Keltská spiritualita

Úvod

Prožívání transcendentní reality, i když třeba ne výslovné, je pro dnešní dobu, dříve někdy charakterizovanou jako duchovně vyprahlou, stále typičtější. Vedle zcela nových náboženských proudů a hnutí se lidé obracejí i ke kořenům své kultury a v modifikované podobě přijímají za své její dědictví. Můžeme tak hovořit o obnově spiritualit nejen v rámci křesťanství, ale i o celkovému obratu zájmu a otevírání se duchovním tématům a způsobům chápání světa.

Keltská křesťanská spiritualita je pak jako jeden ze způsobů nahlížení na přítomnost oslovuje a vede k přemýšlení o základních životních otázkách; zároveň je synonymem pro prožívání blízkosti se světem a stvořením v jeho neporušenosti a souvztažnosti. I když svým způsobem podléhá romantizujícím tendencím, přesto se dá i dnes vysledovat jistá kontinuita a podobnost v důrazech, které pramení z keltského křesťanství prvního tisíciletí.

V následujících odstavcích se chci zabývat některými důležitými rysy, které jsou pro keltskou spiritualitu příznačné. Pro pochopení celé šíře problematiky a také historickcýh kontextů vývoje doporučuji k nahlédnutí knihy Nory Chadwick (The Age of The Saints in The Early Celtic Church) a Gorazda Vopatrného (Keltská církev prvního tisíciletí a její spiritualita).

Keltská spiritualita - celistvost světa.

Živoucí Bůh je neustále s námi, v každém okamžiku, v každé jednotlivosti. Protože Kristus je s námi, jeho vzkříšený život zasahuje náš vlastní, kdekoli jsme v naší slabosti. Ve skutečnosti nám tato tradice nabízí představu stvoření a vzkříšení, ve které není žádné oddělení těchto dvou skutečností. (...) Vše, co bylo stvořeno, je také vykoupeno. Vše, co bylo přivedeno do existence, je uchováno v životě Trojice, ve věčném okamžiku lásky. Jinými slovy, celé univerzum je v Kristu. Celé univerzum je s Kristem."1

Keltská spiritualita má hluboký cit pro Boží imanenci. Je to přístup k životu, v němž se „Bůh prolamuje do obyčejného, všedního, světského, pozemského bytí".2 Smysl pro tuto přítomnost formuje všední život a proměňuje ho tak, že vše se může stát místem a časem setkání s Bohem.

Abychom lépe pochopili pohled keltských křesťanů na stvoření, budeme sledovat kořeny jejich spirituality dál do minulosti.

Silnou tendencí překřesťanského keltského náboženství bylo uctívání přírody a přijímání svatosti v každodennosti. Keltové měli velmi blízký vztah ke stvoření a jeho pochodům. Vše vnímali provázaně a souvztažně: sakrální a profánní nebylo striktně odděleno3, život a smrt stály v jednom koloběhu a celku, svět měl svoji kontinuitu s lidskou duší. Posvátné a nadpřirozené je přítomné a konkrétní v každém okamžiku lidského života a jeho konání.

Takové vnímání univerza se pak promítlo i do křesťanství a přijalo tak novou podobu a nové způsoby prožívání tohoto světa. Setkání svatého a běžného bylo možné kdekoli a kdykoli - proto zde neexistoval problém v přijetí člověka, který byl zároveň Bohem4. Není zde odpor ke hmotě; Bůh ji stvořil a je zahrnuta v jeho lásce. Přítomnost je tvořena Boží Přítomností, stejně tak tvoří člověka, rodiny a společenství. Tato přítomnost předpokládá lásku a očekává odpověď. Vede k činnosti, spravedlnosti a péči o druhé. Tak to vyjadřuje mnoho starobylých básní keltského prostoru5. Dobře je to také patrné na každodenních rituálech keltských křesťanů6, na jejich pojetí mnišství a poustevnictví, na jejich poezii a také umění.

