Politické dějiny většinou kladou konec starověku a začátek středověku do 5. století, kdy došlo k sesazení posledního západořímského císaře Romula Augusta (476) nebo k přijetí křtu franským králem Chlodvíkem z rukou katolického biskupa v Remeši (kol. 498). Naopak v dějinách myšlení bývá tento přelom epoch kladen do století šestého, kde se nabízí např. rok 529. Zatímco na Východě v tomto roce dekret císaře Justiniána nařídil uzavření filozofické školy v Athénách, jeden z hlavních symbolů antické vzdělanosti, na Západě ve stejné době začal Benedikt budovat klášter na vrcholku Monte Cassino a položil základy budoucímu benediktinskému řádu.
Šesté století není v běžném povědomí vnímáno jako doba přelomu a možná by nám dalo práci, než bychom si vybavili nějakou událost z této doby. Při bližším pohledu však objevíme celou řadu událostí, které významně ovlivnily další vývoj. Jednou z nich je „vynález“ letopočtu, který uvádí léta od narození Ježíše Krista. Tento způsob počítání se objevil v díle mnicha, o jehož životě toho, kromě jména Dionysius Exiguus, příliš nevíme. V roce 525 byl římským biskupem požádán, aby vypočítal datum Velikonoc pro příští léta. Tyto výpočty dosud vykonávali teologové a astronomové v Alexandrii a své výsledky oznamovali ostatním křesťanským obcím. Zdá se, že tato praxe již v 6. století zřejmě nefungovala a úkol pro Dionysia je jedním z dokladů rozpadajícího se antického společenství místních církví. Dionysius v podstatě převzal a aktualizoval tabulku alexandrijského biskupa Cyrila a vypočítal termíny Velikonoc na dalších 95 let. Spíše než způsob výpočtu je dnes pro nás důležitá skutečnost, že se rozhodl, místo dosavadního všeobecně rozšířeného počítání let od nástupu císaře Diokleciána (284), zavést systém jiný: „Nechceme náš cyklus spojovat se vzpomínkou na tohoto bezbožníka a pronásledovatele křesťanů, nýbrž raději počítáme čas v letech od narození našeho Pána Ježíše Krista, aby nám tak počátek naší naděje byl důvěrněji znám.“ Tento způsob datování (anno Domini, léta Páně) se v křesťanské Evropě prosadil zhruba koncem prvního tisíciletí, i když nadále existovaly i jiné způsoby (např. podle panovníků, židovský a islámský letopočet) a začátek roku byl v různých oblastech jiný (kromě 1. ledna např. 1. nebo 25. březen, 1. září, 25. prosinec nebo Velikonoce). Jakým způsobem určil Dionysius datum Kristova narození nevíme, ale badatelé jsou dnes přesvědčeni, že se o několik let zmýlil.
Podobnou událostí je vznik řeholních pravidel, které sepsal Benedikt (asi 480-547) pro komunitu svých následovníků. Téměř nic nevíme o jeho životě předtím, než „úmyslně nevědomý a moudře nevzdělán“ opustil studia v Římě a uchýlil se do samoty. Jediným pramenem je životopis, sepsaný Řehořem Velikým zhruba půlstoletí po jeho smrti, který jej popsal jako světce a zázračného divotvůrce. Bylo by naivní, představovat si Benedikta jako zakladatele velkého řádu. V šestém století byla Evropa plná různých mnišských komunit bez vzájemné provázanosti a s rozmanitými pravidly. K všeobecnému prosazení Benediktových pravidel došlo až v době Karla Velikého počátkem 9. století, kdy si je vzali za vzor reformátoři klášterního života. Kromě jiného také proto, že tato řehole byla považována za „římskou“, dochovala se totiž ve spisech římského biskupa Řehoře Velikého. Po obsahové stránce se jedná o dílo velmi zdařilé, které je dodnes považováno za inspirativní zdroj duchovního života (např. ve spisech současného popularizátora benediktinské spirituality Anselma Grüna). Řehole se vyznačuje mírným přístupem a značnou tolerancí k lidským slabostem, autor nechtěl nařizovat nic tvrdého a tíživého. Hlavní oporou mnišské komunity je osobnost opata, jehož autorita je zřejmě odvozena od římských představ o autoritě otce v rodině. Je však zmírněna v tom smyslu, že při důležitých rozhodnutích má vyslechnout mínění celého společenství, včetně nejmladších členů. Doživotně volený opat nemá být absolutním vládcem, nýbrž skutečným pastýřem, který plní roli učitele, zpovědníka a duchovního rádce. Sám sebe má považovat za služebníka bratří. Odsud čerpá inspiraci Řehoř Veliký (asi 540-604), který měl zkušenost se světskou (byl římským městským prefektem) i církevní