Na prvou adventní neděli jsme slyšeli pastýřský list českých biskupů, věnovaný kněžským a řeholním povoláním. Mnohé jistě potěšil pozoruhodně věcnou argumentací, nepředstíraným zájmem o budoucnost služby v Božím lidu, střízlivým tónem a vstřícnou ochotou (např. vůči neofytům - zde jsou ordináři zřejmě předem ochotni i využít práva dispensovat tuto kanonickou překážku!). Díky Bohu, díky autorům listu, podpořili tak tolik potřebnou adventní naději dobrým znamením.

Budiž mi dovoleno několik drobných poznámek, vzbuzených tímto potěšujícím listem. Kdosi opatřil text dovětkem, že "má být čten místo kázání". Škoda. Jako by už ztratilo význam výslovné přání koncilu, že nedělní a sváteční homilie se nemá vynechávat. V daném případě konkrétních perikop by poslušnost prospěla dvojnásob: Velice vhodně by homilie k textům připravila i půdu pro pastýřský list a brala by vítr z plachet oblíbeným lidovým výkladům parusie (žijeme přece na přelomu tisíciletí, chiliasmus opět kvete!). Za apelem perikop i starostí ordinářů stojí týž Duch. Projevy téhož Ducha by si vzájemně neměly konkurovat, oslovují-li Boží lid. A také farář je Božím lidem, i jemu samotnému prospěje, uvažuje-li nad biblickými texty, i on jimi má být v homilii osloven. (Velice mne potěšilo, že farář místa, kde jsem se shodou okolností účastnil nedělní eucharistie, homilii nevynechal. Jen ji zkrátil do několika hutných upřímných vět, kterými perikopy vyložil a hned naznačil jejich praktický význam "pro nás zde a teď". Pochopitelně tím riskoval, že zákoník mu vyčte "neposlušnost" a farizej mu připomene "spásonosnou" disciplínu.) Dovětek pastýřského listu ve skutečnosti a v praxi popírá specificky katolickou zásadu (jindy vehementně prosazovanou), že lid má právo číst (slyšet) bibli s výkladem. Snad ten dovětek diktovala starost, aby to celebrant stihl časově, má-li více mší za sebou. V takových případech ovšem třeba setřit čas jinde. Lze krátit lidový zpěv, lze krátit komunio využitím akolytů, netřeba dublovat antifonu, zpívá-li se lidová píseň atd.

Další otazník napadne jen ty, kteří sledují situaci bývalé "podzemní" církve aspoň ve veřejně publikovaných tiskovinách. Tato "podzemní" církev se celou dobu útlaku věnovala vyhledávání a probouzení povolání jako jednomu z nosných úkolů. Sám znám několik tehdy mladíků, které se podařilo individuální pastorací připravit do tehdejšího semináře a dnes už léta slouží na farách. (Zdaleka ne všechny povolané byl tehdejší seminář - nebo církevní tajemník - ochoten přijmout. Já sám znám případy odmítnutí i ze strany samotných funkcionářů tehdejšího semináře! Proto existovaly i výchovné instituce neveřejné. To je ale jiná věc.) Pochopitelně nepřipomínám v této souvislosti instituce podzemních řeholí, ale činnost právě těch prožluklých "davídkovců", údajně "romantických, neodpovědných a světících i nepovolané".

Msgre Lefebvre - jak známo - nekompromisně odmítl své příznivce pustit do katolických seminářů. Posílali-li je tam "davídkovci" kdykoli to bylo jen trochu možné, stěží je k tomu vedla jiná odpovědnost než ta, která diktovala i pastýřský list českých biskupů. Zvláštní světlo ovšem vrhá na naléhavost apelu pastýřského listu nedávno publikované prohlášení katolické agentury SKTS. Předpokládám, že SKTS má podporu aspoň některých členů jedné jediné biskupské konference. SKTS hodnotí přípravu údajně stovek kněží jako cosi okrajového ve srovnání s úspěchy podzemí v Bratislavě či na Slovensku. Uvážíme-li, že svět neváže ona specifická úcta k autoritě biskupů (je pouze vírou přístupná!), pak čte protichůdná prohlášení dvou katolických institucí k této věci se smíšenými pocity: která z obou předvádí světu Potěmkinovu vesnici? Je kněží málo, nebo moc?

-j-

K tomu přidávám dva názory:

1. Nahražování homilie pastýřským listem. Nedomívám se, že by čeští a moravští biskupové úmyslně zanedbávali přání koncilu. Zdá se, že se ještě daným problémem nezabývali, že jej jako problém nevidí, že pokyn ke čtení namísto homilie byl napsán ze "setrvačnosti". Sám jsem názor obdobný s výše uvedeným publikoval v "Poznámce k pastýřskému listu" v samizdatových Teologických textech 10 v roce 1985, několikrát jsem o tom hovořil i se dvěma biskupy. V době nedávno minulé jsme předali sekretariátu Biskupské konference ČSFR návrh "Upozornění na některé nedostatky v liturgicko-právní oblasti", kde je zahrnut i tento problém. (Návrh otiskujeme v tomto čísle Getseman.) Věřím, že biskupové problém uspokojivě (v souladu s názorem světového episkopátu) vyřeší.