Vzpomeneme-li si na keltský kříž, představuje kruh protnutý čtyřmi rameny. Kruh s paprsky vycházejícími ze středu je starobylý symbol slunce, v keltském prostředí jeden z uctívaných bohů (Lug). Symbol byl křesťanstvím přeznačen a jeho chápání souvisí s podobou hvězdy z Betléma nebo řeckým písmenem Chí. Představuje právě tu celistvost a provázanost světa a Boha, stvoření a Stvořitele, kruhu bez počátku a konce, bez omezení. Keltská spiritualita je právě taková - praktická a každodenní, spojující a prožívaná. Vytváří most mezi aktivním a kontemplativním životem a činí jej jedním.7

Spiritualita mnichů a poustevníků

Nikde jinde v křesťanském světě nebyla lidová kultura tak zúplna zahrnuta do mnišské. Sám sv. Patrik nám vypráví o svém úžasu nad počtem nově pokřtěných, kteří se rozhodli stát mnichy a pannami pro Krista. Totéž se dělo ve Walesu."8

Typickým rysem keltských církví byla preference mnišství a poustevnictví - proto historie těchto církví je z velké části záležitostí právě mnišskou. Inspirací pro ně bylo východní mnišství s jeho spiritualitou a také jejich kontinentální sousedé, které je třeba také zmínit skrze jejich spojitost s ostrovy.

Pro keltské i galské monastické tradice jsou typické dva rysy: velká variabilita obřadů a ritů, které byly praktikovány; jednotlivé řehole a řády byly míšeny a vznikaly tak nové. Druhým rysem je pak důraz na asketismus, roli modlitby v životě jako pramene spirituality a duchovní svobody.9

Na ostrovech byla společenská situace rozdílná od kontinentu. Život tu byl hierarchický a založený na rodině; neexistovala tradice městské kultury. Každý vlastník půdy spolu se svojí pevnůstkou vytvářel vlastní komunitu, jejíž součástí byl kostel. Kostely byly zakládány bohatými rodinami a jako jejich správci a kněží byli často voleni členové této rodiny. Tomuto systému se říkalo coarbship. Je to jedna z nejzajímavějších věcí charakteristických pro irskou a skotskou církev: země byla osobním vlastnictvím jednotlivého svatého a jeho dědiců, dědici pak byli nejčastěji potomci zakladatele.

Není přesně známo, jak a kdy se organizované klášternictví do Irska dostalo. V pátém století existoval klášterní život ve Walesu a Strathclydu. Misie sv. Patrika přinesla biskupskou organizaci, která se zde v určité míře na rozdíl od předešlých pokusů udržela. Nejvíce klášterů se ale zakládalo v šestém století, hagiografie přikládala zásadní roli svatému Finnianovi. V téže době Columcille založil Ionu, Derry a Durrow, svatý Comgall založil klášter v Bangoru a svatý Kevin klášter v Glendalough.

Opatství pak později takto držela i biskupské stolce.10 Zvláštní postavení biskupa nakonec bylo založeno spíše na ceremoniální bázi a rituální roli. Pravomoce opata a biskupa se opakovaně stávaly důvodem rozepří.

V šestém století vzkvétají velké kláštery. Každý klášter měl svoji nezávislost, autorita opata zakladatelského kláštera platila i pro dceřinné kláštery, třebas i daleko za územím klášterní správy (také to bylo spolu se sporem o Velikonoce řešeno na synodu ve Withby).

Pro monasticismus je typická absence centrální organizace. Zakladatelé klášterů spolu byli v přátelských volných vztazích a podle toho se značila i spirituální příbuznost mezi kláštery.11

Mnišským ideálem bylo vzdát se svého jáství a bojovat proti všem silám, které ho ohrožují. Bůh však není něčím, po čem je třeba jen toužit a pracovat pro jeho dosažení - Bůh je již přítomen zde v každém dni mnišského života.12

Poustevnictví Irska mělo mnoho společných rysů s poustevnictvím východním. V keltské církvi existovaly také klášterní komunity složené z množství malých cel nebo malých komnat vytesaných do skály. Také jeskyně byly obývány, v legendách se často vyskytují dočasné pobyty svatých na takovýchto místech (např. sv. Ninian).13

S východními samotami v pouštích a jeskyních byly srovnatelné lesní porosty v Británii a ostrovy - např. Iona, Lindisfarne, ostrovy při skotském pobřeží jako St. Kilda (zde byl Brendan, Columcille), North Rona (oratoř a malý hřbitov), Sula-Skerry atd. Mnohé z těchto ostrovů jsou svou velikostí zanedbatelné, bývají téměř zaplavovány přílivem a jsou chudé na vegetaci - jedná se takřka jen o útesy vystupující z moře.14

Toto osamění na pustých místech však nebylo samoúčelné - i na útesech a v lesích bylo přítomno stvoření jako svědectví Boží lásky. V legendách je možné si všimnout, jak zvířata žila v blízkostí světců a pomáhala jim v jejich každodenních potřebách.15

