Monitor

V Praze jsme objevili církev mimo zákon

Laetitia Lénac

Svět se baví

Už od začátku nám říkali, nic se nedozvíte, tajní kněží slíbili mlčení a arcibiskupství oněmělo. Rozhodli jsme se, že tam právě začneme. Je to barokní palác v prostorách kolem Hradu, pár kroků od Zlaté uličky, kde bydlel Kafka. Bloudíme po chodbách, až jsme narazili na sekretáře. Je to bázlivý člověk a zřejmě je nerad, že nás vidí. Novináři jsou pro něj něco jako kacíři. "Seznam tajných kněží? Jaký seznam? Ale . . . neexistuje oficiální seznam." Tře si ruce, přešlapuje, evidentně se chce ztratit. Po dvou minutách se vrací už zklidněný: "Mám pro vás zprávu. Jeďte do semináře za páterem Fialou. On je tiskový mluvčí." Znovuotevřený seminář působí honosným dojmem. Vykládaný dřevem, mramorem, nádherná fasáda. Ještě nedávno patřil stranickým komunistickým institucím. Páter Fiala nám tiskne ruku, široce se usmívá. Zdá se, že bude přívětivý. "Církev musí mluvit jasně. Tajní kněží existují. Ale já je neznám. Dám vám radu: zkuste být přijati na biskupství v Brně. Tam je nejvíc tajných svěcení." Tam jsme v krátkém čase odbyti, biskup prý není přítomen. Shrňme to: zahalená mluva, pokrytectví, vytáčky. Novináři a intelektuálové nám také nepomohli. Moc o tom nevědí.

Od r. 1950 jsou biskupové a kněží vězněni, kláštery uzavřeny

Abychom to vše pochopili, totiž že existuje 200-300 tajných kněží a asi 50 biskupů, z nichž někteří jsou ženatí, musíme přeskočit čas. V roce 1948 je v Praze komunistický převrat. Od roku 1950 pronásledují komunisté katolíky, zavírají biskupy, kněze, zlikvidují kláštery, řádové sestry nemohou přijímat dorost. Z několika seminářů zůstal jen jeden v Čechách a jeden na Slovensku s tzv. numerus clausus (27 posluchačů). Kandidáti na kněžství si mohou zvolit: vstoupit do státního semináře a stát se oficiálními duchovními, z nichž mnozí kolaborují s mocí (pozdější organizace Pacem in terris), anebo . . . vstoupit do alternativních struktur. Tak se rodí podzemní církev. Začíná v těchto 50. letech a pokračuje až do listopadu 1989. V ní muži studují teologii, a pak jsou tajně svěceni. Někteří z nich byli před svěcením ženatí, manželství je má utajit.

První, kdo o tajných kněžích veřejně promluvil, byl Václav Malý v Katolickém týdeníku. Je to milý, populární člověk, ztělesňuje postavu pronásledovaného kněze. Byl oficiálně vysvěcen v r. 1976, dva roky vykonával své povolání, a pak přišel zákaz. Pracoval jako topič v pražském hotelu, pak čistil záchody v metru. Vlastně vstoupil do podzemí. Sloužil mše v bytech, uděloval svátosti, učil náboženství. Je signatářem Charty 77 a členem VONSu. 270 x byl vyslýchán tajnou policií a byl ve vyšetřovací vazbě se současným prezidentem Václavem Havlem. Nabízeli mu emigraci, on však zůstal. A to znamenalo boj. R. 1989 se stal klíčovou postavou Občanského fóra a "sametové revoluce". Po pádu komunistické byrokracie Václav Malý opouští politiku a věnuje se kněžské práci. "Jsou tajní a tajní. Jedni jako já, kteří byli vysvěceni oficiálně, a pak ztratili možnost pracovat veřejně. A pak ti, kteří byli tajně vysvěceni a tajně pracovali." Václav Malý je zjevně neklidný a nervózní. "Je tu problém se svěcením. Je platné podle církevního práva? Je problém, jak to řešit. Vytvořit statut kněze, jáhna, dělnického kněze jako v Mission de France? Jednota církve neznamená uniformitu. Ale je tu především problém s ženatými kněžími a biskupy. Církev vyžaduje celibát. Tuto situaci bude nutno řešit případ od případu."

