Evangelické otázky a pohledy - Pozvání k rozhovoru

(Dokument Lutherského úřadu Spojené evangelicko-luterské církve v Německu, 1982)

1. Evangeličtí křesťané před otázkou Ježíšovy matky

Maria neprávem zapomenuta

"Maria není pouze katolická, ale i evangelická. Protestanté na to snadno zapomínají. Maria však je Ježíšovou matkou, je mu blíže než nejbližší učedníci. Nový zákon ukazuje s velkou lidskostí tuto blízkost, aniž by zamlčoval Ježíšův odstup od Marie." (Evangelický katechismus pro dospělé.)

Maria, Ježíšova matka, není v Novém zákoně zmiňována sice často, přesto však vícekrát v různých souvislostech. Kromě několika "historických informací" o Marii zde nalézáme - zvláště v Lukášově vyprávění o Ježíšově dětství - něco jako biblický obraz Marie. Církve, jejichž normou je Písmo sv., nemohou nečerpat z těchto biblických výpovědí. Nadto nemůže být Ježíšova tělesná matka bez významu pro lidi, kteří vyznávají Krista, protože v Ježíši Nazaretském našli definitivní zjevení Boží vůle a podstaty. "Maria je matka Ježíšova. Je to bytost lidská nikoli nebeská. Jako člověk a jeho matka je svědkem jeho pravého lidství, ale i jeho původu v Bohu." (H. Küng)

Maria ve společných křesťanských dějinách víry

Poselství, které nacházíme v Písmu svatém, k nám přinesl proud tradice téměř dvoutisíciletých dějin křesťanské církve. Nedbat této tradice s jejím bohatstvím i jejími břemeny by bylo odtržené od života a navíc sektářské. Právě z této celé křesťanské tradice víry si nelze Marii odmyslet. Je to zřejmé i za hranicemi kruhu přesvědčených křesťanů v širokých vrstvách obyvatelstva - svědčí o tom velkolepé památky křesťanského umění s jeho zobrazeními Marie. V prvních 1500 letech společného křesťanstva hrála mariologie a úcta k Marii stále větší roli. Evangeličtí křesťané nad tím nemohou zavírat oči, musí ovšem celou tradici měřit evangeliem. Ekumenický rozhovor o Marii Dnes patří asi tři čtvrtiny křesťanů ke katolickým církvím (římskokatolická, pravoslavná, starokatolická), v jejichž zbožnosti, bohoslužbě a teologii má Ježíšova matka větší či menší význam. Dokonce v reformačních církvích, zvláště anglikánské, jsou proudy, v nichž se pěstuje mariánská úcta. Protože se Maria stala v katolictví silnou identifikační postavou, jsou protestanté naopak mariánsky zdrženliví. Tak to však z uvedených důvodů nesmí zůstat. Symbol víry pro ženy a matky Maria získává pro mnohé křesťany bezprostřední význam i nehledě na dosud zmíněná biblická, církevně historická a ekumenická hlediska. Právě mnohé ženy nacházejí v ženě Marii snáze příklad života v důvěře v Boha než v některých biblických postavách - mužích. Maria ukazuje, že se život z Boží milosti a v následování Ježíše může příkladně projevit stejně dobře u žen jako u mužů. Reformační církve si na základě svých dějin nemohou nechat "Marii" náhle předepsat. "Avšak nebojácné zhodnocení a ocenění by už bylo ekumenicky velkým přínosem."

Evangelická úvaha

Evangeličtí křesťané stojí nyní před úkolem najít pochopení Ježíšovy matky, odpovídající kritériu biblického poselství, promýšlející bez předsudků církevní tradici a zůstávající věrné pravdě. I ve vztahu k římskokatolické mariologii a mariánské úctě platí: "Všechno zkoušejte, všeho dobrého se držte." (1 Te 5,21). Ne každá mariologie a každá úcta musí církve dělit.

