Deváté valné shromáždění Světové rady církví (SRC) v Porto Alegre v Brazílii ve dnech 14. - 23. února 2006 mělo v rámci dlouholetých úvah o „nové podobě (rekonfiguraci) ekumenického hnutí" přinést nové vykročení a učinit konec řečem o „krizi" a „slepé uličce" ekumeny. Rozhodně v to mnozí doufali, a skutečně také mnozí z celkem 4000 účastnic a účastníků prožili při oněch rozmanitých akcích harmonickou „ekumenu srdcí"; při osobních setkáních a při výměně zkušeností zakoušeli spiritualitu spojující vertikální i horizontální rozměr víry. „Milostí svou, Bože, proměň svět" - tak znělo téma, poprvé formulované jako modlitba.
Přibližně 1000 delegátů, poradců a oficiálních pozorovatelů, jakož i 3000 návštěvníků a aktivních účastníků "muturao" („trhu možností" na způsob poutě, se stánky, výstavami, workshopy a spontánními slavnostmi) mohlo prožít ekumenu jako „prostor" pro setkání a rozmanitost. Při každodenní devadesátiminutové biblické práci ve skupinkách, při pobožnostech a bohoslužbách se také zřetelně jevil základní konsens křesťanstva, ukazující vcelku společný křesťanský obraz Boha, světa a člověka. Právě v kontextu dialogu mezi náboženstvími a při spolupráci se sekulární společností je důležité, že křesťané a církve navzdory všem hranicím mezi konfesemi zásadně vyznávají téhož jednoho trojjediného Boha - ať už v projevech moderátora SRC katolika Arama I., arcibiskupa z Canterbury Rowana Williamse, předsedy Rady Evangelické církve v Německu (EKD) biskupa Wolfganga Hubera nebo v meditacích a zdravicích ekumenického patriarchy Bartoloměje I. či v encyklice papeže Benedikta XVI. „Bůh je láska"1. Zvěst o boží milosti a o boží lásce, která proměňuje svět i člověka, dává lidstvu orientaci. Potud lze říci: Ekumena žije, inspiruje křesťany a církve různých vyznání, kultur, národů a světadílů, aby se vzájemně přibližovali s cílem slovem i činem společně dosvědčovat ve světě evangelium Ježíše Krista.
Matoucí bylo ovšem v Porto Alegre spojení Kirchentagu, jak ho v Německu známe jako svátek křesťanské rozmanitosti, a vlastního valného shromáždění SRC, jehož úkolem je důkladně přezkoumat programy SRC, schválit priority pro další práci a s nejvyšší kvalitativní kompetencí formulovat tváří v tvář výzvám sekulárního světa to, co je křesťanské. Na naléhání zejména ortodoxních církví bylo poprvé použito „konsensuální rozhodování", tzn. místo toho, aby o teologických a etických vyhlášeních demokraticky rozhodovala většina, bylo nutno při usnášení dosáhnout jednomyslného konsensu - v naději, že tak bude křesťanské svědectví jednoznačnější a profil SRC zřetelnější.
Na programu jednání byla plenární zasedání na témata: 1. ekonomická spravedlnost, 2. křesťanské svědectví a náboženská pluralita, 3. překonání násilí, 4. církevní jednota. Jednotlivá devadesátiminutová sezení poskytovala prostor pro krátké referáty a další „prezentace". Při nich byly předloženy také „dokumenty", vypracované předem komisemi SRC2. V „diskusi" se dostalo ke slovu jen asi pět až sedm účastníků - každý na dvě minuty. Třikrát proběhly neformální „ekumenické rozhovory" na 22 různých témat. Sněmovní výbory pro zásadní otázky, pro programové směrnice a pro veřejné záležitosti pak vypracovaly návrhy usnesení, které byly plénu předloženy jen na velmi krátkou dobu a přitom dlouze představovány, takže se v diskusi dostalo ke slovu jen velmi málo přihlášených a texty byly nakonec „konsensuálně" schvalovány. V závěrečném usnesení byly předložené dokumenty většinou přijaty s doporučením.
