Societa, UC - umlčená církev, ES - ecclesia silentii nebo taky experiment a ještě jinak jsme tomu říkali. Ta jména nejsou ani tak důležitá. "Tenkrát" jsme je ani raději nevyslovovali - bývalo by to mohlo stát mnoho. . . Dnes se zdá, že budeme více jak dva roky po revoluci nejen "odtajněni", ale i "uznáni". Je to důvod k radování, anebo budeme vlastně vyzváni, abychom vydali počet z uplynulých let. Obávám se, že jde o to druhé. I o "nás" ostatně platí Gamalielova rada - buď je to od Boha, anebo ne. . . Věřil jsem, že ano - že je to výzva do mého života, a proto jsem tento způsob přijal. Poznal jsem, že malé společenství křesťanů je základem autentického života z víry. Taky jsem poznal, že společenství je spíš cílem (či snad ideálem) než daností. Cestou k němu je po mém soudu věrnost. Věrnost přes to, že právě v malé skupině jsem mohl poznávat, co jsem a co jsou ti druzí. Tím, že jsme samým poděšením neutekli, směli jsme s pomocí Pána, jehož pomocnou ruku jsme mohli zakoušet, spoluvytvářet cestu, jakýsi předpoklad tvorby společenství. Pro méně zasvěceného zdůrazňuji, že"zděšení" tu není nadsázkou. Snad jen občas mělo trochu jiné jméno: poznání všeho špatného na sobě samém i na druhých - při společném vlastnění, společné práci, riziku, přenosu informací (ne vždy věrném. . .), extrémním chováním ve společenství či v rodině aj. Bylo nám dáno dost dobře se poznat a přitom vydržet pohromadě. Je to poznatek velké hodnoty. Je to praktické ohmatání si, že církev opravdu není coetus sanctorum - zástup svatých. A pak by mohlo následovat, jak jsme prožívali resp. slavili svátosti, studium, skutečné dějiny společenství, léta umírání Inky - dnes naší přímluvkyně na druhém břehu. . . Ať ostatně každý dodá ze svého. Jsem dalek toho mluvit jako "vzpomínající bojovník od Dukly". Myslím, že je naopak třeba mluvit kriticky, resp. pravdivě. Až dosud jsme se bránili nejrůznějším nařčením, nepravdám, nepřesným informacím anebo i vlastním nejistotám. Předně bych se sám měl přihlásit k tomu, že i ve mně bylo dost trpkosti či naježenosti na různé strany. Mrzelo mě to, protože jsem věděl, že k projevům Ducha toto právě nepatří. Dnes se tedy zdá, že přehrady povolují a my budeme moci v církvi "předstoupit". Říkat, co se nám nelíbí, kdo se dopouští pomluv, co nechceme - to se neslušelo ani dříve, a už vůbec se to nehodí dnes.  Být. Být zde v pohotové připravenosti, disponibilitě. Adsum. Jsem tu, abych konal to, co ode mne Pán v tuto chvíli v postkomunistickém rozvrtaném Československu i v nejednoznačně zformované církvi žádá. Snad si dobře vzpomínám, že jediné, oč do samého konce šlo svatému otci Františkovi, Kristovu ubožáku, bylo zachovat sestru chudobu. Jeho požadavky byly tak striktní, že první řehole se ani nezachovala, protože byla tak přísná, že ji nikdo nemohl přijmout (tj. předně papež a pak i ti, kterých se týkala). Neměli by se z nás stát sice (mírně blasfemičtí) vzpomínači na "zlaté časy totality", ale jsem přesvědčen, že je třeba vzít si z toho to, co nás opravdu drželo, a to držet i dnes: - existenciální pojetí víry (tj. víra mě buď nese, nebo je vše ztraceno. "Víra" jako módní přívěšek, atribut života je padělkem.) - prožívání života z víry v církvi jako malém společenství: - společenství slova Božího a liturgie - společenství studia - společenství denního života. Nemyslím si, že naším úkolem je teď vystoupit a proklamovat, že jsme to právě my, kdo víme, jak na to. A vůbec: polarizace my - oni, se jistě nepohodne se "sentire cum ecclesia", je sektářská. Vzpomínám, jak můj přítel František začínal své tehdy samizdatové pojednání o duchovním životě větou: Duchovní život je život. Velice s tím souhlasím. Proto si myslím, že úkolem nás, kteří jsme vytvářeli a dosud vytváříme ono společenství "ES", je vyslovit s pokorou i důrazem svou zkušenost i poznatek, že to nebylo provizorium, ale dar poznání nového způsobu existence církve, a tak doplnit mozaiku života církve o pár kamínků, které tam mají bezpochyby své místo. Řekl jsem "pár kamínků" a přitom spolu s vámi myslím na víc než pár. Obávám se ovšem, že pro některé spolubratry v církvi z "pár takových kamínků" mohou být balvany. A nakonec pro spravedlnost ještě jednu poznámku: Je pomyslitelné, že někteří z nás (snad aniž si to uvědomovali) přijímali způsob života society jako něco vnuceného, něco, co umožňuje "přežít". Teď, když jsme "přežili", by považovali za logické vrátit se k jedné "velké církvi". Osobně si myslím, že pokud nepocítili onen "nouzový stav" jako dar, je to trochu škoda. Ostatně byl-li to stav legitimní (a to byl), pak nebyl nouzový. Nicméně i tak jistě nemusí být tragedií, jestliže zvolí "klasický" způsob veřejné služby. Myslím jen, že to bude trochu škoda, neboť vše, co bylo nabízeno, tu nebylo vlastně zcela přijato. Ještě bych se vrátil k sv. otci Františkovi. Jistě nehájil sestru chudobu z nějakého masochismu. Byl naopak přesvědčen, že chudoba bude jeho bratry hájit i chránit. Řekl bych, že to byl právě tlak zvenčí, který chránil nás. Reklama je zločin. Svým znovuvyřváváním (re-clamare) nutí člověka - konsumenta, aby činil rozhodnutí, která by běžně neudělal. Byli jsme jí ušetřeni. Z "bezpečnostních" důvodů jsme si nesměli dovolit "blejskat se před lidma". Museli jsme "pouze" být. A teprve bylo-li (snad) cos v nás, bylo to rozpoznáno i navenek. Vzpomeňme na to, jak s kandidátem členství ve společenství (dnes "spolčo", slov. "stretko") musel každý jednotlivě "chodit" alespoň po dobu jednoho roku, prve než ho mohl do společenství uvést a zaručit se za něho. Byli jsme "nuceni" k pokoře. Nic nešlo ve velkém. A právě o tomto bych tvrdil, že to byl nezasloužený dar, ba snad i poklad. O to bych se spolu se svatým otcem Františkem chvěl. Bohatý je Bůh. My ne.

