Bití v prsa

Znamení bití se v prsa je i v naší liturgii jistě již velmi staré. Jeho základ je v Písmu, především v podobenství o farizeovi a celníkovi v chrámu. První se před Bohem holedbal, činil však pravý opak bití v prsa. "Avšak celník stál docela vzadu a neodvážil se ani oči k nebi pozdvihnout; bil se do prsou a říkal: Bože, slituj se nade mnou hříšným." (L 18,13; srov. 23,48). Toto znamení je tedy formou sebeponížení, pokory, v rané církvi je již projevem kajícího smýšlení. Protože srdce je považováno za zdroj a sídlo hříchu, může být toto znamení chápáno podle biblického vzoru za viditelný výraz upřímného uvědomění si hříchu.

Předkoncilní mešní řád předepisuje, že se má kněz při vyznání hříchů třikrát udeřit v prsa. Protože tento řád obsahuje na rozdíl od našeho dnešního misálu pouze pokyny pro kněze, které se o obci vůbec nezmiňují, neexistují tu žádné pokyny pro postoj obce, která byla po staletí odsouzena jen k přihlížení. Přesto vývoj naznačuje, že se nejdříve bili v prsa stejně jako kněz i ministranti, kteří přece zastupovali obec. Až teprve v novější době, kdy bylo věřícím umožněno sledovat mši například v Schottově misálu, se bili v prsa i oni. Kněz se bil v prsa i při dalších částech mše: při předposledním verši první eucharistické modlitby, při římském kánonu, při slovech "I nám, svým hříšným služebníkům…."; třikrát při Agnus Dei; třikrát při "Pane, nejsem hoden". Pokyny pro obec neexistují ani zde, přesto si každý z minulosti pamatuje, že na těchto místech se řídil podle kněze. Kromě toho byli věřící, kteří vykonávali toto znamení při pokleknutí před vstupem nebo výstupem z lavice jakož i při vyslovení slov ustanovení.

Avšak jak je tomu dnes? Pro vyznání hříchů platí, že se při slovech "Je to má vina, má veliká vina" všichni bijí v prsa. Poprvé to tedy platí i pro obec, i když to tato činila i dříve bez pokynu. Myšleno je asi na jedno jediné znamení. Text sice svým opakováním naznačuje, že se věřící bijí do prsou třikrát, přesto i zde platí, že méně může být více.

V první eucharistické modlitbě se jen uvádí, že se kněz pravou rukou bije v prsa. Protože koná tuto modlitbu za obec, mělo by i při tom zůstat.

Podle nyní platného řádu se ovšem při Agnus Dei nebijí v prsa ani celebrant ani obec. Zde musíme spíše označit dřívější praxi za nepříliš vhodnou. "Agnus Dei" je přece doprovodným zpěvem k lámání chleba a bude-li kněz skutečně lámat chléb pro obec, a ne pouze svoji vlastní velkou kněžskou hostii, pak nebude moci současně uskutečňovat znamení bití v prsa. To by pak mohla jistě provádět obec. Proti tomu je zde ještě třeba říci, že se pohyb nejeví jako právě vhodný ke každému zvolání tohoto zpěvu. Lze spíše konstatovat, že lze sotva nalézt nějaký smysl pro bití v prsa při Agnus Dei, a proto bylo právem odstraněno.

Zůstává tak vyznání hříchů, při němž se kněz i obec solidárně vyznávají slovy i znameními před Bohem i před sebou navzájem ze svých vin. "Jsem hříšník," říká Augustin v jednom kázání: "S vámi se biji v prsa, s vámi prosím o odpuštění, s vámi doufám v Boží milosrdenství". "Ten, kdo smýšlí jako celník, bije se v prsa a přiznává se ke svým hříchům, smí pak s Ježíšovými učedníky naslouchat Božímu slovu a slavit svatá tajemství" (B. Kleinheyer).

Klemens Richter, Was die Sakramentale Zeichen bedeuten. Zur Fragen der Gemeinde von heute, Herder 1988, s. 113-115, přeložil Ondřej Bastl.