Povinnost vydat svědectví

autor: 

Na okraj rozhovoru s Otcem biskupem Stanislavem Krátkým

"Vykonal pro poučení a spásu jiných všechno, nač stačil a co mohl: a přesto nemohl zabránit tomu, aby ho někdy lidé nesoudili a neopovrhovali jím. Proto všechno poručil Bohu, který všechno zná. Jen trpělivost a pokora mu byly obranou proti zlým řečem, nesprávným a lživým výmyslům i svévolným pomluvám. Ale někdy i on se hájil, aby svým mlčením nedal pohoršení těm, kdo byli duchovně slabí." (Tomáš Kempenský o sv. Pavlovi)

Když jsem v předposledním čísle Proglasu uveřejnil recenzi na Gansriglerovu knihu o tajné církvi, ozvali se někteří: pro jedny jsem to napsal příliš mírně a smířlivě, druhým se zdálo, že zbytečně mnoho mluvím biskupům "þdo řemesla" a situaci vyostřuji. Nemyslím si pochopitelně ani jedno ani druhé, ale můžeme o věci diskutovat. O čem však diskutovat rozhodně nemíním, jsou motivy, pro které se otázkami skryté církve v poslední době v našem časopise zabýváme. Snad je však nutné ještě jednou podat vysvětlení. Aby to tedy bylo řečeno hodně nahlas: je to z pocitu povinnosti. Otec biskup Krátký o tomto aspektu mluví v našem rozhovoru také, i když poněkud z jiné pozice. Náš pocit povinnosti má také duchovní kořeny. Je to hlas svědomí, který k tomu vybízí. Někteří z nás se také účastnili života skryté církve v tom smyslu, že jsme užívali jejích plodů. Biskupové a kněží působící ve skrytosti nám byli a jsou oporami, vedli nás a vedou v duchovním životě. Pomáhali nám najít cestu k Bohu v těch letech, kdy nás oficiální církev tou formou činnosti, kterou měla povolenou, nedokázala oslovit. Nikdy jsme ji nechápali jako nějakou paralelní církev, ale vždy jako součást jedné jediné církve; oni byli pro nás světlem světa a solí země. Skutečnost, že se nyní ozýváme, je jen malou splátkou toho, co těmto lidem dlužíme, nejen osobně: za to, že vzali vážně svoje poslání a že se je snažili všemi silami naplnit. Eritis mihi testes, budete mi svědky, říká Kristus. My v tuto chvíli nemůžeme udělat víc, než být svědky této části tajemného těla Kristova, že vydávala dobré ovoce. Je naší povinností a věcí svědomí, abychom jim ve chvíli jejich tísně pomohli ukázat pravdu, kterou mnozí nechtějí slyšet. Jean Guitton ve své knize Mlčení o podstatném zakončil první kapitolu, ve které se mimochodem zabývá Pravdou, slovy: "Nepřipustí-li čtenář to, co jsem mu vyložil v této kapitole, nemá cenu, aby četl dále." Já říkám nyní totéž. Kdo nepochopil o čem mluvím, komu nic neříkají slova, jež používám, jako třeba svědomí, povinnost, dobré ovoce či tajemné tělo Kristovo, ten ať nečte dál! Rozhodně ať nečte ani rozhovor s biskupem Krátkým: bude mu totiž špatně rozumět. My tu nekonstruujeme senzace, nevytváříme nové hrdiny, ale snažíme se popsat skutečnost. To, o čem mluví Otec Krátký, je v jistém smyslu velmi bolestné. Pro něj i pro mě. Toto nepochopí ani redaktoři Respektu či jiných podobných časopisů, ani zahraniční novináři, kteří se snaží odhalit nikdy neuskutečněné svěcení žen a pro něž je nejzajímavější povolání několika ženatých mužů ke kněžské službě a napětí mezi skrytou a "oficiální" církví. Nepochopí to ani modernističtí církevní liberálové, pro něž se tu údajně v praxi realizovalo to, o co oni usilují, a kteří mají radost z napětí uvnitř naší církve, protože vztah napětí mezi nimi a "Římem" je pro ně už dávno samozřejmostí. Těm všem je nutno říci: nepíšeme pro vás. Nás toto napětí bolí.  