Ecce homo

autor: 

Jan Spousta

Onohosrpnového dne jsem projížděl Posázavím, a protože jsem byl nedaleko a vybylo mitrochu času, zajel jsem si prohlédnout vesnici Číhošť – nikdy předtím jsem tamnebyl. Je to pozoruhodné místo. Na Boží Hod vánoční roku 1949 se v tamnímstarobylém kostelíku stal div: devatenáct svědků během kázání zahlédlo, žekřížek na svatostánku se pohybuje. Zvěst o tomto zvláštním jevu – dodnespřirozeným způsobem nevysvětleném – se rychle roznesla a do Číhošti začalipřicházet zvědavci a poutníci. Zanedlouho pak Státní bezpečnost zatkla místníhokněze Josefa Toufara. Bez jakýchkoli důkazů byl obviněn, že křížkem sám hýbalpomocí mechanického zařízení. Estébákům se po dlouhém úsilí zřejmě podařilo zkněze vymlátit podpis připraveného protokolu. Kromě obligátního menšíhoprohřešku, pohlavního zneužívání ministrantů, jenž měl veřejnosti dokázat jehovšestrannou zkaženost, přiznal Toufar zločinné pohybování oltářním křížkem scílem pobouřit místní lid, motivované „nenávistí vůči lidově-demokratickémustátu“. Dva dny poté, 25. února 1950, však na následky bití a nevčasné lékařsképéče zemřel. Roli obžalovaného v našem prvním stalinském divadelním procesu,pro niž byl vedením KSČ zřejmě předurčen, musel přepustit jiným.

Bylopošmourno, v Číhošti drobně pršelo a víska byla skoro liduprázdná. Prohlédljsem si před vchodem do kostela pomník s nápisem Eccehomo i symbolický růveks Toufarovým portrétem a uvnitř se chvíli modlil před oltářem a strohoukazatelnou. Ticho – samota – všudypřítomný a nekonečně vzdálený Bůh – vědomítoho, jak blízký jsem si s lidmi, kteří tudy prošli přede mnou. Vyšel jsem zas,pod sochami andělů proběhl branou někdejšího hřbitova, nastartoval auto a odjelcestou k bývalému okresnímu městu, kudy možná před půl stoletím odváželizatčeného Toufara. Uspěchaný zvědavec a poutník, zpožděný o víc než padesátlet...

Minulostjde s námi, minulost osobní, národní i minulost církve. Chce, abychom jínaslouchali, přemýšleli o ní, snažili se vcítit, třeba i se s ní hádali avzdorovali. Minulost ale nejsou jenom činy těch, kteří se jako Josef Toufarlépe či hůře snažili vzdorovat zlu, ani jen zločiny, jaké páchal jeho vrahestébák Mácha. Ve svém úvodním zamyšlení se Martin Vaňáčvěnuje především lidem, kteří se za bývalého režimu pohybovali někde mezitěmito dvěma póly, často ale spíše na té horší polovině hřiště: agentům, tajnýmspolupracovníkům StB.

Kdyžpočátkem devadesátých let radikální disident Cibulka poprvé uveřejnil seznamyjmen agentů, nestačili jsme se mnozí divit. I já jsem tam našel svéspolupracovníky a nadřízené, svého učitele, jehož si vážím a jsem mu vděčný zato, co mě naučil, a dokonce i jednoho z blízkých členů rodiny, kterého jsemmiloval a který je už dávno po smrti, takže se k obvinění nemůže vyjádřit. Ataké mnoho duchovních všech náboženských směrů, až příliš mnoho, víc, než bychbýval věřil. Několik málo z nich se poté kálo, jiní dokazují svoji nevinu, alevětšina bagatelizuje a mlží. Ecce homo,ejhle člověk s jeho slabostí a bídou. Avšak minulost nelze zamést pod koberec,zůstává tady a je třeba jí věnovat pozornost.

Dáleuveřejňujeme první část eseje Martina Šályho na témapsychoanalýza a křesťanství. Ne, nesnaží se pokřtít Freuda,to ani není možné. Chce však ukázat, že freudovská terapie a křesťanská spásase mohou plodně doplnit. V této části hovoří hlavně o freudovském pojetípsychiky: ecce homo, i totojsme my.