Osmé století můžeme považovat za období významných změn, které ovlivnily další vývoj evropských dějin. Ať už to bylo proniknutí islámu na Pyrenejský poloostrov a vznik mocné říše Karlovců, která po více než 300 letech oživila tradici císařství na Západě, nebo změna v politické orientaci papežství a upevnění organizace západní církve. Na přelomu 8. a 9. století došlo na dvoře Karla Velikého k rozvoji vzdělanosti a umění, které bývá označováno jako tzv. karolínská renesance. O tomto termínu se mezi historiky vedla řada sporů. Neměli bychom podlehnout iluzi, že šlo o všeobecnou obnovu vzdělanosti, neboť tato renesance byla záležitostí poměrně úzké vrstvy vzdělanců. Jejich cíle byly stejné jako u několika významných postav předchozích staletí: shromáždit a zpracovat co nejvíce pozůstatků antického dědictví a poskytnout je současníkům, převážně učencům a vysokým úředníkům. Svým rozsahem a vlivem přece jen karolínská renesance přesahuje dosavadní snahy na dvorech několika málo panovníků nebo za zdmi klášterů. Podle historika středověku Le Goffa byla výsledkem řady malých renesancí v předchozím období a zároveň prvním projevem delší a hlubší reformace, která se plně prosadila později, v době od 10. do 14. století. Na jiném místě ji tentýž historik jmenuje jako první ze tří renesancí nebo renesančních vln (druhá přišla ve 12. století, třetí byla „renesance s velkým R" ve 14. - 16. století). Jako příklad jednoho z trvalých odkazů tohoto období je možno uvést nové kaligrafické písmo s názvem carolina resp. karolínská minuskula. Úpadek vzdělanosti (včetně gramotnosti) a rozvoj partikularismu po rozpadu římského panství na Západě se totiž projevil i v podobě písma, které bylo místně dosti odlišné a mnohdy těžko čitelné. Karolínská minuskula byla písmem jednoduchým a dobře čitelným, takže se v 15. století stala vzorem knižního okrouhlého písma italských humanistů a dodnes z ní vychází běžná podoba tištěného písma.
Sedmé a osmé století je dobou obdivuhodného christianizačního úsilí mnichů-misionářů, kteří putovali krajinou, zakládali kláštery, seznamovali obyvatelstvo se základy křesťanství a snažili se vést mocné tohoto světa k respektování pravidel křesťanského života. Je obtížné historicky spolehlivě vyložit průběh misijní práce, neboť zprávy o misionářích v sobě misí historické události s legendárním lidovým vyprávěním. Jednalo se mnohdy o vysloveně charismatické postavy, které dokázaly hluboce zapůsobit nejen na prosté lidi, ale i na představitele tehdejší moci. Zvlášť irským misionářům, lidem z venkova s hlubokým citem pro přírodu, vděčí venkovské obyvatelstvo za obrácení ke křesťanství. Jejich prostřednictvím byla úcta, vzdávaná pohanským přírodním duchům, mnohdy přenesena na svaté. Posvátné prameny, stromy a kameny si zachovaly úctu lidu, ale byly zasvěceny novým mocnostem a spojeny s novými představami.