Tento postup vyvolal u mnoha delegátů značnou nevůli. Nebyla totiž příležitost zaujmout kritické stanovisko k některým jednostranným názorům a velmi sporným výrokům v dokumentech a prezentacích. Pokyn, že příspěvky do diskuse se mají zaslat písemně a pokud možno dát zaprotokolovat, nezabránil tomu, že schválené texty dopadly ve srovnání s dřívějšími plenárními shromážděními nakonec spíše bezbarvě a že je jejich kvalita nižší. To bylo dáno nejen odlišnou kulturou dialogu, bylo to závislé i na personálních rozhodnutích, za něž nesly odpovědnost ženevské vedení a přípravná komise. Metoda, podle níž se vyhlášení SRC předem vypracovávala v komisích a pak předkládala plenárnímu shromáždění - sama o sobě správná -, byla znehodnocena tím, že tyto texty byly děsivě ploché a jednostranné, že pořad jednání nedovoloval kritickou diskusi a že takto prováděné konsensuální rozhodování budilo dojem, že toto je nyní úroveň celé SRC.
Četní novináři rozhodně nebyli schopni tyto výsledky zprostředkovat veřejnosti přiměřeným způsobem. Německá sekulární média např. nepřinášela prakticky žádné zprávy, do titulků se dostávaly pouze okrajové události jako tiskové konference představitelů církve či společnosti (např. omluva delegátů z USA, že nezabránili válce v Iráku, nebo vystoupení nositelů Nobelovy ceny).
V SRC a také v evangelických církvích v Německu se v ekumeně objevují znovu a znovu odlišné zájmy: jedni hledají jednotu ve víře a jednotu církve - v Německu většinou v evangelicko-katolickém kontextu, což je logické, byť zkratové. To je v SRC v kompetenci Komise pro víru a řád. Druzí se zajímají především o společnou službu ve světě, o Konciliární proces za spravedlnost, mír a zachování stvoření. To sice často vede k napětí v ekumeně, ale nakonec nikdo vážně nepochybuje o tom, že „ekumena jednoty" a „ekumena spravedlnosti" patří k sobě. K jednotě ve víře patří jednota v lásce, solidarita, rozdělování a odpovědnost za spravedlivé a mírové utváření světa. A toto „praktické křesťanství" je naopak odkázáno na kladení teologických a etických základů, vycházející z křesťanské víry v působení Boha ve světě.3
Téma v Porto Alegre „Milostí svou, Bože, změň svět" způsobilo naštěstí, že nezdravá konkurence obou zájmových směrů nebyla prakticky vnímána. I ortodoxní, kteří jinak polemizují se sekulárním ekumenismem a politizací SRC, se tentokrát angažovaně účastnili jednání o etických a sociálně politických tématech. V každém případě podpořili v rámci konsensuálního rozhodování usnesení k „veřejným záležitostem", jako jsou boj s terorismem, odstranění atomových zbraní, reforma OSN apod. Chci teď krátce naznačit (víc nedovoluje rozsah tohoto příspěvku), jak byla zmíněná témata na čtyřech plenárních schůzích projednávána.
V roce 1998 předložila Komise pro víru a řád ekleziologický studijní dokument nazvaný „Podstata a určení církve. Krok na cestě ke společnému chápání."4 Text nejen užitečně představil společné rysy a rozdíly v chápání církve u jednotlivých konfesí, nýbrž pojmenoval i „konvergence", a žádal církve o vyjádření stanoviska, aby pak - podobně jako v limském prohlášení o křtu, eucharistii a ordinaci (1982) - byl vyhotoven konvergenční text s nadějí, že bude dosaženo vzájemného uznání. Pravděpodobně byl ohlas tak nepatrný, že se v roce 2002 začalo s vypracováváním nového krátkého ekleziologického textu, který byl nyní předložen valnému shromáždění a byl jím přijat: „Jsme povoláni být církví. Pozvání církvím, aby obnovily svůj závazek usilovat o jednotu a prohloubit vzájemný dialog"5.
Pojmy „povolání", „pozvání", „povinnost usilovat" a „prohloubit dialog" naznačují, jak vzdáleni jsme společnému chápání „viditelné jednoty". Podobně jako v evropském prohlášení Charta Oecumenica se zde daří jediné: společně se držet formulací 3. článku nicejského vyznání víry (381): „jedna svatá, všeobecná, apoštolská církev".
