Malé křesťanské společenství: kde začít?

Chceme-li se zabývat organizováním malých společenství, vyvstává otázka, jak začít. Dobré je začít usilovnou modlitbou, v níž může být úkol, který je před námi předložen Bohu. Pak tu samozřejmě musí být osoba či více lidí, kteří jsou tou myšlenkou zasaženi. Může to být laik, řeholník nebo klerik. Nestačí ovšem, aby byl někdo myšlenkou nadšen, jestliže pro ni nezíská lidi „zdola“. To, odkud iniciativa pochází, nemívá žádné významnější důsledky. Co ovšem je velmi důležité, je, aby lidé přijali myšlenku za svou. Zdá se, že v Africe a většinou iv Asii vycházela iniciativa od biskupů; našla však úrodnou půdu mezi lidmi. Řekl bych, že v Irsku vychází v současné době iniciativa více „zdola“, z lidu Božího.

Další zásadou je, že musíme začínat odtud, kde se právě nacházíme. Znamená to, že musíme pozorně brát v úvahu místní podmínky. Jestliže například hodlám zavést skupiny v Africe, mohu počítat s tím, že se tam mezi prostými lidmi setkám se silným smyslem pro společenství a rodinu. Půda je připravena, a já mohu přímo začít s prací uvést společenství do chodu. Tak jsem to viděl v afrických podmínkách nejednou fungovat.

Na Západě se věc má naprosto jinak. Lidé se velmi často cítí odcizeni, rodina a společenství jsou zesláblé. Za uplynulá desetiletí bylo mnoho lidí žijících v Dublinu ze svých společenství s dlouhou a bohatou tradicí ve vnitřním městě vykořeněno, a přestěhovalo se do beztvarých předměstí, kde byli obklopeni cizinci. Jádro rodiny bylo vystěhováno, aby se někde zmítalo bez opory ze strany prarodičů,strýců a tet, bratranců, sestřenic nebo sousedů. Je to traumatizující zkušenost. Prvním úkolem v takové situaci je posilovat základní lidské vztahy. Měli bychom tedy usilovat o to, aby se lidé seskupovali na jakékoli bázi – rekreační, sociální nebo politické. Na počátku může být třeba jen nějaké popovídání při šálku kávy, což by mohlo být prvním krokem k navázání těch příjemných mezilidských vztahů, na které se pro samý chvat postavit více a více domů zapomíná.

Ve městě Perth v Austrálii se místní malé křesťanské společenství angažovalo tak, že podporovalo soudržnost lidí ve svém obvodě s nadějí, že se zde vytvoří sousedské vztahy. Věděli, že něco takového nevznikne přes noc. Postupně se svými sousedy vytvářeli sociální kontakty a zapojovali je do takových aktivit, jako je umělecká tvorba a řemeslo. Pamatujisi také, že se scházeli, aby se společně sdíleli nad Biblí a modlili se. Dokonce i v Jižní Americe, kde obyvatelé těch nejchudších městských čtvrtí, barrios, mají pro společenství smysl, jsem se setkal s formačními kurzy v řadě oblastí – spirituální, vzdělávací a technické, které posloužily jako vhodné prostředky pro „nastartování“ malých společenství.

Ať už se nacházíme kdekoli, hodláme-li založit nějakou skupinu, první potřebnou věcí jsou informace. Ti, kdo jsou do věci zapojeni, potřebují něco o malých křesťanských společenstvích znát, což je popudem k tomu uspořádat na toto téma nějaký kurz nebo pracovní seminář. Během semináře se animátoři mohou navzájem informovat, jak společenství prakticky fungují a jaký je jejich pohled do budoucnosti. Ale jak jsme se již zmínili v úvodu, není to nějaký úhledný balíček, který bychom jemným zatáhnutím stuhy rozbalili a nalezli v něm recept. Takový neexistuje. Jsou tu jen nápady, několik praktických návrhů, jež by mohly napomoci k tomu, aby skupiny obecně nabraly správný směr. Nejdůležitější ze všeho je, aby účastníci vše, co bylo na semináři řečeno, posoudili ve světle svých vlastních zkušeností, neboť jsou to právě oni, kdo by to vše měli proměnit v hmatatelnou skutečnost, a to právě v podmínkách, ve kterých žijí. Společenství jsou totiž v těsném vztahu k prostředí, v němž se nacházejí. Nemohou být transplantována z jedné situace místa do druhé, aniž by se musela proměnit.