2. Rozpor mezi pastýřským listem českých a moravských biskupů a agenturou SKTS. Obávám se, že tento rozpor je pouze viditelnou částí obrovského ledovce rozporů mezi českomoravským a slovenským biskupským sborem. A myslím, že českomoravským biskupům se přes všechnu snahu zatím nedaří najít ke slovenským cestu. Slovenští biskupové, zdá se, nemají o jednotu příliš velký zájem. Může se tak stát, že brzy budeme mít biskupské konference dvě i de iure, když de facto už tomu tak je. A to je smutné. Máme nadto velmi málo možností pomoci. Prosíme proto čtenáře v Čechách, na Moravě, ve Slezsku i na Slovensku o poctivou modlitbu za sblížení.

Pavel

(Návrh podaný prostřednictvím ekumenické komise BK)

Biskupská konference ČSFR na základě doporučení své ekumenické komise upozorňuje na některé závažné nedostatky v liturgicko-právní oblasti, které byly pozorovány v některých farnostech. Tyto skutečnosti nejenže znesnadňují ekumenický dialog, ale zejména zamlžují autentickou katolickou nauku prezentovanou na II. vat. koncilu. Tato nauka, včleněná do příslušných níže citovaných předpisů, je pro služebníky katolické církve závazná.

1. Předsednické modlitby, nevyjímaje eucharistickou modlitbu či její části, nebývají někde recitovány hlasitě a jsou přehlušeny např. zpěvem lidové písně. Je tak závažným způsobem porušováno ustanovení Instructio generalis (IG) 12.

2. V některých chrámech je během eucharistické modlitby prováděna sbírka. Odporuje to článku IG 55. Možnosti uspořádání sbírky upravuje IG 49.

3. Homilie při mši má vycházet z perikop či liturgických textů toho dne (viz IG 41). Není správné ji nahrazovat čtením pastýřského listu. Do homilie nepatří různá praktická oznámení. Jejich místo je před propuštěním lidu.

4. Velmi často není dodržováno ustanovení o tom, aby věřící přijímali z chleba proměněného při téže mši. Je tím porušován nejen odstavec IG 56h, ale i samotná liturgická konstituce Sacrosanctum concilium (SC) 55.

5. Velmi málo jsou využívány možnosti přijímání pod obojí, doporučené IG 56h, 240 a vyjmenované v IG 242.

6. Při podávání těla Páně mimo rámec eucharistické bohoslužby často chybí předcházející bohoslužba slova výslovně předepsaná v Rituale Romanum - De sacra communione et de cultu mysterii eucharistici extra Missam 29. (Srovnej též ustanovení CIC kan. 918).

7. Velmi zřídka se slaví liturgie svátostného smíření pro více kajícníků se soukromým vyznáním, kterou zavádí Ordo Paenitentiae 22, 24. i tam, kde je to možné (lze přizvat další kněze).

8. Při liturgii svátostného smíření pro jednoho kajícníka v rozporu s Ordo Paenitentiae 43 většinou chybí čtení Božího slova.

9. Při udílení svátostí křesťanské iniciace dospělým a dětem školního věku nebývá dodržována náplň a délka katechumenátu (viz Ordo initiationis christianae adultorum 19, 20). CIC kan. 851 nám ukládá stanovit obsah i délku trvání katechumenátu v našich podmínkách. Minimální doba trvání je stanovena na jeden rok. Zkrácení této doby není v kompetenci faráře, pouze ordináře.

10. Často jsou některé svátosti (např. křest, manželství) udíleny bez účasti obce věřících. Nebere se tak zřetel na ustanovení liturgické konstituce SC 27.

Má-li se sdružení přátel stát společenstvím nebo dokonce skutečnou obcí, musí jedince sjednocovat něco víc než ideologie a hesla, víc než ideje, programy, kolektivní prožitky. Také víc než rezonance či úspěšně překonané dizonance citu a vůle. Musí je znovu a znovu sjednocovat dílo. A chce-li taková obec nebo i společenství být společenstvím, obcí našeho Pána, obcí shromážděnou "v jeho jménu", nestačí k tomu toto jméno skloňovat, citovat, proklamovat na firemním štítě. Pravdu nutno činit, učí nás Pavel. Obec Pánovu pak sjednocuje dvojjediný čin, vlastně činění: liturgie a diakonie. Právě v bohoslužbě (v širokém smyslu slova) a ve službě druhým se zpřítomňuje "Ježíšova věc" zde a teď, je tam i On "uprostřed". A právě tak se pak děje ten div, že z různosti osobností, charismat, osobních povolání je tu a jedná skutečné a pravdivé MY, nebo slovy Pavlovými "tělo". To platí i o tělu církve. Sloužit jednotě takového těla znamená pak trpělivě sloužit kompatibilitě osobností s jejich přirozenou odlišností, s rozdíly v přístupech, životních osudech. Právě proto si zaslouží obhajobu i to povolání, které někteří z nás vědomě a dospěle přijali jako své vlastní: povolání sloužit "lidem na okraji". Říkám obhajobu, protože toto dílo naši obec spíš štěpí než sjednocuje. Kéž je mi prominuto, že při tom trochu rozvláčně připomenu i širší souvislosti.