Text zůstává po stránce teologické daleko za studijním dokumentem o podstatě církve i za dřívějšími prohlášeními SRC např. k tématu „koinonia" a končí absolutně bezmocně působícím seznamem otázek, které mají všechny církve zodpovědět do příštího valného zasedání. Např.: „Jak dalece vnímá každá církev v životě, bohoslužbě a svědectví ostatních církví výraz apoštolského vyznání víry? Kde nalézá každá církev ve víře a v životě ostatních církví věrnost ke Kristu? Z jakých důvodů je podstatné, žádoucí nebo nemožné sdílet večeři Páně s ostatními mimo hranice vlastní církve?..." To je, řečeno otevřeně, diletantismus. Jako by ekumenický dialog začínal teprve teď! Jako by neexistovaly dokonce na světové úrovni tlusté svazky „Dokumente wachsender Übereinstimmung" (Dokumenty rostoucího porozumění)! V Porto Alegre resp. v přípravných komisích došlo k návratu ke „srovnávací ekleziologii", která byla již na první Světové konferenci pro víru a stav církve v Lausanne (1927) překonána řadou společných vyjádření o církvi, svátostech a úřadu. Zde není vidět prakticky žádný pokrok poznání nebo rozhodná vůle k větší jednotě či společenství.
„Mnozí křesťané a mnohé církve ve světě prostě ještě nejsou tak daleko jako vy, profesionální ekumenikové", řekl mi jeden ortodoxní účastník konference. Potvrzuje se bohužel názor, že nic nestojí jednotě církve v cestě tolik, jako různé představy o jednotě církve. Viděno objektivně, platnost této teze ještě utvrzují teologie jednoty těch církví, které nejsou členy SRC.
V plénu se dostali ke slovu dva hosté z nečlenských církví, stojících do jisté míry nalevo resp. napravo od ekleziologického textu, ale samozřejmě patřících k církvi Kristově. Letniční a evangelikální teolog Norberto Saracco z Argentiny řekl k tomuto textu: „Kdo stojí u paty kříže, patří k téže církvi jako já ... Jednotu nezakládá ani uznání hierarchické autority ani dogmat, teologických shod nebo svazků mezi institucemi."6 Představitel římskokatolické církve Jorge A. Scampini, OP z Argentiny vybraným způsobem ocenil pozvání k dialogu i prvky, které by mohly vést ke konvergentnímu chápání církve, ale potom upřesnil, že podle římskokatolického chápání zde nebyl vůbec zmíněn podstatný prvek jednoty, totiž „hierarchicko-sociální pouto", čímž nakonec mínil univerzální úřad papeže.
K tématu vztahů SRC k církvím letničním a k církvi římskokatolické předložily valnému shromáždění své zprávy dvě skupiny:
1. „Společná poradní skupina SRC a letničních církví 2000-2005."7 Skupina bude pokračovat v práci, i když zástupci letničních církví výslovně zdůrazňují, že hovoří jen jako soukromé osoby, protože vzhledem ke struktuře letničních církví nemohou mluvit za své církve. Ovšem, několik letničních církví Latinské Ameriky jsou již členskými církvemi SRC.
2. „Společná pracovní skupina římskokatolické církve a SRC. Osmá zpráva 1999-2005."8 Dokumentována je spolupráce na úrovni vedení a na Ekumenickém institutu v Bossey ve Švýcarsku, oficiální spolupůsobení římskokatolické církve v Komisi pro víru a řád a tři studie („Křest", „Podstata a cíl ekumenického dialogu" a „Účast římskokatolické církve v národních a regionálních církevních radách"), vypracované Společnou pracovní skupinou.9
Na začátku konference se při proslovu generálního tajemníka Samuela Kobii objevila naděje, že by po výzvě ke konsensu v Porto Alegre mohlo dojít k ekumenickému průlomu ve dvou bodech: 1. že by církve oficiálně vzájemně uznávaly křest a 2. že by se církve univerzálně dohodly na společném datu Velikonoc. Oba návrhy však zůstaly naprosto nepovšimnuty.
Plenárnímu shromáždění byl předložena „Výzva k obnovení závazku uprostřed Dekády k překonání násilí 2001-2010: Církve za mír a za smíření", která byla přijata s tím, že je nutno rozpracovat především regionální témata. Kromě toho má být „iniciován široký konzultační proces, vedoucí k vypracování ekumenického prohlášení o ‚spravedlivém míru‘". A konečně bylo rozhodnuto, „že na závěr Dekády k překonání násilí 2001-1010 bude uspořádáno mezinárodní ekumenické mírové shromáždění". Navrhovatel, německý mennonita Fernando Enns z Hamburku, hovořil o „mírovém koncilu", ale podobně jako v roce 1983 ve Vancouveru nebylo možné dosáhnou dohody o pojmu koncil. Valné shromáždění rovněž přijalo několik textů, předložených ústředním výborem a jen nepatrně revidovaných. Zde mohou být pouze vyjmenovány: „Prohlášení k povinné ochraně." Jde o zásadní etické úvahy a návrhy, týkající se prevence, humanitární intervence a použití násilí k ochraně ohrožených skupin obyvatelstva. „Prohlášení o terorismu, o boji s terorismem a o lidských právech." Zde se jednomyslně a jednoznačně říká, „že teror ve formě svévolných aktů násilí proti neozbrojeným civilním osobám z důvodů politických nebo náboženských nemůže být nikdy právně, teologicky či eticky ospravedlnitelný". „Teroristické akty jsou zločiny a měly by být stíhány s použitím nástrojů právního státu." Dále zde stojí, že pojmem „válka proti teroru" byla bohužel „válka" nově definována a relativizováno mezinárodní právo a standardy lidských práv.
