„Zvolili nového papeže.“ – „Jo? A koho?“ – „Je černá.“ (Starý vtip)
V katolických kruzích se mu smějí už léta.
Ten smích ukazuje absurditu takové myšlenky: Vždyť co může být absurdnějšího než žena v úřadu papeže, a ještě ke všemu černá. Není málo těch, kterým dnes ten smích vázne v hrdle.
Vázne v hrdle mnohým – a to nejen proto, že si člověk raději ani nechce představit osamělost té naprosto fiktivní ženy mezi důstojně oděnými kardinály (a jeptiškami beze jména a bez tváře, které perou, uklízejí a vaří). Účast žen ve vedoucích náboženských strukturách je jen jedním z bodů, na nichž je vidět diametrální odlišnost ne snad přímo reality, ale rozhodně toho, jak sebe samy chápou západní společnost na jedné a katolická církev na druhé straně – dalšími body jsou otázky životního stylu, sebeurčení a demokracie. Tím vzniká v mnoha evropských společnostech zřetelná roztržka mezi církví a kulturou: Co se zdá být ve společenském kontextu normální, žádoucí nebo zase bezprostředně hrozivé (to podle úhlu pohledu), jeví se v katolickém kontextu jako absurdní.
Zdá se však, že se mediální společnost s touto absurditou smířila: Milióny lidí putovaly do Říma, když Jan Pavel II. ležel na smrtelném loži, když byl pohřbíván, když byl Benedikt XVI. uváděn do úřadu; závěrečné mše Světového dne mládeže v Kolíně nad Rýnem se zúčastnil milión lidí. Náboženskou tematiku bylo vidět všude a katolická církev pronikla do posledního koutku mediální kultury. Zdá se, jako by náboženství v podobě umírajícího a mrtvého papeže a v podobě papeže nového překonalo roztržku mezi církví a kulturou.
Zároveň je situace katolické církve v západních společnostech složitější, než jak lze soudit při pohledu na obrazovku. Televizní záběry zakrývají jen nedokonale skutečnost, že kostely jsou prázdné, kněží je málo, teologické fakulty jsou zavírány, vliv církve na společnost a vědy mizí a mnoho dětí vyrůstá bez náboženství; tyto skutečnosti ukazují, že souvislost mezi identitou církve a její relevancí má trhliny. Současně vzniká podezření, že aktuální zájem o církev je většinou zájmem o povrch a formy, snad také stále znovu se vracejícím zájmem o specifické city – méně však zájmem o obsah.
Katolická církev v západních společnostech musí mezitím uvažovat o možnosti, že nebude mít budoucnost. Křesťanství a jeho církve by se mohly stát povrchní mediální událostí, v jádru však na místech, z nichž na Západě vyšly, hynout. Jaká by církev musela být, aby v této situaci dokázala otevřít dveře budoucnosti?
Protože se pozornost veřejnosti v posledních měsících zaměřila na papežský úřad a protože právě na něm se pozoruhodná koincidence vnitrocírkevní kritiky a mimocírkevní fascinace jeví nejsilněji, položme si v této souvislosti ještě jednou otázku: Kdo by měl být papežem – a jakým?
Každá budoucnost má nějakou minulost. Na tu je možno zaměřit pohled, chceme-li budoucnost koncipovat.
Petr je onou postavou, za jejíhož nástupce se považuje každý papež. Tento Petr, učedník Ježíšův, je v biblických textech člověk rozhodně mnohovrstevný a rozporný, ženatý, povoláním rybář, Ježíšův důvěrník, který svého mistra zapřel, vůdčí postava mladé obce křesťanů. Skutky apoštolů, kniha Nového zákona, která byla sepsána pravděpodobně koncem 1. století a vypráví o šíření křesťanské zvěsti, obsahuje příběh o Petrovi, který stojí za to si připomenout. Je to příběh z doby, kdy se křesťanství ještě od židovství jako sekta či dokonce náboženství nedistancovalo a kdy stoupenci Ježíšovi považovali sami sebe za zbožné Židy.
Příběh začíná dvěma viděními. První je vidění pohanského velitele Cornelia, který má zřejmě k židovství blízko, ale ještě k němu nekonvertoval. Corneliovi se zjeví anděl a oznamuje mu, že byl Bohem vyslyšen a že má poslat pro Petra. Dříve než Corneliovi poslové k Petrovi dorazí, má on sám vidění. Vystoupil na střechu domu, aby se modlil, a má hlad – je před obědem. Zatímco se modlí, vidí sestupovat s nebe velkou mísu plnou rozmanitých plazů a ptáků, z nichž mnozí, možná všichni, jsou podle židovského pojetí nečistí, a slyší hlas: „Zabíjej a jez!“ (Sk 10, 13) Petr odpovídá zděšeně, že v životě nejedl nic nečistého, načež hlas praví: „Co Bůh prohlásil za čisté, nepokládej za nečisté.“ (Sk 10, 15) Tento dialog se opakuje třikrát, pak je mísa vyzdvižena do nebe.