Možná ještě mnoho lidí nechápe, o co všechno v této věci jde. Pro ně si dovolím přinést jeden příklad. Konstrukci jednoho osudu, modelový příklad; s různými obměnami je takových osudů ovšem v realitě mnoho. Představme si tedy následující situaci: Píše se rok 1950, vám je kolem dvaceti a vy v sobě cítíte jasné povolání ke kněžství. Možná už studujete nebo se chystáte studovat bohosloví a poslechnete správného hlasu svých biskupů, abyste dál nenavštěvovali komunisty ovládaný litoměřický seminář. Poslechnete, léta prožijete v PTP nebo ve vězení a touha po kněžství je ve vás ještě silnější. Potom se dovíte, že je možno studovat tajně. Po léta se vedle namáhavého zaměstnání po nocích a víkendech vzděláváte. Na konci šedesátých let je vám kolem čtyřiceti, konce komunistické diktatury se nedá dohlédnout a jste po dvaceti letech usilovné práce tajně vysvěcen na kněze. Nemůžete to ovšem veřejně říct. A zase konáte svoji službu vedle civilního zaměstnání, sloužíte těm, ke kterým se státem spoutaná þoficiální\ církev nedostává, ale především konáte eucharistickou službu. Riskujete prozrazení, zatčení, ale sloužíte tak, jak je potřeba bez ohledu na sebe, na svůj strach, na své pohodlí. Přijde listopad 1989, doba svobody církve, okamžik, pro který jste pracovali, o kterém jste snili. Nečekáte vděk ani ocenění, čekáte jen, že budete moci veřejně sloužit mši svatou, veřejně kázat, veřejně se starat o své farníky, zvláště, když je tak málo kněží. Je vám už kolem šedesáti, každý měsíc dalšího čekání je pro vás nekonečný. Po více než dvou letech mlčení, které prožíváte daleko hůř než celá léta diktatury, je vám biskupy řečeno, že si sice vaší práce váží, ale že s tím vaším svěcením je to nějak podivné, a že vás pro jistotu vysvětí znovu, ještě vás trochu vyzkouší, co víte o Nejsvětější Trojici, o zodpovědném rodičovství nebo na téma kněz jako lékař, soudce a učitel ve svátosti pokání; a taky vám řeknou, že nemáte v podstatě žádnou praxi v pastoraci. Vy, který jste sloužil Bohu v těch nejhorších podmínkách, který jste dostál svému kněžskému povolání v těch nejtěžších zkouškách, jste v okamžiku svobody prohlášen za pochybného, po straně o vás řeknou, že jste to přeháněl jako dobrodruh. Jste najednou daleko méně vzdělaný a méně zkušený, než všichni ti bývalí členové Pacem in terris, absolventi komunistického semináře, kteří tehdy neposlechli rozkazu svých biskupů, než ti kněží, kteří se báli vytáhnout paty za dveře fary a přečíst si jakoukoli teologickou literaturu s výjimkou několika oficiálně vydaných knih a Katolických novin, které neměly církevní schválení. Oni nejsou problematičtí, zato vy jste neměl pravdu. V době, kdy jsou vaši vrstevníci, kteří se v jiných povoláních zachovali stejně statečně jako vy, rehabilitováni, kdy dostávají ocenění a čestné doktoráty, vám se "zhroutí svět". Nechtějí vás, jste podezřelý. Státní bezpečnost, která vás po léta pronásledovala, nepochybovala ani na okamžik o platnosti vašeho svěcení. Církev o něm pochybuje. Jste ale pokorný a trápíte se tím, zda jste přece v něčem neudělal chybu, zda jste se nemýlil a s vámi všichni spolupracovníci. Ne, nemýlili jste se, a církev o vás nepochybuje. To jen někteří biskupové se nemohou vyrovnat s něčím, co sami nedělali a neznali. Myslím, že tomuto příkladu lze rozumět. Že si lze představit za skrytou církví tyto konkrétní lidi a trochu i to, co prožívají. Hloubku