2. Maria v Novém zákoně

Maria věřící Maria je zobrazena jako ta, která říká ano k vůli Boží: "Hle, jsem služebnice Páně, ať se mi stane to, o čem jsi mluvil." (L 1, 45). Je určena k tomu, aby byla zvláštním nástrojem Božím, totiž matkou syna Božího. Neoslavuje však sama sebe, ale Boha. to je zřejmé z jejího chvalozpěvu Magnificat (L 1, 46-55). Bůh shlédl na "ponížení své služebnice". (L 1,48). Maria ví, že se před všemohoucím a milosrdným Bohem nemá čím vykázat. "Od nynějška ji budou blahoslavit všechna pokolení" (L 1,46) ne kvůli jejím zvláštním přednostem, které by si byla už přinesla, ale proto, že je vzorovým příkladem všech těch, které blahoslaví Ježíš (M 5,3): "Blahoslavení chudí duchem, neboť jejich je nebeské království." Mariino ano k vůli Boží není nutno chápat pouze jako pasivní, trpné přijetí toho, co od nás Bůh žádá. Mariin postoj jistě charakterizuje otevřenost pro Boha, ale dynamická. Jak ukazuje Magnificat, je Maria otevřená pro Boha, který prohlédne lidskou pýchu a nespravedlnost a přivede ji k pádu. Tím se sama staví do Božího pohybu, který chce na zemi prosadit spravedlnost a lásku. Mariin postoj víry je zřetelný i v naslouchání Božímu slovu a v jeho zachovávání (L 2, 19.51) a konečně v tom, že patří ke společenství ukřižovaného a vzkříšeného Ježíše (J 19, 25-27, Sk 1,14). Křesťanská víra je formována křížem. To lze vyčíst i na Marii. Svého prvorozeného přivedla na svět v chudobě (L 2), před nástrahami krále Heroda musela mladá rodina utéci do Egypta (Mt 2). Maria měla poznat, že Ježíš je znamením, jemuž budou odporovat (L 2, 34-35). Nakonec stála pod křížem svého umírajícího Syna (J 19,25). Přitom není Maria idealizována. Nejprve svému synu a jeho poslání nerozumí. Její cesta k víře jde ohroženími (L 2, 35.48n; Mk 3,20n; Mk 3, 31-35 par; L 11,27n; J 2,4).

Předobraz církve

V tomto biblickém obrazu Marie jsou počátky toho, že se Maria bude v následující době chápat jako předobraz církve, a to dvojím způsobem: jako vzor i jako zrcadlový obraz. Jako vzor tím, že Mariina víra je příkladem pro církev. Jako zrcadlový obraz tím, že církev promítá na Marii ideální představu sebe samé. Takovéto projekce nelze zcela vyloučit, je však nutno dbát, aby našly normu a meze na biblickém obrazu života z Boha v následování Ježíše. Takto obrazně chápe tradice Marii při výkladu dvou nejasných biblických míst: J 19, 15{17 a Zj 12.

3. Společné křesťanské dědictví: Panna a matka Boží

Velká úcta k Marii u reformátorů

Reformátoři byli kritičtí k mariánské úctě, jak ji viděli v církvi své doby. V kázání z 8. září 1522 vidí Luther riziko mariánské úcty v tom, "že se Maria postaví výše, než se to má. . . a Kristus je tím umenšován", v tom, "že se srdce obrátila víc k Marii než ke Kristu samému". Na základě Nového zákona, jehož poselství si osvojili podle zásady "pouze Ježíš Kristus", "pouze milost", "pouze víra", striktně odmítali všechny tendence k Mariině spoluvykupitelství a jejímu zbožštění. Jinak si reformátoři Ježíšovy matky velmi cenili a přijali starocírkevní učení "o panenské Matce Boží". Zde je třeba zmínit zvláště Lutherův výklad Magnifikat z r. 1521. I evangelicko-luterské vyznavačské spisy zůstávají věrny starocírkevnímu učení o Marii: je Panna a Matka Boží. (. . .)

6. Hlediska k evangelickému pojetí Marie

Je nutná větší nepředpojatost

Požadovat evangelickou mariánskou zbožnost či dokonce mariánskou úctu by bylo umělé nebo zákonické. Výpovědi o Ježíšově matce v Novém zákoně však ukazují, že otevřený, nepředpojatý postoj k Ježíšově matce beze všech předsudků, dokonce určitá mariánská zbožnost dobře zapadá do rámce protestantismu. A co více: Připomínka Marie by mohla zdůrazněně poukázat na mnohé aspekty lidství a víry. þMaria nemá žádnou důstojnost sama ze sebe. To však neznamená, že nemá vůbec žádnou důstojnost, nemluvě ani o christologickém deficitu, který vzniká tam, kde se ignoruje nádoba, skrze niž přišel Kristus do světa. To, že touto nádobou byla žena, je pro víru důležité. . .\ (Walter J. Hollenweger, Ave Maria, in: Erfahrungen der Leibhaftigkeit, München 1979).

