Pronikavá změna pastorace nebo sebezáchovný provoz?

Průvodní slovo profesora Dr. Karla Schlemmerak pastorálně teologickému sympoziu Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích,21. - 23. října 2004

Nelze přehlédnout, že žijeme vdobě bezbožnosti přátelsky laděné vůči náboženství. Stávající velký zájem onáboženství se však do značné míry míjí s křesťanstvím a církvemi a směřuje knovému pohanství, které má více tváří. Ve společnosti orientované na zážitky azábavu, ve světě ambivalentních dimenzí globalizace a redukce řádu hodnot nacenné papíry, v době vysoké etické dezorientace nemohou církve prostěpokračovat v pastoraci a liturgii, jako by se nic nezměnilo. Spíše „církev musípočítat se změnou všeho pozemského. Věčné pravdy a věčný život může vnášet doživota jen tak, že přijímá každou dobu takovou, jaká je a jedná s ohledem najejí zvláštnost“ (Edith Steinová).

Proto potřebujeme v pastoraci aliturgii nové základní zaměření. Křesťanům jsou však stále ještě poskytoványhlavně svátosti (křesťané jsou „sakramentalizováni“)a řeč oficiálních liturgických knih se většinou míjí se skutečným životemdnešních lidí. „Dnešní člověk se svou pravdou“ (Romano Guardini)přitom zůstává zcela zneuznán. Kromě toho je třeba pojmenovat humánní deficityzážitkové společnosti, která už nevnímá chudobu, utrpení a umírání, a mezijiným se musí stát tématy nově rozvíjených církevních forem slavení. Tyto novéformy jako určitý druh prekatechumenálního a katechumenálního slavení představují též protipólk obecnému zrychlování všech oblastí života a mají tak otevírat životníprostory, v nichž může člověk dospět ke klidu a k sobě samému. Proto tyto formyslavení musí být utvářeny tak, aby byly „plné Boha a zážitkově silné“(Pastorační plán diecéze Pasov).

Příkazem doby je komunikativnípastorace připravená na rizika, která neabsolutizuje plošnou péči o věřící avíce si všímá lidí stojících na okraji, lidí s problémy, lidí, kteří hledajísmysl a zdařilý projekt života. Vždyť existuje velké množství současníků, kteříse vědomě nepovažují za ateisty či žijící bez Boha, nemohou se však probojovatk tomu, aby se stali členy křesťanské církve a identifikovali se s církevnímučením, zato však jsou ochotni jít společně kus cesty. I tito nám jsou svěřenia my je nesmíme nechat stát venku, pokud chceme být církví misionářskýmzpůsobem; vždyť vůbec leckde roste zájem o křesťanství. Tak je třeba tuto novoua ještě neobvyklou spiritualitu poznat a pochopit, takže budeme chtít těmtohledačům Boha zprostředkovat tušení Boha. „Nepotřebujeme našim ateistickýmsoučasníkům Boha dokazovat, nýbrž jim musíme pomáhat tohoto Boha vytušit“(biskup Joachim Wanke).

Je zřejmé, že „natrvalo nestačípastorace zasvěcenců“ (arcibiskup Karl Braun). V přítomné době musíme jakocírkev přicházet k lidem, komunikovat s nimi a „církvi jako sebezáchovnémupodniku“ (biskup Joachim Wanke)klást zásadní otázku. Pastorace, která jenom záplatuje díry, nemá žádnoubudoucnost, spíše jen výborně spravuje zánik. „V této hodině církve“ (kardinálJulius Döpfner) je nutné probouzet vědomí, že jetřeba získat nové lidi a učinit je citlivými pro křesťanství. Církvi, která sechce považovat za současnou, nemůže jít o to, aby shromažďovala ještě zbyloumalou hrstku spravedlivých, pečlivě se o ně starala a zaštiťovala je proti„zlému světu“. Tím by nesplnila úkol svého zakladatele. Spíše je „probudoucnost církve důležitější získat pro víru jednoho člověka zítřka, nežzachovat ve víře dva lidi včerejška“ (Karl Rahner).Ať už je tato formulace jakkoliv sporná a diskutabilní, každopádně je výzvou,aby se misionářská dimenze pastorace a zvěstování opět více dostala do zornéhopole.

Křesťanství a církve mají jakokontrastní společnosti v dnešním sekularizovaném prostředí vůbec značné šance aperspektivy nesené odůvodněnou nadějí. Tato „znamení doby“ (papež Jan XXIII.)je třeba vnímat, promýšlet a využívat. Vždyť církev bude v budoucnu utvářenaspíše duchovními krystalizačními body, „spirituálními biotopy“ (biskup Joachim Wanke) a mnohem méně umněvykonstruovaným plošným systémem farností. V současnosti jistě ještě neexistujealternativa k farním obcím, oněm přehledným prostorům, v nichž může člověkvůbec zakoušet domov a bezpečí. Chce-li však církev přežít, pak je třeba tytostruktury transformovat – struktury, které navíc pastorační pracovníky a pracovnicezčásti nezdravě přetěžují a různými způsoby vedou k jejich onemocnění. Přičítatfarnostem nadále nejpřednější prioritu by mohlo znamenat zcela se minout spastoračními potřebami budoucnosti. To vede jednoznačně do slepé uličky!

Cílem a perspektivou tohotosympozia je tedy nejdříve dobře a nově zvážit, nasměrovat a umístit vlastníduchovní kompetenci. Vždyť „musíme být nejprve sami zasaženi Ježíšovouradostnou zvěstí, dříve než jí budeme moci zasáhnout druhé“ (Karl Schlemmer). Pak bychom měli konečně přestat hořekovat, alevyzařovat více radosti z víry a z ní vycházet vstříc požadavkům dnešní doby nakřesťanství. V žádném případě nesmíme hledajícím lidem vtloukat do hlavyvěroučné poučky a recepty morálky, ale musíme jim přidržet fascinující Ježíšovoposelství jako plášť, do kterého mohou vklouznout. V přítomné situacipotřebujeme právě „otevřenou katolicitu s duchovní hloubkou a noblesou“ (Tomáš Halík). Každá pastorační činnost by tedy konečně měla býtspolečnou cestou a uváděním do božího tajemství a tudíž i mystagogickýmdějem. To však předpokládá, že budeme otevřeni pro překvapení Ducha svatého.Vždyť „mi bylo vždy velmi vzdálené myslet si, že se boží milosrdenství váže nahranice viditelné církve. Bůh je pravda. Kdo hledá pravdu, hledá Boha, ať už jemu to jasné, nebo ne.“ (Edith Stein)

Informace osymposiu je možné získat na tel. 387 773 506 nebo na mailovéadrese demel@tf.jcu.cz. Uzávěrka přihlášek je31.7.2004.