a./ Stát a společnost

Co máme dělat? Pokud se týče společnosti, měli bychom na základě zkušeností zvláště dvou posledních desetiletí vzít víc než dosud na vědomí to, co Horkheimer a Adorno nazvali dialektikou osvícenství. Myslí se tím "totální sebelikvidace osvícenství", k jaké dochází tam, kde osvícenství samo sebe absolutizuje a uznává již jen to, co je propočítatelné a vysvětlitelné, popírá však či do pouhého privátna zatlačuje vše nedisponovatelné. Jinak řečeno: společnost, vystavěná ve své veřejné struktuře agnosticky a materialisticky a dovolující všemu ostatnímu existovat pouze pod prahem veřejného, je společností, která trvale nepřežije. Máme-li převést na výstižného jmenovatele problém a tedy i výzvu přítomnosti, řekl bych, že spočívá ve dvojím, u nás dosud, zdá se, nezadržitelně postupujícím rozkladu morálky: ve zprivátnění morálky na jedné straně a v její redukci na kalkulaci toho, co má úspěch, co zabezpečí vyšší šanci přežití na straně druhé. Tím se společnost v její veřejné a společenské podstatě stává společností bez morálky anebo jinými slovy společností, v níž je lhostejné to, co vlastně člověku dává jeho důstojnost a konstituuje ho jako člověka. Prvním a nejnaléhavějším imperativem se mi proto jeví, aby byl ve své nedotknutelnosti a hodnotě znovu uznán mravní řád. Člověka odlišuje to, že za svou mez nepovažuje toliko fyzické "nejsem schopen", ale ve svobodě respektuje morální "nesmím" jako stejně závaznou a reálnou hranici. Je svobodný a je člověk, nepodřizuje-li se jen zákonu nutnosti, ale uznává zákon svobody za sféru, která ho ovlivňuje: pak se naopak může pokoušet rozlomit anebo odsunout hranice fyzické nutnosti, aniž by ohrožoval sebe i stvořený svět. Vnitřní hodnota nějaké společnosti se měří tím, jaké hodnoty považuje za hodny ochrany. Pro naši společnost charakteristická je často již patologicky působící starost o fyzickou integritu. Zajisté přitom může být ve hře něco správného, avšak panický strach a pokřivení perspektiv, které při tom lze pozorovat, svědčí přece o onom þradikalizovaném mýtickém strachu\, jaký Horkheimer diagnostikoval coby příznak osvícenství vyspívajícího v pozitivismus. Proti této patologické starostlivosti o naši fyzickou integritu stojí dalekosáhlý nedostatek citu pro morální integritu člověka, jež se zdá být bezcenná, ba je spozitivističtěnými osvícenci dokonce posmívána jako pokrytectví či nesmysl. To však je v podstatě negace člověka jako člověka, negace svobody a lidské důstojnosti. S tím natrvalo nepřežijeme, natožpak že bychom mohli účinně pomoct jiným. Existují přirozeně průhledné důvody pro ústup morálky do soukromí: obava před znásilňováním svědomí, před státním poručníkováním, před světonázorovou netolerancí. Ale tyto obavy jsou pro zákonodárce jen proto podstatnými vodítky, poněvadž se i v nich nalézá jedna pozitivní mravní hodnota: uznání svědomí a jeho vlastních práv, uznání mezí státní moci nad jedincem atd. Potud se v nich kus morálky stává veřejným pořádkem a mravně-náboženská zdrženlivost státu je již prolomena. Proč však máme přiznat veřejnou závaznost jen těmto omezením? Jsou důležitá, nejsou ale vším, co společnost potřebuje k přežití. Při vší křesťanské sebekritičnosti, která se od časů osvícenství stává stále palčivější a radikálnější, bychom se měli znovu navrátit k vědomí velké morální tradice křesťanství, troufnout si takříkajíc uznat za svoji životodárnou duchovní identitu, ono předdogmatické či metadogmatické jádro svých morálních konstant - jak se to předpokládá ještě v západoněmecké ústavě z roku 1949. Nenalezneme-li znovu kus své křesťanské identity, neobstojíme vůči výzvě této hodiny.

Církev

Co však v této souvislosti má dělat církev či církve? Odpověděl bych: měly by nejdříve být sebou samými. Nesmějí se nechat degradovat v pouhý prostředek moralizování společnosti, jak by si to přál liberální stát, ještě méně se mohou ospravedlnit užitečností svých sociálních činností. Čím více církev přímo usiluje o to, co by jí mělo takříkajíc být "přidáno navíc", tím více bude selhávat i v tom. Příznačný je zde fakt, že v dnešní církvi vysychají sociální povolání, povolání ke službě starým, nemocným, dětem atd. tím více, čím více se ona sama chápe především jako institut sociálního pokroku - ačkoliv v dobách, kdy byl pohled ještě podstatně zaměřen k Bohu, existovala pravá konjunktura takových povolání. Ježíšovo slovo þhledejte nejprve Boží království a jeho spravedlnost, všechno ostatní vám bude k tomu přidáno (Mt 6,33), se zde potvrzuje takříkajíc čistě empiricky. Horkheimer a Adorno s jasnozřivostí stojících vně pranýřovali pokus teologů projít kolem jádra víry po špičkách, udělat nezávadnými Trojici, onen svět stejně jako vyprávění bible tím, že ustoupí do oblasti symbolů. Když teologové - jak říkají - dávají dogma do závorek, je platnost jejich řeči nicotná: klanějí se oné "hrůze před pravdou", v níž koření duchovní zploštění přítomnosti. Ne, takto církev zachránit nelze. Musí se sama nejprve rozhodnout dělat to, co je jí vlastní. Dostát úloze, ve které je založena její identita: seznamovat s Bohem a hlásat jeho království. Právě tak a jen tak vzniká duchovní prostor, v kterém morálka získává zpět svoji existenci, daleko mimo okruh věřících. Svoji odpovědnost za společnost, mimo to, ovšem musí církev mnoha způsoby přijímat, ne naposledy proto, aby se pokusila být srozumitelnější: aby učinila božské a z něho plynoucí morální evidentnějším. Musí přesvědčovat, protože pouze utváří{li přesvědčení, otevírá prostor pro to, co jí bylo svěřeno a co může být zpřístupněno jen po cestě svobody, to znamená rozumem, vůlí a city. Církev musí být ochotná trpět, ne mocí ale duchem, ne silou institucí ale svědectvím: láskou, životem, utrpením připravovat prostor božskému a tak pomáhat společnosti nalézt její morální identitu. Goethe jednou označil za velké téma světových dějin boj mezi vírou a nevěrou. I sáhl tak zpět k dějinné filozofii Augustinově, který to ovšem vyjadřoval jinak. Augustin v historii světa vidí boj dvojí lásky, sebelásky až ke zneuznání Boha a lásky k Bohu až ke zneuznání sebe sama. Dnes bychom snad mohli totéž formulovat ještě jednou jinak: historie je poznamenána konfrontací lásky a neschopností milovat, onoho zpustnutí duší, které vzniká, jakmile je člověk schopen za hodnoty a skutečnosti vůbec uznat již jen hodnoty kvantifikovatelné. Schopnost lásky, to znamená schopnost trpělivě čekat na nemanipulovatelné a schopnost nechat se jím obdarovat, je zardoušena rychlými ukojeními, při kterých nejsem na nikoho odkázán, ale současně nikdy nemusím vystoupit sám ze sebe a proto také se nikdy nestanu sám sebou.Toto zhroucení schopnosti milovat plodí smrtelnou nudu. Ta je pro člověka jedem. Kdyby se prosadila, byl by člověk a s ním i svět zničen. V tomto dramatu bychom neměli váhat postavit se všemoci kvantitativního a bojovat na straně lásky. To je rozhodnutí, které od nás tato chvíle vyžaduje.

