Pozdravení pokoje

"Pokoj vám!", to je pozdrav, který podle Jana dal vzkříšený Pán učedníkům večer po svém zmrtvýchvstání, když byli ze strachu před židy shromážděni za zavřenými dveřmi. Spása přislíbená v tomto pozdravení pokoje je to, co osvobozuje obec od strachu a umožňuje plnit její poslání ve světě: "Pokoj vám. Jako mne poslal Otec, tak já posílám vás" (J 20,21). Být křesťanem znamená být obdarován Božím pokojem, dosáhnout jeho spásy a být povolán hlásat tento mír ve světě.

Proto je téměř pochopitelné, že zpřítomnění tohoto příslibu pokoje při nedělním shromáždění obce křesťanů představuje od samého počátku těžiště, ba vrchol. Původně bylo pozdravení pokoje umístěno před eucharistickou modlitbu, kde má svoje místo ve východních církvích ještě i dnes. Po skončení přímluvných modliteb "se lidé vzájemně pozdravili svatým políbením" (Justin, kolem roku 150), poté byly přineseny dary pro eucharistii. Ze severní Afriky se na přelomu 4. a 5. století rozšířil na Západě přesun před komunio. Spojení pozdravení pokoje s komuniem bylo později na mnoha místech tak silné, že po omezení přijímání komunia bylo dokonce chápáno jako náhrada za eucharistii.

Umístění pozdravení pokoje, znovu zřetelně vyzdvižené novým mešním řádem, směřuje k tomu, že komunio není chápáno pouze jako sjednocení s Kristem, hlavou, nýbrž i s celým jeho tělem, se sestrami a bratry v Kristu. Pozdrav se tak stává objasněním horizontální dimense Večeře Páně. Při ní přece nejde jenom o vlastní spásu, ale o spásu celé obce, a konečně všech lidí.

Úkon má nyní tři cíle: Kněz prosí Ježíše Krista o pokoj jménem celé obce, pak ho slibuje obci, která si toto přání zpřítomňuje ve znamení pozdravu. Již po modlitbě Otče náš kněz prosí: "Dej našim dnům svůj mír". Na to uvede slovy vhodnými pro danou situaci pozdrav, v době velikonoční např. slovy: "O velikonocích stanul Ježíš uprostřed svých učedníků a řekl: Pokoj vám. Proto prosíme….". Potom se s rozpřaženými pažemi obrátí k obci: "Pokoj Páně ať zůstává vždycky s vámi", a vyzve ji, aby projevila svoji připravenost k usmíření znamením.

Je potěšitelné, že se při tomto pozdravení pokoje ve stále více obcích prolamuje stávající izolaci jednotlivců - ať už je to jen stiskem ruky se sousedy v nebližším okolí. Kdo takto pohlédl druhému do očí, ten jej pozdraví i mimo kostel a bude se o něj zajímat. Mnohé obce to dělají (alespoň občas) i jinak: předávají si a vyměňují květiny (nebo z nich společně vážou kytici), pár minut se každý baví se svým sousedem, rozdělují se lístky s adresami, shromážděné při přípravě darů, a po mši se lidé scházejí s "vylosovaným" ke společné rozmluvě ve farním domě. Nikdo si totiž nemůže udělit pokoj sám sobě. V tomto pozdravu si dokáže každý ve společenství těch, kteří jsou posláni, přinést pokoj a sdílet utrpení druhých.

Nemůže udivit, že mnozí mají problém podat při pozdravení pokoje ruku jiným lidem, které ani ještě k tomu osobně neznají. Tělem lze přece dát najevo výraz vnitřního postoje. Věřící ale, kteří považují účast na eucharistii - jak byli předkoncilně vychováni - za jednání mezi Bohem a jednotlivými účastníky, nejsou totiž vnitřně připraveni na skutečné přiblížení se k druhým při bohoslužbě. Čím více je liturgie chápána jako společné konání, tím jednodušší bude, a to nejenom vnitřně, nýbrž i navenek přát druhým Boží pokoj. Mladší lidé, již vychovaní v duchu koncilu, s tím žádné problémy nemají.

Klemens Richter, Was die Sakramentale Zeichen bedeuten. Zur Fragen der Gemeinde von heute, Herder 1988, s. 115-117, přeložil Ondřej Bastl.