Albert Schweitzer a úcta k životu

Alberta Schweitzera jistě není nutné představovat. Shrňme tedy jen nejdůležitější životopisná fakta. Narodil se roku 1875 v Alsasku v rodině evangelického faráře. Po gymnáziu se zapsal ke studiu filosofie a teologie na univerzitě ve Štrasburku, kde později vystudoval také medicínu. Od mládí hrál na klavír a varhany, byl známým interpretem Bachovy hudby. Roku 1913 odjel do Lambaréné, aby tam založil nemocnici. Odtud ještě několikrát, ať už dobrovolně nebo vynuceně, odjíždí, ale vždy se vrací a roku 1965 zde umírá. Celý život se věnoval psaní, ať už prací věnovaných teologii, kulturní filosofii nebo J. S. Bachovi. Byl ženatý a měl jednu dceru. Roku 1952 mu byla udělena Nobelova cena za mír.

1. Pozadí vzniku nauky úcty k životu

„Nacházíme se ve znamení úpadku kultury." Touto větou začíná Schweitzerova filosofie kultury. Je v ní vyjádřen jeden ze základních Schweitzerových postojů. Když se jako student filosofie a teologie setkal s filozofií Nietzscheho a jeho kritikou evropské kultury a otrocké morálky, byl těmito myšlenkami rozčarován a předpokládal, že filosofie a teologie proti nim vystoupí. Nestalo se tak. To zřejmě podnítilo jeho záměr zabývat se otázkami etiky a kultury. Chtěl zjistit, zda jeho kultura může být nazvána etickou či by se jí mohla stát, a ptá se, zda v sobě nese síly (energie), které ji takovou činí. A proto na přelomu století začíná studovat soudobá filosofická díla a zjišťuje, že jeho otázkou se autoři nezabývají, že etika je brána jako něco konečného, co podle něj na lidi ani společnost neklade žádné požadavky. Všímá si jakési duchovní unavenosti, má pocit, že žije v době duchovního úpadku, což jej postupně vede k rozhodnutí kriticky zhodnotit kulturní situaci, v níž žije. Roku 1913 odjíždí do Lambaréné, kde zakládá nemocnici, a s sebou si veze hromady filosofických knih, aby mohl dále ve chvilkách volného času pracovat na svých „Epigonech".1 O rok později jej tam zastihne 1. světová válka, která se mu jeví jako projev jím konstatovaného úpadku kultury. Začíná se více zabývat otázkou, jak by mohla nastat trvalá, životná a hluboká etická kultura, na čem by bylo možné tuto kulturu založit. Ale stále nemůže na nic přijít. Po mnoha dnech se služebně dostává na řeku Ogooue, po níž se plaví ploužícím se parníkem, a protože nechce zahálet, stále píše navzájem nesouvisející věty o problému etiky a kultury. Po třech dnech psaní se cítí totálně unavený a bezradný. A v tu chvíli vidí čtyři hrochy s mláďaty, kteří pomalu kráčí ve směru jejich plavby. Náhle mu vyvstává slovní spojení „úcta k životu". O tomto okamžiku A. Schweitzer píše:

„Okamžitě jsem pochopil, že toto v sobě nese řešení problému, se kterým se mořím. Došlo mi, že etika, která se zabývá pouze naším vztahem k jiným lidem, je neúplná, a proto nemůže mít absolutní energii. To dokáže pouze etika úcty k životu. Díky ní dospíváme k tomu, abychom byli ve vztahu nejen s lidmi, ale se všemi tvory, kteří jsou v našem okolí, a zabývali se jejich osudem; abychom se vyvarovali je poškozovat a abychom byli rozhodnuti stát při nich v jejich nouzi do té míry, co zvládneme." (Schweitzer, 1966, s. 20).

Tento nárys vzniku nauky úcty k životu by byl neúplný, kdybych pominula Schweitzerovu náklonnost k tvorstvu a jeho citlivost vůči ostatním živým tvorům. Tyto se projevily už v jeho raném věku. Schweitzer vzpomíná, jak se jako dítě před spaním tajně modlil: „Milý Bože, chraň a žehnej vše, co má dech, uchraň je před každým zlem a nech je pokojně spát." (ibid. s. 13).

Hluboce na něj také zapůsobil zážitek střelby na ptáky z praku, k níž se uvolil, i když mu připadala šílená, proto, aby se mu nikdo neposmíval. Ve chvíli, kdy založil kámen, rozhodnut, že bude střílet vedle, se ozvaly kostelní zvony, které interpretoval jako hlas z nebe. Přiměly ho rozplašit ptáky a utéct. Pokaždé, když pak slyšel zvony, zaznívalo mu v jeho srdci přikázání Nezabiješ. Ozvuk tohoto zážitku lze najít mnohokrát ve Schweitzerových textech, kde tvrdí, že lidé by se neměli bát chránit život, i když budou nařčeni ze sentimentality.