Je užitečné poznamenat, že takový seminář by měl být několik týdnů předem veřejně ohlášen. Jako prostředek k tomu může posloužit kázání, farní zpravodaj, místní rozhlas, domácí návštěvy nebo dokonce i oslovení některých lidí, kteří by dle názoru organizátorů mohli mít o věc výrazný zájem. Kurz by měl být otevřený všem, kdo by se mohli zajímat o téma, které bylo prve krátce vysvětleno. Bylo by ovšem též vhodné zmínit se, že i lidem, kteří se již nacházejí v nějaké skupině, ať již náboženské nebo sekulární, by kurz mohl být též velice užitečný. Pokud si přejeme, aby na pozvání reagoval slušný počet zájemců, musíme se patřičně připravit.

Jestliže se ti, kdo procházejí kurzem, rozhodnou, že malé křesťanské společenství založí, je třeba je vést k tomu, aby svůj úkol pojímali navýsost prakticky. Mlhavé úmysly jsou zde zcela bez užitku. K tomu, aby bylo možné skupiny uvést do života, je zapotřebí asi čtyř až pěti kroků. Účastníci jsou vyzýváni, aby tyto kroky rozlišovali při dialogu a při instruktážích nad Písmem.

Na podzim roku 1994 jsem byl zapojen do semináře v jedné dublinské farnosti. Po dobu šesti týdnů jsem ho vedl vždy každý čtvrtek dvě hodiny. Myšlenky o ideální představě a praxi společenství byly celkem přijímány i sdíleny a účastníci je srovnávali ve světle vlastní situace. Většina z nich byla zapálena pro myšlenku taková společenství ustavit. Pak ale nastal úkol, aby každý vzal toto riziko na sebe. Jak takové zakládání vlastně probíhá? Účastníci se rozdělili do skupin a diskutovali. Přitom brali do rukou také Bibli, aby do věci vnášela své světlo, a modlili se. Když se sešli, předkládali níže uvedené body vyjadřující, jak by to mělo fungovat:

- Předně budou stavět na existujících skupinách a přitom se budou pokoušet obohatit je tak, aby se mohly stát malými křesťanskými společenstvími a nezůstávaly pouhými skupinami.

- Ti, kteří nejsou členy žádné existující skupiny, začnou budovat svou vlastní – s výhledem, že se z ní společenství stane.

- Chtějí zdůrazňovat celou oblast spirituality; byla tam i jedna aktivistická skupina, která sestarala o všemožné potřeby ve farnosti, nicméně její členové pociťovali, že jejich spirituální zázemí je nedostatečné.

- Rozhodli se starat se zvláště o lidi žijící ve ztížené ekonomické situaci, jako jsou například lidé dojíždějící za prací.

- Nakonec se rozhodli, že každá skupina bude mít svou kontaktní osobu – člena, který by udržoval styk s různými společenstvími; navíc by měl být určen ještě někdo jiný, kdo by příležitostně svolával všechna společenství dohromady. Je to opatření, které mělo zabraňovat izolaci skupin.

Ačkoli zde pro pojem „společenství“ používáme slovo „skupina“, abychom se tak vyhnuli opakování, je mezi oběma striktně vzato podstatný sociologický rozdíl. Ve skutečnosti posun od skupiny ke společenství je obrovská změna. Rozdílnost spočívá v tomto:

- Skupina je nesena určitým cílem (např. studovat Bibli nebo zachraňovat velryby), zatímco zájmy společenství jsou široké (např. život víry jako celek, předávání víry, mír a spravedlnost, životní prostředí, mládež atd.).