Honza K.

V pátek 21. února jsme četli zprávu ČSTK o jednání Biskupské konference ČSFR. Konference se mj. zabývala jednotou katolické církve v Československu. O jednání nejsou známy podrobnosti, lze však usuzovat aspoň na souvislosti s paralelně probíhajícími jednáními ohledně dalšího osudu ES. A je užitečné reflektovat současnost v kontextu s širšími dějinami církve.

1. Samotné projednávání jednoty je víc než samo mravní úsilí o jednotu. Jedná-li se, potvrzuje se tím mimo jiné, že je nejen o čem jednat, ale také s kým. Jinak řečeno: Různé právně nesporné strany s odlišnými, nicméně právně podloženými stanovisky tu existují. Kdyby ES byla jen pouhou svévolnou skupinou, anebo vznikla-li jen jako výplod choré fantazie (jak rády předstíraly jisté i poloveřejně známé církevní osobnosti), tak není třeba s takovou skupinou či sektou jednat, ale postačí ji úředně odsoudit s autoritou biskupské konferenci náležející. Nic takového se nestalo, naopak: je třeba jednat.

2. Pak ovšem z toho pro mnohé z ordinářů vyplývá mravní povinnost opravdu změnit smýšlení. A pokud v minulosti někteří využili své autority u věřících tak, že dokonce publikovali své věcně nepodložené odsudky ES, mají vážnou povinnost neméně veřejně uznat, že se mýlili. Pokud pak někdo z dnešních ordinářů šel ve svém nepřátelství tak daleko, že se v úsilí o likvidaci "podzemí" spojil i smlouvou s tehdejší StB, dluží své církvi i Svatému stolci za to pokání ne méně veřejné, jako je pohoršení, které tím způsobil. Vždyť nejde jen o pár stovek ordinovaných, jde i o to za dvacet let už nespočetné množství věřících, které u těchto svědků církve hledalo a nacházelo pomoc v dobách těžké společenské i náboženské krize. Zášť proti ES nebyla diktována ani opatrností, ani odpovědností za dobro církve. Jinak by tím řada sympatizujících kněží viditelných struktur (tehdy v pastoraci a dnes na stolcích ordinariátů) nutně patřila mezi "nezodpovědné" a "nevěrné". I tito tehdy "jen" kněží sloužili církvi, i oni měli bolestné pochybnosti ohledně legality "podzemí", i je trápily obavy. Přesto jim svědomí nedovolilo ničit dílo druhých, tím méně rozdávat nálepky údajným "schizmatikům" v ES na kazatelnách, ve zpovědnicích nebo dokonce u sklenky s církevním tajemníkem či s důstojníkem StB.

3. Je-li dnes potvrzeno, že pastorace ES byla legitimní, je jen samozřejmé, že tento subjekt vedl a vede jednání se Sv. stolcem nezávisle na biskupské konferenci, zejména má-li konference mezi sebou osobnosti zřetelně předpojaté, ba nepřátelské vůči ES. Je jen samozřejmé, že ES se Sv. stolcem jedná nejen o minulosti, ale i o budoucnosti. Bude-li jednat i s konferencí, pak je třeba pochopit, že tam není místo pro jakákoli ultimáta. Je jistě potěšitelné, že aspoň v některých diecézích se vede mezi ordinářem a ES skutečný dialog. Jinde se však nedaří, protože dosud fungují stereotypy předkoncilního triumfalismu, snažícího se diktovat z pozice domnělé přesily, anebo dialogu brání nezhojené personální křivdy. Zdá se dokonce, že na platný CIC se přitom bere ohled málokdy. Jako kdyby kodex měl smysl právě jen represivní, odvolávají se na něj někteří právě jen, domnívají-li se, že tím dosáhnou potrestání druhé strany.

4. Jednota Těla (Kristova) je dílem, schopným skloubit různé možnosti jednotlivých orgánů ve smysluplný celek ke slávě Kristově. Často se zdá, jako kdyby tu nešlo o dílo Boží, ale o společenskou prestiž jednotlivce. Poslední koncil učí, že je obecným povoláním církve být svátostí světu. Pak ovšem jsou pokusy nahradit fungující a plodnou jednotu pouhou uniformitou už z principu zcestné. Uniformní snahy nediktuje věrnost církvi, ale skrývaná panovačnost, anebo alespoň zřetelný nedostatek pokory služebníků: Je znovu a znovu udivující, jak málo berou někteří představení vážně skutečné potřeby těch, kterým se říká "boží lid", ale vnímají je jako pouhou masu, toužící právě jen po uniformách.

5. Církev nese velkou odpovědnost i za věrohodnost toho znamení, kterým má být. Tedy i znamení skutečné jednoty. Dějiny církve názorně dokumentují, jak silné a zhoubné je pokušení zakrývat či znásilňovat pravdu ve jménu "ochrany veřejné úcty k instituci". Jako kdyby už neplatilo Písmo, dokládající pokoru Petrovu ve sporu s Pavlem. Jako by v praxi neplatilo přesvědčení naší víry, že církev zůstává svatá navzdory hříšnosti svých údů. Proto je nedobrým zvykem žádat mravnost jen od těch druhých. Je zvykem svá vlastní selhání přecházet mlčením - prý v zájmu církve. Anebo se svědkové podobných selhání mocensky likvidují. To všechno dovedou i pohané, na to není třeba vstupovat křtem do Božího lidu. Tyto praktiky jsou z hlediska povolání církve přímo tragické, protože to všechno dokáže svět i bez církve. Marně pak probouzíme v lidech svědomí (potraty, sexuální nevázanost), jestliže je veřejným tajemstvím, že ten či onen biskup své vlastní svědomí Buď umlčel, nebo opil ideologickou vytáčkou. Natírat hroby vápnem nepomůže, učí už evangelium. Hanbou církve nejsou lidé hříšní, ale lidé odmítající svou vinu uznat, přiznat a změnit smýšlení. Ať chce či nechce, je každý ordinovaný, a tím spíš ovšem každý konsekrovaný, znamením věrohodnosti církve a věrohodnosti Božího království před světem i před anděly. Vždyť je{li každý člověk hříšný, zná také všechny ty úhybné manévry a triky se svým vlastním svědomím, snadno tedy rozpozná manévrování nejen u přítele, ale i u představeného.