Mariánský minimalismus obvyklé evangelické zbožnosti je pro nás ovšem daným východiskem. Odpovídá částečně nebezpečím, viditelným v mnoha podobách římskokatolické mariologie: upadání do blouznění a spekulací, lehkovážné zacházení s historickou pravdou, promítání všech možných přání na Marii a zatemňování ospravedlnění pouhou vírou pro Krista. Zneužití nás ovšem nezbavuje otázky, jak má vypadat správné užití. Dalším důvodem mariánského minimalismu v evangelické zbožnosti je to, že protireformace 16. a 17. století byla částečně prováděna ve jménu Marie. Maria byla spojena s antiprotestantskými emocemi. Uvědomit si tyto pochopitelné bloky je prvním krokem k jejich odbourání. Prostor pro potenciální evangelickou mariánskou zbožnost Lze souhlasit s tím, že þMarie nepatří ani tak do teologie, jako do meditace\. (L. Vischer). Prostor pro tuto meditaci je v rámci života církve při četbě Písma sv., v rytmu církevního roku, v bohoslužbě, v církevním umění a hudbě.

1. Novozákonní texty, v nichž se mluví o Ježíšově matce, potřebují důkladnější promýšlení a častější bohoslužebné užití. Jedná se o texty: Mt 1, 16-2; Mk 3,20n; Mk 3, 31-35 (par. Mt 12, 46-50; L 8, 19-21); Mk 6,3n (par. Mt 13, 55-57; L 4, 22-24); L 1, 16-2; L 11,27n; J 2, 1-12; J 6,42; J 19, 25-27; Sk 1,14; Ga 4,4 a snad Zj 12. V modlitbě církve a také v kázání měl vždy důležité místo i Mariin chvalozpěv Magnifikat (L 1). K těmto textům je třeba přibrat i biblická místa, v nichž se zdůrazňuje Boží mateřskost (např. Ž 17,8; 36,8; 57,2; 61,5; 63,8; 91,4; Př 8, 22-31; Mdr 7, 21-30; Sir 24, 1-31;Iz 42,14; 49, 14-17; 66, 12-14; Mt 23,37; (L 13,34).

2. Důležitým prostorem připomínky Marie v průběhu církevního roku je doba adventní a vánoční. "Biblická postava Marie nachází v evangelické zbožnosti své místo ve spojení s událostí Vánoc". V adventních a vánočních chorálech v EKG se tedy často zpívá o Ježíšově matce. Oblíbeny jsou i hry u jesliček a jesličky samotné. Zde je Maria nejen nepostradatelná, ale i zvláště zdůrazněná. Památku Marie je třeba vidět v rámci památky svatých. Paralelu k římskokatolickým dnům svatých nabízí Evangelický jmenný kalendář, zavedený r. 1966 Evangelickou církví v Německu. V něm najdeme tři biblicky podložené svátky Marie, které jsou vlastně svátky Kristovými: 2. únor: Uvedení Páně do chrámu (Hromnice) - srv. L 2,22nn 25. březen: Zvěstování Kristova narození - srv. L 1,26nn 2. červenec: Navštívení Panny Marie - srv. L 1,39nn Znovuoživení těchto Mariiných svátků lze očekávat pouze v kontextu památky celého "zástupu svědků" v Evangelickém jmenném kalendáři.

