Zdá se, že řeč o radosti je těžká, tím více psaní. Radost je přece něco hluboce vnitřního, co se vzpírá zvnějšnění. Literární popis bude vždycky abstrakcí, ba může radost zadusit, zvlášť, když se o ní skládají celé knihy. Platí tedy Wittgensteinovo přikázání: O čem nelze mluvit, o tom se musí mlčet? Ne! To by sice bylo logické, ale ne křesťanské. Máme se přece radovat s radujícími (Ř 12,15). A především, věříme na společenství věřících! Proto o pravé radosti. Písmo sv., zvláště žalmy radostí překypují a také ji v nás zaněcují (Ž 30; 32; 66; 68 aj.). Člověk je překvapen, jak tato dávná slova pronikají k srdci a vyjadřují nevypravitelné. To je ovšem dílem Ducha svatého, neboť radost je plodem Ducha (srv. Ga 5,22).
Jako každá zkušenost, tak ani radost není zcela a beze zbytku přenosná, tím méně ji lze nacvičit. Ale zkušenost budí zkušenost jinou, novou, zcela osobní. Tak právě působí po staletí Radostná zvěst, naši svatí, Boží přátelé a lidé čistého srdce. Je to jakási nákaza. Právě takovou nákazu bych strašně rád šířil.
Dalším problémem je, z čeho se radovat? Máme zajisté nějaké důvody, podněty, zdroje radosti-ale právě „předmět" radost omezuje tím, že ji poutá na sebe. Je však ještě jiná radost, která nemá předmět. Je právě jako vanutí Ducha: „Vítr vane, kam chce, jeho zvuk slyšíš, ale nevíš odkud přichází a kam směřuje (J 3,8). Tak je radost jako svoboda a láska, s nimiž je ostatně vnitřně spojena. To je „bytostná radost", řekl by Henri Bremond v souhlase s mystiky, radost-tajemství.
O takové bych rád mluvil, ta stojí nejblíže radosti uvedené v titulu: Radost být Církví. Ne tedy radost z Církve, nad Církví, ale radost být Církví. Téma obsahuje tři okruhy, o kterých třeba nyní mluvit, abychom vstoupili do jádra věci.
Radost - Církev - být. Dodáme čtvrtý: radost a utrpení.
Není lákavé opakovat, že se o radosti pořád říká a káže: že Bůh je zdrojem radosti a že z něho radost-téměř automaticky-tryská. On je totiž také Bůh skrytý-Deus absconditus, a jeho mlčení je někdy v protikladu k radosti. Nebo, že radost je účast na radosti Vzkříšeného Pána: to jistě je, ale nesmíme zapomenout, že On je tentýž, který byl i křižován, že jeho učedníci dospěli k radosti poměrně pozdě, vždyť zprvu byli zachváceni strachem, byli ohromeni, zděsili se a byli plní strachu a někteří i dlouho pochybovali (L 24, 5-37; Mt 28,17).
Radost není jen bezprostřední reakcí; je také radostným bytím, základním laděním pravého křesťana. Radost náleží k objektivním postojům Božího synovství už ve stavu poutnickém. Stále se radujte (1 Te 16n). „Podstatná radost" je účastí, údělem a darem Božího bytí v nás, světlým znamením víry a plesem lásky.
Radost je účastí na Boží skvělosti a kráse, kterou působí Boží Duch jako Boží dech. Duch, který oživuje všechno, je „sladký duší host" (hymnus o sv. Duchu, asi od Štěpána Langtona, 12. stol.).
Radost je údělem, dědičným údělem, který zaručuje Ježíš při svém posledním odkaze: „Vaši radost vám nikdo nevezme" (J 16,22). „To jsem vám pověděl, aby moje radost byla ve vás a vaše radost aby byla plná (J 15,11). Je to jiná radost než ta, která vychází z nás...
Když se mluví o daru Božím, máme falešnou představu, že Bůh kdesi sídlí nad hvězdami a jakýmsi tajemným proudem na nás něco sesílá. (Sešli rosu svého Ducha také na tyto dary, modlíme se v eucharistické modlitbě. V básnické řeči, která tu je, je to dovoleno!). Ale Boží dar je Bůh sám, nakolik se nám dává, je to oblažující přítomnost, která překonává všecko: pronásledování, tupení, lež (Mt 5,11; L 6,23). „Aby měli v sobě plnost mé radosti", pointuje Jan 17,13.