správou (založil klášter, ve kterém žil v komunitě bratří), když byl v roce 590 proti své vůli zvolen římským lidem biskupem. Aby se vyrovnal s tímto „neštěstím“, sepsal Knihy o pastýřské správě, ve kterých otcovskou autoritu a zodpovědnost opata bere jako vzor pro vykonávání duchovního úřadu v církvi. Bohužel tento program zůstal pro většinu následovníků nedostižným ideálem. K Řehořově odkazu se mimo jiné přihlásil Jan Pavel II. ve své encyklice o ekumenickém úsilí Ut unum sint z roku 1995: „Podle překrásných slov papeže svatého Řehoře Velikého moje služba spočívá v tom, být servus servorum Dei (tj. služebník služebníků Božích). Toto označení je nejlepší možnou ochranou proti riziku oddělení moci (zejména primátu) od služby.“ (UUS 88)
Po stránce církevně-politické představovala na Západě novou etapu Franská říše, která se úspěšně rozrůstala od konce 5. století. Její vládce, Chlodvík (482-511), přijal křest z rukou katolického biskupa a on i jeho nástupci ve své politice využívali spojenectví s katolickou církví. „Velice těžce nesu, že tito ariáni ovládají část Galie. Pojďme s pomocí Boží a až je porazíme, získejme tuto zemi do své pravomoci,“ vyzval údajně Chlodvík své bojovníky k tažení proti akvitánské říši Visigótů. Rovněž vydával nařízení, která byla k církvi vstřícná (např. nařízení, aby byli propuštěni všichni klerikové a lidé pod pravomocí církve, kteří byli zajati při válečných akcích). Podobně jako ve 4. století v případě císaře Konstantina také ohledně Chlodvíka badatelé diskutují o jeho křesťanském přesvědčení, neboť také on se zbavoval svých konkurentů, mnohdy svých příbuzných, různými úskoky, dokonce i vraždami. Vykládat Chlodvíkův křest a jeho spolupráci s církví, bezpochyby dobře politicky zvážené kroky, jako pouhý kalkul, by zřejmě nebylo správné. Podobně jako řada jeho současníků byl i Chlodvík člověkem své doby, ve které křesťanství teprve velmi pomalu pronikalo do života lidí a ovlivňovalo jejich chování.
Dochované právní prameny dobře dokumentují tehdejší společnost, ve které se více uplatňovalo germánské obyčejové právo, ovšem při respektu k římskému právu církevnímu. Germánské zákony pod vlivem církve obsahovaly předpisy, které měly chránit církev (např. její představitele i majetek) i křesťanství (např. zákazy pohanského kultu, věštění atd.). Dochované doklady lidové zbožnosti však ukazují, že nebyly příliš úspěšné a mnohdy došlo jen ke křesťanskému přeznačení některých fenoménů (např. na místo víry v mnoho bohů nastupovala víra v řadu světců). Ostatně činnost křesťanských misionářů s takovou „inkulturací“ počítala. V svém pokynu pro misionáře v Anglii Řehoř Veliký uvádí: „Pohanské chrámy tohoto lidu ať se neničí, jen podobizny bůžků v nich. Pak ať se tyto chrámy vykropí svěcenou vodou a ať se tam postaví oltář a uloží relikvie... Lid odloží své omyly a uzná pravého Boha... a bude se mu klanět a podle svého starého zvyku bude chodit na obvyklá místa. A protože jsou zvyklí zabíjet mnoho volů na počest démonů, má se i toto proměnit v určitý druh slavnosti: o výročí posvěcení chrámů nebo při narozeninách svatých mučedníků, jejichž ostatky tam odpočívají, se mají kolem chrámu, které vznikly z oněch svatyň, postavit chýše z větví a slavit tam církevní slavnost.“
Germánské právo naopak vhodně církevní právo doplňovalo a podporovalo v sociální oblasti, v materiální podpoře chudých a jejich ochraně před zvůlí mocných. Církevní koncily přijímaly usnesení, která nařizují křesťanským obcím a úředníkům, aby se starali o chudé v dané oblasti. Pod vlivem křesťanství zakládali také panovníci charitativní instituce (tzv. xenodochium, útulek pro nemocné, chudé a lidi na cestách). Zárodek konfliktu v sobě skrývalo pojetí autority v církvi, konkrétně vliv na ustanovování biskupů. Zatímco církevní předpisy požadovaly volby biskupa klérem a lidem dané oblasti a jeho vysvěcení, po získání souhlasu okolních biskupů, bylo záležitostí metropolity, z pohledu franských panovníků připadalo hlavní slovo jim jakožto hlavě franské církve. Na biskupské stolce se tak panovníkům dařilo dosazovat své přívržence. Přes občasné stížnosti nedošlo v této oblasti k vážnému konfliktu, zřejmě vzhledem k závislosti církve na panovníkovi.