Z autorovy knihy WENDEZEIT FÜR EUROPA? vydané 1991 ve Freiburgu nakladatelstvím Johannes Verlag Einsiedeln (str. 123-127, kráceno o poznámkový aparát) přeložil J.S.

The New York Times International 8.12.1991

Složité postavení těch, kteří sloužili v podzemí v období komunismu.

Rychnov, Československo

Během uplynulých 40 let totality podzemní římskokatolická církev tiše sloužila vedle přísně střežené oficiální katolické církve. Biskupové podzemní církve tajně vysvětili několik stovek kněží, kteří chodili do svých zaměstnání a večer nebo o víkendech se zúčastnili modlitebních setkání nebo vedli duchovní cvičení. Avšak místo toho, aby v postkomunistické době byli oceněni jako hrdinové, příliš se s nimi v oficiální službě nepočítá. Církevní představení na ně pohlížejí s rozpaky jako na ty, kteří jsou na obtíž. Katoličtí představitelé říkají, že mají pochybnosti o platnosti jejich vysvěcení. Představitelé katolické církve v českých zemích, větší ze dvou částí státu, říkají, že bylo přijato celkem do oficiálních řad asi 65 kněží z podzemní církve. Dvě skupiny podzemí Mezi těchto 65 kněží patří asi 50 těch, kteří patřili do podzemní organizace, jejichž program byl v souladu s vatikánskými ustanoveními. Ale ti ostatní - asi 100-600 - byli vysvěceni "podzemními" biskupy z odděleného, většího hnutí, které nebylo pod kontrolou Vatikánu. Většina z nich se bojí zavržení církví nebo zkompromitování, proto nechtějí být zveřejněni. Fridolín Zahradník je "biskup" z antivatikánského křídla podzemní církve. V této církvi je uznáván jako biskup a je jedním z těch 25 případů, které očekávají vyjádření z Říma. "Kněží v podzemí byli po mnoho let pronásledováni," řekl v jednom interviu ve svém skromně zařízeném domě ve městě vzdáleném 150 km východně od Prahy. "Jestliže nebudou Římem uznáni," pokračoval, "budou opět ve stejné situaci." Dokonce již před r. 1948, kdy se komunisté chopili moci, katoličtí duchovní, kteří se báli nejhoršího, začali připravovat církevní skupinky pro skrytou práci. Později bylo mnoho kněží, biskupů, mnichů i řádových sester uvězněno. Počet praktikujících kněží klesl na 2/3. Nejdůležitější postava v autonomní podzemní církvi byl F. M. Davídek, který byl vysvěcen na kněze běžným způsobem v roce 1945. Tajně byl vysvěcen na biskupa, opět s oficiálním souhlasem v roce 1967. Ale ve stejné době začal žít s ženou, kterou uznával jako svou ženu po několik let, až do své smrti. Rozhovory s několika katolickými oficiálními kněžími prozrazují, že zatímco zpočátku měl biskup Davídek oprávnění z Vatikánu učit nové kněze, Řím postupně začal být znepokojován rozporem "osobní církve", která se vymykala jeho kontrole. V roce 1978 se František kardinál Tomášek, později arcibiskup pražský, vrátil od papeže Jana Pavla II. s poselstvím z Vatikánu. Oficiální církev ve Vatikánu žádala otce Davídka, aby ukončil svou činnost biskupa. Ale podzemí neuposlechlo. Katolická oficiální církev tvrdí, že otec Davídek a ostatní, neoficiální "biskupové", jednají ze své vlastní iniciativy, světí příliš mnoho kněží, kteří jsou málo připraveni. Někteří jsou ženatí, navzdory církevnímu celibátu. P. Miloslav Fiala, mluvčí biskupské konference, potvrdil zprávy, že byly dokonce vysvěceny i ženy v autonomní nevatikánské větvi, všechny v Brně. Otec Fiala řekl, že všechny kněžskou činnost již ukončily. Arcibiskup M. Vlk, který byl jmenován minulý rok arcibiskupem pražským, řekl: "Mnoho lidí udělalo velký kus práce v podzemí." Ale nám v interviu dodal: "Kněží, kteří nebyli právoplatně vysvěceni, nejsou kněžími. To je jasné."

Mnozí zůstávají činní

Veřejná církev tvrdí, že mnozí z nevatikánského křídla zůstali aktivními bez oprávnění. Často vedou duchovní život v malých komunitách (společenstvích). Bratr Zahradník (toto oslovení má nejraději), byl již ženatý, když byl tajně vysvěcen v roce 1968. Protože byl během totality považován za politicky nespolehlivého, mohl pracovat pouze manuálně. V roce 1980 byl na 6 let uvězněn za práci v podzemní církvi. Dnes vyznává věrnost papeži, ale vzdoruje české církevní hierarchii. Očekává rozhodnutí Vatikánu o své budoucnosti. Bratr Zahradník pracuje nyní v místním zastupitelství Rychnova jako ředitel sociálních služeb. Místní biskup toleruje jeho práci mezi cikány a povoluje mu, aby příležitostně sloužil mše v případě, že místní faráři nemohou. Ale žádnou vlastní farnost nemá. Když jsem se bratra Zahradníka zeptal na jeho názor na arcibiskupa Vlka a jeho vztah k podzemní církvi, odpověděl: "Já jsem biskup pracující, on je biskup na ukazování. Můj kříž je ze dřeva, jeho kříž je ze zlata." Bratr Zahradník dále říká, že chce být součástí oficiální katolické církve, ale dodává, že on i jeho kolegové budou ve své pastorální práci pokračovat, ať s povolením, nebo bez něho. "Církev nám nemůže bránit sloužit tam, kde je třeba," řekl. Církevní autority sepsaly jednotlivé případy těch, asi 25 kněží z nevatikánského směru, kteří chtějí být zveřejněni. Tento seznam byl poslán do Říma, kde vatikánská Kongregace pro nauku víry pod vedením J. K. Ratzingera bude každý případ jednotlivě posuzovat. Pro vysvěcené ženy však v církvi místo není.

přeložila H.R.

K ČLÁNKU "ČESKÁ HIERARCHIE BRÁNÍ NĚKTERÝM KNĚŽÍM VE VÝKONU JEJICH POVOLÁNÍ"

V zahraničí publikovaný článek se snaží rozluštit, proč někteří kněží nejsou po 2 letech svobody dosud využiti ve farní pastoraci českých zemí. Snaží se sice o objektivní pohled, ale vedle pochopitelně stručných a tím i zjednodušených postřehů tu najdeme i tvrzení zcela nepřijatelná, anebo zavádějící. Protože službu jednotě církve chápeme za jeden z cílů vydávání Getseman, požádali jsme o vyjádření k článku zdroj "obvykle lépe informovaný" a jeho stanovisko předkládáme spolu s překladem originálu BB. Nejprve nutno upozornit, že článek BB sice vychází z autentického rozhovoru redaktora s F. Zahradníkem, patrně však nebyl v písemné versi autorizován. (FZ by patrně opravil mylný údaj o svém uvěznění - ve skutečnosti od konce srpna 1983 do začátku listopadu l988 - a pravděpodobně by korigoval i skandální tvrzení o údajném konkubinátu F. Davídka, protože jej dobře znal osobně.) 

