Promluva Jana Sokola na ekumenickém shromáždění v Černošicích dne 24. 2. 1991

Blahoslavenství - to je takový blok v evangeliu, jakýsi vrchol evangelia, vrchol té Horské řeči a v jistém smyslu kvintesence toho, co Ježíš chce lidem sdělit. Ježíš z Nazareta, Kristus, jistě nepřišel na svět jenom proto, aby něco říkal. Především něco udělal. Především nás vykoupil a spasil. Ale o tom dnes nemluvíme. Kromě toho nám - svým posluchačům a pozdějším čtenářům - chtěl něco říci, jak si to představuje, co si myslí, co od nás chce. A to říká většinou v příbězích, v podobenstvích, na konkrétních obrazech, jako jsou ty, které jsme slyšeli v tomto čtení a mnoho a mnoho jiných. Ta Blahoslavenství v tom mají zvláštní místo. Je to vlastně jediný úsek, kde Ježíš mluví v takové shrnuté podobě a dejme tomu trochu abstraktně. Kdybychom chtěli, tak by se dalo říci, že je to jakýsi program. Samozřejmě to neznamená, že by člověk měl mít blahoslavenství napsaná doma na zdi a každý den si odškrtával jedno, druhé, třetí, kolik už jich splnil. Ten program je vyjádřen extrémně a jsou to vesměs požadavky krajní, hrdinské. Ale ukazují jako na tabuli (německý filosof říká "desku hodnot"), o co v království božím jde, co jsou - viděno božíma očima - skutečné hodnoty.

Když si vezmete k ruce paralelu Lukášova evangelia v 6. kapitole, tak tam jsou i ta oposita, protiklady, to, co platí v království božím jako špatné. Ty hodnoty jsou již samy o sobě zvláštní. Nejsou to hodnoty síly, bohatství, moci - jak by je tak člověk normálně očekával, ale nejsou to ani hodnoty - dejme tomu - ideální: krása, dobro. Ty hodnoty jsou velice paradoxní, jsou vlastně řečeny velice provokativně a od dob Kristových si jimi všichni křesťané lámali hlavu. Když tedy máme takový úsek, jako jsou ta blahoslavenství, a když se mne přátelé ptali, o kterém bych chtěl mluvit, tak jsem si samozřejmě zvolil to první, které považuji za základní a nejobtížnější. Na něm totiž všechna ostatní v jistém smyslu stojí. Ve starém překladu, kde se říkalo "Blahoslavení chudí duchem", se to stalo ironickým příslovím. Říká se "ten je chudý duchem" a myslí se tím, že je to jakási chvála lidí nahlouplých. Těžko je možno říci něco, co je tomu vzdálenější, co je vzdálenější Ježíšově myšlence a představě. A to Blahoslavenství má vlastně - v Matoušově znění - dvě části. V novém překladu to je : Blaze chudým v duchu, protože jejich je království nebeské. Je to pár slov, a co slovo, to problém. Zvlášť když si k tomu ještě vezmeme to znění Lukášovo, které zní zhruba takto: Blažení, blaze chudým, protože vaše je Království boží - a k němu je ten opak, protiklad, verš 24: Běda vám, bohatým, protože už jste měli své potěšení (už jste si užili svého potěšení). Tak toto je ten dnešní problém. Začal bych tím prvním slovem a to je slovo "blaze" nebo "blahoslavení". To slovo, které je tam použito - makarioi - může být pozdrav. Tak jako Němci říkají Heil. Je to pozdrav, jaký v češtině nemáme. Pozdrav, který tomu člověku říká něco jako "Sláva mu" nebo "Ať se mu daří". Nejblíž by tomu bylo české Nazdar. Ale slovo samo znamená blaženost, štěstí. Připovídá se mu blaženost, štěstí. V souvislosti Nového zákona blaženost zřetelně znamená spojení s Bohem. To slovo se v řecké církvi používá ve stejném významu, jako my říkáme "svatý". Svatý ten a ten označuje osobu, která je nějak zvlášť blízká Bohu, je spojena s Bohem, je Bohu milá. A ten překlad, který je zde, je samozřejmě takový pokus to nějak přeložit, ale žádný překlad nemůže být dokonalý. Z toho řeckého významu, který přece jen je v tom evangeliu vlastně v popředí, to vyjadřuje jen kousek "blaze".