Během svých pohnutých dějin přijala ES (církev podzemní? umlčená? mlčící? mloci? romantikové?) několik úloh, za kterými rozpoznala vážný důvod své riskantní existence i za cenu, kterou musela platit tenkrát a platí dodnes. Cíle ES přitom byly a zůstaly cíli církve obecné, v tom se "veřejná" a "podzemní" nijak nelišily. Pracovali pro tyto cíle mnozí na obou stranách této, kdysi užitečné, dnes už jen smutné barikády postavené napříč jedinou církví. Nicméně ti "veřejní" měli při tom ruce svázanější než ti "skrytí": Museli stále ve svědomí řešit dilemata, jak nepopudit nepřátelský stát (ten je byl ochoten živit jen tehdy, nebudou-li vyčnívat nad pokleslý průměr), jak nepopudit představené, více či méně kolaborující ze strachu, že by mohlo být ještě hůř. A tak byli objektivně nuceni - leckteří s velkým sebezapřením, znám takové, rezignovat na ten svěží vzduch, který přivál II. vatikánský sněm do pastorace. Často zavaleni vším možným neměli ani dost příležitosti a času k takové metanoie svého kněžského povolání. Je jen přirozené, že v krizové době se nakonec utíká každý, ať vědomě či nevědomky, ke svým kořenům: ve víře i v návycích získaných kdysi v semináři, ovšem rasantně zjednodušovaným. Tyto kořeny pochopitelně tkvěly v době předkoncilní. Proto leckde trvá doba předkoncilních fundamentů dodnes. Církev však před Janem XXIII. chápala svou pozici i úlohu jinak než její dnešní autentický program. Tehdy spravovala svá stáda opevněna jistotami víry a mravů, chráněna kodexem práv a povinností. Viděli jasně a rozlišeně, kudy vede hranice mezi křesťanem a nekřesťanem, mezi posvátným a profánním, mezi þvlastním\ a þcizincem\ v rámci všeobecně Kristem vykoupených. Přechod mezi "syny světla" a "temností vnější" byl zřetelný už zde na světě dávno před soudem Syna člověka, protože neváhal klást mezi pojmy církev a Boží království rovnítko.

Přesto i před koncilem pracovali mnozí i vně hranic církevní pevnosti takto striktně vymezené. "Člověka na okraji" totiž neobjevila až ES, ale už evangelium, ba proroci Staré smlouvy. Proto netřeba legitimitu pastorace "lidí na okraji" obhajovat, je tu právě tak dlouho, jako jakákoli jiná pastorace. Netřeba snad nikomu připomínat setkání Nazaretského se Syrofeničankou, Kristův rozhovor u Jákobovy studnice, jeho soud nad cizoložnicí či výměnu názorů nad hříšnicí umývající Ježíšovy nohy. Konečně i historické společenství kolem stolu Poslední večeře bylo vším jiným než shromážděním pravověrných spravedlivých. Právě naopak: Láska na dluh, naděje bez opory v osobních kvalitách udělala z včerejšího rybáře Šimona toho Petra, který později upřímně rozpozná svou zradu. A jen díky Ježíšově trpělivé otevřenosti vůči všem bloudícím či nenalézajícím se nakonec neoběsilo ze dvanácti víc než ten jeden - zrady tam přece bylo mnohem víc než ta Jidášova!

Co je misií "okraje", diakonií světu zosobněném v konkrétních osudech lidí, kteří netuší, že jsou bližní? Kdo jsou "lidé na okraji"? Jsou to ti, kteří z důvodů objektivních či subjektivních nemohou využít církevní diakonie v obvyklých církevních strukturách, tj. v rámci pastorace farní či řeholní. Netřeba diskutovat, zda jejich zábrany jsou objektivní či subjektivní, zda jsou překonatelné či jen zdánlivé. Každý, kdo ve světě skutečně žije dnes a denně, ví, že takové zábrany existují a že jsou účinné. Jen nenapravitelným ideologům nebo fundamentalistům mohou připadat bezvýznamné. Pro ty postižené, tj. bázlivé, ztroskotáním traumatizované, ukřivděné, předsudky svázané, handicapované, psychicky labilní, hříchem vlastním či cizím důkladně zotročené, jsou to důvody rozhodující. Důvody tak vážné, že je z církevního společenství těch šťastnějších (anebo laxnějších? méně zraněných? méně zotročených?) v běžných farnostech účinně vylučují.