1. "Složité postavení. . ."

Jde patrně o nedorozumění, resp. nešťastnou interpretaci faktu v podstatě správně konstatovaného. Rozpaky zde skutečně jsou, ale protože dosud chybělo oficiální stanovisko, reagovali různí ordináři různě - od tichého souhlasu až po veřejné zostouzení podzemních kněží. Složité postavení ovšem vůbec netkví v "chybějícím ocenění hrdinství". Kdo z ES by se takového ocenění dožadoval, dokázal by jen, že sám nepochopil roli, do které byl kdysi ordinován. Ordinaci přijímali v ES proto, aby skrytě sloužili. Neznám jediný případ, že by svěcenci někdo sliboval romantiku hrdinů. Důraz se kladl právě na skrytost služby, naděje na veřejnou službu vůbec nepřicházela v úvahu. (Proto také lze podzemní církvi ukřivdit různě, ne však tím, že její kněží nemohou veřejně působit v kostelích.) Jen hodně ješitný naivka by byl ochoten pracovat ve stálém ohrožení existenčním (v případě biskupů navíc v ohrožení života) jen proto, aby byl uznán hrdinou. Leckdo z nás byl státem souzen, rehabilitován, znovu odsouzen a znovu rehabilitován. O titulech hrdinů, zločinců, o poctách i trestech víme své. Skutečnost byla a je zcela střízlivá: Byli jsme povoláni a řekli fiat s vědomím, že jsme a zůstaneme "služebníci neužiteční, udělali jsme jen svou povinnost" (L 17,10). Problém netkví ani v ocenění hrdinství, ani v uzavřených farách. Tkví právě v tom, co popisuje Marek (Mk 9, 28-40): Horlivý apoštol Jan se pohoršuje nad těmi, kdo "v Ježíšově jménu vyháněli démony přesto, že s námi nechodili". Pro některé z veřejně uznávaných katolických osobností od laiků přes kněze až po dnešní biskupy patřilo kdysi k svatosvatým povinnostem práci ES mezi věřícími znemožnit. Neptali se po ovoci, soudili strom ES rovnou zcela kategorickými prohlášeními typu: "XY NEMŮŽE být knězem, proto je podvodník, provokatér, nebo blázen." Nebo: "Žádná řeckokatolická církev neexistuje". . . Snadno dnes každý z nás chápe, že přiznat chybu (anebo i jen nevědomost) je pro takové lidi obtížné, tím obtížnější, čím neomylnější se sami cítí. A zašel-li někdo ve svém tehdejším horlení ještě dál a v zájmu své osobní kariéry se spojil v boji proti podzemí i s StB, může se jí dnes vzdát? Může nebojovat až do hořkých konců? Právě proto, že zdaleka ne všichni ordináři jednali takto, panují rozpaky. Sám znám několik takových, kteří by kněze ES přijali s otevřenou náručí. ES nepotřebuje ani diplomy hrdinů, ani satisfakci (tu potřebují vydat naopak oni provinilci, mají-li uzdravit svá frustrovaná srdce). ES potřebuje, aby její kompetentní autorita mohla pracovat s ostatními biskupy konference ve svorné jednotě cíle, i když cesty k tomu cíli budou odlišné. Zajisté mohou i kněží ES vypomoci kněžím diecézním, budou-li jejich představení zajedno v tom, že je to žádoucí. Nicméně ES měla a má jiný úkol.

2. "Dvě skupiny podzemí"

Netřeba upozornit, ža popis situace v článku BB je přespříliš zjednodušen. V podzemí pracovalo mnoho skupin (zejména řeholních) zcela či téměř nezávisle na ES. Tu a tam si skupiny vypomohly, ale vyvíjely se odlišně a z hlediska jurisdikčního zcela nezávisle. I v samotném rámci ES, původně centralizované, se po desetiletí vnucené izolace skupin vyvinuly různé větve, lišící se pastoračním zaměřením a dnes i spiritualitou. Podstatný omyl vidím jinde: církevně právní situaci ES nelze popsat schématem, které používá článek BB. Především není pravdou, že by se ES postupně vymaňovala z vazeb na Vatikán. Rozumí-li se "Vatikánem" papežská kurie, pak nutno konstatovat, že ES nebyla v dobách nesvobody nikdy podřízena žádné z římských kongregací, ale přímo papeži. Těžko pak mluvit o vymykání a neposlušnosti tam, kde církevně právní vztah neexistoval. Je pochopitelné, že zmíněné obavy vzniknout mohly - a nejen v kongregacích, ale i u tuzemských ordinářů. Nicméně šlo o nedorozumění. Nechci tím naznačit jakousi hru slov: charakteristika vztahů dle článku by se nespravila tím, že pojem "Vatikán" by BB nahradil pojmem "papež". S papežem totiž styk ES udržovala, i když jen nepřímo, tj. prostřednictvím biskupů ve "spřátelené" cizině: návštěva tajného biskupa ve Varšavě či v Berlíně nebyla natolik riskantní jako návštěva v Římě. Pak ovšem patří vrhnout jiné světlo i na údajný pokus "davídkovců" nedbat žádosti kurie, aby "zastavili činnost". Církevní právo říká podrobně, kdo a za jakých okolností může vysvěceného zbavit práva takové svěcení prakticky využívat. Obviní-li pak biskup jiného biskupa, že "jedná z vlastní iniciativy", je to tragikomické. Politováníhodné ovšem je, je-li obviněn F. Davídek z konkubinátu. Nemohu v tomto případě poskytnout bezprostřední svědectví, ale několik osobních přátel FD mi potvrdilo, že domácnost FD vedla po celou dobu neteř FD. Interpretovat to jako "soužití se ženou" je pozoruhodně zlomyslné. Podobně zlomyslné ovšem je tvrzení, že "někteří kněží jsou ženatí navzdory církevnímu zákonu o celibátu". Neženili se navzdory zákonu, jsou ženatí zcela řádně. A nebyli svěceni navzdory zákonu, ale v souhlase s právem církve katolické. Ať tuto pomluvu vnukl reportérovi kdokoli, kéž mu je Pán milostiv: bude se za tato "marná" ( a navíc zlo-myslná) slova odpovídat na soudě božím, protože pokořit se dnes a uznat svůj omyl podobně veřejně je mu příliš těžké. Nebudu dokazovat, zda mají či nemají pravdu ti zástupci oficiální církve, kteří prý soudí, že příprava kněží ES je nedostatečná: Jisté je, že o přípravě nevědí nic víc, než náhodně získané úlomky. Jistě není problém nalézt mezi svěcenci takové, jejichž vědomosti jsou povážlivě chatrné. To však platí nejen o ES, ale i o kněžstvu diecézním. Dělat z toho obecné závěry o kvalitě přípravy jako takové je prostě nezodpovědné. Je ostatně dostatečně známo, jak hodnotil úroveň teologické vědy v litoměřickém semináři např. mezinárodně uznávaný teolog Zvěřina. Nemíním jeho posudek obracet proti litoměřickým absolventům, vždyť nemohu vědět, kteří z nich si teologická studia doplnili dodatečně a kteří naopak zapomněli i to, z čeho kdysi byli zkoušeni. Chci jen připomenout, že podobné generální posudky kněžstva jsou objektivně bezcenné a morálně neodpovědné. Strom se pozná podle ovoce. Aspoň mezi křesťany by mělo mít toto logion uznávanou váhu.