3. Při bohoslužbách jsou - vedle čtení Písma, kázání a chorálu - dvě další místa pro připomínku Marie. V první řadě je to Apoštolské a Nicejskocařihradské vyznání víry. Obě zmiňují Ježíšovo narození z Panny Marie. A pak také lze zmínit Marii v modlitbách - v žádném případě se však nelze obracet s modlitbou přímo k Marii. Ve Všeobecné evangelické modlitební knize a v Luterské agendě I jsou k Mariiným svátkům uváděny kolekty, v nichž je zmiňována Ježíšova matka. Např. ve Všeobecné knize kolekta ke dni Navštívení Panny Marie: "Všemohoucí Bože, který jsi s Pannou Marií učinil veliké věci a učinil ji matkou svého Syna: Dej, ať i my se v pokoře otevřeme tvému slovu a přijmeme s pravou vírou tvého Syna, který s tebou a Duchem svatým žije a kraluje navěky." V Lutherské agendě I je k 25. 3. následující mariánská kolekta: "Bože, který jsi svého Syna nechal stát se pro nás v životě Panny Marie člověkem: Dej nám, abychom ho, jehož jsi poslal v našem těle, poznali a přijali ve víře v našeho věčného Spasitele, který s tebou a Duchem svatým žije a vládne po všechny věky věků." Všechny tři svátky mají v Agendě i vlastní introit, kolektu, čtení ze Starého zákona, epištol, verš s halelujah, píseň dne, evangelium a prefaci (Ke Zvěstování:\. . . dal jsi ho světu za Spasitele skrze Pannu Marii, která ho, tvého jednorozeného Syna, počala z Ducha svatého a porodila jako věčné světlo světa. . .\). Ve společné agendě luterských církví v USA jsou čtyři mariánské svátky, kromě už zmíněných i 15. 8. þMary, Mother of our Lord\. V eucharistické modlitbě při Večeři Páně lze Marii zmínit v rámci eschatologického výhledu. Např. v návrhu liturgické komise Reformované církve ve Francii stojí: þProsíme o tvou laskavost k nám všem; dej nám podíl na věčném životě spolu se svědky tvého lidu, s Petrem a Pavlem a ostatními apoštoly, Marií a věřícími všech dob.\ 4. A konečně může evangelická mariánská zbožnost najít potravu v širokém spektru církevního umění a hudby. Mariánská umělecká díla se nacházejí především v evangelických chrámech z předreformační doby. U vyobrazení Marie je však třeba dbát vždy toho, aby Maria zůstala ve vztahu ke Kristu a nebyla oslavována sama. V církevní hudbě lze uvést např. Magnificat J. S. Bacha. Spolu s ostatními biblickými postavami a þsvatými\ je Maria pro křesťana vzorem víry, příkladem křesťanského života, znamením Božího milosrdenství, odrážející se v životě člověka. O Marii platí zvláště, co o svatých platí obecně: þO ctění svatých učí naši, že se má na svaté pamatovati, abychom se posilnili ve víře, vidíme{li, jak se jim dostalo milosti a jak jim bylo skrze víru pomoženo; pak také, aby si lidé brali příklad z jejich dobrých skutků, každý podle svého povolání.\ (Pozn.: Dokument zde cituje text CA XXI, který je ve vydání v Kalichu pod čarou.) Výrazem přiměřené lidské odpovědi na Boží slovo není Maria exkluzivně, protože jsou i jiní lidé, patřící k þoblaku svědků\ (Žid 12,1). Všechny takovéto příklady Boží milosti a života z víry jsou užitečné a nemají v evangelickém zvěstování a výchově přijít zkrátka. Křesťané, jímž je mariologie a mariánská zbožnost cizí, v principu nic nenachází, pokud je Ježíš středem a kritériem víry. Připomínka Panny Marie, odpovídající Písmu svatému, však může evangelium ilustrovat a akcentovat. Marie je pro křesťanskou víru ilustrativní, nikoli normativní. Maria může křesťanskou existenci osvětlit, nikoli konstituovat. Za tohoto předpokladu může být Ježíšova matka pomocí ve víře i evangelickým křesťanům: Vždyť Maria podtrhuje lidské teplo radostné zvěsti a ukazuje, že na ni lze odpovědět celým životem. "Všechno chválení Marie je v církvi Kristově podle smyslu zcela výhradně chválením Boha a chválení Krista. Neexistuje však žádné chválení Krista, Božího Syna, který se stal člověkem, v němž by se nemuselo mluvit i o Marii, jeho lidské matce, neexistuje žádné křesťanské chválení Boha, v němž by se nemuselo mluvit o Marii jako jediné mezi všemi ženami, kterou si Bůh ve své milosti vyvolil a učinil ji mocí svého Ducha matkou svého Syna. V tomto smyslu patří Maria nutně do evangelia a tím i do středu katecheze církve."