To "blahoslavení" je dnes trochu zastaralé, ale je tomu významu asi blíž. Kdybychom si chtěli přiblížit, co to slovo asi znamená, tak se podíváme do textu Lukášova, kde proti těm blahoslavenstvím stojí prokletí a proti slovu makarioi - blahoslavení - blažení, stojí slovo uvai. Uvai je slovo, které se nemusí vůbec překládat, protože je to doslova a do písmene totéž, co české ouvej. To jsou tytéž hlásky, tentýž původ, je to prostě slovo, které se překládá "běda", ale je to onomatopoické (zvukomalebné) slovo, prostě takové zasténání. Skutečně jsou to tytéž hlásky. Z toho řeckého uvai je latinské vae a do češtiny se to vokalizovalo jinak a je z toho ouvej. Takže to blahoslavenství je opak toho ouvej. Znamená to tedy v každém případě svatý, Bohu milý, Bohu blízký. A teď je tam slovo, které se překládá jako chudý. Jenže chudý u nás dneska znamená člověka, který má jedny kalhoty, nemá chatu a nejezdí na dovolenou. Původem toho slova chudý je "kdo není tlustý", kdo je hubený. Chudý člověk, to se ještě říká v některých krajích na Moravě, je člověk hubený. A to české slovo má tuto souvislost. Chudý neměl čas nebo příležitost ztloustnout. Ale to řecké slovo, které tím překládáme, má úplně jiný původ a je daleko ostřejší, ptóchos znamená žebrák. Vzniklo z nějakého slovesa, které znamená zkroušenost, se kterou člověk žebrá; ptóssein může znamenat "utíkat". Když se člověk lekne a uteče nebo když ho někdo seřve a on se nějak schoulí do sebe, má strach, prosí o smilování, prosí o almužnu. Takže ptóchos je ten chudý. To není jenom ten, který toho nemá moc. To je člověk, který nemá z čeho být živ. Člověk, který nemá na živobytí, který je odkázán na almužnu a je to tedy prosebník, žebrák, člověk zkroušený, závislý na někom jiném. A tedy v každé normální společnosti je to ten poslední, o kom by se dalo říci, že je šťastný, blažený, že je Bohu blízký.

Žádná lidská společnost nikdy nepomyslela, že by žebrák byl ten, kdo je na tom zvlášť dobře. A v Lukášově evangeliu to tak skutečně stojí, žádný dodatek k tomu slovu není. Je tam: "Blažení (nebo šťastní) chudí, protože jim bude patřit nebeské království." A ten protiklad: "Běda vám, bohatí." Bohatým, tj. lidem sebevědomým, kteří mají své živobytí, kteří nezávisí na nikom, nemusí se nikoho o nic prosit, jak zní česká fráze. Než se dostaneme k tomu slovu "v duchu nebo duchem", tak nejdřív: Proč jsou žebráci šťastní? Proč je Ježíš velebí, proč si Ježíš na první místo svých hodnot, svých favoritů vybere právě žebráky? Tady by člověk mohl snadno sklouznout do různých zkratek. Ti žebráci tady nejsou vybráni dopředu jako ti první, kteří přijdou a kteří patří do nebeského království proto, že mají hlad. Ale proto, že jsou vůči Bohu v tom podřízeném postavení, a tím jsou ve světě zvláštním způsobem svobodní. Ten důvod, proč jsou právě žebráci postaveni dopředu, je v tom, že chudý člověk je člověk který má bídu, je ve světě v jistém smyslu svobodný. Ale k tomu se ještě dostaneme dál. Není správné tohle blahoslavenství vykládat jenom v přeneseném slova smyslu. Říkat: Tam nejde o chudé, jde o chudé duchem, o chudé v duchu, chudé podle ducha. Lukášovo znění, které tam nic takového nemá, nás upozorňuje na to, že základní význam toho člověka, který nemá na živobytí, tam skutečně je míněn a nemůžeme se mu nijak vyhnout. Jenže jak to tak bývá u těch velmi důležitých zpráv evangelia: Vždycky je máme ve dvou, ve třech podobách, které se od sebe trošku liší. Je sice taková teorie (nebo někteří se to tak snaží vyložit), že Ježíš to říkal několikrát a po každé to říkal trochu jinak. A když si vezmete evangelia, jak vznikala, to nejsou žádné stenogramy. Horská řeč jistě není stenogram toho galilejského kázání, ale je to něco, co vzniklo po pár letech, bylo sepsáno, mezi tím se vypravovalo, takže je spíš pravděpodobné, že ty dvě formy ukazují, jak tomu učedníci rozuměli, a někde kolem nebo mezi tím je asi to původní znění. Také obě dvě znění je potřeba brát velice vážně, chceme{li rozumět, co má Ježíš na mysli.