Poustevnictví nebylo vnímáno jako něco absolutního, jako opačnou alternativou k cenobitskému životu mnichů. Existovalo zde vědomí spojitosti mezi těmito dvěma ideály a jako dvě doplňující se podoby života s Bohem. Poustevnický život mohl být zastáván jen určitou část života, a pak se dotyčný vracel do společenství, nebo určitou pravidelnou část roku. Takto to popisuje Esther de Waal:

Nenaučíme-li se žít sami se sebou, sotva dokážeme žít s druhými. Samota napomáhá k naplnění našeho vlastního lidství. (...) Keltská tradice měla vpravdě vždy jasno o roli a významu osamoceného života, ať už po nějakou část roku, anebo po jisté období v životě. Základním principem totiž je, že období aktivity ve světě je v životě možné jen tehdy, je-li živeno obdobími samoty a mlčení."16

Nejvýše cenění irští světci byli poustevníci. Nejenom mniši, ale i jejich představení měli volnost pohybu a mohli se uchylovat na samoty.17 Malé chýšky byly budovány i při klášterech jako zvláštní cely pro ty, kteří chtěli být osamotě. Každý jedinec budoval vlastní spiritualitu, různorodost byla podporována a akceptována.18 Stejně tak se akceptovaly různé tradice samostatných klášterů. V „řeholích" se opakovaly jednoduché výzvy: Snaž se být co nejblíže Kristu, neusiluj o okázalou zbožnost, nebuď tvrdý a lakomý.19

Byli velmi pokročilí v modlitbě a psalo se o Adamově podobě před pádem: člověk byl opět králem, kterému zvířata neubližují, naopak mu slouží. Tento rys se vyskytuje také u keltských svatých.

Irové měli řehole s tvrdými pravidly; nejlépe je to snad patrné u Columbana, i když to není příklad jediný. I proto později mohly vzniknout tzv. smíšené řehole. Několik let po Columbanově smrti klášter v Luxeuil modifikoval jeho přísná pravidla20 a smísil je s Benediktovými regulemi - tento přijatelný model pak byl adaptován i v dalších klášterech.

V Galii vznikaly dvojkláštery, kde ve stejné klauzuře měly sídlo mužská i ženská obec. Tyto komunity žily odděleně, i když v těsné blízkosti, občas pro bohoslužby využívaly téhož kostela. Smysl byl v tom, že ženské obce potřebovaly liturgickou péči kněží a mužská obec kromě toho mohla pomoci s úkoly a řídícími dovednostmi, které podle tehdejšího soudu byly mimo ženské schopnosti. Hlavou společné kongregace byla bez výjimky abatyše. Smíšené kláštery vznikaly nejen v Galii, ale i Španělsku.21

Mniši a poustevníci také pěstovali duchovní přátelství, přátelství duší. Takové vztahy průvodců a vedených podporovaly duchovní růst a umožňovaly udržovat kontakt i s poustevníky na samotách. Tento příznačný obyčej keltské spirituality existoval už před příchodem křesťanství: každý král měl na svém dvoře rádce či druida, jehož doporučeními se nechal vést.22 Je zde zřejmě patrný vliv východního mnišství, kde byl podobný vztah (nazývaný starectví) běžnější než v západní církvi. V Irsku se duchovním otcům říkalo anamchara („přítel duše": z lat. Anime carus)23 a ve Walesu periglour. Každý mnich měl mít svého duchovního otce.24 Keltští duchovní otcové pomáhali i laikům - anamchara měl být průvodcem, který pomáhal ve všech duchovních obtížích života. Toto uspořádání podporovalo tradici soukromého pokání. Byli tak vysoko hodnoceni, že jejich rady měly vyšší cenu než příkazy řehole.

Spiritualita v putování

Pouť byla velmi důležitou součástí keltské spirituality a dodnes je v Irsku živou tradicí. Pouť je vždy hledáním Boha a je spojena s proměnou srdce. Cesta má vést k přerodu sebe sama; cesta vede nejen k určitému místu, ale k prohloubení víry a vlastního poznání Boha.

