Večeře Páně očima mladých adventistů

Hovoříme-li o večeři Páně, musíme rozlišovat mezi oficiální naukou a konkrétním prožíváním jedince. Právěna toto prožívání se zaměřilo moje zkoumání; za úkol jsem si vytyčila zjistit, jaký je individuální prožitek večeře Páně[1] u mladých členů naší církve v mém okolí, jak ji vnímají a co jim večeře Páně dává.

Cílovou skupinou mého sociologického výzkumu se stala mládež mezi 15. a 25. rokem ve znojemském sboru Církve adventistů sedmého dne (CASD). Vzhledem k tomu, že v tomto prostředí se mladí lidé křtí až ve chvíli, kdy se sami rozhodnou, a přistupují k VP až po křtu, byl můj výběr respondentů poněkud omezený. Výzkum probíhal metodou hloubkových rozhovorů – hovořili jsme na základě předem připravené osnovy, rozhovory jsem zaznamenávala na diktafon.

Nejdříve považuji za důležité seznámit čtenáře s oficiálním stanoviskem adventistické církve ke slavení VP. Bylo pro mě východiskem při kladení otázek.

„Večeře Páně je účastí na symbolech Ježíšova těla a krve jako vyjádření víry v něho, našeho Pána a Spasitele. V tomto prožitku společenství je přítomen Kristus, který se setkává se svým lidem a posiluje ho. Svou účastí radostně zvěstujeme význam Kristovy smrti, dokud nepřijde. Příprava na tuto večeři zahrnuje zkoumání vlastního svědomí, pokání a vyznání hříchů. Kristus ustanovil umývání nohou jako symbol nového očištění a výraz ochoty vzájemně si sloužit v křesťanské pokoře a sjednotit svá srdce v lásce. Večeře Páně se smějí zúčastnit všichni věřící křesťané.“[2]

Záměrně jsem v odstavci zvýraznila dvě pasáže, které pro svou práci považuji za důležité. V textu se k nim vrátím.

Stojí také za to povšimnout si průběhu slavnosti VP v našem sboru; v jejím rámci se budeme orientovat. Bohoslužba začíná v devět hodin společnou písní a modlitbou. Obvykle následuje kázání, po kterém se lidé přesunou do vedlejších místností, kde proběhne rituál umývání nohou. V tomto čase je dětem vyprávěn příběh a zpívají se písně – to se týká lidí, kteří nebudou památky aktivně účastni. Po návratu do modlitebny následuje část přijímání, přičemž přijímáme kalich i chléb. Bohoslužba je ukončena požehnáním, modlitbou a písněmi. Obvyklý konec je mezi jedenáctou a půl dvanáctou.[3]

Obraťme teď pozornost na respondenty:

Jirka má 24 let, vystudoval vysokou školu a pracuje jako programátor. Je svobodný, vyrůstal ve věřící rodině. Mezi jeho koníčky patří zejména sport a jeho práce. Do deseti let navštěvoval sbor ve Frýdku-Místku (pokud může srovnat, znojemský sbor je větší[4] a živější), dobře zná i ostravský sbor Mariánské Hory. Je členem znojemského sboru pro vazby, které zde má vybudované. Bohoslužeb se zúčastňuje pravidelně, v rámci přípravy na křest absolvoval biblické kurzy. Pracuje s mládeží. Je seznámen s oficiální věroukou církve.

Roman má 24 let, má středoškolské vzdělání s maturitou, pracuje v dopravní firmě. Je svobodný, taktéž pochází z věřící rodiny. Dříve navštěvoval sborv Hrušovanech nad Jevišovkou (z jeho pohledu je hrušovanský sbor více rodinný, mnohem menší). Pracuje s mládeží, bohoslužeb se zúčastňuje pravidelně, také je aktivní připřípravě sobotní školy[5]. Stejně jako Jirka je seznámen s oficiální věroukou církve.

Inna má 25 let, je vdaná (manžel je taktéž věřící), má středoškolské vzdělání. Pochází z Moldávie, uvěřila skrze svoji kamarádku. Po přistěhování do Znojma bylo pro ni zařazení do znojemského sboru samozřejmé. Bohoslužeb se účastní pravidelně, kromě zpěvu v něm není nijak aktivní. Kromě sobotní školy nemá žádné „náboženské“ vzdělání, oficiální věrouku nezná.

Pavla má 20 let, svobodná, studentka vysoké školy. Uvěřila ve čtrnácti letech skrze evangelizaci. Ve sboru není nijak aktivní. Absolvovala biblické kurzy a má věroučné vzdělání. Znojmo je jediný sbor, který zná dobře. Bohoslužeb se účastní, jak jí to umožňuje čas.