Palestinským církvím bylo umožněno formou prezentace před plénem vylíčit jejich utrpení jakož i jejich osobní mírové angažmá ve spolupráci s izraelskými občany. Nicméně (podobně jako ve workshopech v rámci „muturao") jsme při historické analýze příčin konfliktu na Blízkém Východě slyšeli výhradně o „nespravedlivém obsazování palestinského území státem Izrael" a o „státním terorismu" Izraele. Tato jednostrannost i otázka, jak hodnotit sebevražedné atentáty Palestinců a výroky nové palestinské vlády, hrozící Izraeli, zůstaly úplně nepovšimnuty. Není zprostředkovací a usmiřovací role SRC ochromována, není-li slyšena i druhá strana? Program neposkytl příležitost ke kritickému a veřejnému rozboru tohoto problému.
Prohlášení „k reformě OSN" a „k odstranění atomových zbraní" by si měly i církve v Německu osvojit a učinit je předmětem veřejných diskusí.
Oficiální téma „ekonomická spravedlnost" bylo podstatnou částí účastníků z jižních států světa, ale i v textech SRC samé, formulováno jako paušální odsouzení „globalizace". Tento pojem zde znamenal pouze: „neoliberalismus", „světová ekonomická nespravedlnost", „hegemonie a impérium" nadnárodních koncernů a průmyslových národů Severu. Generální tajemník Kobia řekl: „Mnohé církve mají sklon považovat dnešní etapu globalizace ekonomiky za pokračování pět set let trvajícího útlaku ze strany kolonialismu a střídajících se světových říší." Při závěrečné mši označila farářka Robina Winbushová z presbyteriánské církve USA ve svém kázání „šíření křesťanství v Africe, Asii a Latinské Americe" za „změnu paradigmat ve smyslu odklonu od křesťanství, určovaného bohatými a mocnými", kterou nazvala „lékem" proti vykořisťování a útlaku. Jaké důsledky mají takové výroky pro úlohu církví „bohatého Severu" a pro dialog církví Jihu a Severu, o tom se neuvažovalo.
Komise SRC pro spravedlnost, mír a stvoření zahájila pod silným vlivem tohoto chápání globalizace tzv. proces AGAPE a formulovala výzvu, kterou výkonný výbor předložil plenárnímu shromáždění: „Alternativní globalizace ve službě člověku a Zemi - AGAPE. Výzva k lásce a k jednání"10.
V úvodu je analyzován „projekt globalizace ekonomiky", který „vychází z ideologie volného trhu a slouží v prvé řadě převládajícím politickým a hospodářským zájmům". Ve smyslu tématu zasedání „Milostí svou, Bože, proměň svět" následuje nářek a kající modlitba, vypočítávající naše opomenutí, která podivně přechází ve „vzájemnou výzvu" k lásce a k jednání. Výzvu konkretizuje osm závazků, přičemž vedle řady samozřejmě nesporných výroků stojí i několik závazků svědčících o naprosté neznalosti ekonomiky, které svou paušální kritikou kapitalismu a globalizace vyvolaly prudký odpor - na chodbách a při neformálních „ekumenických rozhovorech", protože pro samé „prezentace" nebyla příležitost k diskusi v plenu. Jen jako příklad: Závazek zasazovat se o bezpodmínečné prominutí dluhů je odborníky označován jako groteskní nesmysl a v Německu o něm nelze přesvědčit nikoho. Pozorovatelé Světové banky a OSN v Porto Alegre říkali zklamaně: Tím SRC končí jako kompetentní partner v rozhovorech s politickými instancemi, tím propásla svoji příležitost realisticky nasměrovat globalizaci k sociálnímu tržnímu hospodářství na globální úrovni.
