Ze světa
Kongregace pro omezování bohoslužeb a ochranu před svátostmi (zkráceně KOPA) vydala novou instrukci Redemtionis sacramentum, která je rozšiřována pod názvem Risk. Kongregace tak učinila z rozhodnutí papeže. Jak prohlásil mluvčí Kongregace Joachím Navarro Maria Dominik Izmahíl Slota OP, Ital slovenského původu ,papež v soukromém rozhovoru přímo pobídl k napsaní tohoto dokumentu. Podle Sloty řekl papež: „Napište nějakou instrukci, už dlouho jsem neslyšel, že by nějaká vyšla. Ať si svět nemyslí, že jsme nějací budižkničemové!“ Podle důvěrných zdrojů ovšem nebylo papeži zcela rozumět – všichni se shodují pouze na tom, že v jeho větě jistě zaznělo pouze slovo „budižkničemové“. Nová instrukce je plná novinek, což lze vysvětlit pouze tím, že katolická církev neustále sleduje program koncilních reforem. Je založena na základních teologických východiscích: tvrdí se v ní, že eucharistie je tak velkým dobrem, že jej nelze ani změřit ani zvážit. „Po týdnech pokusů“, přiznal se J. N. M. D. I. Slota OP, „všechno měření a vážení selhalo. Nasadili jsme největší mozky Vatikánu, ale ani naši finanční odborníci, za které jsme zaplatili vysokou kauci, nenašli způsob, jak by se dala vyjádřit její hodnota.“ Eucharistie má být podle dokumentu též často podle staré tradice vystavována. OP Slota se zarděním přiznává: „Přiznávám autorství této části. Jsem totiž schopen slušného výkonu: před vystavenou Nejsvětější svátostí se modlím ve třech jazycích, jednou rukou probírám růženec a druhou točím budhistickým mlýnkem. Protože používám hands free, jsem schopen při tom i vyřizovat kongregační agendu.“ Na dotaz, kdy vlastně spí, odpověděl skromně: „Vidíte, na to bych málem zapomněl, u vystavené Svátosti často usnu…“
Nová instrukce zakazuje laikům u mše svaté kázat. Toto nařízení není vůbec zbytečné, jak by se mohlo zdát na první pohled. Z celého světa totiž proudí do Vatikánu stížnosti laiků na přetěžování při bohoslužbách. Podle našich informací se v mnoha zemích sami kněží rádi zříkají kázání. Zdroj z Moravy, který si nepřál být jmenován, nám sdělil, že jeden místní farář nejenže předal kázání ve své farnosti laikům, ale během něho opouští kostel, chodí po farské zahrádce a pokuřuje dýmku. Pokud ho jeho farníci volají zpět, jen nerad vyklepe hořící popelz troubele a jde mši dosloužit. Jestliže mu jeho jednání někdo z farníků vytkne, dočká se neomalené odpovědi v tom smyslu, že se kázání nedalo poslouchat.
Instrukce je vhodná i svým upozorněním na detaily. Kněz se nemá příliš zdravit s lidmi, především pozdravením pokoje. Nikdo o tom nemluví, ale zdá se, že za tímto opatřením se skrývá razantní politika Vatikánu proti kněžím, kteří zneužívali pozdravení pokoje ke zneužívání prvních řad věřících v kostelních lavicích. V některých amerických obcích se stalo zvykem, že kněží u toho pozdravení, které se často praktikovalo políbením, setrvávali nepřiměřeně dlouho a zapomínali při něm pokračovat v udílení svátostí.
Podobný účel má zřejmě nařízení, podle něhož by se nemělo vyskytovat jídlo v místnosti vyhrazené bohoslužbám. Oddoby, kdy došlo k úpadku instituce farních hospodyň, kněží často pokukují po místnostech, kde slouží, zda by se tam nedalo najít něco dobrého k snědku. Kněz, přistižený při krádeži lízátka z kočárku při takzvané dětské mši, se podle údajů Kongregace rozplakal trhavým pláčem, prozrazujícím, že chudák několik dní nejedl. Co pomohlo, že pak vysvětlil svým farníkům učení Tomáše Akvinského o možnosti krádeže v extrémních podmínkách! Nařízení o tom, že kněz má přijímat jako první, je téže motivace. Obava, že by již nezbylo, je i u bohatých farních společenství oprávněná. Je zřejmé, že další opatření instrukce proti možnosti sezení za stolem má význam tělovýchovný. „Už toho sezení bylo dost,“ prohlásil kněz ze Zambie, „v našich podmínkách je to vnímáno jako krutý europeimus a jeto dále neudržitelné. Naši lidé už dlouho volají po zrušení stolů a obnovení starého sezení na bobku. Evropanům vzkazuji, že je to mnohem zdravější a levnější.“ Kongregace zde evidentně naslouchala hlasům z buše.