3. "Mnozí zůstávají činní"

Především nevím nic o žádném "neschváleném křídle", protože v určitých dohodnutých hranicích byla činnost ES schválena od začátku, a pokud své pravomoci nepřekročila, nemůže být řeči o "činnosti bez oprávnění". Problém může vzniknout až tehdy, kdy se původní poslání ES opustí a jednotlivec hledá uplatnění v oboru, podléhajícím jurisdikci jiného ordináře než vlastního. K tomu ovšem potřebuje nutně souhlas jak svého, tak dalšího ordináře. Konkrétně to může nastat tehdy, chce-li vykonávat veřejné bohoslužby ve veřejných kostelích, anebo dokonce práva faráře. Takový konflikt je ovšem zcela zbytečný: Je zřejmé, že nejen z důvodů církevně právních, ale z důvodů obecně teologických je takový pokus pošetilostí. Kněz může sloužit veřejně svátostmi jedině jménem kompetentního biskupa, který za veškerou bohoslužbu na svěřeném území (nebo jinak, např. v personálně vymezené oblasti) odpovídá. Bylo by absurdní jednat proti této zásadě, nejde tu zdaleka jen o kázeň v církvi. Proto nechápu, jak vlastně lze "vzdorovat české hierarchii". Lze vzdorovat smyslu svátostného života církve, lze vzdorovat platnému právu, lze vzdorovat svému údělu člověka nedoceněného atd. Ale hierarchii jurisdikčně nevlastní? A jaký smysl má služba vyvzdorovaná, tedy svévolná? "Hospodinu se svévole hnusí". . . Zdá se mi proto, že zvolená formulace situaci zbytečně dramatizuje: Při dobré vůli kompetentních autorit na obou stranách k žádné kolizi nedojde ani tehdy, kdy se jurisdikce obou budou respektovat sensu stricto. Církevní právo má přece vedle funkce represivní i funkci ochrannou. V závěru musím znovu připomenout: Nejen celá církev, ale i samotná ES je skutečnost pluralitní. Nelze proto soudit na celek podle výpovědí jednotlivců, byť výpovědí korektních. Skutečné sjednocení všech proudů v ES i sjednocení s pastoračními záměry církve veřejné je teprve před námi. A nemělo by se zapomínat, že žádný člověk není zcela beze zbytku objektivně informován. Navíc nutno ve vší pokoře počítat i s tím, že jak na straně církve veřejné, tak ES hovoří lidé, kteří žili desítky let pod tlakem, frustrováni křivdami, bezmocí, pomluvami, selháním přátel i vlastním. Je nad síly takového člověka, aby nevědomky či vědomě některé skutečnosti nefiltroval svými prožitky, někdy i komplexy. Proto je třeba zacházet se všemi informacemi moudře, nemají-li se nakonec obrátit proti smyslu toho, oč jde - jak doufám - všem. Nelze přece pochybovat, že BB se chtěl dopátrat podstaty "sporu", naznačeného v nadpise. Snažil se poslouchat pozorně a pokud možno všechny strany. S výsledkem těžko může být spokojen, otazníků mu spíš přibylo. Oběma stranám zřejmě chybí pokoj v srdci. Zdá se proto, že celá církev dluží pokání. Nepudí{li k němu svědomí, ani prapodivné ovoce projevů, měla by k němu nabádat aspoň psychohygiena.

-l-

O vyprávění biblických příběhů

V jedné známé dětské písničce se zpívá: Ježíšek má děti rád, všechny k sobě zve. Nikdo není vynechán, jeho je každé. Dětem se tato krátká sloka líbí, obsahuje i slova, která povzbuzují důvěru. Musíme se však ptát: setkávají se děti v naší náboženské, křesťanské výchově s takovouto nadějeplnou zkušeností? Mnozí rodiče zdaleka neodmítají vychovávat své děti křesťansky. Ptáme-li se však, co znamená ono "křesťansky", setkáme se se značnou bezradností. "Hlavní věc je dobrý, pořádný člověk" - o tento cíl usiluje svými pedagogickými snahami nemálo rodičů. Se slovem "křesťanský" se však spojuje celá řada vlastních zkušeností ve škole, kostele i v rodičovském domě. Sem patří příkazy a zákazy, jasně ohraničená nauka, konfese, vymezení. Mnozí se skepticky ptají: to všechno máme svým dětem objasňovat? Nestojíme zde před náboženským labyrintem, v němž se vyznají už jen experti? Chápe-li se uvedení do křesťanské víry takto, mají skeptici a pochybovači pravdu. Poznat Ježíše Děti však nemají být nejdříve seznámeny s naukou, nýbrž mají nejdříve nabýt důvěru k učiteli, a ten se jmenuje Ježíš Kristus. Ne systém, ale osoba stojí v popředí. To je jistě lidštější cesta - a také křesťanštější: následuje pedagogiku tohoto Ježíše Krista samotného. Ježíš neběhal Galileou s nějakým hotovým učebním programem anebo s nějakým spolkovým praporem, pro který by sháněl podpisy a přívržence - on do hry vsázel sám sebe. Stát se křesťanskými znamenalo pro první učedníky, pro Ondřeje a Petra, pro Jana a Leviho, setkat se s tímto synem tesaře z Nazareta. Zažili, že tento muž odstraňuje staré a posvátné příkazy, pociťuje-li je v konkrétním případě jako nelidské. Byli při tom, když se obracel k lidem způsobem, který vyvolával údiv mnohých. Slyšeli, že mluví o Bohu tak jako ještě žádný prorok. Stále znovu lidem, kteří se s Ježíšem setkali, vyvstávala otázka: kdo je tento člověk? A právě tato otázka - kdo je Ježíš? - se musí stát otázkou dětí, aby získaly přístup k této osobě a otevřela se jim tím cesta ke křesťanství, což nám umožňuje živé setkání s Ježíšem. Vždyť na rozdíl od mnoha jiných náboženství se křesťanství neodvolává na nějak zjevenou nauku, nýbrž na konkrétní osobu, vstoupivší do lidských dějin, totiž právě na Ježíše. O něm je řečeno, že s jeho příchodem se nám vyjevila Boží náklonnost k člověku.