Všichni čtyři respondenti přistupují k VP pravidelně, tzn. čtyřikrát do roka, pokud tomu okolnosti nebrání. Jirka s Pavlou se na památku vždycky těší, Roman ji také vítá, ovšem podle jeho slov záleží také na rozpoložení člověka (někdy se jí nemůže dočkat, jindy je překvapen jejím příchodem). Frekvence těchto slavností jim vyhovuje, jen Pavla by je uvítala častěji, tak šestkrát do roka. Jsou tu i další odchylky:

Všichni chápou událost VP jako příležitost více přemýšlet nad sebou i nad uplynulým čtvrt rokem; více přemýšlet o Bohu. Je to chvíle bilancování, ale také urovnávání vztahů, smíření, možnost vyřešit věci, „na které není čas nebo odvaha; může jej to posílit k tomu, aby si vyřešil nějaké problémy“ (Jirka). Z toho plyne určitá diverzita chápání. Roman s Innouby v případě dobrých vztahů a mála problémů přijali možnost méně časté VP. Jirkovi a Pavle by to nestačilo. „Myslím si, že je to taková zvláštní událost, kterou je škoda mít jenom jednou za rok.“ (Jirka). Samotný význam VP vidí všichni v uvědomění své hříšnosti, připomenutí smrti Ježíše Krista, jeho oběti za nás (chléb) a očistného aspektu (víno) památky. Pavla navíc připojuje aspekt smluvní. Přemýšlí také v dimenzi budoucnosti, kdy budeme jíst s Kristem v nebi; například Jirka toto neuvažoval.

K očišťování patří také ustanovení o umývání nohou, které všichni hodnotí kladně jako ustanovení Boží a biblické.[6] Je to chvíle pomoci a pokory, posiluje společenství.

V úvodní části jsem zvýraznila větu, že chléb a víno jsou považovány za symboly, a tak je to i u mých respondentů. I Inna, ačkoli nezná oficiální doktrínu, se v této otázce s ostatními shodla. To ovšem neznamená, že by odmítali Kristovu přítomnost ve společenství. Památka bez Krista nemá smysl (Jirka, Pavla).

Inna ani Roman se bohoslužby v jiné církvi nezúčastnili, ale Jirka a Pavla ano[7]. Jirka považuje transsubstanciaci za nesmysl, Pavla k tomu nezaujala pevné stanovisko. Bohoslužba v kostele více působí svým tichem, nicméně je tobohoslužba jako každá jiná.

Roman a Jirka mohli porovnávat Hrušovany a Znojmo. Podle něj je pobožnost v obou sborech v principu totožná. Rozdíly plynuly spíše z odlišné skladby přijímajících nežz jiného přístupu. Jedinou výraznější odlišností bylo přijímání z kalíšku[8]. Další odlišnost představuje Innina zkušenost s památkou moldavské tradice, kde k umývání nohou přistupovali s ručníkem zastrčeným kolem pasu.

Moje otázky také mířily na to, jak by měla památka působit. Roman prohlásil, že i kdyby s ním VP navenek nic neudělala, má smysl. Minimálně má smysl pro druhé. Zúčastnil by se jí, ikdyby si nebyl jist, zdali ji prožije nebo ne. Pro prožití VP je pro nějdůležité i kázání, které dovede správně naladit.[9]

Jirka se od představy, jak co nejlépe prožít VP, distancoval.[10] Jemu osobně se nestalo, že by mu památka něco nedala (podobnou zkušenost má i Pavla). „Když víš, proč na Večeři Páně jdeš, nemůžeš být potom zklamaná.“ Člověk VP prožívá na základě své situace. To, jestli odchází z bohoslužby proměněný, není otázka prožívání, jako spíše co s člověkem VP udělá. Je to slavnost a Jirka z ní vždycky odchází naplněný radostí. Pavla tvrdí, že pro ni znamená tato památka okamži k očištění a vymazání všech dluhů. Člověk může začít s čistým listem.[11]

Nasnadě je otázka přípravy na VP. Už se tady hovořilo o řešení problémů. Člověk by měl k VP přistoupit s problémy už vyřešenými (s tím, že se je snažíme vyřešit definitivně a ne je za čtvrt roku řešit znovu).

Také jsem se respondentů ptala, jestli by ve slavení VP provedli nějaké změny. Jirka správně podotkl, že jakmile se nacházíme v zaběhnuté tradici, těžko se na ni umíme podívat zvenčí a najít chyby. Navrhl jen, aby se památka zbytečně neprotahovala. Od Inny padl návrh lepšího technického zabezpečení rituálu umývání nohou, aby nebyla rušena slavnostnost chvíle. Dotázaní také upozornili na rozlišování špatné a dobré tradice a byli otevřeni smysluplným změnám. Tzn. vzdali by se nepodstatného tradicionalismu.[12] Uvítali hojnější zpěv i zpívání z jiných než tradičních zpěvníků.