Radost je zářícím znamením víry: „Ač jste ho neviděli, milujete ho; ač ho ani nyní nevidíte, přece v něho věříte a jásáte nevýslovnou, vznešenou (lépe: slávou proniknutou-DEDOKASMENÉ) radostí a tak docházíte cíle víry" (1 P 1,8n).
Radost je z jednoho duchovního rodu s láskou. Radujte se s každou pravdou, říká o ní novozákonní velepíseň lásky (1 K 13, 6). „Milovat a být milován je pro osobu nejvyšší a jedině naplňující formou radosti". Radost je vřelostí a vroucností lásky, její pravá tvář a niterná hloubka. Stojí s láskou nad vírou i nadějí (srv. 1 K 13,13).
Radost, o které byla řeč, je radostí osobní. Ale Písmo zná ještě jinou radost: Starý zákon mluví o radosti, která zaplavuje Boží město:
„Raduje se hora Sijón, / jásají judské dcery / nad tím, jak soudíš". (Ž 48,12)
„Ze stanů spravedlivých / zní plesání nad spásou. / Hospodinova pravice koná mocné činy!" (Ž 118,15)
Zvláště v listu Filipanům se Pavel raduje nad místní Církví a spolu s ní:
„Děkuji Bohu svému při každé vzpomínce na vás a v každé modlitbě za vás všechny s radostí prosím" (Fp 1, 3-4).
„Je-li možno povzbudit v Kristu, je-li možno posílit láskou, je-li jaké společenství ducha, je-li jaký soucit a slitování: dovršte mou radost ... „ (Fp 2, 1-2).
Tato slova vyjadřují radost Církve. Můžeme ji žít také my? Romano Guardini, Yves Congar o tom napsali krásné věci.
Můžeme se však této radosti zcela bezvýhradně oddat? Myslím, že takový upřílišněný optimismus by byl násilný a křečovitý.
Je ještě třetí rod radosti, která není radostí plesající Církve, ani radostí nad Církví, ale sahá mnohem hlouběji: je v Církvi, s Církví a také pro Církev. Je to radost ontická, bytostná.
Taková radost patří k podstatě Církve. V ní se naplňuje shora uvedené slovo, že Boží království je radost. Bez ní je Církev nudná a nuzná, chladná až k smrti. Je to radost, která je účastí Církve na blahoslavenstvích a jejich radosti (srv. Ř 12,15), radost přítele, který se upřímně raduje, když slyší hlas ženichův (J 3,29), radost, kterou odkázal Ježíš své Církvi:
„To jsem vám pověděl, aby moje radost byla ve vás a vaše radost aby byla plná". (J 15,11).
Tuto radost nemá, lépe a přesněji: není v této radosti, kdo není v Církvi, kdo není jejím živým údem, kdo nežije její společenství v Kristu a v Duchu. Do této radosti je člověk přijat ve křtu, jak to vyjadřuje modlitba při svěcení křestní vody:
„Kéž nám tato voda připomene náš křest, který je pramenem naší radosti, chraň v nás tuto radost a dej, ať se spojí s radostí všech nově pokřtěných. Skrze Krista, našeho Pána, Amen."
Tato radost je „exstatická": rozšiřuje skutečného věřícího ve slunnou bytost, která vyzařuje, která „jitřenku vzbudí", jak odvážně zpívá Svatopisec (Ž 108, 3, 5, 7, 9). Tak se radost stává darem, darováním sebe. Je proto CHARISMATICKÁ. Naplňuje zvláště dnes mladou Církev, „základní skupiny".
Kdo neprožil tuto dávající radost, nerozumí ničemu z toho, co tu píšu, podoben hluchému a slepému. Je to však naplněním apoštolových slov:
„Radujte se v Pánu vždycky, znovu říkám, radujte se !
Vaše mírnost ať je známá všem lidem" (Fp 4, 4-5).
(„Mírnost" zde není dobře přeložena, TO EPIEIKES znamená dobrotu, která žije z radosti, neboť Pán je blízko").
Je však možné radovat se vždy, když jsme varovali před křečovitým postojem? Jak můžete mít radost v soužení, zkouškách, utrpení? Bolest, tíseň a strázeň přece každou radost dusí. Můžeme se radovat v takové situaci, aniž se budeme zdát bláhoví, nepřirození, naivní, ba necitliví i nevěrohodní? Neklameme sami sebe? Jak se konečně možno radovat ve světě, v němž je násilí, teror, hlad, přírodní katastrofy atd.?