Jestliže řádný farář má podobných "problémových" (nonkonformních zmatených, zajatců hrdosti nebo chtíčů, mezi desítkami tisíců farníků třeba stovku, je každému zřejmé, že se prostě nemůže věnovat oné jedné toulavé ovci a zbytek těch 99 spořádaných ponechat osudu. I on pochopitelně zná evangelium, ale je to prostě nad jeho síly. Čím se však omluví kdokoli z nás, když v obci snadno okem přehledné, v obci, kde jeden druhému vidí do talíře, v obci důvěrně obcující nenajdou tito hladoví, nahatí nebo uvěznění aspoň v koutku místo pro azyl? Jestliže farář v potu tváře usiluje o smysluplná a řádně fungující manželství všech návštěvníků svých bohoslužeb, bude omluven, nevěnoval-li se s podobnou intenzitou i manželstvím nemocným, iluzivním nebo rozpadajícím se, anebo nemá-li dost času i na lidi k manželství z různých objektivních příčin nedozrálé. Nelze však omluvit, hájí{li si obec ES své pohodlí nebo své existenční jistoty tím, že "lidi okrajové" odmítá ve jménu čehokoli. Církev v podzemí se těmto oblastem společenského života věnovala po desetiletí, přijala to jako jedno ze svých povolání. Některé své legitimní formy angažmá v pastoraci a misii církve obecné může a má ES ponechat ve změněných podmínkách farním nebo diecézním institucím. Nikdo však nemůže ES dispensovat od pastorace, kterou II. vat. sněm církvi výslovně ukládá a pro kterou má ES předpoklady, kdežto veřejné struktury je nemají. Diakonie ES naštěstí nemá onen firemní štít "farářů", proto se jejím službám neuzavírají ani ti, kteří by "s žádnou církví už nechtěli mít nic společného". Kdo v této oblasti skutečně někdy pracoval, ví, jak dovedou být někteří lidé alergičtí na způsob oblékání, tradiční mluvu kněží, ba i na texty bible. Titíž lidé však touží a vděčně přijímají "evangelium za evangelii", radostnou zvěst tlumočenou jazykem netradičním. Titíž lidé dovedou poslouchat Ježíšova přání či rady a realizovat je s dojemnou věrností a statečností. Diakonie církve se přece nevyčerpává právě jen službou svátostmi. Ježíš dokonce sloužil eucharistii právě jen jednou za svůj život. . . Díky Bohu, i nejeden z těch kdysi "na okraji" našel později své spokojené místo v některé z farností, tam se účastní svátostí, ale o to přece vposledku nejde. Jde o Boží království, o nic menšího. A do království - učí nás evangelium - vede cest tolik, že my sami musíme hledat tu svou. Všechny cesty tam jsou cestami pravými, pokud v nich jedná Kristus jako pastýř. A ten jednal na způsob řádný i mimořádný, viditelně i neviditelně. Jedná tak dodnes.

Nač se o tom rozepisovat tak zeširoka, tohle všichni přece podepíší, řekne si leckterý čtenář Getseman. Nepochybuji o takové ochotě podepsat. Jenže cosi tu neklape: Obtíže nastanou ve chvíli, kdy se proklamace má stát pravdou vlastní existence, tváří v tvář konkrétnímu XY. Chápu a beru vážně, že ne každý je povolán právě k zdlouhavé, často neefektivní (nebo aspoň zdánlivě neefektní) a osobně značně riskantní diakonii "okraje". Nicméně není-li každý sám (možná) povolán, měl by aspoň fandit těm povolanějším. Dodnes (po létech!) v duchu ještě slyším výčitky od vlastních vyslovené: Tak jsem třeba musel trpce polykat rozhořčení jednoho spravedlivého, že "XY je přece veřejný hříšník". Zajisté, o hříšníka opravdu šlo. Ale jiní než hříšní zde přece nežijí! Prý "je nutno takového exemplárně potrestat, aby neutrpěla moje pověst". Jako by nebyl XY vytrvale trestán už svým zotročením. . . Jindy jsem vyslechl stížnost, že XZ si všechno způsobil sám - jako kdyby moje hříchy nebo hříchy oponenta měl na svědomí někdo jiný než my sami. Jindy se někdo nahlas obával, že XW bude jiné - možná mne - svádět (jako by v církvi bylo možné jen pohoršení, ale nemožné obrácení). Naštěstí tito kritikové neznají WZ, XX. . . Takové postoje lidí právem vážených, protože v jiných oblastech nezištně sloužících téže církvi mne ovšem trápily a dodnes trápí: je to zákonictví bezohledně lpící na právu, které svírá v hrsti? Je to nevědomé elitářství katarů, jejichž konce byly horší než začátky? Diktuje ty protesty jakési důsledné náboženství, konkurující odpradávna evangeliu Ježíše Krista stylovou čistotou zásad a pouček? Nevím a už se nedozvím. Zdá se mi však pokrytectvím (byť nevědomým), vyznáváme-li se upřímně při smíření ze svých selhání, prosíme o milost - a totéž srdce dovede pohoršeně odsoudit jiné, selhávající shodou okolností v jiné mravní oblasti. Nejen na okraj naší obce, ale přímo do ní smí naše osobní nespolehlivost, nevědomost, závist, žárlivost či co jiného. Vejde se sem a ostatní s námi proto nezruší svou solidaritu, nevzdávají ochotu znovu odpouštět. Všichni známe vděčnost za to, že jsme přijímáni i takoví, jací jsme (nikoli jací bychom být měli). Odkud tedy pramení to nepochopení pro "okraj"? Už nepamatujeme na paradoxy Mk 12, 38-44? Čtěme!