Prof. Dr. Ulrich Wilckens, zemský biskup, Lübeck 1988

Úvodem:

PhDr. Felix Maria Davídek se v únoru 1964 vrátil na podmínku ze svého čtrnáctiletého vězení (odsouzen byl na 25 let), odkud jej museli doslova "vyhodit", jelikož důsledně trval na tom, že o podmíněné propuštění žádat nebude, aby dal najevo svůj nesouhlas s protiprávním postupem soudních orgánů ve věci jeho obžaloby. Nežli jej vystrčili za vrata věznice, vnutili mu do jedné ruky kufr, ve kterém hrkal kartáček na zuby a pár osobních potřeb, do druhé jízdenku do Brna. Nastoupil do vlaku jedoucího právě na opačnou stranu. Měl za povinnost neprodleně se ohlásit bezpečnostním orgánům a najít si co nejdříve zaměstnání. Ani jedno, ani druhé neudělal a zaměstnání si našel, až sám potřeboval. O svém návratu nám řekl: þKdyž jsem šel po těch čtrnácti letech z chrlického nádraží kaštanovou alejí, přemýšlel jsem o tom, kde má kněz domov. . .\ Navštívil své nejbližší přátele a zjišťoval možnosti kněžské práce v podmínkách tehdejšího omezení. Jak pokrýt potřeby Božího lidu a jak jej směrovat do budoucnosti, měl promyšleno se svými vězeňskými spolubratry už v kriminále. Hned druhý den po svém návratu požádal o spolupráci paní Ludmilu Javorovou, kterou dobře znal už z doby před svým zatčením, předával jí své práce v rukopise anebo jí je diktoval přímo do stroje. Následující text s názvem: "Konkrétní spirituální práce" je z podzimu roku 1964. Dost jasně vyjadřuje prostor myšlení, ve kterém žil, který jej obklopoval i znepokojoval.

Josef Javora

Skutečnost - realita jsoucna - je v mysli křesťana často, a neváháme říci až chorobně často rozdělena. Bůh a svět stojí proti sobě - "čínská zeď" mezi oběma. Svět je jako nepřátelské území, které má všechny znaky záporu: Tam se nesmí, tam by křesťan přišel o život! Avšak tato psychologie, ať už pramení odkudkoliv, je trapně neuvážená. Vůbec se necítí a nebere na vědomí, že svět je dílo Boží, že v něm byl Ráj, že právě do světa stvořil Bůh člověka, aby vládl všemu stvořenému, zatímco člověk z něj prchá, proklíná jej jako špatný a nechává v něm vládnout ďábla a jeho pomocníky. Nakonec se před nimi chvěje, ukrývá se jim, zavrtává se do jakýchsi katakomb, které ovšem nejsou vytesány ve skále, ale vyhloubeny v prostředí daleko jemnějším - v nitru současného lidstva. Zároveň však prosí úpěnlivě Boha, aby nebyly zavírány chrámy, pronásledováni kněží, diskriminováni věřící atd. Pohoršuje se nad úpadkem mravů, chce, aby za něj - za toho, který vlastně utekl z bojiště - učinil Bůh zázrak a pobil vojska všech Filištínských, Hunů, Tatarů a jak jim všem říkáme. Tato psychologie je tragicky neuvážená. Výsledek známe. Takto pochopené náboženství však nikterak nemůže posvěcovat pozemskou skutečnost, realitu přírodního řádu. Proto se ona pozemská skutečnost nakonec obrací proti člověku i proti Tvůrci. Bůh chce skutečně kralovat, avšak toto království mu není připravováno. Křesťané z něho dobrovolně emigrují, anebo se nechávají vyhnat. Tragikomedie je v tom, že nechceme posvěcovat a přetvářet ta místa, která dočasně obýváme, místa, kde se zápasí o víru, naději a lásku - Vírou, Nadějí a Láskou, místa, kde žijeme svou mocnou touhou Parusie, příchodu Krista. Jen z nedonošenosti náboženských idejí pramení odvaha získat nebe, aniž se křesťan odvážil získat svět. Jde{li o apoštolát, obrazně řečeno, ještě nyní není odsouzeno schéma: přijít, stanout, určit vyšší a nižší a postavit onu "čínskou zeď" - jak už bylo řečeno - mezi Boha a svět. Avšak apoštol nemá za úkol přijít a "hodnotit" vyšší a nižší. Apoštol nemá za úkol přicházet jako stavitel "čínských zdí". Jeho úkol je úplně jinde: PŘIJÍT, ZBOŘIT ZDI A POSVĚTIT. Posvětit Ráj, odkud se Bůh vzdálil, posvětit onu říši prostoru, času, hmoty a ducha, odkud byl Bůh dočasně "vyhnán". Toto je a bude vždycky většinou práce se třtinou, s knotem uhasínajícím, práce únavná a piplavá, která, nekoná-li se s láskou a radostně, nemůže mít úspěch. Tuto práci nemůže vykonávat člověk malomyslný, náladový, očekávající rychlý úspěch, prospěch či vyznamenání. Nemůže ji vykonávat člověk čekající na slávu a na hodnosti, chtějící vidět plody své práce, člověk netrpělivý, zatrpklý, neinteligentní, nechtějící se modlit, plakat s plačícími a radovat se s radujícími, neznající teorii vinařské praxe, pracující jako nájemce, amatérsky, panovačně, lenivě, diletantsky, bez řemesla, soustavného cviku, odbornosti, nezištně; člověk nezískávající soustavně stavovské ctnosti vinařovy, ctnosti apoštolské, nezískávající a neosvědčující je všude: v práci, ve vězeních, v ranách, v nebezpečí smrti, v nebezpečí na moři, v nebezpečí na cestách, v nebezpečí od lotrů, v nebezpečí od lidí stejné víry, v nebezpečí od lidí vlastního národa, v nebezpečí mezi pravými i nepravými bratry, v námaze, v nočních bděních, o hladu a žízni, v postech často, v zimě a nahotě, v denním návalu lidí, v péči o církev (2 K 11, 23{28). Od takové práce odchází, kdo nežije jistotu služebníka neužitečného, že na něj pracuje ten, který všechno tvoří i udržuje. . . Apoštol není fantasta, člověk exaltovaný, nereálný, stavitel vzdušných zámků. Počítá s příchodem Pána - s Parusií, proto má úkol: PŘIJÍT, ZVĚSTOVAT, POSVĚTIT. Celá jeho psychologie má být zaměřena na skutečnost NEPOSVĚCENÉHO JSOUCNA a na vše, co v sobě lidstvo nese jako dědictví Adamovo i ono obecné dědictví "vyhnání z Ráje". Proto také nejprve posvěcování vlastního života, a tím všeho toho, co je mimo nás - totiž celého stvoření, tj. všeho, co padlo s člověkem. Proto posvěcování člověka, aby s ním a skrze něho znovu příroda povstala.

