První leden a svátek Obětování Páně

autor: 

První leden se stal svátkem v rámci liturgického roku teprve tehdy, když svátek Narození Páně byl opatřen oktávou podle analogie neděle velikonoční. První leden byl tedy především oktávou Narození Páně; k tomuto stavu se vrátila dílčí liturgická reforma posledních let. Karolinská doba však dala tomuto dni historickou náplň, jak k tomu přímo vybízí Lukášova zpráva (2, 21) o obřezání Páně. V římském okruhu se v 8. století objevuje v tento den i svátek Natale S. Mariae, tedy jakési díkůvzdání Panně Marii za její mateřství. Byla to zřejmě zdrobnělá analogie oné oslavy Bohorodičky, kterou církev byzantského ritu i obou ritů syrských konají už 26. prosince. Ale časem se tento mariánský podíl na námětu svátku vytratil a v dosavadním misálu jej připomínal jen text orace a postcommunia (a pak ovšem v breviáři všechny hodinky na tento den). Nový kalendář nyní obnovil tento starý a obecně křesťanský zvyk a položil na 1. leden „Slavnost svaté Bohorodičky Marie“ (oficiálně byl nakonec název přeložen jako Slavnost Matky Boží Panny Marie – pozn. editora), která je zároveň náhradou za zrušený svátek Mateřství Panny Marie (11. října), ustanovený v r. 1932 Piem XI. na památku 1500 výročí efezského sněmu.

Svátek Obětování Páně je jeruzalémského původu. Koncem 4. století jej zde viděla slavit známá galská poutnice Egerie. Poznamenává, že oslava probíhala „valde cum summo honore“ (s velkou oslavou) a poněvadž přidává „zde“, znamená to, že ze svého domova svátek neznala. Do Byzance svátek proniká za vlády Justiniánovy, kdy byl r. 542 poprvé slaven jako prosebný den za moru s velkou úmrtností. Zde pak také svátek dostal jméno. Zatímco v Jeruzalémě to byl prostě čtyřicátý den po Epifanii (byl tehdy slaven 14. února, což je dalším dokladem, že zde svátek Zjevení Páně byl zároveň oslavou jeho narození), je v Byzanci nazván Hypapante, setkání, tj. Krista se Simeonem. Toto jméno má na Východě. Dosud a proto je to i výrazný svátek Kristův, tak jako se jím od letošního roku (1970) stává i u nás.

V Římě dostává název Očišťování, jak dosvědčuje sakramentář Gelasiův. Poněvadž to zde byl svátek mariánský, nařídil papež Sergius I. (687–701) kající průvod do basiliky S. Maria Maggiore (odtud také fialová liturgická barva donedávna užívaná), jaké se konaly o všech mariánských svátcích.

V západní Evropě nebyl však svátek ještě v 7. a v počátku 8. století obecně znám. Obřad žehnání svící před Večeří Páně je poprvé zaznamenám v 10. století. Římské průvody před matutinem, k nimž patřily i ony průvody mariánské, se neobešly bez světla, poněvadž se konaly za ranního šera. Proto má žehnání a rozdělování svící původ ryze praktický. Teprve vrcholný středověk se svou tendencí k symbolickému výkladu všech liturgických úkonů viděl v tomto obřadu náznak Simeonova proroctví o Kristu jako o světlu národů a v průvodu napodobení Panny Marie, putující k rituálnímu očištění a k vykoupení prvorozence ze zasvěcení Bohu.

Pracovní texty k bohoslužbě slova – Matka Boží p. Týnem a sv. Havel, leden a únor 1970