Kéž porozumí každý, kdo se pro Krista rozhodl a byl jím sám bezpodmínečně přijat: Láska trpí násilí nejen od těch, kteří redukují svatodušní oheň na citové vzplanutí či dokonce na otroctví fyziologickým dějům. Láska trpí násilí i tím, že se káže jedním dechem spolu s odsuzujícím nebo nesnášenlivým výrokem zákoníka, farizeje nebo katara. Pak se může stát přímo rouháním Duchu. Povolaných je málo, vyvolených ještě méně. Kdo se však necítí povolán sloužit "okraji", měl by takovou diakonii aspoň podpírat z dálky. I o těchto "maličkých" na okraji říká Ježíš svým: "Nebraňte jim, království je jejich." Mohlo by se snadno stát, že se při Soudu octneme na jiné straně Soudce než tihle problémoví. A možná pak budeme žadonit, aby se za nás tito Lazarové přimluvili - jak známo pozdě.

-j-

V souvislosti s ES se často zmiňuje jméno F. Davídka, jednoho z biskupů ES. Řada jeho blízkých přátel o něm mluví s obdivem, jiní jej odmítají. Nikdo z naší obce jej však osobně nepoznal. Protože jeho katoličtí nepřátelé už publikovali různé příkré odsudky, považujeme za spravedlivé číst i jeho obhajobu. S dovolením autora tedy přetiskujeme část svědectví o něm. Svědectví si vyžádala vysoká církevní autorita.

Byl jsem požádán, abych poslal svědectví o Otci biskupovi PhDr. Felixu Maria Davídkovi. S Otcem biskupem jsem se poprvé setkal v roce 1978, blíže jsem se však s ním seznámil o tři roky později, kdy jsem ho začal pravidelně navštěvovat každé tři měsíce až do jeho smrti v roce 1988. Časem jsme se stali důvěrnými přáteli, a mně se tak dostalo výsady poznat Otce biskupa nejen jako člověka po všech stránkách výjimečného, ale zároveň ho alespoň zdáli provázet na jeho strastiplné cestě k Bohu. Poznat ho jako"muže plného bolestí". Velice trpěl. Jednak neustálým dozorem Státní bezpečnosti a útoky a nepochopením některých spolubratří, jednak, zejména v posledních letech, nemocemi, jež byly důsledkem jeho dlouholetého žalářování. Obdivoval jsem jeho úžasnou trpělivost a laskavost ke každému, s nímž se setkal. Vynikal mimořádnou pamětí a nikdy se neopomenul vyptat na naše přátele a pozdravovat je. Veliký byl smírný charakter jeho utrpení. Jednou, když mu tekla spousta hnisu z jeho ran, mi řekl: "Co myslíš, že tu celé dni dělám? Obětuji se za církev." Když mu bolesti jen trochu polevily, vracel se hned ke svým knihám, zajímal se o všechno, co se dělo v církvi a ve světě, vedl s návštěvami dlouhé polemiky a zaujímal k problémům zasvěcené stanovisko. O jeho úžasných duševních schopnostech a všestranné erudici podal svědectví už Dominik Pecka v Rukopisu vlastního životopisu (1977). Svědectví vysílal Vatikánský rozhlas 7. 1. 1989. Sám jsem byl při svých návštěvách Otce Felixe nejednou svědkem jeho improvizovaných přednášek v oboru východní teologie a východních kultur, při nichž vždy suverénním a vyčerpávajícím způsobem podal přehled daného tématu. Kromě uvedených svědectví bych mohl uvést ještě jedno, méně známé svědectví, o duchovní dimenzi Otce Felixe jako biskupa. Byl jsem přítomen několika jeho tajným svěcením a vím, že každému z nich předcházela z jeho strany delší duchovní příprava, a v případě biskupské konsekrace dokonce měsíční exercicie, spojené s modlitbami a postem. Bylo mi řečeno, že chcete také vědět, zda Otec biskup netrpěl v posledních letech schizofrenií. Netrpěl, a je to nařčení, které mi bere dech. Znáte symptomy, kterými se tato endogenní psychóza vyznačuje. Porovnejte prosím svědectví ThDr. Dominika Pecky a svědectví moje a zjistíte, kolik zloby bylo třeba, aby někdo Otce biskupa Davídka z takové nemoci osočil. V životě Otce Felixe však bylo něco jiného. Až do své smrti se pohyboval na pomezí geniality a vedle řady přátel měl i nepřátele. Některé z jeho nepřátel osobně znám a vím, co jim na Otci biskupovi vadilo. Jeho velikost. Velikost v rovině duchovní i v rovině přirozených darů. Karel

Uvádíme dva příspěvky, které pomohou se orientovat v otázce biritualismu v dnešní spletité situaci. Prvý z nich je závěr referátu o řeckokatolické církvi v ČSFR. Referát přednesl v srpnu letošního roku na kongresu teologů střední a východní Evropy Janko. Druhý příspěvek dal k disposici Getsemanům jeden z nesporně kvalifikovaných svědků činnosti ES, pověřený církevní autoritou vypracovat jisté memorandum, ze kterého některé pasáže předkládáme. . . .