V množství misijní práce se rozlišují především dva hlavní proudy, starší irský či iroskotský a mladší anglosaský. Zatímco irská misie, ztělesněná hlavním představitelem Kolumbánem Mladším (kol. 540-615), se vyznačuje větší rozmanitostí, citem pro přírodu a působením mezi prostými lidmi, pro anglosaské misionáře, k hlavním představitelům patří Bonifác (672-754), byla typická snaha o systematické misijní působení, o podporu u panovnických dvorů a o zavedení organizačních struktur (zakládání biskupství), mnohdy v úzké spolupráci s papežstvím. Tento úzký kontakt na Řím se projevoval v častých návštěvách a čilé korespondenci, ale někdy i změnou jména (např. Bonifác, vl. jménem Wynfreth). Avšak není možné oba tyto proudy striktně odlišovat. Na místní úrovni docházelo k jejich prolínání, navíc anglosaské křesťanství bylo výsledkem zajímavé symbiózy keltského (irského) křesťanství a římské benediktinské misie, jak se rozvinula ve druhé polovině 7. století v severní Anglii. Přibližně od poloviny 7. století, kdy se na synodě ve Whitby (v roce 664) anglosaská církev přiklonila k „římským způsobům", docházelo k postupnému slábnutí vlivu irského křesťanství a naopak posilování kontaktů s Římem. Zde je možné stručně zmínit diskusi o počátcích křesťanství na našem území, které se kladou na přelom 8. a 9. století. Někteří badatelé, např. Josef Cibulka, se na základě studia nálezů pozůstatků velkomoravských kostelů v padesátých letech minulého století klonili k tomu, že významný vliv připadl iroskotské misii, dnes bývá tato teze většinou odmítána, resp. se uznává vliv pouze nepřímý (tj. prostřednictvím franských misionářů z původně iroskotských klášterů).
Hovořit o jednoznačných kulturních sférách vlivu však komplikuje tehdejší kulturní rozmanitost. Italské území, včetně Říma, bylo pod silným vlivem Byzantské říše, která byla stále ještě svrchovanou autoritou. Navíc v průběhu sedmého století sem z Východu přicházejí zástupy křesťanů, kteří opouštěli území dobytá Araby. Jejich vliv byl natolik silný a respektovaný, že např. v letech 685-752 byl papežský stolec v Římě vesměs obsazován osobnostmi řeckého a syrského původu (výjimku představoval Říman Řehoř II. v letech 715-731).
V 8. století do Evropy proniká islám a na dlouhá staletí se usídluje na Pyrenejském poloostrově, kde se rozvinula pozoruhodná kultura a vzdělanost, která později sehrála roli při zprostředkování antické vzdělanosti středověku (např. znalost Aristotelovy filozofie). Zvláštní charakter Cordóbského chalifátu byl umožněn velkou samostatností, způsobenou nejenom vzdáleností od centra rozsáhlé arabské říše (hlavní město se ve druhé polovině 8. století přesunulo z Damašku do Bagdádu), ale i dlouhou vládou a politikou potomka Umajjovské dynastie, svržené v roce 749, Abdarrahmána (756-788). Velmi rychlý postup islámu na Pyrenejském poloostrově byl ovlivněn především dvěma faktory: jednak vnitřní nestabilitou vizigótského království, které bylo zmítáno spory o nástupnictví; jednak příklonem severoafrických berberských kmenů k islámu, což významně posílilo arabské vojsko. Po porážce vizigótského vojska v roce 711 bylo království poměrně snadno obsazeno a rychle opanováno s využitím fungujícího státního aparátu. Určitou dobu byla situace hodně nepřehledná, ale kolem poloviny 8. století se vytvořila zřetelná hranice mezi křesťanským územím na severu a islámským státem na zbytku poloostrova. Na hraniční linii byla vybudována síť pevností a hradů na obranu proti arabským nájezdům (což dalo název Kastilii, od lat. castellum = hrad). Docházelo k častým nájezdům a střetům, ale linie byly poměrně stabilní. Arabské výboje byly oslabovány separatistickými tendencemi místních vládců a také spory mezi arabskými a berberskými vojenskými jednotkami. Slavnou bitvu u Poitiers, ve které v roce 732 nebo 733 porazilo franské vojsko Karla Martela (martel = kladivo) arabské vojsko, stejně jako neúspěšnou výpravu Karla Velikého na Pyrenejský poloostrov v roce 778 (v roce 801 se mu naopak podařilo dobýt Barcelonu), dnes historici považují spíše za symbolické události, které byly součástí celé řady drobných střetů a které zřejmě nemohly zásadně změnit rozložení sil.
