Jan Spousta
Mám jistýodpor k používání slova laik pro označení neordinovaného člena křesťanskécírkve, třebaže je to slovo obecně užívané a velmi starobylé – první doklad mámejiž od Klementa Alexandrijského někdy kolem roku 200. Určitě proto, že totoslovo se běžně používá pro člověka, který není odborníkem: v lepším případěamatéra, v horším packala a naivního troubu. Především však z toho důvodu, žetoto slovo je nepřesné, ba může až svádět k mylnému chápání některýchdůležitých biblických výroků. Laik se odvozuje od řeckého laos, lid, či přesněji odpřídavného jména laikos,lidový, jako protikladu k elitnímu či posvátnému. Tento pojem tedy odlišujeobyčejné a nepomazané od vládnoucích a posvěcených. Biblické chápání lidu, laos, však jezcela jiné. Kromě běžného významu shromáždění nebo národa má laos v Septuagintě i Novém zákoně význam lidubožího, tedy vyvoleného národa izraelského (Starý i Nový Zákon) i křesťanskéobce, která boží vyvolení rozšiřuje na všechny, kdo uvěřili (Nový Zákon).Přitom je podstatné, že toto slovo se vždy vztahuje na celý boží lid, zároveň na nositelenáboženských funkcí i na ty ostatní.
Nový Zákonnikde proti sobě nestaví nositele „úřadu“ (další nádherně matoucí slovo) a ostatní křesťany. Daleko spíše se zněj dá dedukovat, že každý skutečný křesťan – příslušník božího lidu – jepovolán ke svatosti, je nositelem „královského kněžství“ (úvodní dvě kapitoly 1.listu Petrova) a božích úkolů či služeb, charismat (dvanáctá kapitola 1. listu Korinťanům). Pokud by se tedy slovo laik používalobiblicky, musel by laikem být i papež. Tak, jak ho používáme nyní, jde bibliproti srsti a rozděluje vedví to, co by mělo být jedno. Podobně je z druhéstrany pochybné označení „duchovní“ pro toho, kdo není „laikem“ – jako byneordinovaný člověk nikdy nemohl také vést duchovní život a obdržet dary Ducha.Takové názvy jsou podle mne ukázkou nebezpečného pronikání pohanskéterminologie do křesťanství, která může rychle otevřít dveře pronikánípohanských představ a pohanského ducha.
Ať už sivšak o pojmu laik myslíme cokoli, používá se, a hlavní příspěvek tohotodvojčísla Getseman se laikovi věnuje. Zdeněk Demel se zabývá různými úkoly,které může a mohl „laik“ konat v rámci církevního provozu. Jde ovšem o text jižněkolik let starý. Vzhledem k bouřlivému vývoji římskokatolické oficiální naukyv této oblasti, jak se projevil například nedávnou instrukcí Redemptionis sacramentum, v němna jedné straně nenajdete tak zásadní funkci, jako je pradlena kostelníchtextilií, a zato tam, kde jde o pastorační a liturgické působení „laiků“, jeautor zřejmě až nemístně optimistický.
Zmíněnáinstrukce je však tématem následujícího teologického komentáře Martina Vaňáče. Jeho závěr: neměli bychom se „nechat odradit odpastoračně zodpovědného hledání takových podob eucharistického slavení, kterébudou brát ohledy jak na církevní tradici, tak na situaci a možnosti místníhospolečenství“.
SvatoplukNevrkla zpracoval další liturgické téma: bohoslužebná roucha. Vyvinula se vevšech tradičních církvích, v každé ovšem jinak. A jak autor dokládá na sporubývalého šéfredaktora Getseman Jaroslava Vokouna s jeho nadřízeným orgánem,mohou existovat i v rámci jedné církve zcela odlišná pojetí. Roucha mají význampro svou symboliku: oficiální (např. zdůrazňují důstojnost obřadů a liturgův soulad s Kristem) i nechtěnou (středověké hábitymohou evokovat zastaralost a zženštilost).
Apřinášíme samozřejmě i řadu dalších textů. Hezké počtení a hezké prázdniny!