V dobe útlaku sme boli všetci solidárni a nikto sa neviazal na výlučnosť rítov, pretože život sa prebíja k správnemu kresťanskému štýlu cez všetky, trebárs aj dobre myslené schémy a predely, či už kultúrne, jazykové, národnostné alebo obradové a to veľmi vehementne najmä vtedy, ak sa mu v tom bráni, alebo ak sa cíti byť v tomto smere obmedzovaný alebo celkom ohrozený! Toto konštatovanie je prínosom pre celú všeobecnú cirkev! Za stavu Ecclesiae in silentio sa do aktívneho evanjelizačného snaženia a do služieb Veľkňaza Ježiša Krista hlásili aj za cenu veľkých rizík a obetí tak mladí ako aj starší dospelí muži, motivovaní láskou k Bohu, k cirkvi a blížnym. Po dôslednej duchovnej a vzdelanostnej príprave sa stali kňazmi - robotníkmi, pracujúcimi v podzemí. Napĺňali svoj život božím životom a kňažskou službou v malých spoločenstvách, vzhľadom na širokú verejnosť anonymne, a boli pripravení i ochotní prevziať zodpovednosť za cirkev v prípadných ďalších zničujúcich úderoch proti už aj tak okypteným štruktúram viditeľnej cirkvi. Veď vieme veľmi dobre, akých sme mali štátom dosadených správcov, div že nie národných, či ľudových - našich diecéz! V tejto polohe sa nerozlišovalo pri iniciovaní spásnych podujatí na kriesení ducha medzi príslušnosťou k jednému alebo druhému katolíckemu obradu! Ba nielen to, boli sme naladení aj ekumenicky a vypomáhali sme si literatúrou a vzájomným povzbudzovaním sa aj s evanjelíkmi. Šlo nám vždy o to podstatné a práca v katakombách tak s mládežou ako aj s dospelými, intelektuálmi aj s menej vzdelanými, ale duchovne zobudenými bola úspešná a prinášala radosť i ovocie na poli ducha. Tento trend sa však v súčasnosti akosi prerušil a badáme isté uzatváranie sa do strohých oficiálnych štruktúr, ktoré akoby chceli vystriedať všetko to vzácne a spontánne, čo tu bolo za totality. Dodnes však nikto z hierarchov ani z cirkevných inštitúcií nedal impulz na zmapovanie spomenutej katakombálnej činnosti jednotlivých skupín a okruhov zapojených do evanjelizácie a z konšpiratívnych dôvodov striktne separovaných, aby pri odhalení jednej skupiny "nevybuchla" a nebola zlikvidovaná celá sieť angažovaných. Naprotiveň tomu a bohužiaľ boli a sú skupiny - trebárs aj okolo významných osobností -, ktoré si nárokovali a nárokujú naďalej výlučnosť iniciatív. Že tu boli iba oni a ak už aj azda niekto iný, tak iba oni pravoverní! Je to asi v ľudských reláciách veľmi bežné, ale nám z toho bolo a je naďalej smutno na srdci i na duši. Odchádzajú nám na večnosť tak organizátori ako aj sponzori, konšpirátori, čo platili rokmi väzenia za svoje iniciatívy, miznú stopy po samizdatoch, ako keby neboli. Pod tlakom spoločenských premien þgumuje sa\ pamäť národa a je tu nebezpečenstvo legiend o výlučnosti kdekoho a o jeho činnosti, ktorú jedine treba zapísať do dejín cirkvi tohoto škandalózneho storočia v dejinách Európy! Máme obavy, že tento stav by mohol viesť k ochabnutiu aktivít a nakoniec aj k duchovnému zmalátneniu a veľkým škodám na poli prebúdzania ducha národa! Po prudkom záujme o spirituálne hodnoty sa dá očakávať pravdepodobne pomalý útlm a pokles, tak ako sme toho svedkami v slobodnom svete na Západe. Našim želaním je prispieť svojou mierou k zabezpečovaniu štandardného duchovného života u nás - preladeného ekumenicky. Života v duchu a v pravde, v spravodlivosti a láske, áno, a to aj v podmienkach právneho štátu a demokratických slobôd. Dúfame a očakávame, že s pomocou Božou sa nám to podarí tak v užších ako aj v širších reláciách. . . .Katolícky kresťania v našom regióne (východné Slovensko) veľmi výrazne, ale i v celoslovenskom a celofederálnom rozmere žijú - via facti - v symbióze oboch katolíckych rítov, západného i východného - ako sme my presvedčení, už od čias Cyrilometodskej misie. Prekrývanie sa území i hraníc diecéz - našej doteraz jednej jedinej východnej (Prešov) a troch západných (Košice, Spišská Kapitula a Rožňava), kde žijú východní kresťania katolíci (gréckokatolíci) v kompaktnom zoskupení a na ostatnom území v diaspore, žijeme naozaj "birituálne", čo znamená, že praktikujeme svoje kresťansko-katolícke náboženstvo tak v jednom ako aj v druhom obrade, a navyše, keďže sa jedná o príslušnosť do jednej svätej, všeobecnej a apoštolskej cirkvi a iba o obradovú odlišnosť, v našich podmienkach je aj veľa prípadov obojrítových rodín tak pri ich vzniku ako aj v dalšom živote. Manželstvá sa uzatvárajú medzi "rímskymi" a "gréckymi" katolíkmi bez akýchkoľvek, či už formálno-právnych alebo vecných prekážok a zábran. Napríklad ja osobne som z rodiny takéhoto druhu. Otec bol gréckokatolíkom a mama rímskokatolíčka. Od detstva sme praktikovali obidva ríty a poznali sme jeden ako aj druhý. Navyše aj preto, že v mojej rodnej obci aj kostol sme mali od nepamäti spoločný - ako rímskokatolícky farský a ako gréckokatolícky filiálny. Keď v polovici devätnásteho storočia starobylý kostol zhorel, súčasný, vystavaný v roku 1858, je stále v schematizmoch uvádzaný ako: Ecclesia murata, utiusque ritus communis . . . Veriaci ľudia, kresťania - katolíci týchto našich dedín žili naozaj pekne, v porozumení a vzhľadom na príbuzenskú blízkosť, popreplietanosť v manželstvách, kmotrovstvách a ostatných, tak pokrvných ako aj duchovných reláciách, žili vskutku solidárne, nerobili si nijaké prieky. No, a tak by sa dalo povedať, že v týchto načrtnutých podmienkach lokálnych i regionálnych sa spontánne vynoril "fenomén biritualizmu" praktického života. Aj kňazi - až na nejaké konfliktové individuality - nažívali v porozumení a vo vzájomnom napomáhaní si, spoločne slávili rôzne sviatočné príležitosti. Viem napríklad aj o tom, že na pohreb zavolali obidvoch kňazov, ak bol