Převzato z brněnského Proglasu, revue pro politiku a kulturu č.7/92 str. 1-2. V témže čísle se dotýká problematiky ES Jiří Hanuš v článku "Skryté světlo, mlčící ticho".

Nakladatelství Proglas také připravuje vydání monografie Petra Fialy a Jiřího Hanuše o Felixi Maria Davídkovi. Kniha má vyjít na přelomu roku 1992/93. Je ji možno objednat na adrese: Proglas, Mendelovo nám. 1a, Brno, PSČ 603 00.

Prohlášení

Při setkání se zástupci Biskupské konference ČSFR, jejím předsedou Mons.
F. Tondrou, oběma předsedy národních sborů biskupů panem kardinálem
J. Ch. Korcem a Mons. Mil. Vlkem a za přítomnosti Apoštolského nuncia
Mons. G. Coppy, jsme v bratrském otevřeném rozhovoru došli k závěru,
který i já přijímám: v naší nové situaci po jmenování sídelních biskupů
není možné mimo jejich jurisdikci nic zákonitě vykonávat.
Je mi zřejmé, že i můj postoj může být jen jeden: v bratrské spolupráci
s ostatními biskupy napomáhat rozvoji života církve u nás. Pokládám to
za tím závažnější, že posvátná Kongregace pro nauku víry pokládá moje
biskupské svěcení za platné.
V tomto duchu prosím, nabádám a žádám všechny, kteří patřili do tzv.
skryté církve a udělali tam i velmi cenné služby, aby v nové situaci přijali
v celém rozsahu spolu se mnou - pokud tak ještě neudělali - rozhodnutí
Svatého Otce ve věci tajných svěcení tlumočené Kongregací pro nauku
víry a uznávali každý za svého zákonného představeného svého diecézního
biskupa a jedině s ním řešili všechny své záležitosti, zvláště otázky svého
svěcení a eventuálního začlenění do církve.

V Olomouci 20. 10. 1992

Prohlášení podepsali kromě ordináře ES také Dr. František Tondra, Peter
Dubovský S.J., Ján Ch. kard. Korec, Miloslav Vlk a Giovanni Coppa.