Jako světlo v temnotách se mu jevilo hnutí za ochranu zvířat, které vzniklo a bouřlivě se rozvíjelo za jeho mládí. Když se věnoval otázkám etiky a kultury, sledoval také texty, které se věnovaly vztahu k tvorstvu.

2. Etika vycházející z úcty k životu

Základním principem etiky A. Schweitzera je „úcta k životu". Abych mohla vysvětlit, co tímto termínem míní, učiním nejdříve krok zpět k vůli k životu, na jejímž základě úcta k životu vzniká.

Vůle k životu

Podle A. Schweitzera (1986) existuje všudypřítomná a všeprostupující vůle k životu, která je dána všem živým organismům, tedy i lidem, zároveň s jejich existencí.2 Nikdo neví, jak tato vůle vzniká a jak se rozvíjí. Její podstatou je snaha životně se uplatnit a dosáhnout dokonalosti. Působí jako účelně orientovaná síla předurčená nějakým ideálem. U lidí se tato podstata vůle k životu projevuje tím, že „chceme dopomoci sami sobě, jakož i veškerému námi ovlivnitelnému jsoucnu k nejvyšší materiální a duchovní hodnotě" (ibid. s. 321).

Podle Schweitzera tato vůle k životu, která je v nás, nám na počátku našeho života umožňuje spontánně přijímat svět a život a instinktivně projevovat úctu k životu. Ale ve chvíli, kdy se začne uplatňovat myšlení, kdy se začnou objevovat otázky po smyslu, kdy člověk zakusí neštěstí, bolest, bezesmyslnost a zklamání, je toto samozřejmé přitakání světu zpochybněno. Schweitzer je přesvědčen, že „poznatky, na které naráží vůle k životu, jakmile začne přemýšlet, jsou tedy veskrze pesimistické" (1986, s. 317). Myšlení takto může zbavit životní vůli její spontánnosti, utrpení její životnosti, pesimistický náhled na svět může vést k rezignaci nebo k honbě za trochou štěstí. A v tuto chvíli, kdy se vůle k životu a její přitakání světu dostává do krize, jí má na pomoc přispěchat myšlení,3 které jí umožní reflektovat její spontánní přitakání světu a životu a donutí ji uvědomit si všechny ideje, které v sobě nese, a podřídit se jim. Vůle k životu tak dospívá k tomu, že může být odkázána pouze na sebe samu, že její přitakání světu a životu má smysl samo o sobě, že vychází z vnitřní nutnosti a je nezávislé na světě. Štěstí a úspěch ve světě je jí milou posilou, ale není na nich závislá.

Takovýmto prohloubeným, reflexivním přitakáním světu a životu dáváme najevo úctu k životu.4 Tu Schweitzer (1986) vymezuje takto: „Úcta k životu znamená, že jsme uchváceni nekonečnou, nevyzpytatelnou, vpřed pohánějící vůlí, v níž má základ všechno jsoucí. Povznáší nás nad všechno věcné poznání a činí z nás neusychající strom, zasazený u proudící vody" (s. 322).

Základní výpovědi

Úcta k životu tedy vychází z reflexe vůle k životu, a to jak své vlastní, tak i všech ostatních vůlí. V každém okamžiku je tak možno si uvědomovat, že: „Jsem život chtějící žít, uprostřed života chtějícího žít." (Schweitzer, 1986, s. 352).

K této reflexi vůle k životu (tedy k úctě k životu) může podle Schweitzera dospět pouze člověk. A to proto, že příroda nezná úctu k životu. Zachází se životem zcela svévolně. Denně zabíjí tisíce tvorů. Tito musí žít na úkor jiných tvorů, čímž se vůle k životu ve světě nesmírně tříští. Příroda je krutá, učí hrůznému egoismu, nezná soucit, pomoc nebo lásku (ty existují jenom jako projev pudu). Všechno musí žít v této temnotě, pouze „ten nejvyšší, člověk" může spatřit světlo, a to tím, že dospěje k poznání úcty k životu, k spoluprožívání a soucitu s jinými životy, tím že vystoupí z nevědomosti, která ubíjí ostatní tvory. „A toto poznání je nejvyšší událostí ve vývoji Bytí. Zde se ukazuje pravda a dobro ve světě." (Schweitzer, 1966, s. 34). Vůle k životu se tak v člověku může sjednotit sama se sebou, stát se vůlí univerzální. Člověk je vykoupen z hrůzného světa, je jiný než svět, žije s jinými životy a pro jiné životy, učí se jim rozumět a jim odpouštět.5

Reflexí životní vůle se člověk stále hlouběji noří do tajemství jejího působení, poznává ji. Podle Schweitzera:

„Všechno pravdivé poznání přechází v prožívání....[Které] mi nedovoluje setrvávat vůči světu v roli pouze poznávajícího subjektu, ale nutí mne zaujmout vůči němu vnitřní postoj. Naplňuje mne úctou k tajemné životní vůli, která je ve všem. ... Etika tedy spočívá v tom, že prožívám naléhavou potřebu mít ke každé životní vůli stejnou úctu jako ke své vlastní. Tím je dán i myšlenkově nutný základní princip mravnosti. Dobré je život uchovávat a podporovat; zlé je život ničit a omezovat." (1986, s. 351-353).