jejich zklamání si ovšem představit nelze. Jistě, dá se to odbýt tím, že přeháním. Upozorňuji ovšem, že to není důstojný argument. Mnohokrát jsem se sám sebe v posledních měsících ptal, jestli se nemýlím. Zda jsem se příliš jednostranně nenechal ovlivnit lidmi ze skryté církve, které znám, a nepovýšil jejich pravdu na Pravdu a kvůli nim neviděl nic ostatního. Je to pro mě zcela nový pocit, když musím v církevní záležitosti zastávat názor, který se liší od názoru mého biskupa. Je to opravdu stejné, jako kritické postoje, které jsem před lety tak nerad viděl u řady katolíků na západ od nás? Před několika dny jsem hovořil s jedním profesorem teologie ze Spojených států. Chtěl se se mnou setkat, protože ho zajímala skrytá církev. Těšil se na to, jak se ode mne dozví o "překonání" celibátu, jak mu potvrdím svěcení žen, jak se shodneme na špatnosti "Říma", na negativním konzervatismu našich biskupů. Jsem za ten rozhovor vděčný. Pochopil jsem hloubku rozdílu: nemohl jsem mu potvrdit ani jednu z těchto věcí. Nejsem ani proti Římu, ani proti biskupům, nemyslím si, že by měly být svěceny ženy, ani porušován celibát. Nechci mít z církve demokratickou instituci ani charitativní spolek. Naše postoje jsou zásadně odlišné. Pokud ovšem liberální teologové hledají pro prosazení svých "zlepšení" podporu v některých skutcích skryté církve, není to její chyba. Z rozhovoru s biskupem Krátkým jasně vyplývá, jak představitelé skryté církve smýšlí. Je to chyba oficiálního mlčení, které se kolem ní na tak dlouhou dobu rozprostřelo, chyba těch, kteří ze skrytých biskupů a kněží dělají rozvratníky. V naší církvi je plno otázek o kterých můžeme diskutovat. Společně - biskupové, kněží i laici. Kdo toto nechápe, měl by si dobře přečíst apoštolský list Christifideles laici a dokumenty II. vatikánského koncilu. Všechno v pořádku není, dialog je nutný. O kněžských a biskupských svěceních se ovšem příliš diskutovat nedá. Když za mnou někdo přijde a řekne mně: jste sice pokřtěn už řadu let, ale je to nějaké pochybné, já vás pro jistotu pokřtím znovu, pak budu muset odmítnout. Kdybych byl dvacet let knězem a někdo pochyboval o mém svěcení, zachovám se stejně. Jistě, rozdíl mezi těmito dvěma svátostmi existuje. Neprojevuje se však mírou připouštěných pochybností. Není možné věřit každému, kdo o sobě prohlásí, že je kněz. Budiž. Ale existují-li důkazy, jsou-li svědci jeho svěcení a činnosti, dosvědčují-li to ti, kteří ho připravovali, i biskup, který ho světil - potom je nedůvěra přinejmenším pošetilostí: posloupnost v skryté církvi je dnes dokumentována, byly vypracovány seznamy kněží a biskupů, jsou k dispozici svědci. V době nedostatku kněží však někdo toto všechno nechce vědět. Možná jsou mu tito lidé nepříjemní tím, že mu připomínají jeho vlastní selhání, jsou mu důkazem, že bylo možno být i tam, kam se on bál vstoupit. To ale není křesťanské. Chci být už stručný. Ať je to jakkoli: nechtějí-li vidět někteří naši biskupové pravdivě skutečnost, protože je jim nepříjemná nebo nemohou-li se někteří vatikánští úředníci rozloučit s mylnou koncepcí vatikánské východní politiky, a proto se snaží skrytou církev znovu umlčet, lze to pochopit. Nelze s tím však souhlasit. Je to věcí našeho svědomí jim pravdu připomínat. K tomu by měl s Boží pomocí přispět i následující rozhovor s Otcem biskupem Krátkým.

Proglas 4/92

Rozhovor přetiskneme v příštím čísle a doplníme jej vlastním komentářem.