Diskuse o hnutí My jsme církev

autor: 

 

Následující dopisy čtenářů reagují na článek Jiřího G. Kohla Bilance deseti let hnutí My jsme církev, který přinesly minulé Getsemany. Spolu s dalšími ohlasy je nejdete na našich webových stránkách http://www.getsemany.cz.

Kritický pohled na hnutí My jsme církev

Radim Beránek

Církev žije tehdy, když se neustále reformuje („Ecclesia semper reformanda“). Je třeba ocenit snahu všech, kterým jde o skutečnou reformu církve, zvláště pokud s reformou začínají sami u sebe, ve své rodině, farnosti apod. – tím samozřejmě nevylučuji návrhy k širším institucionálním reformám.

Nicméně hnutí Wir sind Kirche (WSK) mne z několika důvodů naprosto neoslovuje. Člověka hned na první pohled zarazí, že ačkoli se Jiří G. Kohl snaží WSK prezentovat jako hnutí zakořeněné v pneumatologickém rozměru církve, jsou jeho požadavky takřka výhradně omezeny na institucionální otázky. Kohl sám přiznává, že WSK „nikdy netvrdilo, že by požadované reformy mohly vyřešit současnou církevní krizi“ – skutečnost je ale taková, že WSK skutečně s ničím jiným, než se svými pěti do kola omílanými požadavky, nic nepřineslo.

Z těchto požadavků je třeba ocenit výzvu k „spolupráci a spolurozhodování místní církve při jmenování biskupů“ – myslím dokonce, že k překvapení mnohých se nový papež v této problematice spíše přiblíží než vzdálí tomu, co WSK požaduje. O zdobrovolnění celibátu se diskutuje již delší dobu, k tomu nebylo podnětu WSK ani třeba. Ordinace žen, ač teologicky je proti ní málo dobrých argumentů, se mi jeví jako „sociologicky“ nereálná – její okamžité zavedení by vedlo pouze k církevnímu schizmatu a prohloubení krize. Nevím, co si mám počít s požadavkemna „pozitivní hodnocení lidské sexuality“ – neznám totiž žádný současný dokument Magisteria, který by sexualitu chápal jako negativní. Poté, co se na Světovém dni mládeže WSK prezentovalo pouze svými billboardy „Správný katolík používá kondom“, považují za špatný vtip, jestliže WSK požaduje „místo ochromujícího zaměření na sexuální morálku důraznější oslovení jiných důležitých etických témat“. Kdo tady vlastně přehlíží radostnou zvěst a je fixován na sexuální morálku – magisterium, anebo WSK?

Je třeba říci, že ačkoli je hnutí WSK často prezentováno jako zástupce většiny katolických laiků, můj dojem je takový, že se s jeho požadavky v žádném případě většina německých katolíků neidentifikuje. To se ukázalo především po smrti starého a volbě nového papeže, kdy WSK, v televizi doprovázené neúnavným triem „profesionálních kritiků“ Drewermann-Hasenhüttel-Küng, neustále vyjadřovalo své negativní hodnocení Jana Pavla II i rozčarování nad volbou Ratzingera, zatímco „zbytek světa“ meditoval o významu a smyslu života, stáří, smrti, o tom co znamená věřit v dnešní době, o službě církve tomuto světu – v napjatém očekávání toho, co přinese pontifikát nového papeže. Pokud se v televizi objevili zástupci WSK, pak předváděli pouze apriori zoufalé kroucení hlavou nad tím, „co nám to ti kardinálové vyvedli“.

Hnutí WSK vzniklo z důvodů instituční krize a svou fixací na kritiku instituce bohužel dokazuje, že ještě místo svého zrodu existenciálně nepřekročilo – již deset let nadále pouze opakuje tu samou písničku, spirituálních (tedy skutečně pneumatologických) podnětů pro reformu církve přináší málo. Nemohu si pomoci, ale WSK nepovažuji zatím za milník v dějinách církve stále se reformující, ale za slepou uličku.

Církev postrádá možnost svobodné diskuse

Jaroslav Šotola

Z hnutí Wir sind Kirche mám dobrý pocit, přestože, jak se zcela dobrovolně přiznám, ho znám převážně z prezentací v Getsemanech. K jeho přínosu a otázce soustředění se na pneumatologické či institucionální otázky: Toto rozdělení a kritika toho, že WSK nepřineslo v duchovním rozměru nic podstatného, zakrývá jeden zcela zásadní rozměr – zcela bolestný nedostatek možnosti svobodně a plodně diskutovat otázky působení naší církve v dnešním světě na půdě jí samotné, přinejmenším takovým způsobem, jak je běžné v demokratické společnosti. Zoufalé volání pak v abnormální situaci může sklouznout k jednostrannostem či extrémním projevům (takový případ např. Palach), ale zůstane prstem ukazujícím na neudržitelnou situaci, tedy našem případě zjednodušeně na to že katolická církev se dělí na ty, kteří rozhodují, aniž by byli voleni a na ty, co poslouchají, aniž jim je nasloucháno.

Reformační denominace správně provedly a provádějí potřebné reformy, měřit jejich úspěch je ošidné; jejich problémem je ovšem to, že ve velké míře zavrhly liturgickou (a také spirituální, řádovou) tradici, což je fenomén, který podle mého dnes drží či vede lidi do katolické církve. Navíc si nemyslím, že by viditelnost katolické církve na rozdíl od „neproblematického“ splynutí protestantských denominací s dnešním světem bylo něčím tak hodnotným.