Ke sporu o homilii laiků v Německu

Dopisem ze 17. června 2026 Dikasterium pro bohoslužbu a svátosti odmítlo žádost Německé biskupské konference o výjimku z obecné úpravy homilie při liturgii. Nešlo o žádost, aby laici směli vůbec kázat; podle kán. 766 jim může být za stanovených podmínek dovoleno kázat v kostele nebo kapli. Omezení se týká homilie, která je součástí eucharistické bohoslužby a podle kán. 767 § 1 je vyhražena knězi nebo jáhnovi. Biskup Heiner Wilmer požádal 30. března 2026 jménem Německé biskupské konference o dovolení, aby po evangeliu při eucharistické slavnosti mohl ve výjimečných případech promluvit také teologicky a duchovně kvalifikovaný laik pověřený diecézním biskupem. Žádost navazovala na rozhodnutí německé Synodální cesty z roku 2023, které vyzvalo biskupy, aby pro takovou úpravu získali souhlas Apoštolského stolce. Jedná se o praxi, která v řadě německých farností existuje už dlouho. Dosavadní německá úprava, přijatá biskupskou konferencí v roce 1988 po delších jednáních s Apoštolským stolcem, umožňovala ve výjimečných případech promluvu laika na začátku bohoslužby. Toto řešení však působí v liturgii jako cizorodá vložka. Biskupové mimo jiné poukazovali na nedostatek a vysoký věk kněží, jazykové nebo zdravotní překážky a na přítomnost kvalifikovaných pastoračních pracovnic a pracovníků, kteří se na kazatelské službě již podílejí.

Odpověď dikasteria trvá na tom, že na promluvu pronesenou bezprostředně po evangeliu, která plní funkci homilie, se vztahuje kán. 767 § 1 a č. 64–66 instrukce Redemptionis sacramentum. Vyhrazení homilie svěcenému služebníkovi podle dikasteria není pouhým disciplinárním opatřením, nýbrž vyplývá ze spojení homilie s hlásáním evangelia, předsedáním eucharistické slavnosti a učitelským posláním (munus docendi) svěřeným svěcené službě. Ani závažné pastorační důvody proto podle dikasteria neumožňují udělit dispens.

Tato argumentace má svoji logiku, ale neřeší otázku, jak má církev postupovat v případech, kdy se teoretický model rozchází s dlouhodobou zkušeností místních obcí. Profesor liturgiky v Erfurtu, Benedikt Kranemann, upozornil, že napětí mezi římskou normou a desítky let osvědčenou praxí nezmizí. Rozhodnutí podle něj navíc znovu omezuje prostor žen právě v oblasti, ve které mohou uplatnit svoji teologickou kvalifikaci a zkušenost. Pastorální teolog a homiletik z Münsteru, Christian Bauer, považoval už samotnou žádost Římu za problematickou. Podle jeho názoru se biskupové raději ptát neměli. Podobně Paul M. Zulehner, emeritní profesor pastorální teologie na Vídeňské univerzitě, doporučil rakouským biskupům, aby v této věci „nedělali nic“ a důvěřovali praxi farností. Nezamýšlel to jako výzvu laikům k neposlušnosti, nýbrž jako kritiku biskupů, kteří se podle něj zbytečně obracejí na římské úřady s otázkami, jež by měli řešit ve svých místních církvích. Mohučský biskup Peter Kohlgraf později situaci okomentoval následovně: laické homilie nemůže povolit, zároveň je však nechce trestat. Pro konkrétní praxi v jeho diecézi se tedy nic měnit nebude.

Výsledkem římského rozhodnutí patrně nebude ukončení laických homilií, nýbrž další prohloubení propasti mezi právními předpisy a liturgickou zkušeností části místních církví. Dikasterium uznalo problém kvality kázání, avšak jako řešení doporučilo především lepší homiletickou přípravu duchovních. Na zkušenost obcí, v nichž laici již dlouho káží, odpověď prakticky nenavázala.

Při té příležitosti jsem si vzpomněl, jak papež František ve své apoštolské exhortaci Evangelii gaudium (čl. 231–233) vyjádřil jednu ze čtyř zásad: „Realita je důležitější než idea“. Neznamená to, že každá existující praxe automaticky vytváří správnou normu. Znamená to však, že ideje musejí zůstávat v trvalém dialogu se skutečností. V německém sporu o laické homilie tento dialog zatím příliš patrný není. Praxe bude pravděpodobně pokračovat, zatímco zákaz zůstane zachován. Takový výsledek sotva posílí autoritu práva a církevních představitelů nebo důvěru v synodální naslouchání; spíše může dále prohloubit napětí mezi německými biskupy a Apoštolským stolcem. Navíc je tento postup v napětí s Františkovou výzvou k „blahodárné decentralizaci“, podle níž není vhodné, aby papež nahrazoval místní biskupy při rozlišování všech otázek vznikajících na jejich území (Evangelii gaudium 16).