V krajině se setkáváme s kameny, které jsou připomínkou takových poutí; nezřídka mají podobu keltských křížů nebo kamenů s těmito kříži vyrytými.25 Stejně tak byly stavěny věže se zvonicemi.26 Byly patrné z velké dálky a pomáhaly poutníkům v orientaci i kontemplaci díky zvuku zvonů. Začaly se stavět kolem desátého století, byly vysoké 20 - 35 metrů, dodnes jich v Irsku lze spatřit šedesát pět. Stály vždycky nedaleko kostela.27

Neutuchající aktivita irských mnichů byla jedním z nejdůležitějších náboženských jevů v průběhu raného středověku. Podíleli se na formování karolinské říše, později převládal hlavně kulturní rozměr. Od šestého století bylo ve Francii zakázáno zakládat další kláštery bez svolení místního biskupa. Kvůli konfliktům například s generací Columbana bylo nakonec nařízeno, aby byli irští mniši roku 610 deportováni domů. Loď ale byla větrem přihnána zpět k pobřeží a Irové byli na svobodě.28

Takovíto poutníci pak navštívili značnou část Evropy.29 A ač to původně nebyl prvotní záměr, poutě se brzo začaly spojovat s misií. Jejich působení mělo velkou sílu právě pro přesvědčení a žití svých ideálů. Tyto poutě často vycházely z vlastní iniciativy, z toho, že je jim putování určeno. Podle sv. Columbana je pouť odchodem do exilu, hledání místa vlastního vzkříšení a putování do nebe, pravého domova. Křesťané tak musí cestovat jako hosté světa na cestě domů.30

Peregrini také neputovali jen na jih nebo na východ - mnoho poutníků si za svůj cíl vybralo severní moře a mnoho ostrůvků a útesů, kde jim hrozilo nebezpečí nejen od přírodních živlů, ale i od vikingských nájezdníků. Cesta do neznáma pak i alegoricky představuje duchovní cestu, pro niž jsou vnější nebezpečí a křehkost lodi výmluvnými symboly.

Působení irské misie na kontinentě

Irská misie má na kontinentě hluboké kořeny. Tento náboženský a kulturní vliv také výrazně působil v karolinské renesanci. Jazykové bariéry nedělaly mnichům problémy; ve své době patřili ke vzdělané vrstvě a v cestě za Kristem překonávali nejednu obtíž. Mniši sehráli svoji roli i v Clunyjské reformě.31

Mezi významné peregriny patřili Columban a Fiarcha, kteří založili ve Francii řadu klášterů. Svatý Columban byl nejslavnější poutník raného středověku, představený kláštera v Bangoru. Vliv nově příchozího keltského křesťanství vyvolal mezi franckou aristokracií vlnu náboženského nadšení a zahájily éru gallského klášternictví.32

Keltští svatí - Tradice světců

„Období svatých" je něco jako doba Otců nebo Apoštolů a je v keltské církvi velmi význačná. Pojí se tak se vzdělanými, literárně činnými a řádu znalými lidmi. Je to období od 5. do 7. století. Sanctus znamená nejen svatý, ale také velmi moudrý. Pojem zde byl užíván v obou významech.33 Do tradic světců ale řadíme i starší známé osobnosti.

Svatí byli hluboce ambivalentní osobnosti. Na jedné straně byli nadpřirozenými ochránci svých komunit a vykonavateli práva, na druhé straně pak inkarnace nejvyšších spirituálních a asketických ideálů. Přítomnost svatých se bezprostředně dotýkala života keltské společnosti.

Často se setkáváme s důrazem na moc svatých. Navíc zde vystupuje konflikt mezi starou druidskou mocí a křesťanstvím. Irští svatí jsou představováni jako individua, která uchvacují nadpřirozené schopnosti druidů a kouzelníků starého věku.34

Nejúplnější seznam svatých pak obsahuje Catalogus Sanctorum Hiberniae, Secundum Diversa Tempora.

Mezi nejznámější svaté Irska patří bezpochyby Patrik, ač sám Irem nebyl. Pro přesnou dataci jeho života je málo dokladů. Není známo přesné místo narození a pohřbu, ale podstatné rysy jeho života jsou doložitelné z jeho Vyznání. Vedle nich napsal určitě také dopisy Coroticovi.

Individualita a specifičnost keltské spirituality

Radostné místo navštívil jsem dnes:/ pod zeleňoučkým pláštěm lískového křoví / slyšel jsem vybroušenou řečí / dlouho bez chyb zpívat, / lidu bez váhání a mumlání

z evangelia číst; a viděl jsem / tam na vrcholu pro nás, kdo jsme tam byli, / pozdvihování krásného listu jako hostie.35

Pokud hovoříme o počátcích křesťanství, musíme mít na paměti různorodost a nejednotnost církevní správy - hovoříme pak o církvích v plurálu. Různé místní církve stály díky pravověrným misiím na ortodoxii, nikoli na heretických proudech, např. na ariánství. Odlišnosti, tak typické pro pluralitu, zde však existovaly.

Rozdíly mezi církvemi založenými z Iony a z Říma vyvstane lépe, když si připomeneme pozadí tehdejšího světa, rozdíl mezi kontinentem a Galií a východem a Sýrií. Obojí mělo své specifické vlivy na ostrovní spiritualitu.