Uvést do křesťanského náboženství tedy znamená: seznámit s Ježíšem. Jakou cestou zde máme jít? I zde platí zásada, že se děti učí nejdříve na příkladu rodičů. Zakoušejí - v příznivém případě, že Ježíš pro jejich rodiče něco znamená. Děti slyší o Ježíšovi jako o někom, koho otec a matka respektují, komu důvěřují. To se zdá být smysluplnější a přiměřenější než takové první setkání, do jehož centra je stavěno Děťátko v jesličkách. Pro mnohé rodiče sice jsou Vánoce vynikající příležitostí mluvit o náboženství, ale to může zůstat u všeobecného svátečního pocitu, vyskytne-li se Ježíš jen jako þsladké Jezulátko, v jesličkách Děťátko\. Vhodněji se Vánoce zapojí do náboženské výchovy, slaví-li se tento den jako Ježíšovy narozeniny. V popředí přitom stojí slova, činy, celý život dospělého Ježíše. Současně je zachován důvod svátku ve vzpomínce na Ježíšovo narození. Ježíš smí být zakoušen jako þPán\, na něhož se velcí, rodiče, obracejí s láskou a důvěrou. Zprvu to pro dítě není rozumové chápání, není příliš poučováno o Ježíši, spíše vrůstá do samozřejmosti jednání rodičů s Ježíšem. Velmi malému dítěti - asi do čtyř let - lze sotva vyprávět příběhy o Ježíšovi. Stačí, že získá předběžný, pocitově pozitivní obraz Ježíše, který se snad dá několika slovy opsat takto: Ježíš nás má rád, rád má i mne, pomáhal lidem, řekl, že Bůh je k nám dobrý, udělal lidem radost. O něco staršímu předškolákovi můžeme pak již vyprávět i příběhy o Ježíšovi z Nového zákona. To je druhý krok. Přitom platí: mnoho neznamená vždy dobře. Pokusit se předat dítěti mnoho nebo dokonce všechny novozákonní příběhy o Ježíši znamená dítě přetěžovat. Nemá smysl zacházet s biblickými příběhy jako s vyprávěními na dobrou noc: koupit tlustou knihu a předčítat nebo vyprávět každý večer nový příběh. Spíše jde o to, vybrat několik málo příběhů, které vyjadřují Ježíšovu osobu obzvlášť pregnantně, v nichž je skryt takříkajíc "celý" Ježíš. A tento Ježíš musí pro dítě být pochopitelný, ano uchopitelný. Právě tak ti, se kterými se Ježíš setkává nebo o kterých hovoří. Vhodné jsou proto příběhy, v nichž je řeč o Ježíšových setkáních s lidmi, v nichž je cítit, jak velice setkání s Ježíšem tyto lidi fascinuje a proměňuje. Anděl, ďábel, peklo, nebe i démoni - to vše se v oblasti zkušeností malého dítěte reálně nevyskytuje. U mnoha dětí zavádějí tyto pojmy v nejlepším případě do říše pohádek. S nimi se tak může do pohádkového světa odebrat i osoba Ježíše z Nazareta. Nikdo by se pak neměl divit, jestliže větší děti na konci pohádkového období - obrazně řečeno - odhodí Ježíše i náboženství do bedny s hračkami a odloží na skříň. Aby se tomu předešlo, musejí děti Ježíše poznat nejdříve jako jednoho z nás, jako člověka, který je nám bratrem a přítelem. Zprostředkovat takový Ježíšův obraz se může mnohým zdát neobvyklé či nesnadné, zejména naučili-li se věnovat pozornost především tomu mimořádnému, zázračnému, ano božskému na Ježíšově osobě. Ale - mluvili jsme na začátku o pedagogice Ježíše samotného - nezažili i jeho učedníci nejdříve pravého člověka, o kterém byli přesvědčeni, protože viděli, co dělá pro druhé lidi, jak se k nim obrací? Teprve poté, po mnohém potřásání hlavou, po četných nedorozuměních pocítili, že je cosi obzvláštního na tomto muži z Nazareta. Tuto cestu učedníků můžeme od malička umožnit našim dětem, vyjadřujeme-li se tak, že můžeme později navázat na to, co jsme jim přiblížili jako malým. Zlé pro důvěryhodnost by pouze bylo, kdybychom museli později odvolávat něco, co jsme vyprávěli v rozporu s lepším věděním. Jinak bychom měli být také dost otevření, abychom dětem nezatajili případné změny vlastních názorů. Ježíš je náš přítel Sáhněme jen po takovém příběhu, který se hodí dobře k tomu, aby děti seznámil s Ježíšem jako s přítelem. V Markově evangeliu je čtyřmi stručnými verši předávána epizoda, známá všeobecně pod jménem "Ježíš žehná dětem" (Mk 10, 13-16): "Tu mu přinášeli děti, aby se jich dotkl, ale učedníci jim to zakazovali. Když to Ježíš uviděl, rozhněval se a řekl jim: "Nechte děti přicházet ke mně, nebraňte jim, neboť takovým patří království Boží. Amen, pravím vám, kdo nepřijme Boží království jako dítě, jistě do něho nevejde." Objímal je, vzkládal na ně ruce a žehnal jim." Tento příběh se dětem líbí jistě i pro svou dramatičnost: rodiče přinášejí děti, učedníci je posílají pryč, Ježíš je volá znovu k sobě. Důležitější však je, že se v této příhodě projevuje jeden vskutku základní rys Ježíšův: Ježíš se obrací k malým a bezvýznamným. Pro něho nejsou důležití jen velcí, kteří si o sobě myslí: my hýbáme světem. Děti se na tomto příběhu učí, že i ony jsou pro Ježíše důležité a mohou mu důvěřovat. Dostatečně často přece zažívají, že musejí zůstat v pozadí. Že je Ježíšův příklon k malým a na okraji žijícím pro něho charakteristický, zdůrazňuje evangelium na mnoha místech. Pro Lukáše například jsou tehdy znevažovaní pastýři první, kdo se smějí radovat z Ježíšova narození. A s jeho narozením, jak říkáme, započalo království Boží na tomto světě. Tím přicházíme ke druhému klíčovému pojmu: k zajisté důležité řeči o království Božím v našem textu. Navzdory vší vysoké teologii ji dětem zmiňovat nemusíme. Jistě i děti se setkávají s tím, co teologická výpověď o "Božím království" znamená: pokoj a smíření, lásku a zalíbení, naději a důvěru. Zakoušejí tuto skutečnost, cítí-li se bezpečné, jsou-li šťastné. Ovšemže nebudou umět dát tuto zkušenost do souvislosti s tímto biblickým výrazem. Přirozeně směřuje náboženská výchova k pochopení biblické řeči, v níž se odráží skutečnost víry: avšak o teologické výrazy bychom si příliš brzy starosti dělat neměli. Máme-li to uvést na společného jmenovatele: užívání zbožné hantýrky není totéž co víra a zdrženlivé zacházení s náboženskými výrazy není totéž co nedostatek víry. Ježíš patří k Bohu Poté, co jsme na prvním biblickém příkladu viděli, že Ježíš patří k nám, že je náš přítel, postupme o krok dále a věnujme se příběhu, z něhož lze pocítit, že Ježíš patří k Bohu. Lukáš zaznamenává ve svém evangeliu příběh o celníku Zacheovi, k němuž se Ježíš nechává pozvat (L 19, 1-10): Ježíš vešel do Jericha a procházel jím. Tam byl muž jménem Zacheus, vrchní celník a veliký boháč: toužil uvidět Ježíše, aby poznal, kdo to je, ale poněvadž byl malé postavy, nemohl ho pro zástup spatřit. Běžel proto napřed a vylezl na moruši, aby ho uviděl, neboť tudy měl jít. Když Ježíš přišel k tomu místu, pohlédl vzhůru a řekl: "Zachee, pojď rychle dolů, neboť dnes musím zůstat v tvém domě." On rychle slezl a s radostí jej přijal. Všichni, kdo to viděli, reptali: "On je hostem u hříšného člověka!" Zacheus se zastavil a řekl Pánu: "Polovinu svého jmění, Pane, dávám chudým, a jestliže jsem někoho ošidil, nahradím mu to čtyřnásobně." Ježíš mu řekl: "Dnes přišlo spasení do tohoto domu: vždyť je to také syn Abrahamův. Neboť Syn člověka přišel, aby hledal a spasil, co zahynulo." Vyprávíme-li tento příběh dětem - pokud možno podle obrázkové bible - může předchozí rozhovor o vlastní životní zkušenosti děti mnohem lépe motivovat k naslouchání. Děti mohou srovnat, jak se s nimi jedná, udělají-li něco špatného, a jak jedná Ježíš se Zacheem. Na tomto porovnání různých způsobů jednání lze rozeznat to obzvláštní na Ježíšově osobě. Následující záznam rozhovoru z jedné mateřské školy ukazuje, jak lze s dětmi hovořit o Zacheově příběhu. Paní Kuhlová (vedoucí katolické mateřské školy v Zornheim bei Mainz): Zacheus je jméno, jako třeba Sabina, Melanie, nebo Tomáš jsou jména. Zacheus byl celník. Celníci tenkrát stávali u městských bran. Něco takového už dnes neexistuje, ale kdo chtěl tenkrát do města, to vidíte zde na obrázku, byla tady brána: a u té brány stáli celníci, tak jako Zacheus tady na obrázku. Ti brali peníze od lidí, kteří chtěli do města. Kdo tedy chtěl do města, musel vždy zaplatit peníze. Ale Zacheus, ten bral od lidí vždy hodně, moc peněz. To od něho nebylo hezké, že bral pokaždé od lidí hodně peněz, a proto neměl Zachea nikdo rád. Znáte jistě taky takové lidi, které vůbec nikdo nemá rád, to se často stává: a bohužel se to často stává i v mateřských školkách. Melanie: Třebas moje sestřenice, Sandra, si hraje většinou jenom se mnou a o moji sestru se vůbec nestará. To si myslím, že není pěkné. Pí Kuhlová: To je doopravdy smutné, ale myslím si, že je dobře, že vidíš, jak to není pěkné, a snad taky své sestřenici potom pomůžeš. Ano, teď už víte, kdo byl Zacheus a že ho nikdo neměl rád, protože lidem u brány bral vždycky moc a moc peněz. Jednoho dne přichází Ježíš do města - najděte to tady na obrázcích. Zacheus, ten chce Ježíše taky vidět. Ale tady u cesty je už moc a moc lidí, a všichni jsou to takhle velicí lidé, ale Zacheus je malý, ten Ježíše vůbec nemůže vidět, a tady si myslí, co teď budu dělat, já bych chtěl Ježíše taky tak rád vidět. A tady dostává dobrý nápad. To vidíte tady v knížce. Jaký že to dostal nápad? Sabina (Malenie) Tomáš: On šplhá na strom. Pí Kuhlová: Šplhá na strom. Tam může Ježíše dobře vidět. Tady jde Ježíš okolo a vidí Zachea sedět nahoře na stromě: a Ježíš říká Zacheovi: "Zachee, slez rychle z toho stromu, chtěl bych jít k tobě domů. Chtěl bych k tobě jít na návštěvu a najíst se s tebou." Zacheus rychle šplhá ze stromu a Ježíš s ním jde do jeho domu. Sedají si spolu ke stolu: a Zacheus, ten má radost, že konečně jednou přišel někdo k němu na návštěvu, že bude konečně jednou mít přítele. A lidé, kteří vidí Ježíše u Zachea, ti říkají: "Co to má znamenat? Ten Ježíš jde k Zacheovi? Právě k tomu zlému Zacheovi, který bere každému moc peněz - a k nám, k nám dobrým lidem vůbec nepřijde? Tohle ale na tom Ježíši není k pochopení!" A ti lidé se hněvali a zlobili. Když potom Ježíš a Zacheus spolu jedli, říká Zacheus: "Ježíši, já mám takovou radost, že jsi ke mně přišel, že ses stal mým přítelem. A já jsem si slíbil, že se polepším, že se stanu lepším, dobrým člověkem. A chtěl bych těm lidem, od kterých jsem vzal moc peněz, ty peníze zase vrátit. - Co si myslíte o tom příběhu? Jak se vám líbil? Sabina: Dobře. Pí Kuhlová: Co pak dělal ten Zacheus? Sabina (Melanie): Bral lidem moc a moc peněz. Pí Kuhlová: A bylo to od něho dobré nebo to od něho bylo špatné? Tomáš: Špatné! Melanie: Ne moc dobré! Pí Kuhlová: Ano, a jak se mu proto vedlo? Měl přátele anebo neměl žádné? Tomáš: Žádné přátele. Melanie: Ježíše teď dostal za kamaráda. Pí Kuhlová: Získal za přítele Ježíše. To se ti líbilo, Melanie. A co si myslíš o Ježíšovi, že zašel právě k člověku, kterého neměl jinak nikdo rád? Tomáš: Myslím, že to je určitě dobře. Sabina: Já taky. Pí Kuhlová: A co se vám na tom tak líbí? Tomáš: Že se stal dobrým člověkem, ten Zacheus. Pí Kuhlová: Co myslíš, proč se stal dobrým člověkem? Tomáš: Kvůli Ježíšovi, protože našel přítele. Tento rozhovor o Zacheovi může být dalšími otázkami rozveden a prohlouben: Neměl Ježíš strach jít k tomu lumpovi Zacheovi? Nebojí se řečí a posměchu přihlížejících lidí? Jak to, že se Ježíš vůbec tak zvláštně chová? Jak mohl nabídnout Zacheovi své přátelství, i když se Zacheus ještě nepolepšil? Je-li dítě ještě příliš malé pro takové úvahy, lze zůstat jen u příběhu: otázky lze položit při pozdějším opakování. Do odpovědí na tyto otázky pak patří: v Ježíšovi zakoušíme, kým je pro nás Bůh, jak se k nám chová a s námi setkává, v Ježíšovi je Bůh sám přítomen a činný. Proto je Ježíš schopen zachovat se k Zacheovi tak překvapivě. Příběh o Zacheovi je tedy vhodný, protože je otevřen pro další výpovědi o Ježíšovi, které vedou hlouběji k tajemství jeho osoby a ukazují nám, že Ježíš, náš přítel, náleží k Bohu. Ježíš uzdravuje a pomáhá Zázraky znamenaly a znamenají pro mnohé důkazy pro Ježíšovo božství. Zbožní lidé prezentovali Ježíše vždy rádi jako velkého divotvůrce. Zázraky - říkává se - jsou nejmilejšími dětmi víry, ukazuje se v nich přece, co všechno Ježíš zmůže. Naše otázka zní: jak působí vyprávění o divech na děti? V jednom rozhovoru paní Kuhlová vyprávěla o svých zkušenostech z mateřské školy. Uvedla dva příklady. Jako prvý: mluvili jsme s dětmi o příběhu zázračného rozmnožení chlebů. Reakce velké části dětí vypadala takto: myslely si: "ten Ježíš je ale dobrý kouzelník". Něco podobného jsme už viděly i v televizi. A já si myslím, že jistě není Ježíšovým záměrem platit u dětí za kouzelníka.