6. Žijeme právě v tom regionu, kde před tisíciletím zápasila cyrilometodějská misie. Dějiny nás učí, jakých metod se tehdy pod rouškou jednoty použilo. Čteme o nečistých taktikách, o mocenské zvůli momentálně silnějších, ale také o odvaze, rozvaze a pokoře. Každý, kdo dnes opravdu chce sloužit jednotě téže jedné svaté církve, by měl dějiny této misie nejen číst, ale důkladně studovat. Dějiny církve jsou plné poselství, která by neměla zůstávat ladem. Je jisté, že jednota je darem Božím, nicméně je zároveň i darem lidí Bohu. Nečiňme z tohoto díla pouťové zboží pouhých slov a iluzí!

-j

Řeč pomocného biskupa Norberta Werbse ze Schwerinu na Evropském synodu 1991

Svatý Otče, bratři a sestry v Kristu, na tomto synodu uvažujeme o tom, jak lze podporovat evangelizaci zemí Evropy. Jde o to nefalšovaně zpřístupňovat Radostnou zvěst, avšak tak, aby byla lidmi našich národů slyšena a přijímána, a to jako Radostná zvěst. Tato úloha není nikdy vyřešena definitivně. Církev je stále na cestě směrem k Bohu, a to v různých národech i kulturách. Buďme si přitom, vedeni Duchem svatým, vzájemně nápomocni! Evangelizace ale požaduje od církve, aby stále sebe sama zkoumala, zda lidem nenakládá břemena, která by Radostnou zvěst zatemňovala a která ani Pán neukládá. V dobách apoštolských rozpoznávala církev, že na pohany nelze nakládat tíži židovského zákona, když se chtěli obrátit ke Kristu. K tomuto náhledu však církev docházela v bolestech a pnutích. Vždyť apoštolové byli Izraelité, kteří zachovávali věrnost Zákonu a Radostnou zvěst přijali jako židé. Osvobozování Radostné zvěsti od historicky, kulturně, filozoficky nebo jinak podmíněných zátěží se v průběhu dějin církve opakovalo. A během příštích dějin se jistě bude opakovat zas, vždy bezpochyby v nejistotách a bolestných sporech. Tohoto procesu se však církev nesmí vzdávat, ani dnes ne. Vždyť má nést Radostnou zvěst všem národům všech dob. Rád bych proto upozornil na některá břemena, u kterých se musíme vážně tázat, zda smějí být ukládána tak, jak se to v současnosti děje:

1. Národy Evropy stále více myslí a cítí demokraticky. Naše církev je však strukturována hierarchicky. Jsme přesvědčeni, že tohoto se nelze vzdát. Přesto bychom si ale měli položit otázku, jak hierarchické uspořádání církve umožňuje všem jejím členům vpravdě spolujednat a spolurozhodovat. Mnozí aktivní katolíci pociťují svou poradní spoluúčast, kterou jim otevřelo II. Vaticanum, jako nedostatečnou. Je to tak od nich nespravedlivé? Co by se dalo zlepšit?

2. II. Vaticanum tím, že zdůraznilo kněžství všech věřících, vyzdvihlo zodpovědnost všech za život církve. Při volbě nového biskupa však stále více katolíků pociťuje, že tento důležitý akt nemohou nijak ovlivňovat, ačkoli za dob sv. Ambrože tomu bylo jinak. Dobře chápou, že nový biskup musí být v jednotě s papežem. V posledních letech ale mnohá jmenování biskupem nechápou. Musí to tak být? Co by se dalo zlepšit?

3. II. Vaticanum správně zdůrazňuje, že potrat je zavrženíhodným zločinem. Též však říká, že rodiče v zodpovědnosti před Bohem a církví smějí zodpovídat za dobu narození. Nemělo by proto být rozlišení mezi zavrženíhodným potratem a zdůvodnitelným zamezením početí ve výrocích učitelského úřadu přece daleko jasnější, než jak je tomu dosud? A neměli bychom přece rodičům sejmout tíži rozlišování mezi přirozenými a umělými formami zabránění početí? Požaduje se toto rozlišování v evangeliu? Není spíše důsledkem určitých filozofických úvah?

4. Je bezpochyby, že církev hájí nerozlučitelnost manželství. Cítí se přitom vázána slovem Pána. Je ale otázkou, zda by Kristus nakládal s rozvedenými, kteří vstoupili v nové manželství, tak, jak s tím počítá současná církev. Mnozí v tom spatřují spíše velké nemilosrdenství, než znamení věrnosti Kristu. Musí zůstat toto břemeno skutečně takto zachováno?

5. Prožíváme dnes mohutný vzestup emancipace žen. Zasahuje i ženy v církvi. Se vzrůstajícím nepochopením si uvědomují, že vedení církve spočívá na všech úrovních na mužích. Vyrovnáváme se opravdu dostatečně vážně s tou otázkou, zda tato roztrpčenost musí spočinout ve věrnosti Kristu?

6. Jako zvěstovatelé Radostné zvěsti bychom měli být svědky svobody, ke které nás Kristus osvobodil. Mnozí však naši církev pociťují jako církev předpisů, poručníkování a vodění na provázku. Není to skrz naskrz špatný pohled? Co na tom můžeme změnit? Vím, že jsem položil více otázek, než máme připravených odpovědí. Ale my bychom měli být vůči otázkám našich bratří a sester i našich bližních citliví. Jako poslové Radostné zvěsti musíme stále zkoumat, která břemena musíme ve jménu Kristově ukládat a která smíme z beder lidí snímat.

přeložil J.K.

