebylo odůvodnění úřadu, ale nápravapraxe v duchu luterského pojetí. V evangelicko-luterské církvimohou nejen ordinovaní faráři, ale i ostatní členové společenstvípředsedat večeři páně, jestliže k tomu mají pověření. Tato praxe jevšak katolické církvi cizí a Kasper ji označil za "ekumenickynepoctivou".