A teď, co tam dělá ten přídavek "v duchu", "podle ducha", "duchem". Je to zase spojení zcela nepřeložitelné, které právě odkazuje na hebrejskou předlohu nebo hebrejský původ, na některou z těch univerzálních hebrejských předložek, které mohou znamenat cokoli, nebo téměř cokoli. (Jsou dvě a těmi si hebrejština vystačí.) Ta předložka může znamenat jakýkoliv vztah. Z toho se nedá moc usoudit. Jediný takový náznak v Novém zákoně, a to v listu Jakubově v 2. kapitole 5.verši: Ti, kdo jsou chudí podle světa - tó kosmó, tú kosmú. To je stejná vazba a to dodatečné slovo tam znamená a "v očích světa". Ti, kdo jsou chudí v očích světa. Pokud bychom se odvážili tuto paralelu vztáhnout na ten verš Matoušův, tak by byl zcela legitimní výklad toho verše tento: blahoslavení, šťastní, blažení ti, kdo jsou chudí, žebráci v očích ducha, podle ducha, tak, jak to vidí duch. Rozumí se duch Boží. Jiná možnost je, vidět v tom spojení žebráky ducha. Ty, kteří vědí, že jsou odkázáni na Božího ducha, že o něho musí prosit se vší zkroušeností, jak se sluší a patří na hříšného člověka. V každém případě ten Matoušův text tu větu vykládá blíž a myslím, že ji hodně zpřesňuje. Naznačuje právě to, co jsem již říkal, že totiž ta chudoba, ta nouze, bída, ve které ten člověk žije, není jaksi sama o sobě (nebo v každé podobě), mechanicky už zárukou Boží blízkosti. Bohu blízký je jenom člověk, který je - dejme tomu - se svým žebráctvím jaksi smířen, který je žebrákem před Bohem, který to o sobě ví. Jinak by si někdo, kdo by chtěl to evangelium uvést do života radikálně, mohl říci, že je potřeba všem lidem všechno sebrat a všichni budou blažení. To v žádném případě. I když z těchto myšlenek vychází i líčení na začátku Skutků apoštolských o tom, jak první křesťané nic neměli, respektive všechno měli společné atd. Všechny tyto myšlenky se na toto odvolávají a mají v tom takové zrníčko pravdy.

