Klimatická změna jako oslovení a výzva

Jiří Nečas

Záplavy, sucha, vichřice a dalšíextrémní výkyvy počasí nás budou potkávat častěji a budou nás státvíc peněz. Takto jednoznačně vyznívá zpráva Evropské agentury proživotní prostředí (EEA) o dopadech klimatických změn na Evropu,která byla zveřejněna v polovině srpna 2004. Víc bude pršet naseveru Evropy, naopak na jihu bude sucho, což může ohrozitzemědělství v některých oblastech. Vlny horka budou častější, cožznamená hrozbu pro lidi s chatrným zdravím. Ledovce budou tát,dokonce až 3/4 ledovců ve švýcarských Alpách zmizí do roku 2050.Také stoupnou hladiny moří - v posledním půlstoletí stoupalahladina evropských moří o 0,8 až 3 mm ročně. Objevují se novédůkazy o tom, že oteplování posledních padesáti let je spojeno slidskou činností a stále akceleruje. Rozsah a tempo klimatickýchzměn s největší pravděpodobností přesáhl všechny přirozené odchylkyklimatu za posledních víc než tisíc let, píšou autoři zprávy EEA.Tempo globálního oteplování je nyní téměř 0,2 °C za desetiletí. VEvropě se za sto let průměrná teplota zvýšila o 0,95 °C apředpovědi hovoří o tom, že v tomto století stoupne dokonce o 2 až6,3 °C v závislosti na vývoji emisí skleníkových plynů.

Probíhající klimatická změna jeskutečností. Lze diskutovat o tom, do jaké míry se na ní podílíčlověk a do jaké míry jsou její příčiny v přirozených procesech,které člověk ovlivnit nemůže. Názory odborníků jsou různé, avšak vnaprosté většině se shodnou v tom, že ani příspěvek člověka, anipřirozené příčiny nejsou zanedbatelné.

V posledních letech minulého stoletíse častěji než o klimatické změně hovořilo o globálním oteplování.Ze Slunce dopadá na Zemi ve formě záření ohromné množství energie;část se odráží, část Země pohltí. Zachování stacionárního tepelnéhostavu je zajišťováno tím, že Země přijatou energii zas ve formětepelného (infračerveného) záření vyzáří do prostoru. Pro člověkapříznivá teplota je udržována díky tzv. skleníkovému efektu, kterýzáleží v tom, že část vyzařovaného infračerveného záření jezachycena atmosférou. Na skleníkovém efektu se podílí řadakomponent atmosféry; mezi nimi je i oxid uhličitý. Významnoupříčinou změny klimatu je růst jeho podílu v atmosféře, který jezřejmě důsledkem lidmi iniciovaných spalovacích procesů. S tímroste i podíl atmosférou pohlcovaného tepelného záření, roste takmnožství energie v atmosféře, jehož nejjednodušším projevem je růstprůměrné teploty - proto globální oteplování. Větší množstvíenergie v atmosféře se může projevovat i jinak, např. jakokinetická energie proudícího vzduchu; různých katastrofických jevůsouvisejících s nebezpečně rychlým prouděním vzduchu skutečněpřibývá.

Země se otepluje - tedy rosteprůměrná teplota. To je alarmující skutečnost, přestože hodnotyjejích přírůstků za rok či i desetiletí jsou mnohem menší než jedenní či roční amplituda teplot. Většina modelů naznačuje, že přirůstu průměrné roční teploty Země se bude zvětšovat místní i časovávariabilita teploty, změní se rozložení i intenzita větrů,vlhkosti, srážek apod. Místy může dojít i k zlepšení úrodnosti,avšak v globálním měřítku probíhající klimatická změna vede kjejímu zhoršení. Podobné tvrzení platí obecně o životníchpodmínkách.

Není jednoduché probíhající změnu,týkající se nesmírného množství parametrů a indikátorů, jednoduše avýstižně vyjádřit. Jedním z nepochybných ukazatelů je právěrostoucí podíl oxidu uhličitého v atmosféře. Stojí za to tutoskutečnost konfrontovat s modely ukazujícími, že Země bez života byměla mnohem větší podíl CO2 v atmosféře, než tomu je při existenciživota. Růst podílu tohoto plynu v atmosféře je zřejměantropogenní, může za něj člověk. Nelze se vyhnout otázce, zda zdenedostáváme kvantitativně vyjádřitelné varování o tom, že svoučinností (spalováním fosilních paliv, zejména v energetice adopravě) působíme proti (lidskému, živočišnému) životu.

Shodněme se na těchto tezích:

a) Klimatická změna probíhá,

b) Člověk se na ní v nezanedbatelné míře podílí,

c) Klimatická změna znamená zhoršení životníchpodmínek (nejen) pro člověka.