Schweitzerův postup od vůle k etice lze velmi zhruba shrnout - pravdivé poznání vůle vede k prožívání a to ústí do aktivity ve světě, nicméně na světě nezávislé, vyvěrající z vůle samotné.6

Podle Schweitzera (1986) vše, co kdy bylo považováno za eticky dobré, lze převést na podporu či uchovávání života a naopak vše, co kdy platilo za zlé, lze v konečném důsledku zahrnout pod ničení a poškozování života či zabraňování snahy dovést jej k nejvyšší hodnotě. To platí i pro etický příkaz lásky. Schweitzer (1993) se domnívá, že úcta k životu v podstatě obsahuje totéž, co tento příkaz, ale k tomu v sobě nese i opodstatnění tohoto příkazu a požadavek soucitu se vším stvořením. Na rozdíl od etiky lásky, která nám říká, jak se chovat vůči druhým, úcta k životu opodstatňuje také způsob chování vůči sobě, konkrétně požadavek pravdivosti. Úcta k životu, kterou jsme povinni prokazovat sami sobě, nás totiž vede k věrnosti sobě, k zřeknutí se každé přetvářky a k vytrvalosti ve snaze zůstat pravdivými, neboť ve chvíli, kdy se zpronevěřujeme sami sobě, zraňujeme vlastní vůli k životu. Ctíme-li život, a tedy i vlastní, vycházející z reflexe vůle k životu, nemůžeme dopustit zraňování vůle k životu, což nás vede k pravdivosti vůči sobě. Schweitzer (1986) dále tvrdí, že pravdivost k sobě samému přechází v oddanost vůči druhým, kterou vymezuje jako shovívavost a odpuštění. „Musím bezmezně odpouštět, protože kdybych to nečinil, byl bych nepravdivý sám k sobě a počínal bych si tak, jako kdybych nebyl sám právě tak vinen, jako se ten druhý provinil vůči mně." (ibid., s. 359). Je-li člověk pravdivý sám k sobě, ví, kolikrát se vůči životu provinil, kolikrát byl nevraživý, necitelný, nepravdivý atd., proto musí prominout všechno to, čím se sám proviňuje. „Boj proti zlu, které je v člověku, nemáme vést tak, že bychom soudili druhé, ale máme soudit sami sebe. Zápas se sebou samým a pravdivost vůči sobě samému jsou prostředky, kterými působíme na druhé." (ibid.) Tento zápas proti zlu i odpouštění druhým všeho toho, čím se vlastně proviňujeme sami, se má dít nenápadně a beze slov. Má působit jako tichá, ale účinná stále přítomná síla vyrůstající z úcty k životu a k ní vedoucí a ji prohlubující, neboť, jak je Schweitzer přesvědčen, „pravá etika začíná tam, kde končí slova" (1993, s. 31).

Vymezuje-li Schweitzer základní princip své etiky jako podporu života, dochází nutně k tomu, že rozšiřuje okruh etického zájmu na život jako takový, ne jen na lidský život. Domnívá se, že toto odpovídá lidskému cítění, lidské přirozenosti i postupnému vývoji etiky. Pouze etika zabývající se i naším vztahem ke tvorům může být úplná. „Etika je odpovědnost vůči všemu živému

rozšířená tak, že nikde nekončí." (Schweitzer, 1986, s. 354). Zároveň si však uvědomuje, že požadavek ohledu na vše živé je v jeho době považován za přemrštěný, a to i proto, že zabývání se osudem všech živoucích tvorů přináší ještě mnohostrannější a více matoucí konflikty, než když svůj zájem omezíme pouze na člověka.

Život

Termín život hraje ve Schweitzerově teorii klíčovou roli. S jeho vymezením však autor zachází velmi specificky. Tvrdí, že každý člověk ví, co to život je, ale přitom „co je život, to nedokáže říci žádná věda" (Schweitzer, 1986, s. 351). Ta totiž dokáže právě jen stále přesněji popisovat fenomény, v nichž život probíhá, umožní nalézt život i tam, kde jsme jej nepředpokládali, umožňuje dané poznatky využít. Nemluví ale o životě jako takovém. Pro etického člověka, tedy toho, který poslouchá na základě úcty k životu příkaz pomáhat všemu živému, je život „svatý sám o sobě" ( ibid. s. 353).

Podle Schweitzera (1993) v etice úcty k životu není činěn rozdíl mezi vyšším a nižším, cennějším a méně cenným životem, a to proto, že vytváření obecně platných rozdílů mezi tvory se řídí tím, zda se nám ten či onen život z našeho hlediska jeví jako nám bližší či vzdálenější, prospěšnější či méně prospěšný, což je hledisko zcela subjektivní. Takto totiž nemůžeme určit hodnotu toho či onoho života v rámci celého dění ve světě. Existuje zde také reálné nebezpečí, že některé životy budeme považovat za méně důležité či zcela bezcenné, což dle Schweitzera podle situace mohou podle okolností být druhy hmyzu nebo primitivní národy.