Skutečně, chudoba v očích Božích je jakousi výhodou. Ale je stejnou výhodou, jako je výhodou dětství. Když Kristus říká: "Kdo nebude jako malé dítě, nevejde do nebeského království," tak tím zase nemyslí tolik, že bychom se měli chovat jako malé děti, že bychom nikdy neměli dospět, že bychom měli zůstat dětinští. Ale myslí právě tu svobodu, tu otevřenost malých dětí, které nemají za sebou žádné zklamání, jsou důvěřivé a jsou schopné poslouchat, vidět to, co my už dávno nevidíme, nadchnout se tím, co nám připadá dávno omšelé, třeba i naletět, ale jaksi vidět, mít radost z něčeho, nad čím dospělý člověk často jenom mávne rukou a řekne: To bude stejně nějaký švindl - nebo něco takového. Tato zvláštní svoboda malých dětí, ta je v tom verši, který jsme si četli, ta je tam na prvním místě. A totéž je postoj toho žebráka, toho člověka, který nemá na živobytí, který nemá z čeho být živ a prosí o to, který má radost ze všeho, co vidí kolem sebe, nic pro něho není samozřejmost nebo dokonce jeho lidské právo, ví o tom, že je zcela závislý na Bohu a jeho přízni. Tato myšlenka je zvlášť u sv. Lukáše velmi častá, je tam to slavné podobenství o boháči, který si řekne, že teď má všeho dost a může si na dva roky udělat jaksi dovolenou, a to podobenství ukazuje, jak je to klamné, jak ten člověk vůbec neví, v čem žije, jaká je jeho lidská situace. Proč vlastně jsou ti žebráci vybráni jako blahoslavení, jako ti nejlepší, jako ti, kteří mají největší šance, aby jim patřilo Boží království? V Lukášově textu je to naznačeno tím, že se říká, že se alespoň v některých větách rozlišuje mezi "teď" a "potom". Říká se: Ti, kteří teď pláčete - a můžeme si doplnit tak, jak je to v tom slavném podobenství o boháči a Lazarovi: Blažení, kdo jsou žebráci teď, protože jim bude patřit Boží království. Je tam ten rozdíl mezi "teď" a "potom", mezi tímto světem a tím světem Božím, mezi Božím královstvím, které se může chápat časově, a nemusí, ale prostě jsou to dva světy, jeden, ve kterém žijeme teď, a druhý, o kterém doufáme, že nás do něho jednou Ježíš přijme. Je tam tedy ten rozdíl mezi jedním světem, v němž jsou žebráci a ti, kteří jsou v tomto světě žebráci: kdo jsou v tomto světě jako malé děti, kdo mají největší naději, že budou majiteli Božího království, že budou v tom království božím. Ale text sv. Matouše toto rozlišení nemá - mezi tím teď a potom - a i když se tam také mluví o tom, že žebráci podle ducha, žebráci v duchu, že jejich bude nebeské království, tak přece jenom oni jsou blažení, blahoslavení, šťastní už teď. A šťastní jsou právě tím, že jsou svobodní. V tom, myslím, že je právě ten přídavek v duchu, podle ducha, že zdůrazňuje tuto stránku vnitřní, nebo, chcete{li, subjektivní stránku té chudoby, toho žebráctví, a vlastně říká, že tu výhodu, tu přednost, kterou tedy Ježíš na prvním místě v blahoslavenství vyzvedává, kterou staví před oči na prvním místě, že tuhle výhodu mají lidé, kteří jsou na tom velmi špatně, jenom tehdy, když je tato jejich bída nezotročí. Když je osvobodí, když se nedostanou do nějaké jiné závislosti. Samozřejmě tou nejčastější nebo nejpřirozenější je závist. Chudý člověk, který se nepostaví do toho žebráckého postoje a který se nechá ovládnout závistí, ten právě tuto přednost nemá. A snad - dá-li se tak rozumět tomu známému výroku o velbloudu a uchu jehly: "snáz velbloud projde uchem jehly, než bohatý do nebeského království", tam se říká "snáz" - tak snad to není úplně vyloučeno. Co lidem je nemožné, to je Bohu možné. Snad tedy i nám, kteří všichni bez výjimky jsme z hlediska evangelia bohatí, tj. nemáme strach o své dnešní živobytí, ale máme strach o to, jestli nepřijdeme o zaměstnání nebo jestli nebude 50 procentní inflace nebo něco takového, tak my všichni jsme v očích evangelia bohatí, ale snad, snad, pokud se nám povede zachovat si tuto svobodu, tuto otevřenost, tuto určitou oddanost člověka odkázaného na milost, tak by se mohlo stát, že by nám Bůh dal, abychom tím uchem jehly prolezli.

Na tento článek Mladé fronty dnes z 15. 12. 1990 reagoval Ondřej 1. 1. 1991 dopisem a níže uvedeným článkem. Redakce mu potvrdila přijetí dopisu s tím, že článek předá k vyjádření autorovi, ale dále se už neozvala. Článek Josefa Havla "Johánek ve Vltavě" by měl být uveden spíše slovy: Co v dějepise bylo. Neboť nehorázné lži, polopravdy a záměrná falzifikace historické pravdy byly uvedeny již v učebnicích předchozího režimu, který je ovšem převzal z arzenálu ještě staršího, většinou z dvacátých let tohoto století. Tehdy na podobné snahy reagoval vynikající český historik Josef Pekař a uvedl věci na pravou míru. Pokládám jeho výklad za dostatečně vyčerpávající, a proto si dovolím v následujícím textu vycházet z jeho práce, která platí přímo nadčasově i pro dobu dnešní.