Partikularismus v keltských církvích se projevoval v různých oblastech rozličnou měrou. V ambrosiánské knihovně v Miláně se nachází Antifonář z Bangoru. V něm se zachovalo dokonce odlišné vyznání víry.36

Existovalo také několik zvyklostí, které byly od římského standardu odlišné, ale stále zůstávaly v mezích pravověří. Mnoho nedorozumění a velká nepochopení vycházela z osobní nevraživosti mezi Anglosasy, kteří podávali informace do Říma, a Kelty; značně tak ovlivňovali pohled na ostrovní křesťanství. Tyto problémy pak nejzřetelněji vyplynuly na povrch na sněmu ve Withby.

Svátek Velikonoc je nejdůležitější v církevním liturgickém roce, protože je na něm závislý cyklus pohyblivých církevních svátků. Snahy sjednotit slavení tohoto svátku do jednoho data, které by bylo po křesťanském světě všude uznáno, probíhaly od 2. století; požadavek byl vysloven už na sněmu v Arles v roce 314, kterého se zúčastnili také britští biskupové.

Po určitém čase byl tento cyklus zaměněn 84letým cyklem Augustaliovým, který se používal až do roku 457.

Obecně se přijímá, že keltské místní církve zachovávaly cyklus 84. Cyklus se pravděpodobně dostal do Británie ve 4. století a byl zaveden do Irska ještě před příchodem sv. Patrika.

Dalším kontroverzním tématem mezi anglosaským a keltským duchovenstvem byla forma tonzury.

O tom, jak keltská tonzura vypadala, existují dva názory. Mohla být oholená celá přední část hlavy před linií od ucha k uchu, zatímco vzadu byly vlasy ponechány volně, nebo byl ponechán kruh vlasů v přední části hlavy a vzadu opět volně rostoucí. Druhý názor se jeví jako pravděpodobnější.37

Možným problémem mohlo být i křtění jedním ponořením (to bylo v Bretani zvykem až do roku 620). Na druhou stranu už Stowský misál určuje ponoření trojí s alternativou polití.38

Biskupského svěcení se podle tehdejších římských zvyklostí měli účastnit nejméně tři biskupové; to se však v keltských zemích nedělo. Svatý Ninian byl zpočátku pravděpodobně jediným biskupem mezi jižními Pikty, a tedy byl nucen sám vysvětit první kněze na biskupy.

Nemáme žádné prameny o způsobech slavení křesťanů před příchodem svatého Patrika. Počátky nebo cokoliv dalšího o vzniku místních ritů je těžké odhadovat pro nedostatek památek. Pouze něco lze vyčíst z pozdějších polemik.

V prvním tisíciletí našeho letopočtu se na ostrovech používaly různé bohoslužebné obřady; souhrnně se pro ně někdy používá označení „keltský ritus". Tento ritus, nebo spíše rity, se používaly i v Bretani a španělské Galicii.

Ze zachovaných irských liturgických památek (ať už ostrovního nebo kontinentálního původu) zmíníme alespoň některé: Turínský fragment, Kniha z Dimmy (nebo snad Dimmova), Kniha z Mullingu, Basilejský fragment, Antifonář z Bangoru, Misál ze Stowe.39

Podstatným svědectvím o původu keltského božského řádu je zápis regule sv. Columbana v Turínském fragmentu a v antifonáři z Bangoru. Text ukazuje, jak vypadala každodenní modlitba církve s přesnou skladbou žalmu a dalších textů.

Irští mniši vynikli láskou ke starým křesťanským tradicím a písemnému dědictví. V klášterech sedmého století se vyučovalo latině srovnatelné s latinou antických klasiků. Zápal mnichů po vzdělání a vyučování přinesl klášterům věhlas v celé Evropě. Tyto školy také v posledku byly významnými středisky produkce knih. Celkově byli Irové vynikajícími kopisty a to společně s láskou k uměleckému ztvárnění světa kolem nich dalo vzniknout celé řadě významných iluminovaných spisů.

Typický rys pro irskou literaturu je touha po samotě, souznění se stvořením. Keltové měli cit pro tragiku života, pro jeho vážnost, smutek po domově, pomíjivost, relativnost - a proto je vše reálné a přítomné.