- Členové skupiny bývají obvykle stejného věku, zaměření nebo i pohlaví (např. mládež, manželské páry nebo ženy); naproti tomu ve společenství se lidé odlišují věkem, sociálními podmínkami, rasou, pohlavím, dokonce i náboženskou praxí, jde-li o společenství ekumenické.

- Skupina bývá dočasná, shromažďuje se za určitým účelem a rozpouští se ve chvíli, kdy jejího cíle je dosaženo; na druhé straně společenství směřuje k tomu, aby bylo dlouhodobé.

- Nejpodstatnější rozdíl však spočívá vtom, že členové skupiny nutně nesměřují k vytvoření hlubokýchvztahů, zatímco ve společenství se takový důraz klade.

- Obecně vzato nebývá skupina pro své členy prioritou, zatímco ve společenství tomu tak je.

Nechceme na tyto rozdíly poukazovat proto, že bychom si skupin nevážili. Naopak je opravduzapotřebí, abychom konstruktivní seskupení jakéhokoli druhu – ať již náboženská nebo sekulární – podporovali. Zde jde pouze o to poukázat na rozdílnosti udávané sociology.

Sám bych chtěl usilovat o to, aby malá křesťanská společenství podporovala jiná malá křesťanská společenství – stejně tak jako skupiny všeho druhu, ať již náboženské nebo sekulární, jež podnikají cokoli, aby se účastnily na budování lepšího světa. Navíc budou společenství usilovat o vzájemné propojení. Záštitu nad křesťanskými skupinami všeho druhu by pak samozřejmě poskytovala církev, což je skutečnost, jež by mohla zajišťovat jistou soudržnost.

Dalším námětem pro budování malých křesťanských společenství je stavět na existujících skupinách tím, že jsou transformovány ve společenství. Čtenář si vzpomene, že na tomto postupu, jak shora uvedeno, se účastníci dublinského semináře dohodli a s jistým úspěchem jej, pokud je mi známo i uváděli do praxe. Je myslitelné představit si množství zájmových skupin, jež by se mohly proměnit do takových podob, jako jsou:

- biblické studijní skupiny,

- skupiny biblických meditací,

- skupiny duchovní obnovy,

- modlitební, charismatická, liturgická, hudební a katechetická seskupení,

- nástavbové kurzy,

- malá sdružení pro slavení eucharistie po domech,

- diskusní skupiny zaměřené na problematické otázky,

- skupiny angažované v zápase o dosažení určitého cíle,

- účastníci pracovního semináře, programů (křesťanská iniciace pro dospělé, manželská setkání, obnova) nebo praktických úkolů,

- spolupracovníci,

- spolužáci,

- námořníci sloužící na téže lodi,

- blízcí sousedé,

- lidé téže etnické příslušnosti – zůstanou-li ovšem otevřeni vůči lidem jiného etnického původu.

V Africe to často bývá:

- jádro rozšířené rodiny,

- skupina pokřtěných v dospělosti,

- skupinka vytvořená v rámci osady, vesnice nebo stanice.

Nakonec je třeba zdůraznit, žecelý proces vzniku malého křesťanského společenství by měla doprovázet vroucí modlitba.

Ukázka zknihy irského salesiána Jima O´Hallorana Církev jinak. Od základního společenství ke křesťanské obci. Přeložil Jan Kofroň. Kniha je příručkou pro ty, kteří se chtějí podílet na vytváření církve podle představ posledního koncilu. K vydání ji připravuje nakladatelství Síť (asi280 str., 188 Kč) Lze ji objednat e-mailem na adrese obchod@getsemany.cz nebo poštou: Getsemany, Alšova 1247, 252 28 Černošice