SYNOD EVROPSKÝCH BISKUPŮ ŘÍM - NAPĚTÍ DVOU POJETÍ

Poprvé se mohli svobodně setkat biskupové z východní a střední Evropy se svými kolegy ze Západu, poprvé také se mohli aktivně jednání zúčastnit i zástupci pravoslaví a protestantismu. Lze však mluvit o úspěchu Synodu? Zdá se, že v každém případě shromáždění nesplnilo očekávání Jana Pavla II.: definovat strategii pro "novou evangelizaci" postkomunistické Evropy. "Byli jsme příliš optimističtí po pádu komunismu," doznal kardinál Camillo Ruini na plenárním zasedání, "prázdnota, kterou komunismus zanechal, může být zítra snadno vyplněna praktickým ateismem konzumní západní společnosti, který je neméně ničivý než ateismus marxistický." Zjištění, které není vůbec povzbudivé a biskupové z Východu ho vůbec nepopřeli. Skoro všude, jak říkají, upadá nadšení, které paradoxně udržovaly podmínky pronásledování a utajenosti.

Diagnóza na Západě není o nic lepší: nihilismus, xenofobie, růst individualismu, praktický materialismus, to jsou hlavní nebezpečí, o nichž mluvili delegáti ze Západu. Mons. Ján Hirka, prešovský biskup, to shrnul lapidárně: "Západní Evropa je ve skutečnosti podřízena demokratickému totalitarismu dolaru." Synod byl také poznamenán, dá se říci, ekumenickou krizí: Zejména silně byla pociťována nepřítomnost ruské pravoslavné církve. A když pravoslavný biskup Spyridion předložil důvody a stížnosti nepřítomných církví - celé shromáždění zmlklo, bylo to mlčení tísnivé a bolestné. Papež sice shromáždění roztleskal, když stěžovatele objal, ale tím nic neubral na realitě problému. I přes papežovy snahy udržet dialog, ovzduší zůstalo napjaté. Na závěr Synodu pravoslavní, protestantští a anglikánští delegáti museli vznést protest proti tomu, že na jejich připomínky k redakci závěrečného dokumentu se bral malý zřetel. Ale ze všech stínů, dopadajících na Synod, snad nejtemnějším byl ten, který se týkal samotného projektu. V úvodu to již signalizoval kardinál Ruini: "Musíme se přičinit, abychom zasáhli samotný kořen relativistické mentality a příliš povrchní chápání svobody, abychom je zpochybnili a postavili proti nim jasně vyslovený absolutní nárok křesťanství." Tak už od samého počátku byla ochromena jakákoli analýza moderní doby. Církev je viděna jako jediný maják spásy a civilizace, který osvěcuje trosky světa. Tento tón jde ale proti koncilní linii Jana XXIII. a Pavla VI. Během Synodu tuto linii připomněla ve svém editoriálu i významná revue jezuitů La Civilita Cattolica.

Čteme tam: "Zvěstování křesťanského poselství v Evropě se odvíjí v klimatu náboženského a etického pluralismu a politické demokracie. Z toho také pro církev vyplývá, že musí připustit vše, co je v těchto hodnotách moderního světa křesťansky a lidsky hodnotné, aby tak mohla provádět inkulturaci křesťanské víry a učinit ji přesvědčivou a přístupnou pro člověka dneška." Překvapující bylo, že velká část jazykových skupin na Synodu podpořila linii blízkou textu v Civilita. Připomínky z těchto skupin zdůrazňovaly nutnost vážně ocenit pozitivní hodnoty evropské společnosti: "Bylo by dobré přijmout nuancovanější postoj k duchovnímu rozvoji západní Evorpy", "je třeba vyhnout se tomu, abychom popisovali současný humanismus jako veskrze ateistický. Je třeba vypustit pasáže, z nichž je možné vyvodit, že víra a rozum jsou neslučitelné." (Německá skupina) A anglická skupina žádá, aby v dokumentu byl "vyváženěji oceněn přínos západu Evropy". Kardinál Basil Hume připomněl, že "důležité hodnoty Království Božího byly přijaty i velkým počtem nevěřících". Mons. Paul Van den Berghe řekl, že "hodnoty moderního světa nesmíme zavrhovat, ale přijmout". Ale i z Východu zazněly podobné hlasy. Gdaňský biskup Tadeusz Goclowski varoval před nebezpečím rekonstruovat křesťanství vytvářením "katolických ghett". Pražský arcibiskup Miloslav Vlk upozornil na riziko nového otroctví "stát se otroky pocitu důležitosti své vlastní úlohy, svých starostí, úzkého obzoru svých diecézí a dokonce i otroky těch těžkostí, s nimiž se setkáváme při evangelizaci". Jak hodnotit závěrečný dokument Synodu? Nelze popřít, že Synod narušil "projekt rekristianizace" Evropy chápaný fundamentalisticky, který by vedl bezprostředně k odtržení víry a světského humanismu. Náboženství a politika, víra a život světa jsou, jak říká závěrečný dokument, spjaty "nesmísitelně a nerozdělitelně".

Giancarlo Zizola ARM, leden 1992 - upravil V.V.

Ut testes simus Christi qui nos liberavit - poznámky k deklaraci evropského biskupského synodu 1991

Hlavním požadavkem Synodu, novou evangelizací Evropy, se zřejmě musí zabývat každý křesťan z pohledu své určité situace. Z naší vlastní situace se proto i my ptejme, co nám přináší a co od nás požaduje hlavní synodní dokument, deklarace Ut testes simus Christi qui nos liberavit. Deklarace má čtyři hlavní části. První "Význam přítomné hodiny pro křesťanskou víru a historii Evropy", konstatuje pád marxismu a hodnotí duchovní situaci na Východě a Západě. Stručně, ale poměrně vyváženě charakterizuje ducha doby, konstatuje rozmach praktického materialismu i duchovní žízeň lidí, jakož i současný rozklad již i samých základů křesťanských hodnot ve vědomí ateistického světa. Druhá a nejdůležitější část dokumentu se jmenuje "Živý střed a mnohost cest nové evangelizace". Vzhledem k jejímu rozsahu i významu ji rozebereme podrobněji. První kapitola této části, "Význam nové evangelizace Evropy", začíná konstatováním odcizení církve a (většiny) Evropanů. V této situaci nemá nová evangelizace znamenat restaurování minulosti, ale založení "hlubší civilizace, současně křesťanštější i lidsky bohatší". Jádrem nové evangelizace je "Bůh tě miluje. Kristus přišel pro tebe". Zdůrazňuje se i nutnost hovořit s důvěrou o nesmrtelné duši i tělesném vzkříšení. Rovněž nestačí šířit þhodnoty evangelia\ jako spravedlnost a mír, je třeba hlásat Ježíše Krista samotného. Kapitola končí požadavkem inkulturace evangelia. Druhá kapitola se jmenuje "Plody evangelia: pravda, svoboda, obecenství". Hovoří o základních hodnotách křesťanského života a konfrontuje je s některými falešnými názory na ně. Následuje kapitola "Nositelé evangelizace a mnohost cest nové evangelizace". Konstatuje evangelizační povolání všech, duchovních i laiků, farností i rodin, škol i médií atd. Osobně tuto část nehodnotím zcela kladně, protože se mi zdá, že na otázku "co dělat" neodpovídá dost hluboce.