Soužití mezi germánskými dobyvateli, vyznávajícími ariánské křesťanství, a usedlým římským obyvatelstvem, hlásícím se ke katolické církvi, mělo rozmanitou podobu. Bojovným arianismem a pronásledováním katolické církve se vyznačovala říše Vandalů v severní Africe (429-534). Naopak relativně dobré vztahy mezi oběma skupinami obyvatel provázely vládu Theodoricha (493-526) v ostrogótské říši na území dnešní Itálie. Theodorich nebyl nevzdělaným barbarem, jako rukojmí strávil v mládí zhruba deset let v Konstantinopoli. Dobře věděl, že k výkonu vlády potřebuje lidi z vyšší římské společnosti jako úředníky a jejich podporu pro své plány na obnovu stávajících (např. římského Kolosea) nebo výstavbu nových budov, především v sídelním městě Ravenně. Výrazem této obnovy bylo nejenom pořádání nákladných her v cirku, ale v roce 500 také poslední západořímský „Adventus“, okázalý pozdněřímský ceremoniál u příležitosti císařova vjezdu do města Říma. Pocit bezpečí umocnilo nejenom obsazení území Panonie a Provence, což vytvořilo ochranné pásmo proti případným nájezdům, ale i Theodorichova promyšlená sňatková politika.
Největší proslulosti z tohoto theodorichovského období relativního klidu a míru se dostalo Boethiovi (asi 480-524), vzdělanému filozofovi z římské patricijské rodiny, který bývá symbolicky nazýván „posledním Římanem a prvním scholastikem“. Boethius zastával různé úřady a Theodorich jej pro jeho učenost pověřoval zvláštními úkoly, např. měl pro franského krále najít kitharéda (tj. zpěváka, který svůj zpěv doprovázel na řeckou kitharu) nebo sehnat vodní a sluneční hodiny pro burgundského krále. Více než úřední povinnosti Boethia zaměstnávala filozofie, především úsilí o zprostředkování znalosti učení Platóna a Aristotela Západu a o uvedení odkazu obou filozofů ve vzájemný soulad. Středověká filozofie je Boethiovi vděčná především za překlad řady filozofických termínů do latiny. Ke konci vlády Theodoricha se zřejmě stal obětí intrik a pro domnělou spolupráci s císařským dvorem v Konstantinopoli byl odsouzen a uvězněn, krátce poté na panovníkův rozkaz zavražděn. Ve vězení ještě stačil napsat slavný spis Consolatio Philosophiae (do češtiny překládáno buď Útěcha Filozofie nebo Filozofie utěšitelkou).
Zhoršení situace na sklonku Theodorichovy vlády se přičítá diplomatickému neúspěchu při jednáních s císařem, které je třeba vidět v kontextu složitých vztahů mezi Východem a Západem, v nichž hrálo náboženství důležitou roli. Chalcedonský koncil v roce 451, který se svojí christologickou formulí snažil nalézt střední cestu mezi nestorianismem a monofyzitismem, nepřinesl očekávanou jednotu ve víře, nýbrž vzbudil velký odpor a následující desetiletí byla naplněna urputnými boji. Náboženská politika císaře se po chalcedonském koncilu soustředila na úsilí o obnovu náboženské jednoty říše. Odpůrci koncilu, tzv. monofyzité, postupně ovládli celý Egypt a Sýrii (resp. západní část Sýrie ovládli monofyzité, východní naopak nestoriáni). Jednalo se o území dvou patriarchátů, alexandrijského a antiochijského. Tento odpor byl motivován rovněž politicky (proti hegemonii byzantské říše v hraničních oblastech) a národnostně (např. v Alexandrii šlo o spor mezi místní koptskou církví a řecky hovořícími křesťany, na jejichž straně stála císařská moc). Svoji roli hrála tradiční rivalita mezi hlavními církevními centry na Východě (tj. mezi patriarcháty v Alexandrii, Antochii a Konstantinopoli). Někteří císařové měli zájem na smíření s monofyzity i za cenu oslabení chalcedonské christologické formulace. Takovým pokusem byl Henotikon (henotes = jednota, tedy edikt jednoty, sjednocení), který v roce 482 na žádost císaře zformuloval konstantinopolský patriarcha Akakios. Římský biskup se postavil na obranu chalcedonského koncilu, tj. učení svého předchůdce Lva Velikého, a patriarchu exkomunikoval. To vedlo k první vážné roztržce mezi křesťanským Východem a Západem. Svoji pozici vůči pravomocem císaře vyjádřil římský biskup Gelasius (492-496) svým dopisem z roku 494 císaři Anastasiovi (491-518). V něm formuluje základ učení o dvou mocích, moci církevní (tj. biskupů) a světské (tj. císaře). Zatímco ve světských záležitostech mají biskupové uznat moc císaře, v otázkách náboženských je císař podřízen úsudku biskupů a nemůže je podřizovat své vůli.