Autor se snaží celkově zpochybnit postavu Jana Nepomuckého (chcete-li Jana z Pomuku), a tím i jeho svatořečení. Pro svá značně odvážná tvrzení neuvádí žádné argumenty, se kterými by mohl souhlasit objektivní historik. V centru sporu, který autor charakterizoval jako spíše osobní, stála otázka vzájemného poměru moci mezi státem a církví, jejiž reprezentanty byli král Václav IV. a arcibiskup Jan z Jenštejna. Pražský arcibiskup jako představitel církve hájil pochopitelně její zájmy, tudíž i proti snaze světské moci zasahovat do jejích záležitostí. Dobové prameny nám zachovaly obraz arcibiskupa jako muže svatého života, i když snad prchlivého, jako člověka velmi vzdělaného, mystika, askety a básníka; člověka, prosazujícího sociální reformy na svou dobu revoluční, které prosazoval později i Jan Hus. Osobním tajemníkem a později generálním vikářem takového arcibiskupa mohl být jen "muž příkladný a dobré pověsti". To zdůrazňuje i Jan z Jenštejna ve své stížnosti papeži v záležitosti Janova umučení. Z dobových pramenů vyprávějících vyplývá, jak ostatně profesor J. Pekař doložil, že Jan z Pomuku žil jako člověk i jako kněz životem příkladným. Ohledně autorova názoru, že příčinou Janova umučení nemohla být obrana zpovědního tajemství, bych poukázal na autory, o nichž se tak pohrdavě vyjadřuje: profesora Ebendorfera a Mistra Pavla Žídka, který byl učitelem krále Jiřího z Poděbrad. Jejich díla nám zprostředkovávají historii i legendu (80 let po smrti Jana z Pomuku), na jejímž základě mohl být světec kanonizován již na konci 15. století. Součástí této kanonizace by byla nepochybně i obrana zpovědního tajemství. Profesor Pekař se přiklání k mínění, že "jde pravděpodobně o plod lidového dohadu", ale neodvažuje se to kategoricky popřít. Podstatné je, že všechny základní podmínky ke svatořečení zde byly již na konci 15. století. Kult sv. Jana Nepomuckého se ve vší plnosti projevoval již na konci 16. století (úcta k jeho hrobu, oslavné básně, jeho řazení mezi české patrony). Je snad zbytečné rozebírat zde omyl kronikáře Hájka z Libočan, který mylným přepisem data úmrtí způsobil omyl, později převzatý B. Balbínem. K historii Janova svatořečení chci podotknout jen následující:

a) Tvrzení, že v období před{ i pobělohorském sloužil Jan Nepomucký jako protihráč Jana Husa, je holým nesmyslem: čeští protestanté, přijímající ducha protestantismu hlavně z německé oblasti, nevěděli o Husovi ani setinu toho, co víme dnes. Uctíván byl pouze od starokališníků (nepatrný zbytek starých husitů), stojících spíše na katolických pozicích, kteří byli protestanty potíráni někdy více než katolíci.

b) Závažným argumentem je fakt, že Řím dlouho bránil kanonizačnímu procesu, který prosazovali horliví Češi (Bohuslav Balbín, J. Dlouhoveský a děkan kapituly Pešina z Čechorodu), kteří měli na zřeteli probuzení a blaho českého národa poněmčovaného pomocí německého protestantského vlivu. Teprve r. 1715 zřizuje Řím vyšetřovací komisi, jejímž výsledkem je Janovo blahořečení r. 1721, a pak po dlouhých šetřeních, přísahách a protokolech jeho kanonizace v r. 1729. Základem obrazu komise byl Jan z Pomuku podle Hájkova a Balbínova podání. Životopis Jana z Jenštejna neznal např. Balbín vůbec! Díky Hájkovi se tedy při svatořečení stal ten omyl, že Janovi Nepomuckému byla přiřčena jen menší část úcty, než která mu náležela. Co se dalších údajů týká, nepokládám za nutné se jimi více zabývat. Pochybnosti o Janově intelektu, když byl absolventem několika evropských vysokých škol, nejsou na místě. Údaje, že byl intrikán, nenávistný ke svému okolí, nejsou a nemohou být doloženy ani jediným seriózním pramenem. Nemluvě o domněnce, že "snad nebyl ani vysvěcen na kněze"... Je nemožné rozebrat na několika řádcích celou problematiku postavy Jana Nepomuckého. Mým cílem bylo uvést článek pana J. Havla alespoň zčásti na pravou míru. Je smutné, že rok po sametové revoluci, kdy "pravda a láska měla zvítězit nad lží a nenávistí", se objeví v nezávislém tisku článek tak hrubě deformující naše dějiny. Lepší než takto zkreslené by snad byly informace žádné. Z autorových slov vysvítají sympatie k Janu Husovi. Pak by si měl z jeho slov vybrat lásku k pravdě a lépe studovat prameny.