Zánik keltského křesťanství

V roce 597 umírá Columba a svatý Augustin přichází do Canterbury. Columba je původcem řádu, který se rozšířil z Donegalu v severním Irsku do Iony a etabloval se v Northumbrii. Tak se tu střetávají dva řády, jeden tradičně keltský a druhý římský. Do Říma pak putovaly dvě výpravy proti irské církvi: první se sv. Augustinem na počátku sedmého století, druhá uskutečněná biskupem Wilfridem na synodu ve Withby v r. 663 - důvodem sporu bylo datum Velikonoc, jak se dozvídáme ze spisů Ct. Bedy.40 Synod ale narážel a řešil více otázek. Jeho závěry byly veskrze prořímské.

Nejednota s římskými zvyklostmi se v Irsku a Skotsku udržela po dlouhou dobu. Poslední pozůstatky místních zvyklostí se dochovaly až do doby Malachiáše - velkého romanizátora irské církve.41 Na sněmu v Kellsu roku 1152 byly podniknuty další kroky pro prosazení římských zvyklostí. Podobně se liturgie projednávala na sněmu v Cashelu roku 1172.

Ačkoli keltská spiritualita nemohla takto zaniknout, brzy se projevila romanizující tendence i co se týká společenských pořádků a návrat k episkopálnímu řízení církve. Mnoho klášterů zaniklo i kvůli skandinávským nájezdníkům, kteří malé skelligy a nepřístupné křesťanské komunity přepadali a plenili. Podobný osud několikrát postihl i Ionu; nakonec bylo na ostrově zřízeno benediktinské opatství. Zvyklosti, jména a ústní tradice k nám pak přicházely už jen z lidového prostředí.

„A tak přišla stará keltská církev ke svému konci. Nezanechala po sobě žádné stopy kromě tu a onde zdí bez střechy, které byly kdysi chrámem, a četných starých pohřebišť, jež lidé stále vytrvale používají. Tam občas starobylý keltský kříž vypráví o původním stavu. Vše ostatní zmizelo a jediné záznamy, jež o jejich historii máme, jsou jména svatých, kteří je založili."42

Závěr

Jsou to tato dvě témata, pokání a tvořivost, která jsou vůdčími motivy keltského křesťanství. Obojí hovoří o inkarnaci povznesení a proměně života, protože tvořivost je znamením Ducha a pokání je branou do slávy."43

Pokání Keltům umožnilo rozvinout hloubky křesťanské spirituality zakořeněné v asketickém monastickém životě; tvořivost umožnila integrovat staré keltské tradice v živém povědomí křesťanů jako obohacující prvek nové víry. Také dovolila zanechat velké množství písemných památek s neopakovatelnou hodnotou.

Vnímání hříchu, pokání za hřích, extrémní přísnost a askeze, to všechno jsou stejnou měrou součásti keltské cesty k Bohu. Spolu se soustředěností na stvoření dodávají této spiritualitě její moc a sílu. Zase nás to vrací zpět ke keltskému kříži s jeho působivým symbolickým vyjádřením toho, že velký okruh světa, velké stvoření musí být překryto křížem, ukřižováním. Stvoření a vykoupení patří k sobě. (...)

Spiritualita raně křesťanského Irska má heroický charakter, když Ježíš je hrdinou, osvobozujícím svůj lid úžasným činem fyzické zdatnosti, umučením. Zase vidíme, jak tu křesťanství souvisí s literaturou předkřesťanských ság. Tohoto Boha, vysvobozujícího svůj lid, chválí věřící nádhernými litaniemi a lorikami, modlitbami, jaké byly od samého počátku pro irskou církev typické."44

Shrneme-li rysy keltské křesťanské spirituality, můžeme nalézt hlubokou lásku k přírodě a zaujetí pro divoké a základní jako připomínku Božího daru stvoření. Pro keltskou církev je typická strohá upjatost v disciplíně a také neustávající literární činnost, hlavně zajímavá v poezii.45 Je tu přítomna láska a respekt k umění, typická je lidská blízkost s Bohem a svatými, zdůrazňování Trojice a askeze, vzdělání a misie, mír a spravedlnost.

Bůh je vnímán jako pokračující, osobní a pomocná přítomnost, není ostrá hranice mezi posvátným a profánním. Náboženská praxe je charakterizovaná láskou také skrze rozličné úkony pokání od modliteb po dobrovolný exil, poutě; obnovy svatých studní, návštěvy hor, jeskyní a starobylých klášterů. Mnoho posvátných míst bylo jen přeznačeno, ale nevyvráceno (Derry, Durrow, Kildare).