Pak druhý, rozhodující rozhovor, který nás také - s ohledem na naši praktickou práci - silně ovlivnil. Paní Kuhlová uvádí: Matka jednoho dítěte z mateřské školky mi vyprávěla zážitek ze svého dětství: Vyprávěli jí totiž v raném dětství zázrak vzkříšení naimského mládence. Krátce nato zemřel její dědeček. Jako dítě si pak myslela: vzkřísil-li Ježíš mládence naimského, který pak mohl žít dál, pak jistě přijde i teď a probudí mého dědečka opět k životu. Ježíš však nepřišel. Dítě tak bylo Ježíšem velice zklamáno. Dnes jako dospělá říká, že potřebovala velice, velice dlouhý čas, aby zpracovala zklamání, které ve vztahu k Ježíšovi cítila. Tím se ozřejmuje, že tyto příběhy, příběhy o zázracích, které se vyprávějí dětem, mohou mít dalekosáhlé důsledky, jež mohou být zpracovány až později v dospělém věku, kdy je člověk schopen samostatné reflexe biblických příběhů. Dospěli jsme v naší školce k názoru, že zázraky mohou velmi dobře zmást děti v jejich názorech. Ne všechny děti ovšem reagují zmatením - mnohé děti příběh jednoduše přijmou, jakmile je však dovyprávěn, opět ho zapomenou. Existují vůbec zázračné příběhy, které lze vyprávět dětem v tomto věku? Paní Kuhlová k tomu říká: ano, vyprávěli jsme našim dětem v mateřské škole například příběh o slepém Bartimeovi a udělali jsme zkušenost, že je zapotřebí vysvětlit závěr tohoto příběhu. Otázku, zda Bartimeus skutečně může znovu vidět, jsme ponechali otevřenou. Důležitější se nám zdálo dětem sdělit a ozřejmit, že Bartimeus udělal s Ježíšem dobrou zkušenost a že se stal Ježíšovým přítelem a že chce jednat jako Ježíš sám s láskou k bližním. Musíme tedy správně nahlédnout, které zázračné příběhy vyprávíme. Mají snad děti Ježíše poznat jako supermana, kouzelníka anebo prince z pohádky? Biblické příběhy mohou být přílišnou "akčností" zbaveny svého vlastního smyslu: právě tak málo jako do pohádky se z bible smí přestylizovat ve sbírku dobrodružných příběhů. V této souvislosti se zdá být vhodný stručný teologický odkaz k chápání zázraků. Zázraky jsou znameními ustavující se Boží vlády. Činí slovo lásky a přízně zakusitelným a hmatatelným. Pro lidi Ježíšovy doby stála v popředí mimořádnost zkušenosti, nikoli mimořádnost samotného dění. Naše dnešní cítění staví toto pořadí právě na hlavu. Víra vlastně nepotřebuje žádné zázraky: spíše se tomu, kdo věří, otevírá smysl zázraků. Chceme-li tedy zůstat u původního a autentického chápání Nového zákona, nutí nás to přímo navázat na dojmy té doby, nikoli na to, co dnes bije do očí jako nevysvětlitelné. "Uzdravovat, napravovat, pomáhat, činit lepším" - to jsou pojmy, které jsou lepší a výstižnější než ono neosobní "konal zázraky". Zázraky jako zkušenosti Boží blízkosti vedou na cestu k Bohu, k následování, tak jako slepého Bartimea, který prohlédne, a jak stojí na konci Markova vyprávění, následuje Ježíše na jeho cestě (Mk 10,52). Spektakulární řeči o divech na přírodě, kříšení mrtvých nebo dokonce vymítání démonů patří pro děti do skřínky s náboženskými jedy, ať již jsou náboženské zkušenosti jimi vyjadřované jakkoli podstatné. Vodítka pro práci s biblí Získali jsme nyní několik vodítek pro práci s biblí. Nač by se tedy mělo při vyprávění příběhů o Ježíšovi dbát?