Doporučuje vyzkoušené prostředky: "jedinečný příklad blahoslavené Panny Marie", "sycení Božím slovem, eucharistickým chlebem a časté přijímání svátosti pokání", jakož i odmítnutí teologického "disentu", který "je třeba považovat za překážku provádění evangelizace". Na svém vrcholu tak sice dospěje k požadavku, že nová evangelizace musí dospět také k lidem mimo církev, zdá se však, jako by autoři měli pocit, že požár v samotném Domě Božím bude snadno možné uhasit kropáčem. Souvisí to s tím, že se nikde v textu neanalyzují, ba ani nepojmenovávají specifické vnitřní problémy naší církve - s výjimkou oněch teologů - disidentů. Přitom právě shromáždění biskupů by takové problémy mělo řešit v první řadě. Mlčí-li pastýři, nemohou se divit, že je slyšet vlky. Abych však nepominul dobré stránky uvedené kapitoly, líbí se mi důraz, jaký klade na svědectví křesťanského života, předně skrze pomoc potřebným. Poslední kapitola této části nese název "Církevní společenství a poslání ve výměně darů". Vyzývá ke sdílení a kolegialitě všech částí církve. Církvi Východu připisuje dary "svědectví živé víry, věrnosti v bolestech a utrpení, svorné společenství s Apoštolským stolcem". O západní církvi pak píše: "Díky svobodě, které se po dlouhý čas těšily, dospěly západní místní církve k pastorální praxi v podmínkách komplexní a sekularizované společnosti. Byly schopné rozvinout mnohé výsledky II. vatikánského koncilu, které nyní mohou s pokorou a moudrém rozlišování hodnot být sdíleny." Třetí část deklarace nese název "Nutnost dialogu a spolupráce s jinými křesťany, židy a se všemi, kdo věří v Boha". Zdůrazňuje ducha tolerance a přináležitosti, ve vztahu k jiným křesťanským konfesím pak spojující roli Bible. Ve vztahu k východní křesťanské tradici užívá dokonce obrazu o "jedné duši, která dýchá dvěma plícemi". Pokud jde o nekřesťany, i zde je dokument tolerantní a otevřený, zamítá pouze jakýsi relativismus, který popírá naléhavost Kristova misijního poslání. Dokument končí částí "Úloha církve při výstavbě Evropy otevřené univerzální solidaritě". Odvolává se na řadu již dříve zveřejněných dokumentů (II. vatikánský koncil, Christi fideles Laici atd.). Zvláštní důraz se klade na hospodářskou solidaritu, právo na život (vyzývá k zavedení církevního "Dne (týdne) za život"), práva rodiny a ženy. Vítá integraci Evropy při zachování národního svérázu, nikoli však nacionalismus. Vrcholí výzvou k pomoci chudým a k integraci imigrantů. Deklarace "Ut testes simus" je bezesporu solidní pastýřský dokument, který se vyplatí číst. Škoda jen, že není dokumentem i profétickým, že v něm nezní slova, která by "odstraňovala božímu lidu překážky z cesty" (Iz 57,14).

Honza S.

Tento materiál je prostřednictvím Ekumenické rady církví rozesílán na vytipovaná místa po celé republice. Do určité míry koresponduje se zkušenostmi, získanými ekumenickou skupinou "Křesťané z Černošic" a v mnohém přináší nové podněty. Pokud máte zájem o oficiální zaslání do farnosti či sboru, napište na ERC, Vítkova 13, 186 00 Praha 8.

Pozvání sborům k účasti na procesu ekumenického vzdělávání

1. Úvod

Poslední konference o světové misii, pořádaná Světovou radou církví v květnu 1989 v San Antoniu (USA), znovu zdůraznila, že je to Boží milosrdenství, které nás vyznamenává, abychom se účastnili jeho misie ve světě: "Naše pověření vydávat svědectví je především darovaná milost a nikoli uložená povinnost." (SA, sekce I.2) Je to výraz téže milosti, že Bůh svým Duchem svou církev stále proměňuje a obnovuje, aby mohla plnit své pověření: "Misie ve jménu živého Boha vede ty, kteří v ní působí, nutně k pokání. Každé volání k pokání a k službě Božímu království musí začít pokáním těch, kdo volají, kdo vyslovují pozvání." (SA, sekce I.6) Projektem "Ekumenická obnova sboru - Misie jako překonávání hranic" chtějí Konference evropských církví (studijní oddělení) a SRC (oddělení pro světovou misii a evangelizaci) učinit společný pokus: vyvolat proces ekumenického vzdělávání v zájmu takové obnovy, jehož by se od počátku účastnily sbory. Pro členské církve KEC je to část jejich studie "misie církví v sekularizované Evropě". Vyplatí se nově si všimnout trvale platných vhledů ekumenické studie o misijních sborech z 60. let. (sr. odstavec 5. 1) Současně však záleží na tom, aby sbory dělaly vlastní objevy, když hledají, co od nich očekává Bůh dnes v jejich zvláštní situaci, a aby vstoupily se svými objevy do sdílení s jinými sbory, které hledají stejně. Toto "pozvání" má k tomu dát podnět.