Jak na tyto skutečnosti má člověkreagovat? Nabízejí se v podstatě čtyři možnosti:

1. Nedělat nic;

2. Změnu kompenzovat uměle nastartovanýmikompenzačními procesy;

3. Omezit činnosti, které změnu vyvolávají, popřípaděk ní přispívají;

4. Naučit se ve změněných klimatických podmínkáchžít.

První možnost, nedělat nic, je snadve všech etických systémech nepřijatelná; pro křesťana či Žida je vostrém rozporu s posláním člověka uvnitř stvoření. Lze říci, že byto byla zrada lidství.

Druhá možnost je jak zvědecko-technického, tak i z etického hlediska neuskutečnitelná. Ai kdybychom vyvinuli příslušné prostředky a dokázali se jakolidstvo na jejich užití sjednotit, vždy při tak mohutném zásahu byzde bylo značné riziko nežádoucích nepředvídaných či dokoncenepředvídatelných efektů. Šlo by tak o porušení všeobecněpřijímaného principu předběžné opatrnosti (PPO)¹.

Naproti tomu třetí možnost je s PPO vsouladu. Uskutečňovat takováto omezení je nutné, avšak nikolidostačující. Problémem je lidská neochota něco změnit ve svýchnárocích a návycích.

S klimatickou změnou se musíme naučitžít. Vzhledem k rostoucí vzácnosti pitné vody i úrodné půdy (ano,té půdy, jíž se dnes tak bezostyšně plýtvá) je nezbytné začít sivzácných zdrojů - Božích darů - opravdu vážit, hospodařit s nimi ašetrně s nimi nakládat.

Tyto skutečnosti musí jednotlivci ilidská společenství vzít za své - je to nutné k tomu, aby život nazemi v té formě, v níž zahrnuje i život lidský, nespěl k zániku. Jenutná koordinace akcí na všech úrovních. Je nutná změna jednání,myšlení, vnímání skutečnosti; úvahy o podmínkách lidské existencena Zemi tak směřují k nezbytnosti pokání. Probíhající změna klimatuk němu přímo vyzývá. Může být Božím hlasem, zřetelným, avšak přestood většiny lidí zůstávajícím bez odezvy. Ježíšovy požadavky směřujík přivlastnění uvedené třetí a čtvrté možnosti reakce člověka navývoj klimatu. Jeho etika není iracionální, nýbrž plně racionální aživot podporující; postihuje nepoměrně hlubší souvislosti nežjednání založené na dnešním kultu mamonu. Při tom nejde jen oindividuální změny; konec konců modelový příklad pokání Ninivanů zJonášovy knihy svědčí o kolektivním přijetí změny jednání - skrálem na čele.

Člověk, který ví o Hospodinu, můžeudálosti vnímat jako Boží řeč. Na rozdíl od biblických svědků dnesmáme Písmo jako možný korektiv, měřítko, a tak jsme na tom lépe nežbiblické osobnosti. Můžeme vnímat skutečnost ve světle poznání Bohaa v událostech hledat a nacházet Boží hlas. Věříme, že existujeaktivní interakce mezi člověkem a Bohem. Člověk se modlí a Bůhodpovídá - třeba prostřednictvím různých událostí a procesů. Bůhmůže hovořit a hovoří i prostřednictvím klimatické změny, kterábourá scestný, evangeliu odporující hodnotový systém našícivilizace materiálního přebytku a vede k zamyšlení nad celým našímekonomickým systémem, který je pro nás zdrojem pohodlí a poměrnějednoduchého života. Je pravda, že lepší ekonomický systém zatímneznáme, což však neznamená, že bychom o něj neměli usilovat. Vnaší části Evropy máme špatné zkušenosti z komunismu. To ovšemneznamená, že bychom se měli uzavřít vůči Božímu oslovení, vůčivýzvě k pokání, ke změně. Současný stav světa je výzvou k aktivitě.Nový ekonomický systém musí někdo vytvořit. Pro jeho tvorbu musívznikat "podhoubí". Jako křesťané můžeme stavět na Kristu anemusíme se potácet v relativnosti dobového uvažování. Buďme tedyzdravě kritičtí k současným ekonomickým paradigmatům, která jsouskutečně lživá. Nemusíme/nemáme/nesmíme se klanět Baalovi (lžibohu)HDP² a jehorůstu. Máme nést poselství o pravém Bohu, o naději v Kristu, anikoli v růstu HDP. Evangelium dává sílu být jinými, postavit seproti lži. Je třeba nést je do současného světa, v němž probíhá asvými důsledky hrozí klimatická změna. Bůh Stvořitel nastavilfyzikální parametry tak, aby se uskutečnil zázrak života. Dalčlověku určité poslání a vybavil ho schopnostmi, aby je mohl plnit.Lze tak mluvit o spolupráci mezi člověkem a Bohem³. V jejím rámci je na člověkudefinovat a nastavit vhodné sociálně ekonomické parametry. Úkol jeto velký. Abychom jej mohli plnit, jsme voláni k pokání, pokoře,úctě k druhým a spolupráci s nimi.