Avšak budeme-li Schweitzera číst pozorně, zjistíme, že přece jenom lidský život staví nejvýše a že jej považuje za nejcennější.7 Což lze brát jako nedůslednost či možná popření jeho nauky úcty k životu jako takovému. Na druhou stranu tento krok stranou Schweitzerovi umožňuje vyvozovat z jeho teorie praktické důsledky pro jednání ve světě. Hodnota lidského života se mu tak stává vodítkem v rozhodování o nutnosti život ničit. Zde je také možné nalézt důvod, proč Schweitzer dával přednost životu svých pacientů, než životu kupř. Trypanosomy spavičné.

Nevinně vinný

Je-li základním principem mravnosti podpora a uchování života, přičemž etickému člověku je každý život posvátný, dostáváme se dennodenně do etických konfliktů tím, že náš život může být uchováván pouze na úkor jiného života. Schweitzer (1966) působivě popisuje, jak každý náš krok, ať chceme nebo ne, přináší smrt:

„Jdeš po lesní pěšině, slunce svítí přes koruny stromů vytvářejíc světlá místa, ptáci zpívají, tisíce mušek bzučí vesele ve vzduchu. Ale tvá cesta, aniž bys cokoliv proti tomu mohl dělat, je smrt. Tam se trápí mravenec, kterého jsi rozšlápl, tam brouček, kterého jsi rozdrtil, tam se v bolestech svíjí červ, přes nějž přešla tvá noha. V nádherné písni života zaznívá melodie bolesti a smrti, jejíž jsi ty, nevinně vinný, původcem." (s. 35).

Podle Schweitzera každý člověk se stále vůči životu proviňuje, nikdy nemůže mít čisté svědomí, „dobré svědomí se pro nás stává mýtem" (Schweitzer, 1993, s. 23).

Jak se v takovéto nevyhnutelnosti uplatňuje etika? Schweitzer (1986) tvrdí, že „obyčejná" etika hledá kompromisy. Chce závazně stanovit, kolik dobra a štěstí si smím ponechat pro sebe na úkor jiných a kolik jim musím obětovat. Takto dle něj vzniká aplikovaná relativní etika, kterou považuje ve skutečnosti za neetickou, protože mísí etiku s neetickou nevyhnutelností. Oproti tomu etika úcty k životu neuznává relativní etiku. Řídí se svým absolutním principem - dobré je život podporovat, zlé je jej ničit. Nepředkládá žádné hotové kompromisy mezi etikou a nevyhnutelností. Člověk se musí stále vždy novým a originálním způsobem vypořádávat se skutečností. Etika za něj konflikty nevyřeší. Člověk se musí rozhodovat sám, „jak dalece může zůstat etickým a nakolik se musí podřídit nutnosti ničit a poškozovat život a tím se proviňovat. ... V etických konfliktech může člověk dojít jen k subjektivním rozhodnutím. Nikdo za něho nemůže určit, kde v tom či onom případě leží nejzazší hranice možnosti setrvat na stanovisku život uchovat a podpořit. Musí to posoudit jedině on sám, když se při tom dá vést krajní zodpovědností za druhý život." (ibid. s. 362).

Nutnost

Nutnost je základním kritériem při rozhodování v etických konfliktech. Co to vlastně však je, Schweitzer nerozebírá. Jistě to souvisí i s jeho pojetím subjektivní etiky, kdy tvrdí, že každý člověk se o nutnosti život omezovat či ničit musí rozhodnout sám. Nutnost stanovuje každý sám za sebe.8 Objevíme u něj ale několik vodítek, co tímto míní, kupř.:

„Venkovan, který na louce pokosil tisíce květů jako krmivo pro krávy, se má střežit, aby cestou domů bezmyšlenkovitě neuškubl nějaký kvítek u cesty ... kolikrát je zvíře vystaveno útrapám jen proto, aby se studentům demonstrovaly všeobecně známé jevy ... stávám se pronásledovatelem myšky, která žije v mém domě, vrahem hmyzu, který se tu chce usídlit, masovým vrahem baktérií, které by mohly ohrozit můj život ... podle etiky úcty k životu mi nepatří ani to, nač mám právo. Nedovoluje mi, abych se spokojil s tím, že já jakožto zdatnější postupuji dovolenými prostředky výš na úkor těch méně schopných." (Schweitzer, 1989, s. 361-366).

Etickému člověku musí být zřejmé, zda je opravdu nutné tento život poškodit, zda se tomu nedá nějak vyhnout, a pokud ne, tak se toto poškozování života má dít s hlubokým smutkem.