Na počátku 8. století prožívala Byzantská říše neklidné období, ve kterém vojenská povstání sesazovala a dosazovala císaře. V souvislosti s tím někdy docházelo i ke změnám v náboženské politice. Např. císař Filippikos (711-713) byl rozhodným přívržencem monotheletismu, takže zrušil rozhodnutí třetího konstantinopolského koncilu (680-681) a monotheletismus nechal prohlásit za jediné ortodoxní učení. V reakci na tento krok jej papežská kurie považovala za heretika a odmítla mu vzdávat obvyklé pocty (začaly se razit mince bez císařova portrétu, jeho jméno se nepřipomínalo při liturgii atd.). Obnova monotheletismu nalezla podporu u představitelů kléru i vyšších světských kruhů. Situaci však zvrátil nově dosazený císař Anastasios (713-715), který opět nastolil ortodoxní učení. Konsolidaci poměrů v Byzantské říši nepřinesla ani delší vláda Lva III. (717-741), kterým na trůn nastoupila tzv. syrská dynastie. Na jedné straně ztrácelo arabské nebezpečí svoji naléhavost, zvlášť po definitivním konci arabských ambicí na dobytí byzantského hlavního města (krutá zima 717/718 oslabila pozice arabského vojska, neúspěšně obléhajícího Konstantinopol). Na straně druhé vzrůstalo nebezpečí ze strany Bulharů. V souvislosti s úspěšnou snahou o posílení centrální císařské moci docházelo od poloviny 8. století k mírné stabilizaci v hospodářské oblasti. Vnitřní krize se z mocensko-politické oblasti přenesla do oblasti církevně-politické a našla svůj výraz ve sporech o úctu k obrazům.
Kořeny tohoto sporu jsou složité. Mísí se v nich jak prvky politické, tj. zájmy hospodářského charakteru (snaha císaře získat ohromné bohatství uložené v nákladných ikonách a v bohoslužebném náčiní) a snaha o ideologické upevnění císařské moci (místo ikon byly v byzantských chrámech umísťovány výjevy zdůrazňující úlohu císaře), tak prvky náboženské. Byla to reakce na mnohdy přehnanou úctu k ikonám v lidové zbožnosti. Svým vlivem nepochybně přispěl rozmach islámu, který se snažil důsledně aplikovat zákaz zobrazování Boha (někteří chalifové na dobytých územích dokonce zakazovali používání ikon v křesťanských chrámech) a zřejmě i šířící se dualistické heretické hnutí tzv. paulikiánů (byli inspirováni Pavlovými listy, proto se považovali za „Pavlovu církev"), které vzniklo koncem 7. století v Malé Asii. Paulikiáni odmítli církevní hierarchii a obřady, odstranili posty, mnišství, úctu k Panně Marii, kříži, ikonám a relikviím. Spory o úctu k obrazům je možné považovat za poslední velkou kapitolu christologických kontroverzí (spory se vedly hlavně o vyobrazení Krista). Teologický argument ikonoklastů (obrazoborců) vycházel z předpokladu, že božská přirozenost není zobrazitelná prostřednictvím lidského obrazu a také, že Kristovo lidství je natolik zbožštěno, že i ono je nezobrazitelné. To je konstatování zřetelně ovlivněné monofyzitismem, zobrazovat pouze lidskou podobu bylo ikonoklasty považováno za nestorianismus. Příkaz císaře Lva III. z roku 727, aby byl odstraněn Kristův obraz na bráně císařského paláce a byl nahrazen znamením kříže (ikonoklasté připouštěli používání kříže nebo symbolických vyobrazení, např. beránka), odstartoval dlouhodobé sporům, které měly místy charakter občanské války. Konstantinopolský patriarcha Germanos (715-730) i římský biskup Řehoř II. (715-731) císařský ikonoklasmus odsoudili. Germanos byl sesazen a nahrazen povolnějším patriarchou, z papežovy pravomoci císař za trest odňal pravomoci nad rozsáhlými oblastmi v jižní Itálii a na Balkánském poloostrově a začlenil je pod jurisdikci konstantinopolského patriarchy.