2. Oč má jít? (stanovení cíle)

Při pojmu "misie" mnozí myslí především na své přání, aby jejich vlastní sbor a církev opět rostly a počet jejich členů se zvětšil. Měli bychom se varovat toho učinit měřítkem a motivem svého jednání zájem vlastní církve. Musíme se ptát napřed na Boží misii. Oč půjde potom? Při "misii" jde o Boží plán, o Boží jednání k záchraně celého světa. "Misie má původ jen v Boží péči o celé stvoření, v jeho bezpodmínečné lásce ke všem lidem a v jeho vůli vytvořit jednotu a společenství se všemi a mezi všemi lidmi." (SA, sekce I.l) Hovoříme-li o "ekumenické obnově sboru", pak jde o "pevnou Boží vůli spojit všecky lidi v jediném společenství" (SA, sekce IV.2), nejen o společenství ve vlastní církvi. Současně máme myslet na Boží priority v rámci této jeho pevné vůle - na "Boží zálibu v chudých" (Melbourne 1980), kteří jsou obětí destruktivních sil, které lidské společenství štěpí pro své egoistické zájmy. Kdo jsou tyto oběti na našem místě, v naší zemi, v dnešním světě? Co nám brání je vidět a slyšet jejich křik? Způsob, jak žije náš sbor, může být takovou překážkou. Proto sbory, které přijmou toto "pozvání", dostanou podnět, aby si ujasnily sborovou a situační analýzou svou skutečnou roli na svém místě a s pomocí biblického studia k tomu zaměřeného vyhledaly, kterým směrem je chce vést Duch svatý. Křesťanské sbory jsou se svým životem a svědectvím nositeli zvěsti o Boží lásce, která platí pro celou "ekuménu" (tj. "obydlenou zemi"). Jak vypadá tato "ekuména" ve vašem místě? Která Boží zaslíbení pro ni platí? Při tomto pohybu od sboru k ekuméně v místě a tím k obnovenému a širšímu společenství narazíme na hranice, které je třeba překonat s Boží pomocí. Při "misii" mnozí myslí na překonání zeměpisných hranic, což bylo příznačné pro světovou misii. Ale i na vlastním místě jsou hranice - např. sociální a kulturní bariéry - které musí být překonány, pokud omezují nabídku Boží lásky, určené všem lidem. Sbor, který začíná dělat, co dává poznat Boží Duch, prožije, jak Bůh dá vzrůst.

3. Nutné kroky

3. 1. Utvoření týmu

Sborům, které se chtějí podílet na tomto projektu, doporučujeme vytvořit skupinu, jejíž složení odpovídá pokud možno složení sboru a sociálním vrstvám místa. Přitom je třeba dbát zvláště na rovnoprávný podíl žen a mužů. Pro tuto skupinu je třeba použít členů z vedení sboru a zástupců pokud možno všech skupin sboru (včetně mládeže!), ale i dvou lidí, kteří ke sboru nepatří a jsou přizváni ke spolupráci jako "poradci zvenčí". Ti mají reprezentovat sociální vrstvy, které ve sboru nejsou dostatečně zastoupeny, nebo skupinky, které v církvi a ve společenství stojí na okraji. Mají pomoci, aby sbor pochopil, jak se jeví zvenčí a jaké má místo ve společenství. Je-li v místě více křesťanských sborů různých konfesí, bylo by důležité usilovat o ekumenickém složení týmu. Jsou-li vaše místo nebo váš sbor malé, doporučuje se spolupráce se sousedními sbory. Složení týmu má pro zdar analýzy zásadní důležitost. Proto je mu třeba věnovat zvláštní péči.

3.2 Přípravné rozhovory ve skupině

Takto vytvořená skupina by se měla nejprve dohodnout na své úloze a zjistit, nakolik si může osvojit koncepci tohoto dokumentu. (sr. 5. dodatek) Skupina by si měla ujasnit, že její práce může vést ke konfliktům ve skupině i ve sboru a k odhalení skrytých napětí. Ale právě schopnost konflikty unést a společně zvládat je důležitý znak misijního sboru jako společenství, jež pomáhá členům růst v jejich emoční stabilitě. Aby byla skupina připravena k analytické práci, je důležité, aby si mezi sebou vyměňovala osobní záležitosti, např. v rozhovoru o otázkách: - co znamená sbor pro můj všední život? - co se mi na sboru líbí - nelíbí? - co čekáme od spolupráce v této skupině? - čeho se současně bojíme? Konečně by bylo důležité společně zjistit písemně, které změny ve sboru považuje tým za nutné, než analýzu začne. Tak může později srovnat své pohledy se svým míněním před analýzou a lépe dbát na to, aby si příliš rychle analýzou nenechal potvrzovat své předpojaté myšlení. Po tomto kole by se měla skupina dohodnout na pracovním plánu a časovém vymezení: Kolik času potřebujeme? Kolik času si smíme dovolit?

3.3 Provedení sborové a situační analýzy

Když se skupina dohodla na svém úkolu, může začít vlastní analýza. V oddíle 4 tohoto návodu jsou jmenovány pro příklad důležité otázky. Ty by měly být - podle situace - doplněny nebo změněny. Pokud se skupina shodne na otázkách, které je třeba v analýze položit, měla by zpracovat časový plán. Mělo by být jasné: - které otázky může zodpovědět skupina sama - co je třeba prohovořit ve sborovém shromáždění či ve skupinách - co by mělo být předmětem individuální ankety (kdo komu položí otázky) - co může být zpracováno shromážděním informací (odkud?) Do časového plánu analýzy mají být zapracovány práce s Biblí (sr. 3,4), aby bylo možné nutné vzájemné působení.