povedzme zosnulý manžel gréckokatolík a manželka rímskokatolíčka - alebo naopak. Sobáše a náboženská príslušnosť čo do obradu u detí sa riadi zvykovým právom tak, že sa dedí podľa hlavy rodiny - otca. Sobáše sa uzatvárajú podľa obradovej príslušnosti nevesty. A rovnako { ak išlo o kňažské či rehoľné povolania, bolo vždy a je aj dnes veľa prípadov, keď pôvodní rímskokatolíci alebo gréckokatolíci sa stali kňazmi, rehoľníkmi alebo rehoľníčkami toho druhého obradu. Pravda, pri normálnych právnych podmienkach života a pôsobenia cirkví sa zachovali isté právne formality. Tie však zaujímali z praktickej stránky viac "vrchnosti". Konkrétnych dotyčných ľudí to nijako nevzrušovalo. Dá sa povedať, že život, autentický život v duchu a v pravde vždy predbieha právne normy. Nikdy teda sa nevyskytovali "neprekonateľné" ťažkosti a prekážky pre zmenu rítov. Takmer za 40 rokov katakombálneho a polokatakombálneho života našej miestnej cirkvi veľký počet pôvodných gréckokatolíkov - mladých mužov - sa stalo rímskokatolíckymi kňazmi najmä našich východoslovenských diecéz, či už s formálnym zadosťučinením právnym normám, alebo i bez toho. V súčasnosti napríklad v kňažskom seminári na Spiši v šk. roku 1990/91 bolo 16 poslucháčov s pôvodnou obradovou príslušnosťou ku východnému obradu. Pokiaľ mi pamäť siaha, viem aspoň desať prípadov, keď naši gréckokatolícky kňazi - podotýkam, že Letiam uxorati", lebo toto je kameňom úrazu, v súvislosti s ktorou túto informáciu formulujem, mali fakultu biritualismu, tak ako za prvej ČSR, ako aj za II. svetovej vojny i po nej. Najmä vtedy odišlo viacero našich kňazov do Čiech a na Moravu, kde pôsobili rovnako v obidvoch obradoch a tak vypomáhali už vtedy pri nedostatku kňazov rímskokatolíckych najmä v severných Čechách a v pohraničí, kam smerovala značná časť diaspory spomedzi gréckokatolíkov zo Slovenska, po likvidácii gréckokatolíckej cirkvi. Za takmer celých 20 rokov praktikovali gréckokatolícki veriaci svoje náboženstvo takmer na 90 % v obrade západnom, pretože svojich kňazov nemali a nesmeli mať a na pravoslávie sa nedali ani zviesť, ani donútiť. Táto doba ťažkých skúšok prispela tiež k uvedomelému prežívaniu jednoty viery všeobecnej cirkvi. Východná cirkev u nás aj po jej povolení a obnovení akej{takej činnosti, prešla iba z úplne katakombálnych do polokatakombálnych podmienok. A keďže dostatok kňazov nemala a do vtedajších inštitútov (dvoch v celej dnešnej ČSFR) pre kňažskú formáciu našich klerikov prijímali iba v celkom zanedbateľnom počte, cirkev sa musela preorientovať po roku 1969 na výchovu a vzdelávanie nových kňažských generácií mimoriadnymi formami štúdia a duchovnej profilácie. Toho si boli vedomí tak uvedomelí akcieschopní kňazi ako aj apoštolský administrátor diecézy, terajší sídelný biskup mons. Ján Hirka. Ja osobne som bol ordinovaný pre túto polohu katakombálnym biskupom - cum literis dimisorialibus ab ordinario loci, otcom biskupom Dominikom Kaľatom, SJ a neskôr ex mandato eiusdem ordinarii locis som inicioval a koordinoval tieto aktivity. Hľadali a postupne sme objavovali kandidátov najmä medzi tými mužmi, ktorí prešli tvrdou školou života, keď boli povyhadzovaní zo škôl, kláštorov a seminárov pri likvidačných zásahoch proti cirkvi, ale i po všetkých osudových peripetiách si povolanie ku kňažskej službe zachovali. Táto naša dôsledne krytá a maskovaná aktivita bola veľmi skoro prepojená na iniciatívy celoštátne, siahajúce svojimi koreňmi do iniciatív uväznených biskupov a veľmi výrazných kňažských osobností tak na Slovensku ako aj v Čechách a na Morave. Po smrti otca kardinála Trochtu, ktorý podľa mojich vedomostí bol kľúčovou osobnosťou týchto iniciatív, sme veľmi starostlivo hľadali prepojenie aj na viditeľné štruktúry cirkvi a našli sme to v osobe vtedajšieho ordinára Prešovskej diecézy s právami sídelného biskupa, otca administrátora, pápežského preláta Jána Hirku. Opäť teda krásne a vzácne prepojenie v porozumení a láske umocňovanej neľahkým údelom prenasledovania a hrozby totálnej anihilácie celej cirkvi. V týchto súvislostiach boli svätení aj ženatí muži - pôvodne rímskokatolíci, ktorí sú dnes predmetom istej pre nás nepochopiteľnej diskriminácie, nepochopenia a znevažovania, ako keby ich vysviacky boli namierené proti celibátu. Podľa pôvodnej koncepcie kardinála Trochtu a od roku 1974 po jeho smrti v prepojení na otca Jána Hirku, všetci títo bratia boli - s nie malými rizikami, ktoré boli ochotní na seba vziať tak oni osobne ako aj ich manželky a rodiny, ordinovaní pre kňažskú službu ako kňazi pro Ecclesia in silentio - orientalis ritus - cum fakultatibus biritualismi vzhľadom na terén a druh kňažskej služby v malých komunitách a vzhľadom na verejnosť anonymne! Ak si niekto myslí, že sme mali urobiť zoznamy a poslať ich vopred na schválenie do Ríma, tak nechápe, že by to bola sebelikvidácia, a nechápe, alebo nechce pripustiť, že cirkev u nás žila in extremissimis extremia. Ale to už je jeho vec a podľa môjho názoru - ak je niekto ochotný vziať to do úvahy, veci sa majú tak, ako som ich opísal. Ak to chce dnes niekto meniť, znevažovať, alebo po rokoch kňažského, i keď skrytého účinkovania v katakombálnej polohe "presväcovať" kňazov podmienečne na diakonov, ak sa chcú uchádzať o službu v cirkvi, mýli sa možno pre nedostatok informovanosti a možno i zo zlej vôle, krivdí týmto mužom a súčasne kriví náuku cirkvi de sacramentis. Ostatné k tejto veci už bolo povedané na patričných miestach per longum et latum . . . a ja nemám k tomu naozaj viac čo dodať. Plošný popis, počet i druh činnosti kňazov je rovnako zmapovaný a nik z týchto radov nebol ani vagus, ani nebol neprepojený na spoločenstvo, preto . . .