Krajní zodpovědnost

Krok od úcty k životu k zodpovědnosti za život Schweitzer explicite neřeší, ale je možné jej z jeho myšlenek vyčíst. Spojovacím mostem mezi nimi je existence nevyhnutelnosti život poškozovat. Není-li možné mít život v úctě a stále jej podporovat, musíme-li se rozhodnout život omezovat či ničit (řešením není ani odchod ze světa, protože toto znamená popření vůle k životu, zničení vlastního života a zároveň vzdání se zodpovědnosti za životy ostatní), pak nás úcta k životu vede k tomu, abychom za tyto nutné činy převzali zodpovědnost, abychom si byli vědomi vlastního rozhodnutí, že tento život zničíme, a mohli obhájit, že to bylo nutné i s následky, které to přináší. A vzhledem k tomu, že se jedná o přestupování základního principu dobra, měla by tato zodpovědnost být dovedena až do krajnosti.

Činná etika

Etika vycházející z úcty k životu je ze své podstaty etika činná. Čerpá ze zdrojů všudypřítomné vůle k životu, čímž je nezávislá na světě, a snaží se každý život dovést k dokonalosti a naplnění. Za každý život a činy vztahující se k tomuto životu přijímá zodpovědnost (ne jen za životy v bezprostředním okolí daného člověka a k nim se vztahující jednání) a angažuje se v jeho prospěch, čímž se snaží splácet dluh životu, vznikající kvůli nevyhnutelnosti jej nutně také poškozovat.

Za největší protivníky etiky úcty k životu považuje Schweitzer bezmyšlenkovitost, egoistickou sebezáchovu a společnost. Tvrdí, že mnohdy jsme životu málo oddáni a sobě málo věrni jen proto, že tomu věnujeme málo pozornosti. Že si nevšímáme poškozování života, zvláště když k nám bezprostředně nedoléhá. „Zanedbáváme z něho [života] tolik proto, že se k němu nedokážeme přimět. Nejsme dost pod tlakem vnitřního imperativu být etičtí." (Schweitzer, 1986, s. 360) Etika úcty k životu s tímto protivníkem ale dokáže bojovat, protože je stále přítomna v každém vnímání, uvažování i rozhodování člověka, překonává bezmyšlenkovitost stálým připomínáním života. Dennodenně musíme řešit konflikty mezi vnitřním imperativem sebeodevzdání a nevyhnutelným sebezachováním. Kvůli svému životu se musíme rozhodnout nebýt etičtí a život ničit. Nikdy ale nesmíme otupět nebo se nechat ukolébat a přestat se ptát po nevyhnutelnosti zničení toho kterého života. „Přebýváme v pravdě, jen když konflikty prožíváme stále hlouběji. Dobré svědomí je vynález ďáblův." (ibid., s. 362). Vzhledem k druhým lidem by se eticky smýšlející člověk nikdy neměl bát dát najevo, jak jej dojímá utrpení jiných, i když možná za to bude vysmíván. Další ohrožení pro etiku se skrývá v možných konfliktech mezi osobní a nadosobní odpovědností ve společnosti. Mnohdy člověk nerozhoduje a nejedná pouze za sebe, ale musí se rozhodovat a jednat i za druhé, ocitá se v situaci, kdy musí kvůli své nadosobní odpovědnosti obětovat něco ze své lidskosti. Pokušením pro etiku je prohlásit ono nadosobní, vedené účelností, na úkor jednotlivého života za etické, přičemž soud těchto věcí je ještě komplikován tím, že lidé jednající na základě nadosobní odpovědnosti jednají nesobecky. Daná rozhodnutí nevolí kvůli svému prospěchu, ale kvůli prospěchu celku. Etika úcty k životu tuto možnost odmítá. Nechává se vést principem zachování a podpory každého života a nesměšuje etiku, účelnost a nevyhnutelnost. Pokaždé se snaží podpořit život, a když se jí to vzhledem k nadosobní odpovědnosti nedaří, ví, že se proviňuje proti životu. Neumožňuje člověku, aby se schovával za svou nadosobní zodpovědnost a jí omlouval své konkrétní činy. Člověk se vždy musí rozhodovat sám za sebe, jak dalece může zůstat lidským a kdy již z nutnosti musí ustoupit své nadosobní zodpovědnosti a provinit se vůči životu. V tom případě ale nese zodpovědnost za své činy.

3. Námitky vůči nauce úcty k životu

V následující části bych chtěla zmínit několik kritik, které byly vzneseny vůči Schweitzerově nauce úcty k životu a etice na ní založené. V knize Christliche Umweltethik (1992) vytýká B. Irrgang A. Schweitzerovi, že do centra své etiky staví základní nastavení lidí vůči životu, aniž by sledoval, jaké následky z tohoto principu úcty k životu vycházejí. Tvrdí, že „závazek zachránit každého živého tvora je úctyhodný princip, ale nedá se dodržet" (s. 59). Představuje si, že zachrání mušku, která ale pak na někoho přenese malárii. V tom případě by podle něj bylo lepší mušku nezachraňovat, čímž by se ale provinil vůči jejímu životu. Naráží tak na otázku viny vyplývající z takového provinění. Domnívá se, že „forma étosu, která stále vyvolává pocity viny, není vhodným základem jednání" (ibid.).