Takové otázky musíme rozhodně brát vážně. Ale je taková situace do té míry zoufalá, že musíte žít neradostným životem? Ukvapená odpověď bude znít: Ne, není!" Ovšem, musíme počítat s tím, že budou výjimky, které skutečně nikdy radost neztratí. Ale všichni výjimkami nejsme. Proto nemůžeme ukládat všem, aby se za každých okolností v utrpení a bolestech radovali. Musíme uznat, že radost v utrpení je těžká věc.
Ale tu se otevírá další možnost: radost skrze utrpení. I taková radost patří k podstatě Církve: je zakotvena v paradoxu kříže. Ztráta obyčejné radosti otevírá cestu k radosti podstatné. To je cesta Jobova: to je radost slíbená Ježíšem při poslední Večeři:
„Amen, amen, pravím vám, vy budete plakat a naříkat, ale svět se bude radovat; budete se rmoutit, ale váš zármutek se obrátí v radost... I vy máte nyní zármutek. Uvidím vás však opět, a vaše srdce se zaraduje, a vaši radost vám nikdo nevezme." (J 16, 20-22)
Tak ujistil Pán nechápavé učedníky na cestě do Emauz: „To je vám tak těžko uvěřit tomu, co říkali proroci? Což neměl Mesiáš to vše vytrpět a tak vejít do slávy? (L 24, 25-26)
To je pravá radost pronásledované Církve. Cizinci nám ji závidí. Je to nejdražší dar Ducha: „Zajásají kosti, které jsi zdrtil". (Ž 51,10)
Tato radost se rodí z lidské strany ze zápasu o pravdu, ve věrnosti a v boji proti strachu, lži a násilí. Je to radost z osvědčení a po osvědčení, odměna důvěry v Boha v nouzi, čas Božího navštívení (srv. Jan 4, 14). Přístup k ní ukázal Ježíš v Horském kázání (zvl. Mt 5, 4. 11-12; L 6, 23; též J 3,29). Zvlášť významný komentář tu dává 1. list Petrův:
„Moji milovaní, nebuďte zmateni výhní zkoušky, / která na vás přišla, jako by se s vámi dělo / něco neobvyklého, ale radujte se, že máte podíl / na Kristovu utrpení, abyste se ještě více radovali, / až se zjeví jeho sláva."
(1 P 4, 12-14; 1, 6-8)
Teologický základ za všemi výroky o radosti v utrpení (případně radosti po utrpení) je: vzhledem k úplnému protikladu nespravedlivého věku a věku spravedlnosti znamenají bolest a pronásledování spravedlnosti tu a teď důvod k radosti. Spravedlnost se prokazuje právě v nynějším pronásledování. Přitom vztah k utrpení a Kristově slávě není rozhodně vždy patrný...
Pramen radosti je oblažující dar Boží-Otcův, skrze Syna v Duchu svatém, ale plyne i z hodnot ve světě. Je vlita milostí do našich srdcí jako nevyslovitelné tajemství Božího člověka, který je jí uchvácen a ji vyzařuje.
Vedle této osobní zkušenosti nebo zakoušení je radost také „modus existendi Církve" (způsob bytí Církve) a „modus coexistendi v Církvi" (způsob, jímž v Církvi spolu bytujeme). Tato radost náleží k ustavujícím prvkům Církve a je jejím komunikativním znamením. Začíná křtem, je duší církevního slavení, silou víry, naděje a lásky. Radost v Církvi a skrze Církev je také charismatickým posláním, tvůrčí silou pro neradostný svět.
Jednou z bezpečných cest k nejčistší radosti je cesta utrpení a zkoušek. Tehdy Kristova láska v nás dosahuje plnosti. Uchovávání této radosti je současně uchováváním pravého charakteru Kristova učedníka. Bez radosti jsme polokřesťany, Církev účelovým spolkem, víra ideologií. „Sobria pietas et ebria sobrietas" (střídmá zbožnost a opojená střídmost) jsou svědectvím tomuto světu, pravým a potřebným poselstvím. K této radosti jsme povoláni po Posledním soudu: „Proto je to také konečná forma Církve."