Pro společný postoj členů obce při bohoslužbě uvádí misál výjimečně málo pravidel. Je to pochopitelné, když si uvědomíme, že misál je navržen pro obce na celém světě. Všeobecné pokyny k římskému misálu věnují této otázce jen několik řádek (VPŘM 20-22), které především vysvětlují, že „společné postoje, které všichni účastníci zachovávají, jsou znakem vzájemného společenství a jednoty shromáždění“ a tím „vyjadřují smýšlení a city účastníků“. Zůstává tedy úkolem jednotlivých zemí „přizpůsobit společné pohyby a postoje národním zvyklostem“ tak, aby „odpovídaly smyslu a charakteru jednotlivých částí mešní liturgie“.
Stání vyjadřuje úctu, ale také radost, připravenost naslouchat a otevřít se. Je to postoj bdělosti. Pro rané křesťanství je to běžný postoj při modlitbě a při bohoslužbě (L 18, 11; 22, 46). V tomto postoji se stání zároveň chápe i jako zpřítomnění zaslíbené budoucnosti (Zj 7, 9). Tak je přímo zakázáno klečet v neděli, po padesát velikonočních dnů do Letnic a při eucharistii. Stání je typickým velikonočním postojem, neboť osvobození od hříchu a smrti skrze Kristovo velikonoční tajemství vysvobodilo věřící z otroctví, takže již nemusejí zaujímat postoj poníženosti. Stání je také postojem těch, kdo očekávají Kristův druhý příchod, neboť před tváří Syna člověka obstojí vzpřímeně pouze ti, kteří se nemusejí obávat jeho spravedlnosti (Mal 3, 2). A konečně ve stoje vyjadřují svůj dík vyvolení v nebi (Zj 7,9; 15,2).
Ve východní liturgii vyzývá jáhen také dnes před rozhodujícími okamžiky bohoslužby obec ke společnému vyjádření úcty povstáním. Teprve s proměnou chápání liturgie na Západě jako záležitosti kleriků, na níž se už laici aktivně nepodílejí, bylo stání stále více omezeno na službu u oltáře. Věřící, kteří byli od středověku v průběhu bohoslužby odkázáni na soukromou modlitbu, dávali při tom přednost klečení. Stání zůstalo jako výraz úcty při příchodu a odchodu kleriků a při zvěstování evangelia.
Nový misál proto také vyjadřuje přání, aby stání opět získalo na významu při eucharistické slavnosti. Je doporučováno od začátku vstupního zpěvu až ke vstupní modlitbě, při zpěvu Aleluja před evangeliem a při četbě evangelia, při vyznání víry a při přímluvách, pak od modlitby nad dary až do konce eucharistie. Druhá eucharistická modlitba zcela jasně říká: „Vzdáváme díky za to, že smíme před tebou stát a můžeme ti sloužit“.
Sedění je postoj meditace a připravenosti naslouchat, jak je doloženo již záhy u posluchačů kázání (Sk 20, 9). Je to také postoj učitele a předsedajícího. Proto také vede biskup liturgii ze svého stolce (katedry), kněz bohoslužbu slova a závěrečnou část eucharistické slavnosti ze svého sedadla. Německý název pro kazatelnu „Predigtstuhl (=kazatelský stolec)“ naznačuje, že tomu nemůže být zas tak dávno, kdy kazatel obvykle seděl. Nový misál stanovuje sedět při čteních před evangeliem, responsoriálním žalmu, při homilii a přípravě darů, a podle okolností též při posvátném mlčení po přijímání.
Pro klečení se naproti tomu uvádí pouze toto: „(Věřící) ať pokleknou při slovech ustanovení, není-li to ztíženo nedostatkem místa, množstvím přítomných či jinými rozumnými důvody“ (VPŘM 21). Klečení, které bylo do římské liturgie přejato podle germánského obyčeje, vyjadřuje pokoru, pokání a uctívání. Modlitba v kleče je všeobecným postojem člověka, který dosvědčoval i Ježíš (Mk 14, 35; L 22, 41). Postoj klečení nebo padání na tvář vyjadřuje poníženost před Bohem. Je to hold panovníkovi jako při uctívání kříže na Velký pátek. Ten ale vyrostl především z vědomí vlastního hříchu a charakterizuje pak kající a naléhavou prosebnou modlitbu. Tento postoj je při bohoslužbě obce spíše výjimkou, zatímco při osobní modlitbě jednotlivce je velmi rozšířený. Emil J. Lengeling dokonce říká: „Klečení, které je u nás obvyklé při slovech Tvou smrt zvěstujeme…, po slovech ustanovení a potom až k závěrečné doxologii, se zrovna nehodí k charakteru aklamace a ke kněžské důstojnosti obce, která je vyjádřena anamnezí, předložením darů a doxologií.“ Zvyk západní církve klečet při uctívání eucharistie, při slovech ustanovení a při přijímání je v každém případě poměrně nový. Protože řada čekajících na přijímání a přijímání na ruku sotva umožňuje přijímat vkleče, stalo se v našich obcích stání při přijímání eucharistie opět samozřejmostí. Neměl by to být také postoj těla při eucharistické modlitbě? Sedění a klečení není libovolným, nýbrž příznačným výrazem těla pro to, co konáme ve víře.
Klemens Richter, Was die Sakramentale Zeichen bedeuten. Zur Fragen der Gemeinde von heute, Herder 1988, s. 108-110, přeložil Ondřej Bastl.