Pochopitelný je i požadavek používání kalichů z nerozbitných hmot. Tvrdou kritiku si Vatikán vysloužil od jistého starého rakouského biskupa, známého svými jedovatými poznámkami, kterými častuje římskou kurii. Podle tohoto staříka nad hrobem Vatikán v této instrukci opět prokázal, že nesleduje moderní kinematografii. „Pokud by viděli Indianu Jonesea Chrám zkázy,“ frká starý hierarcha, „nikdy by přece nemohli volit poháry z kovu.“ A jedovatě dodá: „Mohlo by jim to všechno spadnout na hlavu!“ Předseda rakouské biskupské konference ovšem tolerantně vysvětluje slova svého kolegy jako omluvitelná vysokým věkem a pobytem v léčebně pro duševně choré.
Nezbývá než dodat, že nová instrukce je přijímána zejména v kruzích manuálně pracujících. Její autoři to vysvětlují tak, že i víra je přijímána především prosťáčky a že intelektuálům často zůstává skryt smysl a význam nebeského království.
Počátkem května se na internetových stránkách Pražského arcibiskupství objevila nepodepsaná zpráva nazvaná „Stanovisko k některým aspektům činnosti J. Kondala“, kterou podle stylu i výraziva napsal generální vikář Michael Johánek Pěnkava. Pěnkavova teologická erudice je zřejmá už ze skutečnosti, že využívá nových teologických metod práce, podle nichž se o věcech evidentních již žádné argumenty předkládat nemusejí. Pěnkava údajně prohlásil: „Základ této metody použil geniálně již Pilát, který chtěl ochránit našeho Pána, když řekl:Co jsem napsal, napsal jsem.“ Z tohoto hlediska je obrana biskupa Kondala, s níž přišel jeden z jeho společníků, jistý Pavel Hrazda (ostatně známý v pražském podsvětí pod obávaným jménem „Velký ministrant“), naprosto neopodstatněná. Hrazdova apologie nepoužívá nové teologické metody, což mu vytýká v družném ekumenickém dialogu i známý teolog Jaroslav Štika, jindy obvykle prohánějící kapry v jihočeském luteránském i katolickém rybníce. Štika tvrdí o Hrazdovi i Kondalovi, že zůstali na smetišti dějin a nechápou postkritická, postliberální, neohegeliánsky syntetická a postmoderně existenciální paradigmata. Hrazda i Kondal mohou skutečně k tomuto jasnému a výstižnému obvinění pouze mlčet, což je ostatně jejich taktika již z komunistické éry.
Podstatné je však něco jiného. Dá seto vyjádřit otázkou. Kdo je vlastně Jan Kondal? Novější bádání Kongregace pro nauku víry, ČBK a několika dobrovolníků z řad ochotného laikátu prokazují, že: 1. U Jana Kondala je pochybně jisté, že je biskup. 2. Sporně platné, že je kněz. 3. Nedovoleně přesvědčivé, zda je vůbec člověkem. U Jana Kondala se tudíž jedná o zvláštní druh bytosti, která je dostupnými církevními prostředky nezachytitelná a nepostižitelná.
Říká to ostatně i sám český primas,arcibiskup Plk: „Jana Kondala znám už dlouhá léta a musím říci, že o něm nemohu vlastně nic říci. I kdybych vám o něm něco chtěl říci, zjišťuji, že něco říci je vlastně velmi těžké. Říci něco podstatného o Janu Kondalovi je podobné, jako něco říci třeba… třeba… o někom velmi podobném.“ I z této výpovědi jsou patrné celocírkevní rozpaky.
Domníváme se však, že zjistit pravou podobu a především podstatu Jana Kondala není zcela nemožné. Po několika týdnech pátrání se nám podařilo objevit, že tento muž má rád pivo a často ho bolí kolena. Tyto výzkumy ukazují, že i v budoucnu je možný vývoj v poznání nových živočišných druhů, mezi něž Jan Kondal podle všech církevních pramenů nepochybně (zcela nepochybně a nesporně!) patří.