3.4 Práce s Biblí

Souběžně se situační analýzou by měla skupina ve sborech podnítit biblické studium pod hledisky: Co znamená Boží zaslíbení nového světa, v němž si "spravedlnost a pokoj dají políbení" (Ž 85), pro náš dnešní svět? Kde vidíme dnes znamení Boží přítomnosti, přítomnosti Božího království či Kristovy výzvy jeho sboru? Kde vidíme dnes při práci mocnosti zla v boji proti Bohu? Úkolem týmu bude zvolit takové texty, které hovoří do situace v místě a jež jsou biblickým konkretivem našich názorů a přání. Je to nelehká, ale povzbuzující úloha. Je nutné, aby skupina zůstala vůči sobě kritická a nevyhledávala texty, které mají potvrdit vlastní představy. Předkládáme návrhy, jež mají pomoci sledovat linie biblické tradice dříve, než zvolíme texty pro vlastní práci s Biblí, jež má provázet sborovou a situační analýzu:

a) Lekce o putujícím Božím lidu na cestě z otroctví (Egypt) zkouškami (poušť) do zaslíbené země: z 2. knihy Mojžíšovy a epištoly Židům

b) Nečekaná setkání s Bohem: Gn 18; Mt 25, 31-46 

c) Boží zaslíbení o obnově všeho stvoření: např. Mi 4,1-4; Iz 65, 17-25; Ž 85; Ef 1, 10-11; Zj 21

d) Falešná očekávání od Zachránce: Mt 4, 1-11

e) Znamení Božího království zde a dnes - i jeho příchodu, který očekáváme: blahoslavenství (Mt 5, 1-10; L 6, 20-26)

f) Společenství křesťanů jako předjímka Božího království a současně společenství hříšníků, které potřebuje odvrácení od falešných směrů: 1 K 11; Zj 2-3

g) Kristus boří dělící hradby a hranice: L 19, 1-10; J 4; Ef 2, 11{22; Ga 3, 23

h) Duch svatý vede církev tak, že objevuje nové a nečekané aspekty Božího plánu spásy: vybrané texty ze Skutků i) Boží chvála z hlubin (bohoslužba): např. Ž 22, 73, 103, 147; Fp 2,5-11; Zj 5

3.5 Pojmenování důsledků

Obojí postup - situační analýza a studium Bible - se mají setkat. Je úkolem týmu vypracovat otázky, které se podávají ze setkání situace a biblické zvěsti pro další cestu sboru a podle možnosti prohovořit je s celým sborem: - Čemu jsme se naučili? - Co z toho vyplývá? - Co je třeba držet? - Co je třeba změnit? - Které příští kroky učinit? (sr. k tomu 4.4 Sbor na cestě)

3.6 Od přemýšlení k činům

Jakmile je jasné, které nejbližší kroky chce sbor učinit, je třeba začít. Jen když činíme, co nám Boží Duch dává poznat jako Boží vůli v naší situaci, porosteme v poznávání Boží vůle. Bylo by dobré, kdyby tým mohl poskytnout první praktické podněty dříve, než ukončí svou práci. Celý proces je otevřený do budoucnosti a pokračuje v činění poznaného a v poznávání během činění. Po určitém čase se může ukázat, že nový "tým" vyzkouší, které další kroky by měl sbor podniknout. 

3.7 Výměna zkušeností

Během této práce na objasnění situace a při společném hledání důsledků pro další cestu sboru tým písemně zachytí nejdůležitější data, postřehy, názory (též biblické texty, které pomohly) i předsevzetí. Pozvání ke spolupráci na ekumenickém projektu znamená pozvání k výměně zkušeností s ostatními - i přes hranice zemí. Při tomto sdílení budete potřebovat svůj vlastní příspěvek. Zapisujte proto, prosím, i předběžné výsledky svého úsilí a pošlete je na adresu, odkud přijde tento dopis. Dostanete odpověď, snad navážete styk se sbory, jejichž zkušenosti by mohly být pro vás důležité, nebo přijde pozvání k vyslání malé skupiny k ekumenické konzultaci a k výměně zkušeností s jinými sbory. Nositelé tohoto ekumenického projektu na mezinárodní úrovni potřebují vaše příspěvky, aby s pomocí vyhodnocení takových příspěvků ze sborů mohli dát podněty, jež povedou dál.

4. Otázky k objasnění situace

Před použitím otázek zde uvedených by měl tým prozkoumat, které zde neuvedené otázky bude třeba připojit. Je též možné, že tým určité otázky nepovažuje za důležité nebo je má za těžké. Bude dobře později zachytit, které otázky byly vypuštěny a proč. To vše má sboru pomoci najít své místo ve svém okolí a vyhledat, jakou změnu (či dokonce obrácení) sbor potřebuje. Pro tento proces je nutné stále mít na zřeteli souvislost mezi místními a globálními problémy. Proto bude nutné u většiny navržených otázek brát ohled na tuto souvislost: Jak dalece je naše místní situace podmíněna situací národní a globální? A naopak: Jak dalece působí naše místní situace na situaci národní a globální?

4.1 Místo a jeho obyvatelé

- Kolik lidí (v jakém věkovém složení) žije v naší obci (městě, čtvrti) a z čeho žijí? - Co máme rádi na své obci? - Co tu nejvíc zaměstnává lidi (obavy, naděje, zájmy)? Jaké místní problémy jsou předmětem rozhovorů, které z nich jsou předmětem veřejných či skrytých konfliktů? - K jakým nejdůležitějším změnám došlo v posledních 10 letech? - Kde potkáváme chudobu, vykořisťování nebo útisk určitých skupin? - Kde jsme vybízeni k setkání křesťanů a nekřesťanů? - Jaké představy o hodnotách a ideologiích převládají? Jak jsou populární? - Kde jsou nejsilnější napětí ve vztazích k hodnotám, jež zastává křesťanský sbor? - Jaké vývoje a konflikty ve společnosti vybízejí církev k misii?

4.2 Sbor a jeho členové - Kolik lidí (v jakém věkovém složení) patří k vašemu sboru? - Kolik z nich je možno považovat za aktivní členy? - Kolik placených a dobrovolných pracovníků má váš sbor? Kolik zvláštních zařízení vydržuje (školka aj.)? - Co nás napadá, když srovnáme věkové a sociální složení našeho sboru a obyvatelů obce? Které skupiny nebo vrstvy jsou v našem sboru zastoupeny málo nebo vůbec ne? Kde je příčina? - Ke kterým důležitým změnám došlo v posledních 10 letech? - Jak vidí obyvatelé obce, kteří nepatří k církvi, náš sbor? Co od něho očekávají? - Jaké představy o hodnotách platí v našem sboru, popř. které jsou vědomě podporovány? - Které jiné křesťanské sbory existují v místě nebo blízkosti? Jaká je s nimi spolupráce? { Která jiná náboženská společenství působí v obci? Jaký máme s nimi kontakt? - Jaké sekulární skupiny tu existují, jejichž cíle se stýkají s posláním sboru?

