Naše dlouholetá čtenářka René Goldová nám napsala v tom smyslu, že se příliš věnujeme liturgii a málo polemice a kritice. To, že se často věnujeme liturgice, je konec konců dáno i osobními zájmy spolupracovníků redakce; snad to však přesto má svůj aktuální a polemický rozměr. Vždyť právě liturgie je jedním z klíčových problémů ekumenismu a zároveň jedním z míst, kde se církve různých tradic navzájem ovlivňují, pomáhají si i spolu bojují. Těžiště tohoto čísla tedy není v liturgice, i když ani tu úplně nevynecháme. Spíš bych ho hledal ve třech provokativních a polemických textech, které jsme zařadili pro letní zamyšlení. Snad tím vyhovíme čtenářům, kteří si od liturgiky chtějí odpočinout.
První z nich je převzat z mezinárodního teologického časopisu Concilium a jeho autor, Andrés Torres Queiruga, v něm navrhuje zrušit prosebné modlitby. I když je jeho návrh snad až příliš revoluční, pro mne z tohoto článku vyplývá přinejmenším nutnost velké opatrnosti vůči tomuto druhu modliteb. Nejde jen o komickou pověrčivost, která okolo takových proseb může bujet a vrcholit třeba tím, že se na poutním místě popere procesí pěstitelů zeleniny, prosících za déšť, s procesím pěstitelů pšenice, vyprošujících suché žně. Spíše jsou důvody teologické – třeba abychom Bohu nepředepisovali, co má dělat, nebo abychom si nemysleli, že Bůh o našich potřebách neví a my mu je musíme teprve sdělit, aby si jich povšiml. Čili je podle mne nesporné, že na šikmé ploše naivního pojetí prosebné modlitby lze sklouznout až k pojetí Boha, které je značně vzdáleno křesťanskému ideálu a blíží se spíše pohanskému božstvu.
Druhý článek klade otázku ještě provokativnější: Martin Šály se ptá, zda je Bůh dobrý nebo zlý? Tentokrát jde o myšlenky spíše psychologické a psychoanalytické: Autor vychází z elementární lidské zkušenosti s ambivalencí světa, ambivalencí dokonce i rodičovských postav, a tím i ambivalencí Boha. Šály to – spolu s psychoanalytičkou Melanií Kleinovou – vnímá jako východisko osobního zrání člověka a dospívá k závěru: „Nebojme se otevřít vnímání Boha dobré i zlé tváře také jako obrazu našich vlastní protichůdných emocí lásky a nenávisti. Naopak: přijměme takovou nabídku jako možnost se vyrovnávat se zkušeností duality vlastní duše.“
A konečně třetí provokace, jejích autorkou je Regina Ammichtová Quinnová, sice začíná vtipem, ale samotná otázka je myšlena vážně: Má církev v dnešním světě ještě budoucnost? Bude se umět změnit tak, aby ji měla? Článek německé teoložky je spíše prorockým popíchnutím, nepředkládá přesné a konkrétní návrhy ani výsledky sociologických studií. To ale nemění nic na stálé naléhavosti této otázky.Vedle těchto provokačních textů samozřejmě přinášíme i další informace. Číslo obsahuje překlad rozhovoru s canterburským arcibiskupem Rowanem Williamsem. Pro nás zajímavé zde jsou informace o ekumenických problémech spojených s uznáváním úřadu i mezi jednotlivými ne-římskokatolickými církvemi. Související text napsal Lukáš Kratochvíl a věnuje se Utrechtské unii starokatolických církví.
Již zmíněný liturgický článek je od Františka Pekárka a týká se vývoje eucharistie ve 3. století – ukazuje například, jak se odbourávaly staré formy a jak se církev postupně klerikalizovala. Martin Vaňáč se dostal o několik století blíže k nám a vypráví o době vzniku islámu. Milan Hanyš je již ve zcela žhavé současnosti – sociologickými metodami zkoumá ochotu věřících ke změnám. A Reinhard Thöle hledí s nadějí do budoucnosti římskokatolicko-pravoslavného dialogu. Přeji vám radostné a požehnané léto.