Zároveň tvrdí, že požadovaný příklon k životu člověku nepomůže rozhodovat se o způsobu jednání v konfliktních situacích. V centru Schweitzerovy pozornosti opravdu nestojí důsledky jednání vyplývajícího z úcty k životu. Člověk by měl jednat z vnitřní nutnosti, z přesvědčení a měl by být připraven, že toto jeho jednání ve světě nemusí mnoho způsobit. Irrgang ve své kritice principu úcty k životu užívá slova závazek, popř. povinnost (Verplichtung), v čemž se odlišuje od Schweitzerova „Dobré je život uchovávat a podporovat..." (Schweitzer, 1986, s. 353). Schweitzer musí řešit konflikt dvou vůlí k životu, protože jinak by se opravdu nemohl v tomto konfliktu rozhodnout. Odvolává se na nutnost pro zachování života život ničit. V případě mušky přenášející malárii (a přenáší ji tato muška?) by se Schweitzer ještě mohl opřít o své přesvědčení, že lidský život je nejcennější, takže nakonec by se asi rozhodl stejně jako Irrgang (jehož argumentace muškou tedy není příliš šťastná). Ale je pravda, že tento princip neposkytuje žádné jednoznačné vodítko (a už vůbec ne pravidlo) v případě konfliktu vůlí „na stejné úrovni". Člověk se musí vždy rozhodnout sám. V případě dvou nemocných dětí, pro něž mám pouze jeden lék, neposkytuje princip úcty k životu žádné řešení otázky, které dítě má lék dostat a které nikoli. Mohla bych spekulovat, že jeden lék je nutnost, tedy že by bylo nutné jeden život zmařit, ale v tom případě zcela mizí individualita oněch dětí. Irrgang má pravdu v tom, že Schweitzerova nauka nepodává kritéria dobře použitelná v „běžných" životních situacích.

Dotknu se ještě otázky proviňování se vůči životu. Schweitzer uvádí, že člověk se stále proviňuje. Irrgang v této souvislosti hovoří o stálých pocitech viny. Vědomí provinění a pocity viny mohou být dvě různé věci. To, že se proviňuji, ještě neznamená, že musím mít pocit viny. Znamená to ale, že si nemohu být jista čistým svědomím. Musím volit a ptát se po nutnosti svého konání. V křesťanství můžeme nalézt paralelu v tom, že člověk o sobě prohlašuje, že je hříšník - tedy se stále proviňuje, což ale neznamená, že trpí stálým pocitem viny.

Peter Singer (1993) kritizuje teorii A. Schweitzera velmi tvrdě. Vytýká mu používání metaforické řeči, jako kdyby se jednalo o doslovnou pravdu. Tvrdí, že ta vychází z našeho způsobu myšlení, kdy často říkáme, že kupř. rostliny hledají vodu. Ono „hledají" je metafora, přičemž rostliny hledat, tedy něco vědomě činit, podle Singera nemohou. Používáme-li ale tento řečový úzus, můžeme pak lehčeji mluvit o vůli k životu a jejím sledování vlastních cílů, v našem případě u rostlin. Zamyslíme-li se ale nad faktickou nepřítomností vědomí a záměrného jednání u rostlin, vyjde najevo, že takováto řeč je metaforická. Singer dále pokračuje, že stejným právem by bylo možné tvrdit, že i řeka sleduje svůj cíl, když utíká do moře, nebo že účelem dálkově řízené rakety je setkat se se svým terčem. Navíc rostliny, řeky, rakety a jim podobné je prý možné vysvětlit čistě fyzikálně a vzhledem k nepřítomnosti vědomí u nich (myslí hlavně na rostliny) není důvod, abychom více respektovali živé věci než neživé, protože je řídí stejné fyzikální zákony. Zůstává tedy nejasné, proč bychom měli mít více úcty před stromem než před stalaktitem, proč mít větší úctu k jednomu jedinému organismu než k celé hoře. Singer konstatuje: „Schweitzerův pokus pohnout nás k etice všímající si všeho živého, vede do té míry k omylu, nakolik se odvolává na touhu, nadšení, chuť a strach." (1993, s. 279).

Singerova námitka je velmi důležitá. Vlastně se dotýká základní Schweitzerovy koncepce všudypřítomné vůle k životu, díky níž se každá jednotlivá vůle snaží o svou dokonalost a sebenaplnění. V onom „snaží" by Singer viděl problematickou metaforu. U Schweitzera však „vůle k životu", z níž toto „snaží" vychází, dle mého názoru není metafora, ale možná jakýsi filosofický koncept nebo, jak tvrdí Schweitzer (1986), cosi zcela evidentního. A právě existenci a působení vůle k životu Schweitzer automaticky předpokládá. Singer možná ne zcela přesně útokem na Schweitzerovu metaforickou řeč kritizuje tento základní předpoklad. Argumentuje nepřítomností vědomí a možností podat vysvětlení pomocí fyzikálních zákonů. Z toho vyvozuje bezpředmětnost většího respektu vůči živým věcem než vůči neživým, čímž vlastně kritizuje Schweitzerovo rozšíření etiky „pouze" na živé organismy. Tato argumentace je zajímavá, protože se v ní Singer uchyluje k tomu, co vlastně kritizuje u Schweitzera. Tedy k postulátům o neexistenci vědomí a o možnosti čistého fyzikálního vysvětlení dění, což jsou také pouze (minimálně v dané kritice) nediskutované předpoklady.