Zasedání pléna moderoval předseda Rady Evangelické církve v Německu biskup Wolfgang Huber. I on pranýřoval „do nebe volající a člověka nedůstojnou chudobu a nerovnost" jako skandál a zdůraznil: „V otázkách hospodářské spravedlnosti není křesťanská víra neutrální (...), lidská důstojnost, lidská práva a sociální spravedlnost jsou elementární hodnoty, jimiž je třeba poměřovat ekonomické jednání dnes i zítra." Aby se ukázaly možnosti alternativního jednání, vyzval Huber ke smysluplnému spojení „biblické angažovanosti ve prospěch chudých s ekonomickou profesionalitou". K tomu patří diferencované vnímání globalizace, která poskytuje i pozitivní možnosti k překonání chudoby.
Místo abychom bezmocně a rozzuřeně rezignovali na detailní analýzy společnosti a monokauzálně obviňovali globalizované koncerny, „které se koří jen své vlastní moci a nádheře" (formulace z jedné „prezentace" v plénu, označené jako kompetentní), volal Huber po „ekonomii agape", „ekonomii lásky", která bere v úvahu všechny faktory způsobující světovou chudobu a rozpracovává všechny pozitivní možnosti spravedlivé a sociální globalizace. Zda a do jaké míry je pojem lásky užitečný pro ekonomické zájmy a zda by snad jiné, sociálně-ekonomické pojmy byly přiměřenější, to je otázka sekundární. Na nastínění a konkretizaci alternativ k nespravedlivé globalizaci však nebyl v Porto Alegre čas.
Zdálo se, že se ve Světové radě církví znovu debatuje o teologiích osvobození z let sedmdesátých a osmdesátých. Při jejím radikálním zaměření se tehdy hledaly příčiny chudoby (pod vlivem marxistické analýzy společnosti) monokauzálně v kapitalismu a neokolonialismu bohatých průmyslových států a volalo se po socialistické revoluci, částečně teologicky vykládané jako budování božího království. Jiné teorie osvobození přistupovaly k problematice s pomocí diferencovanějších analýz společnosti a koncipovaly (v Latinské Americe) „sociálně populistické" osvobozující alternativy, základními komunitami počínaje a koncepty sociálního tržního hospodářství konče. Marxistický přístup se dnes už nepoužívá. O to lépe by se v SRC mělo dařit, aby církve Jihu, mající těžké zkušenosti s chudobou, společně s církvemi Severu a jejich zkušenostmi směřovaly k sociálnímu a spravedlivému uspořádání světové ekonomiky.
Do „Usnesení o spravedlnosti" z Porto Alegre zahrnul Výbor pro programové směrnice kritické podněty: Doporučuje "sledovat dále proces AGAPE, ... aby 1. byla teologicky reflektována témata, vycházející ze samého centra naší víry; 2. provádět solidní politické, hospodářské a sociální analýzy; 3. vést stálý dialog aktérů náboženského, hospodářského a politického života; 4. vzájemně se informovat o praktických pozitivních krocích v církvích". Neuvádí se zde, že by byl dokument o AGAPE oficiálně přijat.
V květnu 2005 se konala v Aténách 13. světová misijní konference. Jejím tématem byly jak základní otázky evangelizace, tak program dialogu pro setkání s jinými náboženstvími, takže tam byla tato tématická oblast diskutována mnohem zevrubněji, než to bylo možné v Porto Alegre.11 Valné shromáždění mělo k dispozici „dokument o pozadí situace", vypracovaný několika odděleními vedení SRC, který však výslovně nepodává oficiální názor SRC.12 V podstatě jde o dávno známou skutečnost, že mezi vyznáním, že Ježíš Kristus je jediná cesta ke spáse, a uznáním přítomnosti a působení Boha v životě jiných lidí, existuje napětí. Dřívější ostrý protiklad mezi „evangelikály" a „ekumeniky" se mezitím zmírnil, protože nikdo nechce klást meze spásnému působení Boha. Společná ekumenická teologie různých náboženství ovšem ještě chybí.
Jediným, kdo dostal v Porto Alegre příležitost pronést před plénem obšírný referát, byl arcibiskup z Canterbury Rowan Willams. Zdůraznil: „Křesťanská víra nevznáší v prvé řadě nárok, že ona na rozdíl od všech ostatních konkurentů poskytuje jediný myšlenkový systém; tvrdí pouze, že stojíme-li na místě Kristově, je možno žít v takové blízkosti Boha, že žádný strach a žádný neúspěch nikdy nedokáže boží angažmá pro nás zrušit, a na takové úrovni vzájemného dávání a chápání, že nás žádný konflikt a žádná roztržka mezi lidmi nemůže přimět k tomu, abychom nezvladatelně jeden druhého zraňovali." Takové chápání nikoho nevylučuje. „Ježíšovo místo je otevřeno pro všechny, kdo chtějí vidět, co vidí křesťané, a stát se tím, čím se stávají křesťané."