Teprve změna v osobě císaře přinesla změnu náboženské politiky. V roce 518 se císařem stal málo vzdělaný velitel císařské gardy Justin (518-527), který se ve složitějších otázkách spoléhal na svého synovce a pozdějšího nástupce Justiniána (527-565). Justiniánova vláda je typickým příkladem tzv. caesaropapismu, nadvlády císařské moci nad církví, která z pohledu císaře slouží v podstatě jen k prosazení jeho politických cílů. Nejprve se zabýval plánem na připojení západních částí říše, proto docílil odmítnutí Henotikonu a smíření s římským biskupem (519). Pronásledoval menšinové křesťanské skupiny (manichejce, montanisty) a židy, uzavřel proslulou athénskou akademii. Právě kvůli zostřenému pronásledování vyslal ostrogótský Theodorich k císaři římského biskupa Jana (523-526), mimochodem první mise tohoto druhu v dějinách, aby docílil zmírnění postupu vůči ariánům v byzantské říši. S výsledkem jednání však spokojen nebyl a Jan po návratu zemřel v jeho zajetí v Ravenně.
Náboženská politika Justiniána se však mění v době, kdy úspěchy vojevůdce Belisara připojily k byzantské říši poražené říše Ostrogótů v Itálii a Vandalů v severní Africe (535). V Římě byl sesazen biskup Silverius (536-537), na jehož místo byl dosazen chráněnec císařovny Theodory Vigilius (537-555). Nyní Justinián usiloval o smíření s monofyzity, proto odsoudil tři teology antiochijského směru a jejich texty (jednalo se o Theodora z Mopsuestie, Theodoreta z Kyru a Ibase z Edessy). Toto své rozhodnutí si nechal potvrdit koncilem v Konstantinopoli (553) a vnutil je římskému biskupovi Vigiliovi. Ten z jeho příkazu pobýval od roku 545 v Konstantinopoli a nakonec podepsal rozhodnutí koncilu, který jej mimo jiné sesadil z funkce římského biskupa. Je zajímavé, že druhý konstantinopolský koncil je počítán do seznamu ekumenických koncilů, přestože se jej zástupci Západu nezúčastnili a ani jeho rozhodnutí nepřijali. Podpis Vigilia pod rozhodnutím koncilu, považovaném za odmítnutí učení chalcedonského koncilu, měl pro autoritu papežství na Západě závažné důsledky. Severoafrická synoda římského biskupa exkomunikovala, kontakty s Římem na několik desetiletí přerušili rovněž biskupové z milánské a akvilejské provincie a také biskupové v Galii. K poklesu autority rovněž přispěla skutečnost, že v následujících dvou staletích si císař vyhrazoval právo potvrzovat volbu papeže, což s ohledem na vzdálenost Konstantinopole nebyla jednoduchá procedura.
Literatura: Bednaříková, J.: Stěhování národů, 2003. Dostálová, R.: Byzantská vzdělanost, 1990. Evagrius, S.: Církevní dějiny (431-594), 1991. Jedin, H.: Malé dějiny koncilů, 1990. Kryštof: Orientální pravoslavné církve, 2004. Lawrence, H.: Dějiny středověkého mnišství, 2001. Pospíšil, C. V.: Ježíš z Nazareta, Pán a Spasitel, 2002. Schatz, K.: Dějiny papežského primátu, 2002. Zástěrová, B.: Dějiny Byzance, 1992.