Jirka s Romanem, kteří v adventistických sborech prožili i své dětství, vzpomínali na památky svého mládí jako na chvíle legrace či nudy (Jirka podle svých slov památky nesnášel). Jako děti plný dosah VP nechápali a mučivá pro ně byla i délka bohoslužby. V této souvislosti respondenti upozorňovali na „dětské přijímání“[13],které sice nebylo „pravověrné“, ale i děti je dovedly prožít jako dospělí, nebo aspoň po svém uchopit. Kladně hodnotilii vložení příběhu pro děti do programu.

Zde se dostáváme k další zajímavé myšlence. V úvodní stati jsem zvýraznila větu: Večeře Páně se smějí zúčastnit všichni křesťané. To znamená, že u nás může přijímat i neadventista a dokonce i nepokřtěný člověk, pokud přijal Krista.[14] To se týká také dětí a adventistické mládeže.

I v naší církvi panují „mýty“[15] a jedním z nich je, že tito lidé k památce přistupovat nemohou. To se týká zejména myšlení starších generací. I moji respondenti se VP aktivně zúčastnili až po křtu a většina nepokřtěných mládežníků pravděpodobně také podléhá tlaku „strýčků“ a „tetiček“, proto se tento „mýtus“ drží svých pozic.[16]

Na otázku, čeho si na VP považují nejvíc, odpověděli, že obsah; je to pro ně obohacující zkušenost, chvíle odpuštění hříchů. Ovšem „neznamená to, že kdyby VP nebyla, tak nebudu spasený, protože mě nemá kdo očistit.“ Tolik Jirka.

Z jejich řeči jsem také pocítila touhu slavit památku podle vzoru prvotní církve, ovšem nevím, co si pod tím představovali. Jirka jen naznačil, že určitě nebyla tak formální jako dnes – k tomu došlo až při formalizaci bohoslužeb a institucionalizaci církve. Pavla věděla, že první církev památku spojovala s profánní večeří, ale také chápala neudržitelnost modelu.

Co říci nazávěr? Mezi zkoumanými osobami byly mnohé shody, ale i drobné nuance, které ovlivňovaly jejich pohled na Večeři Páně. V tom podstatném se ale respondenti nelišili a jejich znalosti dostačovaly na to, aby mohli plně prožít památku s tím, že vědí, proč co dělají.

 

 

 


[1] Zkráceně VP nebo památka

[2] Základní věroučné články, 15. Adventisté sedmého dne věří… Advent Orion, Praha 1998

[3] Představila jsem obecný rámec, jakousi kostru. Je možné do bohoslužby zařadit křest či sobotní školu, ale není to obvyklé. Poté se zvětšuje i délka bohoslužby.

[4] V současnosti 130 pokřtěných členů, nepočítaje děti, nepokřtěnou mládež a přátele.

[5] Sobotní škola je běžná součást bohoslužeb. V jejím rámci se v diskusních skupinkách rozebírá některé biblické téma. Při slavení památky může být, ale častěji není zařazena do dopoledního programu a přesouvá se na odpoledne nebo zcela odpadá.

[6] J 13, 1-20

[7] Oba se zúčastnili katolické bohoslužby. Jirka nebyl přítomen eucharistické části.

[8] Kalíšek se používá současně s kalichem: kdo ze zdravotních či jiných důvodů nechce přijímat z velkého kalicha, může zvolit tuto možnost a mít vlastní kalíšek s vínem. S tímto jsem se setkala jen ve Znojmě.

[9] Odtud plyne i určitá role kazatele při prožívání VP. Všichni čtyři respondenti mají k našemu kazateli velmi vřelývztah.

[10] „Zjistil jsem, že to nejhorší, co může člověk udělat, je přemýšlet nad tím, co by chtěl cítit o Večeři Páně. Pak si řekne, zdali ji vůbec dobře prožívá. Pak se to stává stresujícím faktorem.“

[11] Každý den se svým způsobem začíná s čistým listem, ale zde je to jakoby posvěceno ještě i rituálem.

[12] Je ovšem otázka, jak by se k takovým změnám postavila starší generace.

[13] Náš kazatel při poslední památce vysvětlil dětem význam VP a rozdal jim malá fruka a müsli tyčinky s tím, že se jedná o slavnost, tudíž z ní nejsou vyjmuty ani ony.

[14] Je to věc jeho svědomí; my jako lidé nevidíme do jeho srdce a nemůžeme posoudit jeho vztah k Bohu, určitě bychom mu všakneměli bránit ve spoluúčasti na památce.

[15] Použila jsem Jirkův výraz, Pavla v této souvislost hovořila spíše o tradici.

[16] Určitě by bylo zajímavé provést podobný průzkum právě u skupiny nepokřtěných mládežníků, ale to nepatří do rámce této práce.