Zdravice zástupců jiných náboženství byly vyslechnuty, avšak dále se o nich nediskutovalo. Valné shromáždění přijalo z aktuálního důvodu (karikatury Mohammeda) jako tzv. „bod protokolu" stanovisko „K vzájemnému respektu a odpovědnosti a k dialogu s lidmi jiné víry". Tento krátký a pregnantní text lze dobře upotřebit při rozhovorech v našich obcích a při dialogu s jinými. SRC doporučuje všem členským církvím a pracovním společenstvím křesťanských církví „přispívat ke zřizování fór pro dialog s lidmi jiné víry". Podobně se nedávno vyjádřil i papež Benedikt XVI.
Aby bylo možno valné shromáždění a jeho průběh v Porto Alegre jakož i budoucí roli SRC správně posoudit, je vhodné poukázat na projekt s názvem „ Na cestě ke společnému chápání a společné vizi Světové rady církví" (CUV)13 , který běží už léta.
Předmětem diskuse je zde otázka, zda a do jaké míry je SRC nadále „privilegovaným nástrojem ekumenického hnutí". V Porto Alegre reprezentovalo valné shromáždění delegátů sice 348 různě velkých církví ze 120 zemí, avšak římskokatolická církev (asi 60% křesťanstva) a rostoucí letničně-charismatické církve a hnutí, především africká, latinskoamerická a asijská, nejsou v SRC zastoupeny. Kromě toho se na ekumeně podílejí nejen oficiální církve, nýbrž celá síť organizačně samostatně pracujících konfesních a ekumenických iniciativ a sdružení, bilaterálních dialogů mezi církvemi různých vyznání, jakož i národních a kontinentálních Ekumenických rad rozmanitého složení. Ekumenické hnutí je tedy mnohem obsáhlejší než instituce SRC. Nadto se konfesní a geografická těžiště uvnitř SRC v posledních desetiletích posunula. Z počátku, od roku 1948, měly silnou převahu protestantské církve Severu. Proti „západnímu" způsobu utváření teologie i církevního života se však už od šedesátých let začal zvedat odpor. Ortodoxní církve Východu protestovaly proti sílícímu „sekulárnímu ekumenismu" a „politizaci" SRC právě tak jako proti tomu, že se ekumenické bohoslužby a společné večeře Páně slavily v podstatě protestantsky, bez účasti ortodoxních. Nová kacířství liberálního protestantismu jsou pak spatřována v ordinaci žen a žehnání homosexuálním párům.
„Zvláštní komise pro spolupráci ortodoxních v SRC" dosáhla v roce 2002 dohody o tom, že se 1. v SRC budou konat nadále pouze „společné pobožnosti" a bohoslužby, za něž určité vyznání převzalo odpovědnost, že 2. platí konsensuální rozhodování a že 3. o tématech, která ortodoxní učení odmítá, se nejedná. V tomto smyslu byli ortodoxní účastníci plenárního shromáždění v Porto Alegre vrcholně spokojeni. Obecně zavládlo ulehčení, že ortodoxní v SRC zůstávají a Rada tudíž není redukována na čistě protestantskou organizaci. Ovšem ortodoxní mluvili otevřeně také o „nutnosti vytvořit strategickou alianci ortodoxních a katolíků na obranu tradičního křesťanství" proti „další liberalizaci ze strany protestantských církví".14 Neříká se, jak by měla taková „strategická aliance" konkrétně vypadat. Strukturální důsledky pro ekumenické hnutí a pro SRC z toho bezprostředně nevyplývají. Ale podobné trendy přirozeně význam SRC oslabují.
Kromě toho zesílil vliv církví Jihu. Z jejich podnětu se dostávaly a dostávají na program jednání SRC elementární problémy jako hlad, nespravedlnost a útlak. Přitom se neočekává, že budou pouze vypracovávány studie a vydávány dokumenty o ekumenické sociální etice a spravedlivém uspořádání světa, počítá se s tím, že církve a SRC budou spoluúčastny na sociálních a politických zápasech ve společnosti, že budou zaujímat stanovisko proti důsledkům „neoliberální kapitalistické globalizace", proti rasismu, utlačování žen atd. a vyvíjet odpovídající aktivitu.