Otázka celibátu není v Československu nová. Už ve dvacátých letech kněží žádali odstranění celibátu. Delegace vyslaná do Říma však velmi rychle nasadila zpátečku. Zamítnutí Vatikánem znamenalo odchod 300 kněží. V podzemní církvi bylo manželství kněží dáno do souladu s řádem. Biskupové jako Felix Davídek po r. 1968 světili ženaté muže. Vycházeli z principu, že každý svobodný může v očích režimu být tajným knězem. A byl-li ještě v semináři, pak ho tajná policie sledovala a vyslýchala. Naopak ženatý muž je apriori mimo podezření. Neměly tyto sňatky také jiný účel? Neměly být tlakem, vytvářením precedentu, navázáním na požadavky z r. 1920. . .? Brno je 200 km od Prahy, na jižní Moravě. Všechny stopy skutečně vedou tam. Setkáváme se tu s mladým knězem. Na jáhna byl tajně vysvěcen v někdejší NDR a na kněze před rokem a půl v Československu. Chce zůstat v anonymitě. Je nadšeným obráncem tajně svěcených. Má silné výhrady proti oficiální církvi, která podporovala režim. Neznala tajnou církev, ale měla rozšířit proti ní pomluvy, aby ji diskreditovala. Dnes je to ona, kdo řeší konflikt, a metody oficiálních biskupů jsou podobné metodám StB, tajné policie. Evangelium se předávalo v krabičce od cigaret Útok je to tvrdý.

Názor Václava Malého je umírněnější. Odmítá manichejistickou vizi: na jedné straně dobří, ti tajní, hrdinové, a na straně druhé ti oficiální, kolaboranti. Klubko se pomaličku rozvíjí. Jeden tajný kněz se uvolil nás přijmout. Ne ve svém bytě, ale na neutrální půdě. Přichází Josef Javora se svým přítelem Josefem Drábkem. Jednomu je 64, druhému 68 let. Drábek začíná mluvit první. Studoval u salesiánů a chtěl k nim vstoupit. Po převratu (1948) už nemohl složit sliby. Oženil se a vystudoval hudbu na konzervatoři. Ale nemohl učit. Učitel nesměl být věřící. Stal se stavebním technikem a při tom dál šířil víru. Pořádal duchovní cvičení na mládežnických brigádách. Zatkli ho a dali na 16 měsíců za mříže. Bylo to v letech 1957-1958. Ve vězení se zúčastnil tajných mší. "Nebyla to eucharistie, jak jsme normálně zvyklí. Sloužilo se s kouskem chleba. Místo vína to byl nápoj vyrobený z rozinek a vody. Místo kalicha se používala ampulka na léky. Sloužilo se během procházky na dvoře. Vězeň, který roznášel jídlo, dával potom při roznášení i přijímání. Pokud jde o čtení a evangelium: jeden z nás dostal text v krabičce od cigaret. Naučil se ho nazpaměť, papírek pak spolkl a nám ho převyprávěl. Později, v r. 1969, jsem byl vysvěcen Felixem Davídkem na jáhna." Felix Davídek je přední postava tajné církve. Po několika letech kněžství je v r. 1950 uvězněn. 14 let strávil ve vězení v těch nejhorších podmínkách. Po svém propuštění v r. 1964 nalezl u Javorů svoje útočiště. Zmapoval si stav duchovenstva, navázal kontakt se seminaristy a začal organizovat církev katakomb. Ale musel k tomu mít souhlas Vatikánu. V r. 1967 byl Davídek vysvěcen na biskupa. Nyní má plná práva a může právoplatně světit kněze. R. 1968 všichni prožívají "pražské jaro", které však záhy ukončí sovětská vojska. Davídek se obává nejhoršího, likvidace kléru, případné deportace na Sibiř. Proto světí muže, svobodné i ženaté a snad i ženy. Umírá r. 1988. Josef Javora si Felixe Davídka velmi váží. Mluví pomalu s rukama zkříženýma na kolenou. Na ruce má snubní prsten. Pochází z velmi věřící rodiny. V každé generaci měla někoho, kdo byl knězem či řeholníkem. On ale nechtěl jít do semináře. V r. 1963 se oženil a pracoval jako mechanik. Když ho Davídek zapojil do svého projektu, neváhal ani vteřinu a nechal se vysvětit na kněze řeckokatolického obřadu. Ve východních církvích (i sjednocených s Římem p.p.) se kněží mohou ženit. "Měl jsem možnost sloužit v obou obřadech. Chodil jsem ke starým lidem, nemocným a postiženým. Zpovídal jsem je, sloužil pro ně mše. Staral jsem se také o dvě rodiny. V jedné jsem manžela provázel až do smrti. V druhé zase byli manželé učitelé a nemohli chodit veřejně do kostela. Od r. 1969 po všechna léta až doteď jsem sloužil jako kněz." Josef Javora má 3 syny, 28, 26 a 20 let staré. Nejmladší je v semináři. Tajná svěcení se dála ve třech lidech, se svědkem. Nic se písemně nepotvrzovalo. Josef Javora má sestru. Tato žena byla pravou rukou biskupa Davídka, říkali jí "generální vikář". Zná celou historii podzemí. Jeho nároky, které byly srovnatelné s nároky odboje. Podzemí má i své mučedníky, kněze ubitého k smrti, jiný zase oběšený na lešení. Zná Davídkovy tajné semináře, které se konaly nejprve u Javorů v bytě, pak v Kosenicích nedaleko Slavkova. "Tajná policie na konci 70. let věděla, že něco takového existuje. Vše dostalo spád r. 1982. Začala se o to zajímat i oficiální církev, mluvily o tom zahraniční rozhlasy, veřejnost byla seznámena. A začaly pomluvy. Říkalo se, že Davídek je blázen, že jeho svěcení jsou neplatná. I podzemní tisk, samizdat, propagoval tyto lživé informace. Sami tajní kněží začali pochybovat. My jsme však nesměli nic říci. Když nám papež uděloval jurisdikci, požadoval mlčení. Mlčet jsme tedy museli." Přišla chvíle, abychom se zeptali, zda Felix Davídek světil na kněze také ženy. Ludmila se podívala na svého bratra a chvíli mlčeli. "O tom se bude mluvit později." Určitě se to dozvíte z knihy, kterou Josef právě píše. Jsme pozváni na aperitiv. Josef nám ukazuje Davídkovu fotografii a svůj archiv. Jsou tam Davídkovy básně, poznámky na cigaretovém papíře, to vše napsáno ve vězení. Tento byt je tedy velesvatyní podzemí. Zde se konaly tajné semináře. Někdy to bylo 30-40 lidí, seděli na zemi a poslouchali. Světlo bylo zhasnuté, aby nebudili podezření. Teprve k ránu jeden po druhém odcházeli. Zde se též konala tajná svěcení. Vždy byli přítomni nejméně tři. Jeden jako svědek, protože písemně se nic nepotvrzovalo. Dával se velký pozor, aby nic nebylo prozrazeno. "Strach? Nemám tenhle pocit. Člověk je klidný, když ví, že jde o věc Boží a ne lidskou."