Komentář k "Prohlášení"

Skutečnost, že ordináři ES bylo předloženo na vůbec prvním setkání s BK
takovéto předem připravené prohlášení, nesvědčí o taktu biskupské konference.
BK se odvolává na "rozhodnutí Svatého Otce", ač dobře ví, kolik
je v tom polopravdy a kolik jejího vlastního přání. Bylo to ostatně zřejmé
už tehdy, kdy pochvalu svatého Otce tajným strukturám nechtěli někteří
z biskupů publikovat. Přitom rozhodnutí o tom, že budou příslušníci ES
převedeni pod diecézní biskupy, učinila sama a nikoli Svatý Otec. Také
Kongregace pro nauku víry předkládala v této otázce varianty a nikoli hotová
rozhodnutí. Je teď naprosto zřejmé, oč vlastně komu v celém jednání
opravdu šlo a co jen předstíral.
Ordinář ES ustoupil na nejzazší možnou míru. Podle ultimáta předloženého
mu kard. Korcem před zástupci obou sborů konference se zříká všech
svých práv. Diecézní biskupové si tak na sebe vzali odpovědnost za velmi
mnoho: za větší počet kněží a jáhnů, o jejichž práci téměř nic nevědí a vědět
ani nechtěli. Uvidí se, s jakými nabídkami přijdou. Zda budou respektovat
koncilem uloženou povinnost dialogu se svěřenými bratry v úřadě i s laiky
svěřenými do pastorace, jak to je už léta v ES běžné. Jak využijí speciální
charismata jednotlivých příslušníků ES, zda jim umožní pracovat s lidmi na
okraji církve, ke kterým byli legitimně povoláni. Zda upustí od absurdního
a nemravného požadavku reordinace a podobných "řešení", která odporují
svědomí většiny příslušníků ES. (Nejnověji se vedle opakování všech svěcení
hovoří dokonce i o "eventuálním začlenění do církve", což si lze vykládat i
jako by někteří pokřtění a bezesporu katolicky věřící lidé členy církve dosud
z rozhodnutí vyšších míst nebyli. Jistě je to jen stylistická chyba pana
kardinála. Ale nevypovídá snad také o něčem vážnějším?)

Brzy uvidíme, zda sídelní biskupové opustí iluzi o "normálních poměrech"
v církvi, přestanou s pokusy restaurovat náboženský folklór z dob nejen
předkoncilních, ale i předválečných (měli by si znovu pozorně přečíst, co
uvedl kard. Beran na koncilu o situaci církve v Československu) a věnovat
se misii v našem masivně pohanském území. V misijním území jsou paláce
a zlaté kostýmy spíš na obtíž než ku prospěchu věci a také evangelizace má
jiná témata než v zemi, kde je křesťanská kultura čímsi každému samozřejmě
vlastním. ES vyvinula misijní metody, Konference je odmítla. Jen Bůh
může rozsoudit, co při tom vedlo diecézní biskupy mocněji: potřeba konečně
jednou něco vyhrát, touha po monopolu, strach či pastorační ohledy. "Černého Petra" případu ES drží nyní diecézní biskupové.
Příslušníci ES představovali a představují přinejmenším alespoň relativně
poslušnější část katolického presbyterátu v naší zemi. Církev budovali a
budují, ač jim z toho neplynul žádný majetkový ani jiný prospěch: vždy se
živili a živí prací vlastních rukou a mozků, nebudují si ctihodné společenské
posty. Lze to dokumentovat i tím, že nic nepodepsali StB (na rozdíl od
některých členů biskupské konference), že se vždycky obešli bez služebnictva
ve svých domácnostech a také v politice zůstávají svobodně nezávislí i
tehdy, kdy někteří biskupové k nemalé veselosti sekulárních diváků rychle
mění své vyvolené politiky podle toho, kdo u nich vyhrává volby.
Příslušníci ES obstáli v minulosti, snad obstojí i nyní. Na řešení, které bude
odporovat svědomí prostě přistoupit nesmí. Raději vyčkají. Je zcela reálné
očekávat změny jak v biskupské konferenci (v souvislosti s dělením ČSFR),
tak ve Vatikánu.
Vzniklá situace je darem, který pomáhá vyčistit se od balastu vlastních
představ a být vděčný za své bratry a sestry, které jsme dostali. Poslání
lze znemožnit, bližní a společenství nám nikdo vzít nemůže. Věříme, že ES
je dílo Ducha svatého a takové se nepodaří zničit žádné moci, byť by se
zaštiťovala čímkoli. Totéž naštěstí platí i o veřejné části téže jediné církve.
Je však smutně zákonité, že útok proti ES se vede právě zpochybněním
svátostného života, který je zdrojem síly. Síly temnoty dobře vědí, kde mají
způsobit chaos, jak vnést spory do nitra člověka i mezi lidi navzájem. Ti,
kteří destruktivnímu nátlaku již podlehli, o tom mohou vypovídat (a občas
tak opravdu dělají) a pomoci je jim možné už jen velmi těžko.