Nejvýznamnějším obhájcem úcty k obrazům byl Jan Damašský (675-749), který bývá považován za posledního starověkého církevního otce Východu. Argumentaci čerpá z antické filozofie, hlavně z učení Platóna, a z christologie. Základním důvodem vyobrazení Krista pro něj byla opravdovost vtělení. Kdo možnost vyobrazení Krista neuznává, popírá reálnou existenci lidské přirozenosti v Kristu a upadá do monofyzitismu. Důležitým argumentem byla rovněž skutečnost, že úcta k obrazům patří k tradici církve a že mimořádně rozvinutá úcta k obrazům bývá zdrojem božské milosti. Lvův nástupce, císař Konstantin V. (741-775), kterému jeho protivníci přiřkli nelichotivou přezdívku Kopronymus (kopros = lejno), pokračoval v císařské obrazoborecké politice, především s podporou vojenských jednotek z Malé Asie. Ikonoduly (zastánce úcty k obrazům) považoval císař za heretiky, kteří nerespektují chalcedonské christologické dogma o nesmíšených přirozenostech v Kristu. Svoji vůli prosadil na církevním sněmu, který se konal v roce 754 v císařském paláci v Hierii poblíž Konstantinopole. Zvlášť po nevydařeném spiknutí v roce 765 krutě pronásledoval zastánce úcty k obrazům, zejména z řad mnichů. V této době se rozrůstá klášterní komplex na hoře Athos. Již v 7. století na Athosu hledali útočiště mniši, kteří opouštěli oblasti pod nadvládou islámu. V době ikonoklasmu opouštěli byzantská města a přinášeli na Athos ikony, knihy a ostatky svatých.
Politická situace se změnila za vlády Ireny, která nejprve panovala spolu se svým nezletilým synem Konstantinem VI. (780-797) a později samostatně s titulem císařovny (797-802). Irena usilovala o odstranění obrazoborecké politiky. Musela však postupovat obezřetně, neboť ikonoklasmus měl mnoho příznivců. První pokus o svolání koncilu v Konstantinopoli v roce 786 byl neúspěšný, na odpor se postavily některé maloasijské vojenské jednotky. Koncil se nakonec sešel na podzim roku 787 v Niceji, proto je označován jako II. nicejský koncil. Obrazoborecký sněm v roce 754 prohlásil za neplatný a snesl argumenty ve prospěch úcty k obrazům: Obrazy patří k starobylé tradici církve; potvrzují opravdovost vtělení; proto mají být v chrámech a domech křesťanů; pohled na ně vede k úctě vůči osobám, které jsou vyobrazeny; úcta, prokazovaná před obrazy, se obrací přímo k vyobrazeným postavám. Koncil zároveň odsoudil ty, kdo se staví proti úctě k obrazům. Koncilní otcové jemně rozlišovali klanění, které přísluší výhradně Bohu, od úcty prokazované obrazům kříže, evangeliím a ostatním svatým předmětům. Úcta prokazovaná obrazu ve skutečnosti patří tomu, kdo je na něm zobrazen. Ikona je jakýmsi oknem, jímž přichází světlo, přičemž světlo a ikona vytvářejí tajemnou jednotu, do níž může věřící a nazírající vstoupit nebo být vtažen. Rozdíl mezi ikonou a (pohanským) idolem je hlavně v tom, že ikona důsledně odkazuje nad sebe, zatímco idol je sám cílovým bodem úcty (opírám se o výklad C. V. Pospíšila).
Rozhodnutí koncilu podepsalo více než 300 shromážděných biskupů v čele s papežskými legáty. Nevedlo však k definitivnímu odstranění ikonoklasmu na Východě, neboť císařská politika se k němu vrátila ještě v první polovině 9. století v rámci politického zápasu mezi císařskou a církevní mocí. Dohru mělo rozhodnutí koncilu také na Západě. Pravděpodobně neuspokojené ambice Karla Velikého, který na koncil nebyl pozván, ačkoliv se považoval za ochránce víry, a neporozumění jemné argumentace koncilních rozhodnutí vedly k odmítnutí „pseudokoncilu Řeků" na synodě ve Frankfurtu v roce 794. Synod svolal Karel Veliký, sám mu předsedal a zasahoval do teologických diskusí. Shromážděni byli nejenom biskupové všech církevních provincií franské říše, ale i dva zástupci papeže a biskupové z Anglie. Řím sice rozhodnutí II. nicejského koncilu přijal, ale pod vlivem synody ve Frankfurtu docházelo k uznání jeho ekumeničnosti pozvolna. Nakonec je to poslední ekumenický koncil uznávaný jak na Západě tak i na Východě.