Singer také podobně jako Irrgang kritizuje malou praktickou využitelnost nauky úcty k životu. S další námitkou přichází Ch. Frey (1998), který tvrdí, že „existence člověka [jako osoby] je ve Schweitzerově pojetí životního smyslu záhadou." (s. 99). Reaguje zde na Schweitzerovo tvrzení, že názor na život by se měl zakládat na všudypřítomné vůli k životu a jejím přitakání životu. Frey se ptá, co „kdyby příroda zavedla tuto vůli jako evoluční trik k tomu, aby nakonec zničila individua a ponechala pouze druhy, kdyby ji tedy zajímal pouze nadindividuální život?" (ibid.). Tuto možnost Schweitzer neřeší, i když je možné ji hypoteticky z jeho pojetí vůle k životu odvodit. Schweitzer se často zmiňuje o jednotlivých vůlích k životu, na jiném místě ale najdeme výroky o tom, že vůle je sama v sobě rozdělená, nebo že vůle směřují k jednotné vůli.

Ačkoliv Schweitzer běžně mluví o etickém člověku a zcela zjevně tím míní konkrétní bytost, jeho přechody mezi touto bytostí reprezentující vůli k životu a vůlí k životu jako všudypřítomnou silou jsou nejasné. V tom je tedy Freyova námitka dobře opodstatněná.

Nepřesné vymezení termínu život kritizuje Ch. Türcke (in Körtner, 2006), která tvrdí, že dokud tento termín není definován, může přitakání životu znamenat cokoliv. „Holdování vínu, ženám a zpěvu pod ně spadá stejně jako obětavá služba v nemocnici. Avšak obojí je také odmítáním života. Alkohol škodí játrům, noční bdění krevnímu oběhu." (ibid. s. 3). Problematický je dle ní také náboženský obsah, který je tomuto termínu připisován, a to i pro křesťanskou etiku, protože pokud má každý život být svatý,9 tak v konečném důsledku není svatý žádný.

Tyto námitky jsou velmi trefné. Schweitzer se vědomě vyhýbá definování života, když tvrdí, že každý ví, co je život, ale že žádná věda to nedokáže říct. Na druhou stranu má Schweitzer pravdu v tom, že definování života bývá vždy nějak omezené (lze jej definovat v určitém výkladovém rámci, v určitém kontextu etc.), čemuž se Schweitzer asi chtěl vyhnout. Pravdou také je, že se v jeho nauce objevují náboženské obsahy, a to nejen považování života za svatý, ale i úvahy nad tím, že živá zbožnost vyvěrá z úcty k životu (Schweitzer, 1986).

4. Výzvy nauky úcty k životu

Schweitzerova nauka úcty k životu v sobě nese mnoho problematických slabých míst. Na prvním místě to je postulát existence vůle k životu. Nejsem si ale jistá, zda je vůbec možné ukotvit etiku bez takovýchto předpokladů (viz Singer výše). Ale přinejmenším lze tyto předpoklady diskutovat. Předpoklad vůle je silně europocentrický, protože ta se jako termín objevuje převážně v evropském myšlení (přiřadíme-li k Evropě Rusko).10 Velmi problematické je vágní vymezování života, nutnosti, malá možnost na základě této teorie vytvářet praktická pravidla atd. To všechno jsem již zmínila výše. Přes všechny tyto nedostatky se domnívám, že tato teorie přinesla a přináší mnohé výzvy do etické debaty.

Především se jedná o rozšíření etiky od člověka k ostatním tvorům (nositelem etického jednání je člověk), což se dnes může zdát málo, protože v současnosti jde etika dál, promýšlí otázky vztahu k stvoření (kosmu) jako celku, ale u Schweitzera můžeme vidět jeden z prvních kroků. Proto je také Schweitzer považován za předchůdce ekologické etiky a bioetiky. Velmi důležitá je výzva k podpoře života, k vlastnímu subjektivnímu rozhodování a k přijetí zodpovědnosti za vlastní činy a viny z těchto činů vyplývajících, přičemž člověk si nemůže být jist svou nevinou, svým správným jednáním podle předem daných pravidel. V těchto myšlenkách vidím nesmírnou aktuálnost Schweitzerovy teorie.


1 Tento titul - napodobitelé - si volí, neboť je přesvědčen, že nejlépe vyjadřuje situaci duchovního úpadku jeho kultury.