Pavel

Naše bratislavská spolupracovnice, která strávila asi 10 prázdninových dnů s pražskou obcí ES, nám zaslala tento příspěvek:

Hoci je tohoročné leto nenávratne za nami, všetci žijeme z jeho plodov. Spoločné leto Pražskej obce ES tento rok bolo azda pre všetkých z nás pokojnejšie a atmosférou vyrovnanejšie ako po minulé roky. Mnohé sociálno-osobné krízy pominuli do zrelého a kvalitného konca, ďalšie latentné ešte neprepukli. Organizátori nám zabezpečili zaujímavé dni plné návštev, zdieľaní a iných motivujúcich sociálnych kontaktov. Dobrým nápadom vzájomného paralelného informovania boli nástenné noviny. Podávali nám obraz o situácii v niektorých oblastiach cirkevného života, ktorý nám bol v masmédiách z nejakých dôvodov nedostupný. Zatiaľ čo nás nástenné noviny sýtili informáciami, iní informovanejší, vedeli, že služba duchovná ešte nie službou celému človeku. Tí úspešne pracovali pod názvom "služba bruchovná", čoho dôkazom boli naše plné a spokojné pupky. Zaujímavým spôsobom sa zapojila mládež. Našli medzi sebou talenty, ktoré vedeli do činnosti vhodným spôsobom zapojiť iné deti v príprave programu. Jeho obsahom vedeli nenásilným, inteligentným a vtipným spôsobom poučiť dospelých a poukázať na ich slabé stránky. Z návštev, ktoré možno spomínať nahlas, bola pre väčšinu najzaujímavejšia Tesná brána. Živé svedectvo jej členov korešpondovalo s našimi pocitmi a potrebami pri pohľade na situáciu cirkvi u nás. Pochádzajú z pomerov, ktoré výstižne Louis Evely popisuje takto: "Vo Francúzku sa hovorí, že celá ctižiadosť starých farárov spočíva v tom, že pokrstia deti, ktoré ešte nemajú rozum a udelia sviatosť chorým starým ľuďom, ktorí už žiadny rozum nemajú. Vlastne, medzi týmito dvomi sviatosťami je udelená ešte jedna: sviatosť manželstva. Ale táto sa všeobecne prijíma v stave narkózy." Významnejšia časť katolíckej pospolitosti dúfa, že naša situácia nie je ešte taká katastrofálna. Reálnejšia časť katolíckej verejnosti, aj keď v menšine, vidí vážne signály prízračné pre uvedenú skutočnosť a svoju rieši podľa svojho najlepšieho vedomia a svedomia. Jedným z mnohých riešení je Pražská obec ES. Hoci v mnohom nedokonalá, chybujúca a hľadajúca, predsa má oveľa viac šancí pravdu nájsť ako tá časť, ktorá si je nájdením pravdy už istá. Tohoročné leto zaznamenalo posun aj v otázke hľadania osobného povolania jednotlivých členov obce. Spoločný riadený rozhovor po dva večery bol toho dôkazom. Hoci miestami pripomínal rozbujarenú africkú džungľu, predsa bolo jasné, že oproti minulému roku sa jednotlivé stanoviská riešia do jednej z dvoch možných polôh: farnosť alebo obec. Riadený rozhovor naznačil aj polohu tretiu: na škodu riešiteľov byť kdesi uprostred. Pre obec ES to znamená analogickú situáciu akú má pre mladých ľudí spiritualita Taizé: poskytnúť priestor pre hľadanie odpovedí na vzniknuté otázky. Byť miestom, kde sa ich nikto nebojí vysloviť. Byť miestom, podľa Guardiniho, kde sú iní ochotní niesť moje vlastné pochybnosti.

-kl