Mons. Zahradník má 3 děti a 7 vnoučat. Celibát kněží? Papež připomněl jeho nedotknutelnost. "Jsem jako exotické zvíře," říká Fridolín Zahradník. Tento 56letý biskup je ženatý, má tři děti a 7 vnoučat. Jeho životní příběh je podobný ostatním. Jako věřící musel přerušit studium medicíny. Pracoval jako stavební dělník a v podzemí formoval svůj život víry. Na kněze byl vysvěcen v r. 1968, na řeckokatolického biskupa r. 1970. Jediným velkým problémem ale je, že kněží sice v řeckokatolické církvi mohou být ženatí, ne však biskupové. "Zajišťoval jsem, aby církev fungovala. Formoval jsem kandidáty na kněžství po celé republice. Sloužil jsem mše v bytech. Bývalo při nich 10, 15 lidí. Uděloval jsem pomazání nemocným v nemocnicích, kam kněz normálně nemohl." V roce 1983 byl zatčen pod falešnou záminkou finanční zpronevěry. Po šest let, než je osvobozen a očištěn, pokračuje i ve vězení. Křtí, zpovídá, slouží mše pro své spoluvězně. Od r. 1989 pracuje jako tesař, stojí v čele společenství Emauz a stará se o sociální činnost v městečku u polských hranic, kde žije. "Moje biskupská služba skončila po revoluci. Ale pokračuji jako kněz. V neděli sloužívám oficiálně několik mší. V kraji, kde žiji, je 12 prázdných farností." Josef Javora, Fridolín Zahradník a ostatní očekávají oficiální rozhodnutí biskupů. Je tu riziko, že tato rozhodnutí budou zklamáním! Říkají však, že se jim podvolí, i když je to moc těžké. Tato církev, a to všichni dobře vědí, i přes různé chyby existovala celých těch 40 let. Jak to říká v Camusově Moru doktor Rieux: "Podstatné je dělat svou práci." A tu tito tajní kněží nikdy dělat nepřestali.

Jour de France s. 59{64 (1992) přeložil V.V.