- Vyprávět vlastními slovy je lepší než předčítat. Pokuste se vést s vaším dítětem rozhovor, nepoužívat pouze předem formulovaný text. Každý zná vlastní dítě a ví, jaké formulace budou pochopeny a jaké ne.

- Vyprávějte v přítomném čase, tedy: "Ježíš uzdravuje Bartimea" namísto "uzdravil ho". Zní to živěji, aktuálněji a ukazuje se tím, že Ježíšovy uzdravující činy lze zakusit i dnes. Biblické vyprávění chce víc než jen informovat o minulosti.

- Právě u vyprávění o zázracích byste měli zdůraznit onu zvláštní událost, nepřikrášlovat, nevyzvedávat vedlejší věci. Podstatné je, že Ježíš posiluje toho, kdo mu důvěřuje. Už evangelisté chtěli vyprávěními o zázracích dodat svým čtenářům odvahu v současných těžkostech.

- Vysvětlujte ty výpovědi, které jsou pro dítě důležité a mají souvislost s jeho světem: teologicky mohou být významné třeba i docela jiné výpovědi.

- Líčení, která dětem působí strach - právě v oblasti Ježíšova utrpení a smrti byste měli vypustit či zjednodušit. Odpověď na otázku smrti Jako příklad pro to ještě jedna možná odpověď na otázku Ježíšovy smrti vhodná pro děti: Ježíš měl mnoho přátel, lidí, kteří mu naslouchali, když vyprávěl o Bohu, svém Otci, lidí, kterým pomohl a dokonce lidí, kteří s ním chodili, aby mohli zůstávat neustále s ním. Ti všichni od něho slyšeli, že Bůh má rád i lidi od jiných odstrkované, opovrhované, opuštěné, a zažili, jak sám Ježíš s těmito lidmi býval, sedal si s nimi za stůl a stával se jejich přítelem. S nemocnými jako Bartimeus, s celníky jako Zacheus; a také s dětmi. Prožívali, jak Ježíš těmto lidem pomáhal a přinášel radost od Boha, a radovali se z toho. Byli však i lidé, kteří se nad Ježíšem pohoršovali, kteří byli jeho nepřáteli. Mnozí totiž nemohli pochopit, jak může Ježíš dělat něco takového: bývat s lidmi, které druzí neviděli rádi, kteří byli v nenávisti anebo kterých se druzí báli. Lidmi, o nichž se myslelo, že je ani Bůh nemá rád, že jsou zlí. Anebo jako děti: jsou malé a nedůležité - jenom vyrušují. Ale tak to není, poněvadž Bůh přece chtěl, aby Ježíš prokazoval svou lásku všem lidem. Ježíšovi nepřátelé ho proto neměli rádi: měl by se raději starat o ty dobré, ti si to zasluhují, tak si to mysleli. Když je někdo nemocný nebo v nouzi, vede se mu tak proto, že je zlý. Ježíš si to ale nemyslel. Proto se vůdcové židovského národa velice hněvali. Když Ježíš přišel na velikonoční svátky do Jeruzaléma, zajali ho Římané. Ti tenkrát obsadili a ovládali židovskou zemi. Byli vždy nedůvěřiví, když měl někdo kolem sebe mnoho lidí, přátele, učedníky, lidi, kteří šli s ním. Mysleli si pak: snad to bude nějaké povstání a my už nebudeme v této zemi pány. Když byl Ježíš zajat, byli mnozí, kdo o něm lhali a říkali o něm špatné věci. A nikdo, kdo by měl odvahu a řekl o něm něco dobrého. I jeho učedníci měli strach. A tak byl Ježíš postaven před soud a odsouzen: k smrti. Jeho trest byl tenkrát obvyklý: smrt na dřevěném kříži. - Ještě jednou: nevyprávějte nic, o čem víte, že byste to jednou museli odvolat.