Irsko a další oblasti obydlené Kelty byly v prvním tisíciletí pokryty množstvím chrámů, klášterů, skelligů (pousteven). Překvapivě mnoho irských věřících dosáhlo statutu svatých (Irsku se říkalo Insula Sanctorum). Jejich vliv na pokojné rozšíření křesťanství byl značný. Je jedním z pozoruhodných jevů historie, jak daleký dopad měla hluboká religiozita křesťanských Keltů na duchovní život v Evropě, hlavně co se jejích počátků týče. Dodnes se prozkoumává vliv irských peregrinů na rozvoj církví ve Francii a dalších zemích.

Keltské církve zanikly po prvním tisíciletí, z velké části vinou nepochopení ze strany Říma, také však prostorovým oddělením od zbytku křesťanského světa a tedy zde bylo velké nebezpečí herezí. Irové se však překvapivě drželi ortodoxie, i když občas kontroverze vznikaly. Mezi nejznámější a nejrozšířenější otázky patřilo datum slavení Velikonoc. Problémem byla zvláštní keltská tonzura, také zvyklosti křtu a konsekrace biskupů. Irští věřící však také nikdy nepodlehli herezím typu ariánství.

V současnosti dochází k institucionální obnově keltských církví, ale také k zakládání nových na základě keltské spirituality. Existuje Keltská pravoslavná církev, Keltská katolická církev, několik komunit. Za příklad nám může sloužit komunita z Iony, založena roku 1938 Reverendem Georgem MacLeodem jako ekumenická komunita.

Keltská spiritualita je hluboce inkarnační, vtělená. Bůh se zjevuje skrze tento svět v celistvosti, jakkoli světské a přízemní. Keltský způsob vnímání světa tak je proniknut pocitem této vše pronikající boží přítomnosti. Toto je boží svět, svět, který má být zvládán, přijímán a ctěn."46

1 Earle, Mary. Finding New Life in a Celtic Easter. Celtic Christianity, 2003. URL: http://www.explorefaith.org/celtic/easter.html

2 De Waal, Esther: Svět byl stvořen celý: Znovuobjevení keltské tradice. Překlad Spousta, Jan. Brno: CDK, 2000. Str. 8.

3 Takové vnímání skutečnosti je pro starověké kultury založené na mýtickém chápání světa příznačné; v keltském prostředí však nedošlo ke kritickému odstoupení, jak se stalo např. v Řecku.

4 Ve welšské tradici je například zakořeněno, že pokud se Ježíš nezrozuje každého dne v každé domácnosti, nemá oslava narození v Betlémě význam. Viz Earle, Mary. A Celtic Christmas: Celebrating the Sacred in All Creation. Celtic Christianity, 2003. URL: http://www.explorefaith.org/celtic/christmas.html

5 Bůh pro mé zahalení / Bůh pro mé obklopení / Bůh v mém mluvení / Bůh v mém myšlení / Bůh v mém spánku / Bůh v mé chůzi / Bůh v mém pohledu / Bůh v mém doufání / Bůh v mém životě / Bůh v mých rtech / Bůh v mých rukou / Bůh v mém srdci / Bůh v mém dostatku / Bůh v mém podřimování / Bůh v mé vždy žijící duši / Bůh v mé věčnosti. (Překlad autorka)

Viz Carmichael, Alexander. Carmina Gadelica. T. and A. Constable: Edinburgh, 1900. URL: http://www.sacred-texts.com/neu/celt/cg2/index.htm.

6 Protože rozsah práce nedovoluje plně se zabývat i tímto tématem, zmiňuji ho zde pouze okrajově.

7 De Waal, Esther. Svět byl stvořen celý, str. 113

8 De Waal, Esther. Svět byl stvořen celý, str. 34.

9 Leclercq, Jean. Christian Spirituality. Str. 121 - 122.

10 Chadwick, Nora. The Age of the Saints in the Early Celtic Church. Str. 63.

11 Op. cit., str. 73 - 74. Viz také Lawrence, Hugh. Dějiny středověkého mnišství. Str. 49.

12 De Waal, Esther. Svět byl stvořen celý: Znovuobjevení keltské tradice, str. 34.

13 Chadwick, Nora. The Age of the Saints in the Early Celtic Church. Str. 92.

14 Op. cit., str. 93.

15 Například svatý Patrik v době svého otroctví v Irsku přišel vinou vlka o ovečku. Vlk se druhý den vrátil a ovečku v pořádku přinesl.  Viz On the Life of St. Patrick (Leabhar Breac). Překlad Stokes, Whitley. CELT: Corpus of Electronic Texts: a project of University College, Cork, Ireland: 2000. URL: http:www.ucc.ie/research/celt.