Všechny tyto skutečnosti vedly k debatě o „novém uspořádání (reconfiguration) ekumenického hnutí". Úvahy v SRC se přitom ubírají dvěma směry: Jednak se navrhuje jedno univerzální „ekumenické fórum" pro celé křesťanstvo, jehož by se měly účastnit i církve v SRC nezastoupené a jiné ekumenické organizace.15 Předpokládá se, že by pak SRC už nebyla „privilegovaným nástrojem" ekumenického hnutí, nýbrž spíše jeho „ústředním symbolem"16. Na druhé straně je brán vážně vývoj posledních desetiletí, totiž fakt, že bilaterální dialogy a vztahy jednotlivých církví a celých skupin příbuzných konfesí, jakož i činnost národních a kontinentálních Ekumenických rad mají svůj vlastní význam a stále větší váhu. Takto může být ekumenická aktivita mnohdy efektivnější než na globální úrovni SRC.
Valné shromáždění v Porto Alegre se proto usneslo na této programové směrnici: „SRC by se měla soustřeďovat na to, co může dělat jedině ona jako světové společenství církví, a to tak, že převezme vedoucí roli veškerého ekumenického hnutí. SRC by toho měla dělat méně, avšak lépe."17
Tento závěr vychází z toho, že SRC je nadále radou „církví", a ne pouhou agenturou ekumenické sítě církevních iniciativ a sdružení. Tím se nepopírá nevyhnutelná potřeba takové sítě s vlastními cíli a pracovními metodami. Avšak institucionalizované církve potřebují na své cestě k větší viditelné jednotě při zvěstování evangelia slovem a skutkem právě tak nevyhnutelně společnou strukturu a instituci.
Po zkušenostech z Porto Alegre vyvstává ovšem otázka, jak přiměřeně formulovat v dnešním světě to, co je křesťanské, a které křesťansko-ekumenické struktury jsou k tomu nutné. Je např. spojení valného shromáždění delegátů s Ekumenickým Kirchentagem přiměřenou strukturou, když navíc pouhých deset dní neposkytuje dostatečný prostor pro výměnu informací?
Velký Ekumenický světový Kirchentag (Weltkirchentag) se sto tisícem účastníků ze všech církví a z celého světa by mohl umožnit „ekumenu srdcí", o níž se hodně mluvilo, a stát se znamením doby. Pak by snad správná definice ekumeny zněla „prostor pro setkání a rozmanitost".
Nutná je ale také „ekumena hlav", která by dlouhodobě a s maximální odbornou kompetencí z pověření a jménem církví reflektovala a artikulovala ekumenickou pospolitost (koinoia) a zpracováváním dogmatických a etických rozporů mezi církvemi možná přispívala ke smířené rozdílnosti a ke vzájemnému uznání. Je frustrující, že některé prezentace na plenárním shromáždění zůstávaly pozadu za výsledky dosaženými už dřívějšími konferencemi a dokumenty.18
Podobně v případě výzev ze strany sekulárního světa by bylo nutno skutečně hovořit o odlišných a protikladných postojích, a ne pouze prezentovat negativní zkušenosti a dávat najevo dotčenost. Jak jinak lze uskutečnit smíření mezi církvemi a společností? Valné shromáždění se sedmi sty delegátů by se mělo v sekcích a výborech podrobně zabývat prohlášeními dobře připravenými v komisích a v církvích (což se už částečně dělo) a nakonec je vydat jako reprezentativní hlas SRC - v žádném případě neomylný, nýbrž autentický jako boží slovo k otázkám doby. Kde není dosaženo konsensu, tam by se to mělo říct otevřeně a s odůvodněním. Bylo by zapotřebí větší důkladnosti a větší odborné kompetence na valném shromáždění, a tím spíše už předtím, při vypracovávání prohlášení v komisích, aby bylo možno artikulovat křesťanskou etiku pro účely politiky. Jinak naruší sama SRC soudržnost svých členských církví, jimž chce sloužit, jinak přestane být brána vážně jako partner rozhovorů ve společnosti a v politice. Krásné zážitky a slabé výsledky si SRC vlastně nemůže dovolit. Kdo tuto obavu vysloví, tomu budou ovšem mnozí ekumeničtí přátelé, spokojení s „hnutím" a s „rozmanitostí", vytýkat typickou německou povýšenost.