2 Toto přesvědčení je s největší pravděpodobností ovlivněno filosofií A. Schopenhauera, který tvrdí, že za všemi jevy stojí vůle a vše, co se ve světě děje, je jejím výrazem. My sami ji na sobě můžeme přímo a intuitivně poznat. Podle Schopenhauera je však tato vůle slepá, nezkrotná, bezcílná, rozumem neuchopitelná.

3 Tedy právě to myšlení, které je za tuto krizi odpovědné. Může to znít jako protiklad, ale Schweitzer si je přinejmenším tohoto protikladu vědom, když tvrdí „rezignace je předsíň, kterou vstupujeme do etiky" (Schweitzer, 1986, s. 358). Což vlastně znamená, že bez tohoto zpochybnění vůle k životu, které nás v důsledku může přivést k vědomé reflexi vůle k životu, by nebylo možné dospět k úctě k životu, tedy k etickému postoji ke světu.

4 Schweitzer volně přechází mezi vůlí k životu a člověkem nebo lidmi. Umožňuje mu to chápání každého člověka jako jednotlivé vůle k životu. V tomto smyslu by u něj člověk a vůle k životu byla synonyma, ale vůle k životu je stále i cosi univerzálního, vše prostupujícího, něco, co sjednocuje všechny vůle v jednu vlastní vůli. Přechody mezi vůlí jako jedinou bytostí a vůlí jako obecným jsoucnem jsou u Schweitzera velmi setřené.

5 V těchto myšlenkách je založen Schweitzerův dualismus. Hluboký rozpor mezi světem, přírodou, světovým názorem (Weltanschauung) a v člověku sjednocenou vůlí, vyzdviženou nad tento svět, na tomto světě nezávislou, svou energii čerpající ze sebe sama, projevující se v úctě k životu a v názoru na život (Lebensanschauung), v nichž Schweitzer kotví svoji etiku. Tato je vlastně vystavěna v příkrém rozporu ke světu. Z tohoto důvodu (podle Günzlera) také zkrachovala Schweitzerova snaha vypracovat z etiky úcty k životu světový názor úcty k životu, v němž by tedy mělo dojít ke smíření etického člověka s neetickou přírodou a světem. Schweitzer se čtyřikrát pokusil vypracovat tento světový názor (měl být jeho kulturní filosofií III), ale nakonec se tohoto záměru, ač nerad, vzdal.

6 Přechod od reflexe a poznání životní vůle k úctě k životu se mi nezdá jasný, nevidím důvod, proč by poznání a později i prožívání toho, že všechny živé organismy chtějí žít, mělo vést k úctě k životu. Zde do hry jistě vstupuje Schweitzerův předpoklad, že každý život je svatý. Svaté je hodno úcty. O tomto „hodno" však Schweitzer explicite nehovoří, ale mohlo by být spojovacím článkem mezi poznáním, prožíváním a úctou.

7 „Příroda je tak krásná a velkolepá, když ji posuzujeme zvenčí, ale čtení v její knize je hrůzné. A její brutalita je tak bezesmyslná. Ten nejcennější život je obětován nejnižšímu. Jednou vdechne dítě bacil tuberkulózy." (Schweitzer, 1966, s. 33).

8 V „nevyřešení" tohoto základního bodu vidím značný problém Schweitzerovy teorie. Autor předpokládá velmi vyspělého etického člověka, který se dokáže dobře orientovat ve svých záležitostech, je dobře informován, je s to se rozhodnout, dokáže řešit otázku nutnosti, dokáže přijmout zodpovědnost za své činy a chce toto všechno činit. Možná, že popisuje nějaký ideál, ke kterému by člověk měl směřovat (čemuž by mohla napovídat Schweitzerova víra v pokrok, jeho záměr vybudovat z etiky úcty k životu politickou teorii - filosofie kultury IV, ale nepodařilo se mu napsat už filosofii kultury III, viz výše - velké nadšení a patos, kterým končí své práce atd.), na druhou stranu úctu k životu považoval pro etického člověka za okamžitě platnou. Nutnost také způsobuje značnou neuchopitelnost, její malou použitelnost v „běžné" etické praxi a obtížnost vyvozovat z ní obecně platná pravidla, neboť pro každého člověka je nutností něco jiného. To ovšem Schweitzer považuje za správné - nikdo za druhého nemůže určit, kde leží jeho hranice možnosti život uchovat.

9 Schweitzer tvrdí, že „skutečně etickému člověku je všechen život posvátný" (1993, s. 38). Otázkou zůstává zda život může být sám o sobě svatý, zda jeho svatost není dána vztahem k něčemu/někomu, co mu svatost dává a k někomu, kdo tuto svatost uznává.

10 Kdybychom jen pro zajímavost nahlédli do jiného než teologické oboru, a to konkrétně psychologie a otevřeli učebnice obecné psychologie pocházející z Ameriky, zjistíme, že na rozdíl od evropských učebnic zde kapitoly o vůli nenalezneme. Podobné jevy jsou pojednány pod řídícími, plánovacími atd. procesy.