- Nevzbuzujte dojem, jako by k tématu Ježíš existovaly úplně vyčerpávající výpovědi, jako by pár teologickými výrazy bylo možné uchopit tajemství jeho osoby. Děti mohou pocítit, že i pro rodiče zůstávají otevřené otázky, to udržuje jejich zájem bdělý. V posledních letech se k mnoha jednotlivým biblickým příběhům objevily obrázkové knížky a seriály. Vyprávět a naslouchat příběhům na základě takových ilustrací je pro děti a rodiče přijemnější, dělá víc radosti a méně se toho opomene. Samozřejmě se musí mezi nabízenými obrázkovými knížkami a dětskými biblemi vybírat. A konečně se ukázalo, že děti naleznou lepší přístup k těm příběhům, které mohou samy dále ztvárnit - tedy malovat, modelovat nebo nalepit koláž, případně i převyprávět nebo, když se k tomu třeba ve školce naskytne příležitost, také si zahrát. Sblížit se s příběhy o Ježíšovi má pomoci sblížit se s Ježíšem - to je cíl. Při všem, co děláme, se naše snahy o náboženskou výchovu dětí nesmějí zvrhnout v cosi namáhavého. Evangelium je oblažující a osvobozující zpráva. Děti se mají na Ježíše těšit. To mají odkoukat na nás a od nás. Podaří-li se to, udrží se v dětech živá otázka: Kdo to vlastně je, ten Ježíš?

přeložil J.S.

I nejeden vědecký ateista myslil, že stačí o Bohu před dětmi nemluvit, nejvýš tu a tam říct pár slov o tmářských kněžourech. Když se pak jeho syn začal zajímat o studium semináře, bylo už pozdě ho přesvědčovat. O to těžší se zdá být výchova nevěrce v rodině, která pravidelně navštěvuje kostel. Proto jsme se rozhodli otázku ateistické výchovy ještě jednou promyslet a dát vám následující stručný a spolehlivý návod.

1. Do výchovy rozhodně nepatří city. Ještě by se z dítěte stal změkčilec.

2. Nesmíte v dítěti vzbudit dojem, že máte Boha či Ježíše rádi anebo že jim důvěřujete. Lépe je, aby před Bohem mělo patřičný respekt. Také humor se s náboženstvím neslučuje.

3. Nepokoušejte se s dětmi modlit vlastními slovy. Andělíčku můj strážníčku či Zdrávas královno je vyzkoušené a mnohem spolehlivější.

4. Kupujte dětem hodně obrázkových biblí: ať si kromě pohádek a komiksů občas listují v nich. Alespoň poznají víc zajímavých příběhů.

5. Kdyby však děti chtěly některý biblický příběh vysvětlit, doporučte jim, aby počkaly, až budou větší. Nemohou-li něco pochopit samy, bude to pro ně zřejmě příliš složité.

6. Podle nejvýznamnějších svátků církevního roku je dobré dětem o Ježíšovi mluvit především jako o nebeském Děťátku a Ukřižovaném. Tím se jim jeho osobnost neobyčejně přiblíží. Kromě toho je třeba ještě zdůrazňovat jeho zázraky. Nelze totiž dopustit, aby Ježíš prohrál v konkurenci s Tarzanem či Batmanem.

7. Vyberte si pokud možno kostel, kam chodí hodně starých lidí a žádné děti. Ať vaše dítě vidí, jak se má v kostele správně chovat. 8. Je nutné důsledně kontrolovat, zda se dítě denně modlí a zda chodí každý měsíc ke zpovědi. U dospívajících je takový dozor zcela nezbytný. Má-li dítě na něco jiný názor než vy, je zbytečné s ním vážně diskutovat. Řekněte mu prostě, že je hloupé a že se mýlí. Kdyby trvalo na svém, snižte mu kapesné nebo ho jinak potrestejte. Však ono jednou pochopí.

10. Musíte dítěti dokázat, že náboženství je plně slučitelné s moderním životním stylem. Proto by se váš život neměl kromě návštěv kostela ničím odlišovat od života vašich nevěřících sousedů. Zejména se nepřátelte s jinými křesťanskými rodinami - mohli by to být fanatici anebo bludaři. A kdybyste se již s nimi z nějakých důvodů stýkat museli, varujte se rozhodně duchovních rozhovorů, zpěvu křesťanských písní a společných modliteb.

Honza

Budete-li se těmito radami poctivě řídit, je pravděpodobné, že vaše dítě náboženství navždy odloží spolu s knížkami pohádek a pokojíčkem pro panenky. Přejeme vám hodně výchovných úspěchů.

(Getsemany č. 13, s. 11)

Márne v pôvodnom článku "Chybí nám začlenění do farnosti? (G č. 12, s. 2-5) hľadám látku či iný dôvod na takú búrlivú reakciu akú článok v recenzentke - a asi nie je jediná - vyvolal. Úporne hľadám čo i len smerovky na explicitné obviňovanie typu "duchovního vyžírkovství". V pôvodnom článku sa to nájsť nedá. Čítajúc však inými okuliarmi sa tam dá nájsť všetko. Skôr by sa teda recenzii hodil názov "Na okraj autora článku o farnostech", pretože je to boj s autorovými názormi v článku frapantne nevyslovenými, ktoré zazneli - domnievam sa - vo voľných či viazaných debatách na tému farnosť - obec - povolanie. Čo je však z recenzie očividné, je skutočnosť, že článok našiel v nás živý problém, ktorý je zatiaľ v mnohých prípadoch nezodpovedaný, ba v mnohých aj neriešený. O recenzentke posledná spomínaná skutočnosť neplatí, svojimi pripomienkami dáva totiž najavo, že sa riešením vážne zaoberá. "Osud" mi doprial byť v lete 1989 pri prednáške spomínaného autora na tému "Kde som povolaný?". Vtedy ešte pri utesnených oknách sa takéto slová zdali byť možno pre celok viac nadbytočné ako aktuálne. O tri mesiace neskôr sa ukázalo, že boli priam prorocké. Odvtedy hľadá obec i jej jednotlivci intenzívnejšie svoju identitu. Podľa odpovedí i vyjadrovaných postojov na otázku osobného povolania a začlenenia možno jednotlivé názory rozdeliť do troch kategórií.

1. Najmenej problematická skupina - navonok - a možno i najmenšia čo do počtu sa rozhodla kladne. Nie je bez pochybností, ale prekonáva ich v pokore a dôvere s kladným výsledkom.

2. Otvorene nesúhlasný názor. Môže znamenať, že: a/ cieľ je veľmi blízko b/ v boxerských debatách demonštrovaný názor sa v tichu a osobných úvahách koriguje, sú uznané aj "protivné" argumenty, osobnosť nimi zreje k rozhodnutiu, ktoré nemôže odkladať, pretože ju - našťastie - protikladné názory iritujú.

3. Mlčiaca, resp. nevýrazne sa vyjadrujúca skupina, ambivalentne fandiaca obom predošlým z rôznych dôvodov: a/ nemajú názor - sú nesení prúdom, otázka povolania sa im nezdá byť dôležitá, príp. sa im javí, že "nemajú tento problém" v dôsledku iných, subjektívne dôležitých vecí b/ nerozhodní: rozhodnutie odďaľujú, pretože v obci vidia - občas - viac výhod ako kdekoľvek inde. c/ nechcú svoj názor otvorene vyjadriť, hoci ho majú, pretože by to pre nich znamenalo stratu domnelých pozícií, stratu domnelej autority, domovského práva v obci a v neposlednom rade i stratu priateľov. Menej si už uvedomujú, že týchto priateľov sa sami dávnejšie vzdali tým, že im vnútorne mnoho skutočností vyčítajú. Keďže svoje argumenty nevyslovia nahlas, budujú tým v sebe voči bývalým priateľom bariéry, ktoré ich samých - nositeľov bariér - trápia, otravujú a deštruujú. Povinne predpísaný čas venujú obci, potom sa radi venujú službe mimo, ktorá ich baví. Racionálne v obci sú, citom sú však inde: Kde je ich srdce? Pýtajú sa sami seba, kde je ich poklad?

-kl-