Vzápětí přicházejí Corneliovi poslové a Petr s nimi odchází. Do tohoto okamžiku, podle logiky Skutků apoštolů, nebyli ještě v obci křesťanů žádní pohané, jen Židé, tak říkajíc mezi sebou. Petr se setká s Corneliem, dojde k propojení obou vidění a kapitola končí prvním křtem pohana: „Dobře víte, že Židům není dovoleno stýkat se s pohany a navštěvovat je. Mně však Bůh ukázal, abych si o žádném člověku nemyslel, že styk s ním poskvrňuje nebo znečišťuje.“ (Sk 10, 28)
Celá tato událost vyvolala v judské obci zneklidnění, a když se Petr vrátil domů, byl ostře kritizován. Co se tu stalo?
Petr znamená „skála“. Petr se může stát vzorem zkamenění – nebo vzorem pevného základu, který osvobozuje a umožňuje změnu. Petr ze Skutků apoštolů se musí vzdát něčeho, na co věřil. Kdyby jeho víra byla zkameněla, nebylo by v dějinách křesťanství žádného Cornelia. V průběhu vidění, které my novodobí lidé můžeme vykládat jako intenzivní prožitek boží přítomnosti, je postaven Petr před otázky, které by si vlastně nemusel klást, protože přece ví, co je správné. Prožitek vidění rozšiřuje jeho perspektivu – a najednou si klade otázky, které předtím otázkami nebyly. A tak tento příběh není výzvou k misii (mezi Židy), nýbrž základní lekcí v uznávání druhých.
Každý papež je tehdy nástupcem Petrovým, neuzavírá-li se vizím; když jeho víra není zkamenělá, nýbrž stojí na pevném základě, který umožňuje změny, a tím vylučuje fundamentalismus.
Obsah vidění, obsah oné mísy, se Petrovi jevil jako opovážlivost – nečistý pokrm, vyvolávající fyzický odpor a morální ošklivost: Protože tak to nemůže být, nikdy to tak nebylo, je to nepřirozené, protože na to nejsme připraveni, protože doba ještě není zralá, protože je to – absurdní. Absurdní a směšné.
Co by pravděpodobně dnes leželo na té míse, jsou tři pevně zavázané balíky:
- celá oblast lidských vztahů, lidského těla, lidské sexuality a plodnosti, včetně otázky týkající se celého lidstva: AIDS a jeho prevence;
- celá oblast inkulturace křesťanské zvěsti do změněných a stále se měnících kulturních kontextů, spolu s otázkou přátelství mezi vyznáními a náboženstvími;
- celá oblast struktur církevní moci a autority, dále svoboda a lidská práva jako téma pro církevní struktury, a s tím související téma role žen a laiků.
Rozvážeme-li tento poslední balík, vyjde najevo, že u papeže, který je vizionářem, jde méně o papeže – a více o křesťanstvo a křesťanství.
V tom, jaká pozornost a účast se dnes věnuje církevním událostem i v kontextech ne zcela náboženských, se ukazuje velká potřeba jistoty, jasnosti, kontinuity a jednoznačnosti. Tato touha po jistotě je pochopitelná, a to jak v kontextu politických přeměn a šířící se chudoby, tak také v kontextu postmoderních nejistot.
Příběh Petrův tuto potřebu neuspokojuje. Místo jistoty a potvrzení je v něm všechno obvyklé zásadně zpochybněno. V kontextu tohoto příběhu lze jistotu získat jen za cenu vyloučení druhých. Jako reakce na zpochybnění toho, co je obvyklé, není toto zpochybnění důrazně popřeno, ani není všechno vžité ukvapeně hozeno přes palubu. To, co je vžité, je místo toto nazíráno nově.
Náboženství ve smyslu křesťanství je riziko, protože se vztahuje k otázce pravdy. Tato pravda není vlastnictví, jež se zabalí do nějakého kontejneru, který se pevně uzavře, aby bylo možno jeho obsah neporušený odkázat dále. Náboženská pravda je větší než všechny tradiční i v budoucnu zkonstruovatelné kontejnery. Nejotevřenější kritika struktur a forem všeho náboženského je proto vpravdě kritikou náboženskou.
Náboženství je riziko – nikoli útěcha na obtížných úsecích cesty životem. Zároveň je toto riziko pevně spojeno se zásadním příslibem: příslibem, že lidé jakýchkoli intelektuálních, kulturních i morálních kvalit budou uznáni a přijati. To, a nic jiného, je východisko křesťanských struktur, přikázání a zákonů. Křesťanství se nemůže vrátit zpět, před tento výchozí bod. Ale může, vycházejíc z něho, zkoumat všechno vžité, a tak otevřít budoucnost sobě i světu.
Papež bude tehdy nástupcem Petrovým, když bude mít odvahu uvažovat o tom, co se dnes zdá absurdní a směšné, a snad to i realizovat. Neboť církev, která neumí změnit sama sebe, ztratí dříve či později právo i možnost měnit svět a dostane se do rozporu s poselstvím, které zvěstuje.
Regina Ammichtová Quinnová, etička a morální teoložka, DrTh, je profesorkou Mezifakultního centra pro etiku věd (IZEW) na Universitě Tübingen. Publikuje texty k základním a specifických tématům etiky (tělo, sexualita, štěstí, násilí, globalizace, literatura a etika, vzdělání aj.), ke kulturním dějinám křesťanství, k otázce teodicey, k feministické teologii a etice. Z časopisu Concilium 1/2006 přeložila Helena Medková