4.3 Praxe sboru - Jaké skupiny existují ve sboru (stálé kruhy a příležitostné skupiny)? - O kterých tématech se ve skupinách hovoří? Jak se snažíme odpovědět na výzvy ke svědectví a ke službě ve společnosti? - Za koho a zač se ve sboru modlíme? { Jak se váš sbor zasazuje o spravedlnost, mír a uchování stvoření? - Co děláme pro to, aby evangelium bylo zvěstováno přes hranice sboru slovem a činem? Jaký je ohlas? - Jak se uskutečňuje odevzdání víry dalším generacím? Jak se to daří? Jak a čemu se učíme z víry dětí a mládeže v našem středu? - Jak mohou lidé v našem sboru okoušet Boží lásku? Jak se společenstvím ve sboru vzájemně nesou a povzbuzují? - Jakou roli hrají ve sboru bohoslužby? Co nám nejvíce chybí, když se bohoslužeb účastníme? - Co podporuje a co brzdí poslání sborů (ve strukturách církve, v myšlení, v chování členů)? - Které hlavní úkoly si náš sbor vytyčil pro nejbližší budoucnost? Jaké pojetí o pověření církve se v tom zrcadlí?

4.4 Sbor na cestě

Otázky zde uvedené přesahují analýzu situace a jsou zmíněny pro proces společného vyhodnocení situační analýzy (sr. 3,5):- Kterým úkolům (místním, zemským, světovým) se chceme v budoucnosti věnovat především? - Které hranice chceme překonat? - Co se musí ve sboru změnit - např. ve vztahu mezi "laiky", spolupracovníky a duchovními, ve vztahu mezi generacemi, ve formě bohoslužeb? - Jak můžeme zavést nutné změny? Kdo nám může přitom pomoci? - S kým se můžeme ujmout nově poznaných úkolů? Které speciální církevní služby mohou prosit o radu a pomoc? S jakým sborem (jiné země či jiné konfese) bychom měli hledat ekumenické partnerství k vzájemnému doplnění, k překračování hranic? 5. Dodatek 5.1 Pojetí misie a misijního sboru Pro rozhovor o koncepci týmu (sr. 3.2) shrňme zde několik trvalých poznatků z ekumenického rozhovoru o misii. /1/ Misie je a zůstává Boží věcí. Bůh poslal svého syna, aby zachránil svět, a volá nás do své služby, podílet se na poslání, jehož cílem je obnova celého lidstva, ano celého stvoření (sr. Ef 1,10), jak bylo zdůrazněno v San Antoniu (Sekce I.4): "Misie církve má kosmické rozměry. Biblické zaslíbení nové země a nového nebe, kde bude vládnout láska, mír a spravedlnost, povzbuzuje naše jednání jako křesťany v dějinách. Protože naše misie má sloužit příchodu Božího království, usiluje nést budoucnost do dneška, podporovat věc Božího království: Nové stvoření." /2/ Abychom mohli dostát požadavkům tohoto velkého povolání, potřebujeme stálou otevřenost pro to, co Bůh od nás očekává v naší konkrétní situaci. Abychom to poznali, je nutné zajímat se o všechno, co dnes určuje život lidí. Současně musíme usilovat o setkání situace a biblické zvěsti. Je třeba se ze situace ptát, který důraz biblické zvěsti je teď zvlášť nutný, a pak opačně z biblické zvěsti situaci osvětlovat nebo kriticky hodnotit a přiměřeně ji měnit. /3/ Pověření podílet se na Boží misii platí celému Božímu lidu s mnohostí jeho údů a darů. Bez újmy zvláštního povolání ordinovaných duchovních mají všichni údové Kristova těla velkou šanci přispívat k povolání celého lidu Božího a tím sami růst ve víře. Je nám slíbeno, Duch Boží dává obdarování všem členům sboru (sr. 1K 12,7). Tyto rozmanité dary jsou nejlépe objevovány a rozvíjeny, když jsou využity pro společné poslání. To znamená prakticky: Ekumenický proces, k němuž tímto zveme, je odkázán na to, aby ve sborech i v regionálních skupinách, které se ho zúčastní, křesťané různých obdarování a povolání spolupracovali a měli možnost ověřit si: můžeme něčím přispět! Už setkání situace a biblické zvěsti, zmíněné pod /2/, vyžaduje partnerskou spolupráci teologů a "laiků". /4/ Podoba sboru, tj. způsob, jak v něm lidé spolu jednají a jak se pokoušejí společně žít svou víru, má rozhodující misijní význam: Ve společenství křesťanů, tj. v církvi, jak dnes žije, bychom měli okoušet předchuť zaslíbeného společenství v přicházejícím Božím království. Proto se musíme kriticky ptát, jak se na našem místě vzájemně vykládají zvěstování a skutečný život našeho sboru. (Život jako dokumentace zvěsti, zvěst jako komentář života společenství.) Mnozí lidé okoušejí pravdu Evangelia nejprve tím, jak jsou ve sboru přijímáni. Jiní se stávají hluchými pro zvěstování Evangelia, neboť vidí, jak život sboru je v rozporu se zvěstí. /5/ Když zdůrazňujeme pod /3/, že celý Boží lid se všemi jeho údy je pověřen podílet se na Boží misii, pak to platí i pro ekumenickou pospolitost křesťanů a sborů různých vyznání v místě. Chceme-li všichni pravdivě sloužit jednomu a témuž Pánu, pak On od nás očekává, že to činíme společně a pokoušíme se využít naší rozdílnosti jako šance k vzájemnému doplnění. Při tom můžeme dojít k úžasným objevům.

5.2 Doplňující podněty

K prohloubení diskuze o pochopení misie a různých aspektů misijního jednání mohou pomoci některé nedávno vyšlé ekumenické publikace. Obrátíte-li se (německy nebo anglicky) na adresu: Pfarrer Gerhard Linn Oekumenischer Rat der Kirchen P.O. Box 2100 CH - 1211 Geneva 2 a sdělíte-li, s kterými tématy se zvlášť zabýváte, budete mít možnost získat vhodnou publikaci nebo radu, kam se obrátit.

Z němčiny přeložil Miroslav Heryán