16 De Waal, Esther. Svět byl stvořen celý. Str. 45.

17 Frank, Karl Suso. Dějiny křesťanského mnišství, str. 47.

18 Op. cit., str. 39.

19 Např.: „Toto jsou vaše tři pravidla; jiná ať vám nejsou milejší: trpělivost, pokora a láska Kristova ve vašich srdcích." Op. cit., str. 40.

20 Jeho řeholi podrobněji zmíním mezi písemnými památkami té doby.

21 Lawrence, Hugh. Dějiny středověkého mnišství, str. 53.

22 De Waal, Esther. Svět byl stvořen celý, str. 93.

23 Vopatrný, Gorazd. Keltská církev prvního tisíciletí a její spiritualita. Brno: Luboš Marek, 2002. Str. 110

24 Starobylé irské přísloví říká, že „člověk bez přítele duše je jako tělo bez hlavy." Viz Vopatrný, Gorazd. Keltská církev prvního tisíciletí a její spiritualita, str. 111.

25 Např. Samson, když putoval, střetával se s pohanskými rituály; na jedné stojící stéle prý vyryl kusem železa kříž - zvyk přeznačovat již stojící kameny. Viz. Vopatrný, Gorazd: Keltská církev prvního tisíciletí a její spiritualita, str. 35 - 36.

26 Hines-Brigger, Susan. An Irish journey Into Celtic Spirituality. URL: http://www.americancatholic.org/Messenger/Mar2001/feature1.asp

27 De Waal, Esther. Svět byl stvořen celý, str. 33.

28 Vopatrný, Gorazd. Keltská církev prvního tisíciletí a její spiritualita, str. 70.

29 První doložený kostel v Modré na našem území pochází pravděpodobně právě z irokeltské misie.

30 Mackey, James P. (ed.): Introduction to Celtic Christianity, str. 46 - 47.

31 Mackey, James P. (ed.): Introduction to Celtic Christianity, str. 129

32 Lawrence, Hugh. Dějiny středověkého mnišství. Str. 45, také Frank, Karl Suso. Dějiny křesťanského mnišství, str. 47

33 Takto se o tom vyjadřuje zejména Nora Chadwick, The Age of the Saints in the Early Celtic Church,  str. 4.

34 Davies, Oliver (ed.). Celtic Spirituality. O´Loughlin, Thomas. New York: Paulist Press, 1999. Str. 27.

35 Středověký welšský básník Dafydd ap Gwilym vidí přirozené věci přírody jako součást eucharistie v církvi. Viz De Waal, Esther. Svět byl stvořen celý, str. 114.

36 Věřím v Boha Otce, Všemohoucího, Neviditelného, Učinitele všech stvořených věcí viditelných i neviditelných / Věřím také v Ježíše Krista, Jeho jediného Syna, našeho pána, Boha všemohoucího, počatého z Ducha svatého, narozeného z Panny Marie; On trpěl pod Pontským Pilátem; jenž když byl ukřižován a pohřben, sestoupil do pekel, třetího dne vstal z mrtvých, vstoupil na nebe a usedl na pravici Boha Otce všemohoucího, odtamtud přijde soudit živé i mrtvé / (Já věřím), že je svatá obecná církev, odpuštění hříchů, obecenství svatých, vzkříšení těla. Já věřím (že je) život po smrti a věčný život ve slávě Kristově. Věřím všemu tomu v Bohu. / Já věřím také v Ducha svatého, Boha Všemohoucího, který je jedné podstaty s Otcem a Synem. Viz Vopatrný, Gorazd. Keltská církev prvního tisíciletí a její spiritualita. Str. 84 - 85.

37 Gorazd. Keltská církev prvního tisíciletí a její spiritualita. Str. 86.

38 Op. cit., str. 88.

39 Více se jimi budu zabývat v části věnované písemným památkám. Viz také Wikipedia. Celtic Rite. URL: http://en.wikipedia.org/wiki/Celtic_Rite

40 Bede. A History of the English Church and People. Kniha III, kap 25.

41 Narodil se roku 1075 a v Armaghu byl biskupem v letech 1134 - 1148. Viz Vopatrný, Gorazd. Keltská církev prvního tisíciletí a její spiritualita, str. 78.

42 Op. cit., str. 82.

43 Davies, Oliver. Celtic Spirituality, str. 3.

44 De Waal, Esther. Svět byl svořen celý, str. 91, 97.

45 Vopatrný, Gorazd. Keltská církev prvního tisíciletí a její spiritualita, str. 90

46 De Waal, Esther. Svět byl stvořen celý, str. 27.