(Getsemany č. 12 "Chybí nám začlenění do farnosti?")

V naší obci se cítím jako doma. K odchodu z naší obce nikoho nevyzývám. Naopak. Jsem natolik přesvědčená, že je pro mne tou pravou cestou, že jsem se před časem do jejího středu vnutila. Jestliže jsem zde požádána o nějakou službu, beru ji jako samozřejmost.

Věnuji se ovšem také katechezím dětí ve dvou farnostech a bolestně nesu totální izolaci naší obce od farnosti v místě našeho letního sídla, tzv. Bubicích. Odcizení je vždycky plodem hříchu, říkává má autorita. Tady jakoby byly viny jen "poměry" (nebo snad ten druhý). Nikdy jsem se necítila tak důležitá, abych musela podnikat kroky k nápravě na vlastní pěst. Přesto jsou mé snaze po vstřícnosti podsouvány motivace útěku od odpovědnosti a jsem obviňována z polovičatosti, ba dokonce až z jakéhosi duchovního vyžírkovství.

Pokud jsem měla možnost pozorovat, vysoké procento fungujících malých společenství vzniklo na půdě farnosti a nějaký čas z tohoto prostředí i žilo. I kdyby stávající farnosti měly sloužit jen jako místa kvasu, či jakési první pomoci, jsou v současné době v této své funkci nenahraditelné. Obec našeho typu je dar, ke kterému je třeba dozrát. Kde jinde se toto zrání má dít, když ne ve farnostech, a kdo jiný tomuto zrání může pomoci, když ne ten, který učinil bytostnou zkušenost, že lze obcovat s Kristem živě a opravdu osobně.

Aby článek o farnostech mířil do jádra problému tak, jak ho vidím já, měl by se spíše jmenovat: "Potřebujeme ignorovat farnosti?" Farnost do konkurence s obcí totiž nikdy nestavěli ti, kteří se cítili vyzváni - ne bojovat osamělý boj - ale vložit kousek kvasu do nevábného kotle nějaké té farnosti. Zdá se mi, že farnost do konkurence s obcí stavějí ti, kteří v těžkém boji o uchování identity naší obce ztratili příliš mnoho důvěry ve své bližní (i ve svou roli) v obci a chtěli by je tak trochu pro jistotu držet v šachu. (Měli by se vzdát šovinistické ideologizace.) V duchu vidím, jak jsou rozhořčeni, že něco takového nemají zapotřebí. Skutečně nemají. Tam, kde jsem celým srdcem, nepotřebuji být přivázána za špagátek.

Jana