Poslední upozornění: Generální tajemník Kobia přednesl návrh, aby se příští valné shromáždění SRC konalo společně s plenárními shromážděními Luterského a Reformovaného světového svazu. Po spontánním potlesku se brzy vynořily střízlivé otázky: Změní se tím program jednání a způsob práce? Přineslo by to - kromě finanční úspory - více poznatků, jak pro SRC tak pro světové svazy? A co jiné světové svazy a skupiny příbuzných vyznání? Ortodoxní a zástupci menších svobodných církví vyjádřili obavu, že by „vytvoření bloku reformovaných" přineslo spíše zmatení než prospěch.
Závěrem: K SRC jako církevní instituci neexistuje realistická alternativa. To je důvod k naději. Ale bude-li SRC pracovat nadále tak jako v Porto Alegre a před ním, bude její význam stále menší. To je důvod k obavám.
Prof. Dr. Reinhard Frieling (Heppenheim, Německo) byl v letech 1981-1999 vedoucím Konfessionskundlichen Institut (Bensheim) a účastnil se všech plenárních shromáždění SRC od r.1968 (Uppsala) až do r. 2006 (Porto Alegre). Z Materialdienst des Konfessionskundlichen Instituts Bensheim 2006, č. 2 přeložila Helena Medková
1 Projevy jsou k dispozici na internetu.
2 Dokumenty vyšly tiskem v: Programmbuch Neunte Vollversammlung Porto Alegre, vyd. ÖKR WCC Publications, Genf 2006, 213 str. (ISBN 2-8254-1476-X). - Dále viz: Von Harare nach Porto Alegre 1998-2006. Ein Ilustrierter Bericht über das Leben des ÖKR, Genf 2005, 216 str. (ISBN 2-8254-1458-1)
3 Viz Teure Einheit: Koinoia und Gerechtigkeit, Frieden und Bewahrung der Schöpfung. WCC Publication, Genf 1993. Jde o výsledek společného zasedání Sekce I SRC (Jednota a obnova) a Sekce III SRC (Spravedlnost, mír a stvoření).
4 Dagmar Keller (vyd.): Das Wesen ..., Frankfurt/M. 2000, 70 str.
5 Programmbuch ..., viz výše, 125-129
6 Zde i u ostatních příspěvků konference citováno podle textu rozdaného v plénu.
7 Programmbuch ..., viz výše, 198-203
8 WCC Publication Genf 2005, 140 str.
9 Jako člen Společné pracovní skupiny v devadesátých letech jsem osobně poznal možnosti a meze spolupráce: znovu a znovu se tvrdilo, že společné akce v celosvětovém měřítku jsou obtížné, neboť římskokatolická církev je světová církev s jasnou strukturou a postojem, zatímco SRC jako společenství církví jasná stanoviska teprve hledá. Příliš těsná spolupráce by katolické pozice ve světě spíše oslabila, a rozhodně prý nesmí vzniknout dojem, jako by nad autoritou papeže existovala ještě nějaká nadkonfesní ekumenická autorita.
10 Programmbuch ..., viz výše, 130-134
11 Viz Ditrich Werner: Mission kehrt zurück nach Europa!? Weltmissionskonferenz in Athen: Komm, Heiliger Geist, heile und versöhne! v: Ökumenische Rundschau (ÖR) 54, 2005, 378-388.
12 Religiöse Pluralität und christliches Selbstverständnis, v: Programmbuch, viz výše, 180-191.
13 Vyšlo v: Klaus Wilkens (vyd.): Gemeinsam auf dem Weg. Offiz. Bericht der 8. Vollversammlung d. ÖKR Harare 1998, Lembeck/Frankfurt/M. 1999, 159-190.
14 Viz první hlasy ortodoxních v rus.-ortod. tiskové službě Europaica č.88 (na internetu)
15 Ein globales Christliches Forum. Zusammenfassung des Berichts an die 9. Vollversammlung, v: Programmbuch, viz výše, 192-197.
16 Konrad Raiser, v: ÖR 55, 2006. - Tento sešit se v celé řadě článků zabývá budoucí podobou ekumeny - vřele doporučuji.
17 Přijatá zpráva Výboru pro programové směrnice, č. 11
18 Viz Richard Frieling: Der Weg des Ökumenischen Gedankens. Eine Ökumenekunde, Göttingen 1992, 376 str. První díl podává dějiny ekumenického hnutí a druhý díl dějiny ekumenického dialogu, členěné systematicky a teologicky.