Oslabení vlivu byzantské moci v Itálii (Langobardi ovládli byzantský exarchát v Ravenně v roce 751) a její neschopnost čelit ohrožení papežství ze strany Langobardů vedlo, společně s ambicemi rostoucí moci Karlovců, ke změně politické orientace papežství z Byzantské na Franskou říši. Jednalo se o postupný proces. Již Řehoř III. (731-741) se neúspěšně obrátil na Karla Martela s prosbou o pomoc. K vzájemnému odcizení přispívaly opakované teologické spory, ve kterých papežové mnohdy představovali opozici vůči konstantinopolským patriarchům, kteří podléhali tlaku císaře. Ti, jak je zřejmé z předchozích výkladů, svoji náboženskou politiku mnohdy měnili podle momentální potřeby politické situace. Odpoutávání se papežství od východního císařství probíhalo i v dalších záležitostech. Posledním papežem, který navštívil Konstantinopol (až do doby Pavla VI. ve 20. století) byl Konstantin (708-715). Řehoř III. (731-741) byl posledním, který se obrátil na Byzanc s žádostí o potvrzení své volby. Naopak Lev III. (795-816) byl prvním papežem, který z vlastní iniciativy informoval o své volbě Karla Velikého.
Potřeba silné vnější ochrany, resp. jakési rozhodčí instance, byla dána nejenom vnějším ohrožením. Úřad římského biskupa byl natolik prestižní záležitostí, spojenou se správou velkého majetku, že se čím dál tím více stával předmětem zájmu římských šlechtických rodin. Spolupráce s papežstvím nakonec přišla vhod i dynastii Karlovců, kteří coby nejvyšší správní úředníci, tzv. majordomové, měli od počátku 8. století ve franském království fakticky nejvyšší moc, ačkoliv nominálně vládli slabí merovejští králové. Nakonec se Pippin III., zvaný Krátký, zaštítil rozhodnutím papeže Zachariáše a nechal se shromážděním franských velmožů v roce 751 zvolit novým franským králem. Dnes je těžké rozluštit zákulisí této diplomatické hry, o které nás navíc rozdílně informují ideologicky zkreslené informace pramenů. Každopádně se zdá, že rituál královského pomazání, inspirovaný biblickým předobrazem starozákonních králů a ve Franské říši dosud neznámý, uspokojil jak politické ambice nové královské dynastie, tak germánské představy o nadřazenosti panovníka. Do této doby bývá kladen skutečný vznik tzv. církevního státu, jehož údajně starobylejší existence byla později obhajována falešnými dokumenty. Jak je zřejmé z jednání Karla Velikého na Frankfurtské synodě v roce 794, papežství se ve skutečnosti dostalo do sféry vlivu panovníka, jehož představy o vlastní moci byly více než srovnatelné s byzantským cesaropapismem.
Cardini, F.: Evropa a islám, 2004. Collins, R.: Evropa raného středověku, 2005. Dawson, Ch.: Zrození Evropy, 1994. Le Goff: Kultura středověké Evropy, 1991. Jedin, H.: Malé dějiny koncilů, 1990. Kaufmann, H.: Maurové a Evropa, 1982. Novotný, J.: Světlo ikon, 1997. Pospíšil, C. V.: Ježíš z Nazareta, Pán a Spasitel, 2002. Seibt, F.: Lesk a bída středověku, 2000. Schatz, K.: Dějiny papežského primátu, 2002. Tauer, F.: Svět islámu, 1984.