V neděli v našem kostele četli evangelium nevlídně zmiňující jistou skupinu náboženských virtuosů, dávajících na odiv nápadně zbožné obleky a svazujících druhým lidem těžká břemena, kterých se sami nedotknou ani prstem.
I když antičtí farizeové již zdávno zmizeli z obzoru, jejich know-how se předává dál. Těžká břemena se svazují třeba právě v katolické církvi: Eucharistie kupříkladu je odpírána nejenom zatvrzelým hříšníkům a heretikům, kde bychom to čekali, ale i lidem, kteří jenom odmítají opustit svého partnera, s nímž mají děti, anebo lidem, kteří věří vpodstatě totéž, jen se kdysi narodili do nekatolické rodiny.
První biskupský synod pod papežem Benediktem XVI. demonstroval, že se na této praxi mnoho měnit nebude. Je tady však aspoň jedna dobrá zpráva: Požadavek zrušit přijímání na ruku nebyl akceptován, a tak katolická eucharistie nemusí ani pod novým papežem připomínat krmení půlročního nemluvněte. Neměli bychom vše líčit jen negativně. Přečtěte si úvahu Martina Vaňáče.
Shodou šťastných okolností a odvahy některých politiků se podařilo na Slovensku výrazně pokročit s odhalováním praktik totalitních režimů a jejich tajných i veřejných přisluhovačů. Z uveřejněných archivů StB tak vypluly na povrch i nepěkné informace o předlistopadové činnosti arcibiskupa Jána Sokola, nynějšího hlavního představitele slovenských katolíků.
Jistě, spisy StB nejsou neposkvrněným zrcadlem pravdy a jejich obsah je třeba brát se značnou rezervou. V tomto případě ale mluví i jiné indicie pro to, že Ján Sokol má na hlavě pořádný kus másla. Uvidíme, jak církev, která tak usiluje o svou čistotu v případě rozvedených žijících vnovém vztahu, bude svou čistotu bránit v případě tajného agenta v mitře. Pavel Hradilek, který o případu referuje, uvádí jedinou jistotu: trnavský arcibiskup nemůže být ze své funkce vyhozen obvyklou metodou povýšení do diplomatické funkce – neumí totiž žádný cizí jazyk.
Jenže ani to není stoprocentní, napadá mě. Co kdyby někdy potřebovali nového nuncia v Praze?
Ale dnešní biskupové, i když sem tam hříšníci, většinou působí jako vybledlé barvotisky proti svým předchůdcům z dávné minulosti. Připomeňme si třeba orgie pořádané na přelomu patnáctého a šestnáctého století Alexandrem VI. Hosté tehdy po jídle dostali k dispozici prostitutky a Svatý otec závěrem na základě záznamů pověřených sluhů odměňoval ty z přítomných, kteří se během večera zmocnili největšího počtu lehkých žen. Bez znalosti některých detailů člověk jen obtížně pochopí vražedný protiřímský zápal reformátorů, jako byl John Knox (píše o něm v tomto čísle Veronika Handová).
A jedním z aspektů renesančního papežství byl takzvaný nepotismus – rozdílení církevních prebend mezi příslušníky vlastní rodiny. František Pekárek si dal práci a mimo jiné zjistil kvantitativní rozměr tohoto jevu v renesančním kardinálském sboru. Jeho text o renesančních kardinálech prosím čtěte nejen jako historickou studii o jisté poměrně málo početné skupině lidí, ale i jako pozadí umožňující lépe pochopit mnohověcí, s nimiž se setkáváme dodnes. Vedle teologických a ekumenických důsledků reformace a protireformace možná i ohromný strach z pohlavnosti a intimních vztahů, který zejména v katolictví stále tolik zneužívají různí vazači břemen.