Na katolickou pluralitu si musíme zvykat

autor: 

Tübingenský teolog Bernd Jochen Hilberath vyslovil politování nad tím, že teolog osvobození Jon Sobrino ze Salvadoru byl za své učení odsouzen vatikánskou Kongregací pro nauku víry. Katolická církev sice potřebuje pravidla, avšak tyto otázky byly rozhodnuty „příliš centralisticky", řekl profesor katolické dogmatiky na Univerzitě Tübingen.

Grote: Současný papež byl kdysi profesorem pro katolickou dogmatiku na Univerzitě Tübingen. Sdílíte tedy také jeho názor, co se týče odsouzení Sobrinova učení?

Hilberath: Teologové smějí mít různé názory, a to je také problém teologie v tomto případě. Ptáme se, odkud bere Kongregace pro nauku víry kompetenci k odsouzení nějaké teologie? Nejvyšším orgánem katolické církve jsou vlastně biskupové s papežem. Tedy problém už je, když nějaký úřad vynese rozsudek. A otázka je podle jakých kritérií. Tedy určitě tu máme co dělat možná i se situací církevně politickou, ale rozhodně také se situací teologicko-politickou.

G: Noviny Südkurier z Kostnice dnes napsaly, že kritizovat takovou úchylku je legitimní a způsob, jakým to bylo učiněno, je také v pořádku, neboť to je rovněž úkolem katolické církve. Je to skutečně ještě dnes úkolem katolické církve?

H: Katolická církev jako síť místních církví - která má v tuto chvíli bohužel ještě silně centralistické vedení, neodpovídající úplně této síti - potřebuje přirozeně určitá komunikační pravidla, aby byla zajištěna identita takové velké skupiny. To tedy není problém. Problém je spíše, jak, podle jakých pravidel a jakými metodami hledá tato velká skupina svoji identitu - a to je u nás řízeno stále ještě příliš centralisticky.

Otázka je např. když se nějaký úřad domnívá, že nějaký teolog zastává nebezpečné nebo mylné názory, jak se to dá v rozhovoru vyjasnit - anebo ví Kongregace pro nauku víry, tj. lidé tam zaměstnaní, předem, co je pravé učení? To jest, katolická církev si  musí teprve zvykat na pluralitu svých teologií, spiritualit atd., a k tomu potřebuje metody. Tady už je v tomhle případě manko.

G: Protože podstatná otázka přece je, co je na Sobrinově učení opravdu tak nebezpečné?

H: Můžeme se zaprvé jenom domnívat, že za tím vězí nějaká církevně politická kontroverze: Za dva měsíce má papež jet do Latinské Ameriky. Je tedy také možné, že příslušné kruhy tam chtějí na adresu teologie osvobození či duchovní správy osvobození předem vyslat signál, alespoň takové „pozor, pozor". Ale asi to bude také tak, že někteří v tom úřadě jsou přesvědčeni, že je to teologicky, tj. spíše vnitřně teologicky, metodologicky nebezpečné.

Kdo žije v Latinské Americe a zabývá se tamní situací, ten posuzuje věci jinak. Tohle vidět-posuzovat-jednat, původně metoda tří kroků dělnické mládeže, se stalo pro teology osvobození programem. A ten, kdo tam jede a déle tam žije, ten vidí jinak, posuzuje jinak, i když chce posuzovat z pohledu evangelia. Ale vidí to z jiné pozice, a dospívá také k jinému jednání.

G: Má tedy Sobrino pravdu, protože je jinde?

H: Nemá automaticky pravdu proto, že je jinde, ale otázka je, zda někdo, kdo tam nežije a dosud se tou zemí doopravdy nezabýval, zda ten může takříkajíc na dálku, na distanc, tuhle teologii posuzovat. To chce spolu komunikovat, nebo ještě lépe spolu chvíli žít, abychom viděli, o co tam skutečně jde.

G: A jaké světlo vrhá toto pokárání  na Benediktův pontifikát - vždyť on už jako kardinál Ratzinger měl s teology osvobození potíže.

H: Ano, je škoda, že teď, za Benedikta XVI., přece jen nedošlo k tomu, v co jsme možná doufali: že bude konec těchhle důtek nebo dokonce trestů, kdyby se to mělo ještě stupňovat. Ale na druhé straně se potvrzuje, že provozuje-li Joseph Ratzinger teologii tímto způsobem, neví si moc rady se svou vlastní teologií, tedy že vidí spíše nebezpečí a problémy. To pak jsou zásadní otázky týkající se poměru víry a dějin božího království a politiky a církve a světa.

G: Už jste předtím naznačil, že to celé je problém politický. Do jaké míry politická smí být katolická církev?

H: Chtěl bych ještě jednou říct, že předně je to hypotéza, jestli je to také politický problém. Ale můžeme se domnívat, že za tím stojí nějaké zainteresované kruhy. To už se týkalo politiky jmenování biskupů za Jana Pavla II., a víme, že Opus Dei má v Latinské Americe velký vliv, a to taky není nepolitické, to je jiná politická varianta.

Na vaši zásadní otázku bych odpověděl takto: Podle evangelia, podle Ježíše Krista, na něhož se odvoláváme, nejde o církev, nýbrž o boží království. A království boží znamená, že lidé spolu žijí tak, jak to chce Bůh, v míru, svornosti a tak dál. A všechno ostatní, co v tomto smyslu reflektujeme a konáme, je ve smyslu evangelia.

To znamená, že politiku nelze vůbec vykázat z jednání církve a křesťanů, naopak je přímo naším úkolem ji odpovídajícím způsobem utvářet, aniž bychom se hned zásadně fixovali na nějakou politickou stranu; ale např. stavět se na stranu chudých, utlačovaných, to patří k úloze křesťanů.

G: Ale co sleduje papež touto politikou, když ne odpolitizování katolické církve?

H: Myslím, že o to mu nejde. Je také výslovně řečeno, že toto rozhodnutí pro chudé nemá být zpochybňováno, že je důležité stát na straně chudých. Papež má zřejmě jinou představu o tom, jak je církev u chudých přítomna, např. prostřednictvím charity, diakonie, ale ne tak, aby se tato zkušenost příliš projevovala v metodologii teologie.

V tom textu, pokud ho vůbec máme už k dispozici, je právě poznámka, že oblastí teologie nejsou chudí, nýbrž víra církve. To považuji za nesprávný protiklad.

G: Také tam stojí, že Sobrino interpretuje Ježíše Krista špatně; to je, co mu Kongregace vytýká. Co je na jeho interpretaci tak špatné?

H: To bychom teď museli text vzít detailně. Domnívám se, že ta kritika míří nejen proti Sobrinovi a nejen proti tomu, co je pro teologii osvobození a christologii osvobození typické, nýbrž pravděpodobně i proti značně rozšířenému způsobu, jakým se dnes v teologii uvažuje o Kristu.

Mě by teď přece jen ale zajímalo - papež sice ten text podepsal - kdo jednotlivě to v Kongregaci pro nauku víry přezkoumal a zda ten člověk nebo ta skupina eventuelně používá svou vlastní teologii jako měřítko pro posuzování jiných teologií, což by bylo problematické. Neboť legitimní pluralita je nutná. Už v Novém zákoně se o Ježíši Kristu mluví a teologizuje různě.